WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

£15.98

To je taková vlastnost těch hadic, že se kroutěj. A zamotávaj. Dá se tomu čelit nějakým navijákem, na kterej tu hadici člověk namotá, aby se mu nenamotala jinde.
Mám tedy naviják.
Je v něm takový plastový kolínko. A to kolínko věkem a zacházením prasklo. Nejdřív trochu a teď už hodně. Naviják je k nepotřebě, poněvadž tu vodu nejde dopravit dál, než k tomu kolínku. Tam už stříká ven.
Naviják je velkej, kolínko malý, stojí pár halířů, zkusím ho obstarat jako náhradní díl, řekl jsem si.
Chvilku to trvalo, ale našel jsem ho. V Anglii, pochopitelně. U nás kolínka nejsou k mání. Tři libry devadesát devět. To je dobrá cena. Objednám to. A ejhle! S dopravou chtějí £15.98. Čtyřnásobek. Tedy dát za plastovej výlisek, kterej může stát tak pět korun, víc jak stonásobek, se mi příčilo.
Zkusím to tedy v Čechách. Třeba seženu jejich zastoupení. A opravdu. Jsou tu. Nuže napíšu tam. Stalo se a odpověď přišla brzy: "Náhradní díl jsme poptávali u výrobce. Bohužel není možné ho sehnat," psala slečna od zástupce anglické firmy tady u nás. No himl! Jakýpak shánění? Dyť se dá běžně koupit, akorát za astronomickou sumu.
Tak jsem přímo napsal výrobci. S ním komunikace trvala déle a zato měla pozitivní výsledek: rádi mi příslušný náhradní díl pošlou. Stačí jim poukázat peníze a do čtrnácti dnů ho mám doma. Za pouhých £15.98!
No, mají to dobře obšancovaný.
Nuže tedy vězte, že do navijáku, kterej už je na trhu roky, a kterej se teď zrovna prodává v nějaký akci za nějakých devět stovek, se dá koupit náhradní díl. Takový mrňavý, ale podstatný kolínko za necelejch šest stovek!
No nekupte to, když je to tak laciný.
Hozelock se ta vykutálená firma jmenuje.

hádanka červencová

Konec měsíce je opět příležitostí pro hádanku, tedy zkuste uhodnout, co je na obrázku.
Ovšem tentokrát vám poprvé nedám vybrat, protože sám nevím, co to je. Našel jsem to na fasádě domu. Není to hromádka suchého listí a klacíků. Je to živé. Asi tak jeden a půl až dva centimetry velké. Mohla by to být nějaká můrka či motýlek nebo brouk.
Jsem zvědavej, jestli to někdo pozná. Jestli ano, budu rád, když mi to napíše. Odpověď tu zveřejním. Ať si to užijou i ostatní.
Tož hezké prázdniny.

jako z vody

"Ten nám roste jako z vody", zvykli jsme si říkat a ona je to docela i pravda. Tedy z ničeho se růst nedá, ale pokud poctivě zaléváte, roste to. To se ovšem týka zahrádky. Lidi se moc zalejvat nedaj a voda v tomto případě asi nebude ten hlavní důvod růstu.
Jsou ovšem případy, kdy vám před očima roste například fronta aut na dálnici, nikdo jí nezalejvá a přesto je čím dál větší. Pak frontou projedete a zjistíte, že vznikla z ničeho, tedy příčina nikde.
Zrovna tak bez příčiny se včera vytvořila fronta na poště. Přijdu tam a zástup před okýnkem. Kdepak, tohle pro mě není. Šel jsem tedy do papírnictví vedle pro známku, jenomže tam známky neměli. Proč taky, když jsou hned vedle pošty.
Nuže zpátky.
Nikde nikdo, ulice téměř liduprázdné a na poště fronta ještě větší. To není možný, odkud se ty lidi berou?
Vzal jsem to tedy ještě jednou naproti do konzumu pro svačinu.
Jdu zpátky na poštu. Z pošty vychází paní, za ní další a pak ještě třetí. Kromě nich nikdo nikde. Na poštu už evidentně roky nikdo nešel. Vejdu dovnitř a ta původní fronta byla o tři lidi delší. Kde se vzali? Teď už jsem neměl na vybranou, tož jsem si počkal, až na mě přijde řada, požádal o ty známky a hned jsem je nalepil. Teď už bez fronty. Když jsem je dolepil a šel s oznámkovanými pohledy do schránky, už řádná fronta nebyla.
Rozhlížel jsem se kolem. Ne, nikdo další tu není, nikdo mě nesleduje, není tu nikdo, kdo by mi schválně do fronty přede mě posílal lidi. A přesto tam před chvílí byli a teď nejsou.
Inu tak. Zřejmě to bude nějaký nový frontálně-fyzikální zákon. A nebo i ta fronta roste jako z vody.

Dlouhozobka svízelová

Vždycky v létě se u nás objeví. Staví se tu jako u benzinky. Natankovat. Vlastně se přijde nasát, tedy přiletí, jelikož je to motýlek. Dlouhozobka svízelová se jmenuje. On ten motýlek vypadá jako kolibřík a taky se tak chová. Stojí ve vzduchu, křidýka skoro nejsou vidět, jak s nima kmitá, a sosákem koštuje květy, jestli v nich není něco na zub. Tedy do sosáku.
A protože na motýlím keři je květů nepočítaně, má o nějakej ten nektar postaráno. Když se to podaří, nechá se i portrétovat. Tuhlec je pár obrázků:
D1, D2, D3, D4, D5

dveře vod banky

Na dveřích bývá klika, bývá tam i koule, držadlo, klepadlo, bývá na nich i madlo či ledacos jiného. Ne některých dveřích jsou i nápisy. Třeba: táhněte!, čímž autor dává pokyn k přitažení dveří k sobě, nikoliv k odchodu návštěvníka. Totéž platí u nápisů: tlačte, tam, sem, k sobě, od sebe. Člověk se naučil tyhle pokyny vnímat a, je-li zrovna v příčetném stavu, i brát jako návod jak dovnitř či ven.
Na začátek musím hned zdůraznit, že svou příčetnost shledávám jako přiměřenou a dokonce jsem už delší dobu nepožil alkoholu, čímž se současně nacházím i ve stavu střízlivém. V tomtéž stavu jsem se nacházel i včera, když jsem šel do banky.
Dveře měly madlo. Tedy byly to dveře dvoukřídlé a tudíž tam byla madla dvě. Vzal jsem za první. Nic. Zatlačil jsem. Bez výsledku. Zkusil jsem druhé madlo. Dveře se nehnuly. Podívám se na cedulku s otvíracími hodinami. Už hodinu mělo být otevřeno. Tak ještě jednou dokola. Pořád mě ty dveře nechtěly pustit. Tak se podívám na nápis, kterým, jak výše psáno, bývají dveře opatřeny.
Byly opatřeny. A to nápisem: Sem tam se zastavte.
Vtipná slovní hříčka. Ale mám sakra táhnout nebo tlačit? Začal jsem dveřmi lomcovat. Těsně před tím, než jsem je vyvrátil, mi došlo, že nápis, jímž jsou dveře opatřeny, je dvoubarevný. Celé je to zelené, jen slůvko "tam" je bílé a o trochu většími písmeny psané.
Posbíral jsem zbytek příčetnosti a zatlačil do příslušného madla. Povolilo to.
Uvnitř seděl pán. A zíral na mě.
"Tak jsem vám tu vyvrátil dveře."
Pán beze slov civěl dál.
"Já myslel, že už máte zavřeno, páč to nešlo votevřít."
Pán nehnul brvou.
Tu se otevřely jiné dveře a vstoupila slečna: "Dobrý den, můžu pro vás něco udělat?"
"Můžete." Na víc jsem se nezmoh'.
"Tak se, prosím, tady na chvíli posaďte, než obsloužím klienta před vámi."
Klient, ke kterému jsem adresoval svoje věty v domění, že se jedná o personál, mě dál vykuleně sledoval. Bylo mu na očích vidět, že ještě pořád není tak docela přesvědčen, že jsem nepřišel vyloupit banku. Ani se mu nedívím. Dveře vod banky jsem včera vylamoval taky poprvé.

začalo to pochvalou

Nějak se to schumelilo a dámy si povídaly o autech. To se normálně nestává, protože zvlášť mácitliváHanička auta přehlíží a zakládá si na tom, že se v nich vůbec nevyzná. To dokumentuje například tím, že neví, kde se co ovládá. Je to ovšem jenom póza, protože by to bylo samozřejmě snadné zjistit, ale to by ztratila pel té auty nedotčené bytosti.
Nuže začalo to pochvalou. Jak jinak. Žencký se furt chválej. Buď sou hubený nebo maj novej účes, nový šaty anebo: "A to tvoje nový auto se mi líbí."
"Já jsem si nemohla moc vybrat. A to polepení máme všichni stejný."
"Ale je to hezký. Takový veselý."
"No, my jsme taková veselá firma."
A tak dál přibližně v tomto duchu si dámy pochvalovaly, že mají to stejné a hezké, máveseláHanička že to má úplně nové a ještě ani nezná všechny ty knoflíky ...
"No to já jsem taky dlouho nevěděla, že to samo sklápí zrcátka."
"Jó?! To já taky nevim."
"No vážně, to se jen tak podrží čudlík vod zamykání a zrcátka se už samy sklopěj."
"To je dobrý, to mi pak ukážeš, jo?"
"Až budu vodjíždět, tak na to mrknem."
A tak se povídalo dál. Téma bylo vyčerpáno a tudíž se na něj zapomnělo a povídalo se o něčem jiném.
Ale já jsem byl zvědavej a tak jsem na to nezapomněl.
"Tak eště ty zrcátka," povídám těsně před rozloučením.
"No jo, tak ukažte."
Návštěva si vzala klíček a slavnostně ho začala mačkat. Mačkala a nic. Mačkala dýl a furt nic.
"Hele, tak vono to asi nejde."
"Tak to já to tam asi nemám."
"Aha, tak to asi nebudeme mít úplně stejný auta."
"Asi ne."
"Ale ty ho máš stejně hezčí."
"Ale ty tam máš zas ty sklápěcí zrcátka..."
U aut začaly a u aut skončily. A na to nejdůležitější samozřejmě nezapomněly. Hezky si ty utíčka navzájem pochválily.
Inu chválit se musí. To žencký uměj.

digitální mazec

Jo, to bejvávaly doby, když muzika hrála z černý desky. Eště je mám schovaný, jak říkal Čochtan právě z jedný takový desky. Tenkrát ještě šelakový. Ty byly děsně křehký a lámaly se. Ty vinylový už se nelámaly, ale zas se kroutily teplem a špatným skladováním. Proto je mám ve skříni za sklem, hezky svisle postavený, aby se nepokroutily. Teď zas přicházej do módy a kdo je in, chodí si pro vinyly.
Hlavní konzumní proud pochopitelně směřuje jinam a převálcoval už dávno i cédéčka. Všude jsou empétrojky a jima zpotvořenej zvuk bez šťávy. I těch převálcovanejch cédéček mám plnou skříňku. A přehrávám si je v autě, což je ten kámen úrazu. Vinyl byste si do auta nevzali, zatímco cédéčko v pohodě. To je skoro nerozbitný, vydrží i surový zacházení. A tak ho vyndáte z krabičky, dáte do futrálu a dáte jich do toho futrálu hromadu a ty futrály máte nejmíň tři a to pak taháte s sebou někde v nějaký přihrádce auta.
A pak nastane ten problém. Totiž během různejch přesunů skříněk, aut, pořadačů, krabiček, futrálů a cédéček samotnejch najednou zjistíte, že se vám v jednom prostoru hromaděj prázdný krabičky vod cédéček a v jiným koutě vesmíru zase cédéčka bez krabiček jen tak ve futrálech. Pořádek musí bejt a tak si takhle uděláte jednou za čas čas a rozhodnete se to uspořádat a vložit placky do krabiček, kam původně patřily.
A nastane digitální mazec.
Na jedné straně se vám nedostávají prázdné originální obaly, na straně druhé vám naopak chybí do krabiček cédéčka, takže místo dvou hromad původně chaoticky navršených prázdných obalů a plných futrálů vám vzniknou hromady hned čtyři: obaly prázdné, obaly plné, cédéčka bezprizorná, futrály prázdné. Následně vyvstane problém generující otázku: jak se sakra mohly ty obaly vejít do těch šuplíků ve skříňce, ve který před chvílí byly. Teď je tam z ničeho nic najednou míň místa, než před chvílí, kdy jste ty ještě prázdné krabičky vyndavali. Roztřídíte to znovu. Čtyři hromádky vzniklé z původních dvou se ale nezmenšují. Pořád uklízíte již plné obaly a někde pod rukama vám vznikají další a další obaly, cédéčka, futrály. Nemá to konce. Na počátku bohulibý, zdánlivě snadný úkol se stává digitálním prokletím.
Po hodinách tvrdý dřiny koukáte na ty hromádky, nad kterejma pořád ještě visí digitální otazník, a snažíte se nezavrhnout myšlenku, že pořádek musí bejt.
No jo, asi by měl. Ale za tuhle cenu?

kontrolní bod

Ale jistěže máte okna, pochopitelně že máte, to byste museli žít v jeskyni, abyste žádný neměli. Všude jinde okna jsou a počítám, že se nakonec najde i nějaká ta jeskyně, kde alespoň malý okýnko bude. A s ním i ten problém: zavřeli jste ho?
Ano, ani my nežijeme v jeskyni. Žijeme v domečku a domeček okna má. A s nimi má i ten problém: zavřeli jsme je?
No jistě, dyť jsem je sám zavíral, říkám si vždycky a moc dobře vím, že to nezní moc jistě. Ono se mi už několikrát stalo, že jsem prostě zapomněl a pod otevřeným oknem byla potopa, protože otevřený okno způsobuje volný průtok dešťové vody.
Jsou ovšem případy, kdy jsem si naprosto jist a mou mysl nestíní sebemenší mráček pochybnosti stran uzavření oken, byť by oblohou létaly blesky a přes průtrž mračen by nebylo na krok vidět. To jsou ty případy, kdy všechno zkontroluju a ověřím, že kontrolní body jsou v pořádku.
Takový kontrolní bod jsou například otevřené dveře. Pokud jsou v dětských pokojích otevřené dveře, znamená to (tedy kromě nekonečna jiných variant) i to, že jsem otevřel okna, větrám a tudíž jsem nechal otevřené i dveře, abych nezapomněl okna zavřít, což mi ty otevřené dveře připomínají. Otevřené dveře však připomínají i mépečlivéHaničce, že za dveřmi je rozsáhlá paleta předmětů, které neodolatelně lákají kočkeny. Předměty jsou jimi loveny a odnášeny k umytí do misky. Ostatně na to téma už z minulosti znáte spoustu historek.
Tedy dveře jest třeba zavírati. Stejně jako okna.
Jenomže zavřené dveře mají i význam signifikantního kontrolního bodu. Krátce: jsou-li dveře zavřené, jsou zavřená i okna.
A co bych vám dál povídal. Dveře sice zavřený byly, ale vokna né. Pod voknama potopa. Kontrolní bod zásadně selhal.
"To je mi záhadou, kdo votvíral ty vokna," povídám večer méveseléHaničce.
"Jak to: kdo? Přece ty."
"Kdepak já, to bych nechal votevřený dveře, abych poznal, že jsou i vokna votevřený."
"No jasně, žes ty dveře nechal votevřený. Taky jsem je včera zavírala, protože tam lezli kočkeni."
"Aha!"
Víc dodávat netřeba. Budu muset zvolit jiný kontrolní bod. Například se prostě podívat, jestli jsem ta okna zavřel.

OK-NXX

z podloubí do Podloubí

Nu ano, byl jsem na obědě v Netolicích, jelikož jsem měl co do činění v jižních Čechách. Netolice byly jen kousek z trasy, tedy jsem se tam zajel podívat, poněvadž naposledy jsem byl v Netolicích někdy před deseti lety. A mám na ně jen ty nejlepší vzpomínky, které souvisí se zámkem Kratochvíle a kratochvílením tamtéž.
Nuže tedy zaparkovat na náměstí a najít nějakou hospodu. Na první pokus do podloubí a tam ta hospoda je. Taky se tak jmenuje: V podloubí. Vešel jsem z podloubí do Podloubí a usadím se ke stolu. Byla na něm zelená cedulka Staropramen.
"Dobrý den," praví servírka, "tady máme rezervé. Já zapomněla. Ale já vás tu teda nechám."
"Aha, já myslel, že je to reklama na pivo. To nic, já si přesednu."
Slova skutkem učiněna jsou.
"Tak co si dáte."
"Kofolu a tady tu baštu," povídám a ukazuju na jídelním lísktu moji volbu.
"Děkuju, hned to přinesu."
Kofola tu byla hned.
Bašta ne.
Ta slečna, co baštu přinesla, nebyla ta původní slečna co objednávala, byla to blondýna. Ta bašta nebyla ta bašta, co jsem si objednal, ale moravskej brabec.
"Ale já si přál baštu."
"Aha, tak moment."
Slečny se vyměnily. Přišla ta původní. Ovšem brabci se nevyměnili, poněvadž původní slečna přinesla původní brabce.
"Vy jste chtěl ty brabce."
"Nechtěl. Já chtěl moravskou baštu."
"Jihočeskou, tam je napsaná jihočeská."
"Tak jihočeskou, to je fuk. Ale baštu."
"Já to zapomněla. Ala vona už stejně není. Protože už není moravský uzený."
"No tak to tu nechte, dyž teda nejni moravský uzený na jihočeskou baštu ..."
"Tak dobrou chuť."
"Děkuju."
Jídlo bylo v pořádku. Tedy pokud jsem si přerámoval chutě z bašty na brabce.
"Můžu vám to hned zaplatit?" ptám se slečny, když přišla sklízet ze stolu.
"Jistě. Takže jste měl polívku...."
"Neměl. Já měl ty brabce, co měly bejt ta bašta."
"Aha. Já zapomněla. Tak vosumdesátsedum."
Nechal jsem tam dvě plechový padesátikoruny a šel ven do podloubí zapomenout na hospodu V podloubí, což se mi až doteď nepodařilo.
Čímž se celkem výrazně odlišuju vod tý slečny. Ta naopak zapomněla úplně všechno.

bez brejlí

Jistě, brejle už tu byly, tedy v zápisu. Několikrát. Je tudíž jasné, že brejle používám a čtení se už bez nich neobejde. Nosím je s sebou, pokud si je ovšem nezapomenu. Někdy taky spoléhám na to, že jsou i takoví lidé, kteří brejle nepotřebují a se čtením mi pomohou.
To bývá většinou v případech, kdy například jdu něco někam vyzvednout a bumášku mám v telefonu. Ono to v tomhle mobilním světě ani jinak není. Nějaké papíry už se dávno nenosí a většinu věcí si dokážete vyřídit po síti bez papírů a pak vám, opět bez papírů, přijde ona cedulka s výzvou k vyzvednutí. Tedy cedulka to bejvávala. Teď je to esemeska.
No a tu cedulku včera nesu, v telefonu pochopitelně, do krámku.
Paní už byla nachystaná a že prý kód, že potřebuje kód.
"No, ten mám tuhlec v tý zprávě."
"Tak mi ho řekněte."
"Jenomže to nepude. Já nemám brejle."
"No tak ukažte. Já to teda přečtu. Ale to nejste sám."
"?"
"Von mi to každej jenom takhle ukáže. Si řikám, že si tu založím čtenářskej kroužek cizích esemesek."
"A to snad nebude nutný."
"No jo, jen abych to tu pořádně vopsala do počítače. No tak tady to máme."
"Jo to bude vono."
Paní to přečetla i bez čtenářskýho kroužku. Já dostal své a řízení bylo u konce.
Ovšem říkám si, jak to bude pokračovat. Zbavili jsme se papírů, bumášky máme v telefonu, ale číst se je nikomu nechce.
Dalším krokem bude zřejmě automatické čtení textu. To už v telefonu taky většinou máme. Ze čtenářů se stanou posluchači.
A dál? Zapomeneme číst? A jak bychom pak ověřili, jestli nás ten čtecí automat nešidí? A jestli čte to, co chceme slyšet? To už by pak musel nastat přenos myšlenek. A to by zas už nebyly potřeba žádný bumášky, jen byste si pomysleli, co potřebujete a paní by věděla. Ale byla by tam vůbec paní? Nebyla by tam místo ní už jenom nějaká plechovka?
Tak dost. Zůstaneme radši u čtení. S brejlema i bez brejlí.

52mm za 12 hodin

Pro ty z vás, kteří sledují MeteoWoleschko:

Při tom přívalu se zasekla meteostanice, což je její typická vlastnost, která se přímo váže na pořekadlo hovořící o tom, že čeho je moc, toho je příliš. Ale nešť, mám tu zálohu - vobyčejnej dešťoměr.
Nuže tedy zde je hlášení: za tři hodiny od 18 do 21 napadlo 35mm dešťové vody a pořád prší dál.
Tak klídek, o víkendu nemusíte zalejvat a zahrádky budou v pořádku, poněvadž kroupy nepadaly.

dobrou


Ranní doplnění: přes noc spadlo ještě 17mm.


Celkem tedy za 12 hodin 52mm - to je hezky zalito.

firma s letitou tradicí

Jak je jednou jeden štamgastem, cítí jakési nevyřčené právo býti jím napořád. Cítění vás ovšem na dovolenou nedoveze, zatímco cestovka ano a tak jdou pocity stranou a štamgast je na ulici.
Ono to takhle vypadá, že se po večerech vyvaluju v nějakým lokále u pípy, což je ovšem představa poněkud zavádějící. Do hospody nechodím, to se o mně všeobecně ví. Tím stálým a pravidelným hostem jsem jednou měsíčně - to taky není kdovíjakej nával - ale hlavně: nikoliv v hospodě, ale u slečny holičky, tedy kadeřnice. Zvykl jsem si využívat její službu pravidelně. V mém případě je to jediný možný úspěšný postup, který se navíc časem osvědčil. Jenomže po letech najednou má slečna prázdniny a já se najednou ocitl na té ulici.
Co teď?
Výběr holiče, to je stejný jako když byste si měli vybrat zpovědníka. Víte, že byste ho měli navštívit, ale bude to ten pravej? Naštěstí máme u kanceláře hnedle za rohem jedno kadeřnictví, což výrazně zvýšilo šanci na výběr. Nuže vstupme.
Vstoupil jsem do let dávno minulých. Zařízení, křesla i ty dámy byly z let ještě předrevolučních.
"Dobrý den, můžu se tu nechat ostříhat?"
"Samozřejmě," pravila paní, která se po chvíli čekání objevila a ujala se mládence na křesle, který byl na řadě.
"Holky, pojďte," zavolala dozadu za plentu.
Holky si daly na čas. Za nějakou tu minutku přišla další paní (tedy skutečně paní, slečnou bych si netroufl jí oslovit).
Usměvavá, všechno věděla, šlo to rychle, ani to nebolelo.
"A to sušit nebudem, dyť jsem vám to jenom trochu navlhčila. V tomhle vedru vám to hned uschne samo venku."
Měla pravdu. Všechno fungovalo, ceny mírné, obsluha vzorná, ... jen ten pocit.
Tentokrát to nebyl pocit štamgasta, ale pamětníka. Ty dámy v tomhle krámku musely bejt kadeřnicema už v době, když jsem jezdil na chmel. A to už je pěkně dávno. To bylo pivo za korunu šedesát. Od té doby tam asi stojí i ten krámek. Tak nějak přemejšlím, jestli se nestanu štamgastem tam. S těma dámama bych si moh' rozumět. Jsou tak v mým věku, to by mohly eště pár pátků vydržet.
Jo a jen tak mimochodem:
tuhle jsem našel pochvalnou recenzi právě na ten krámek, kde jsem včera byl. Zřejmě to vopravdu bude zavedená firma s letitou tradicí a tisíce děkovnými dopisy.

dveře jako pozvánka

O vynálezech se ledacos ví. Například kdo nebo kdy to proved'. To se ovšem týká takových vynálezů jako třeba žárovka nebo skafandr. Tedy věcí tak či onak hodných pozoru. Věci obyčejné zřejmě nikdo nevynalezl. Ty tak nějak vznikly samy od sebe jako důsledek potřeby. Jako třeba dveře. V encyklopediích majdete, že již staří Egypťané ...
No bodejď by né. Tam měli kočky za posvátný, tak ty dvéře potřebovali jako sůl. Že nevíte, proč ausgerechnet kvůlivá kočkám musely vzniknout dveře? No tak to teda nemáte kočku.
Představte si tuhle situaci:
Je vedro, máte všude otevřeno, aby byl průvan. Tedy i v noci v ložnici. Čili z pohledu architekta jsou pro toto období dveře zbytečné. Netoliko z pohledu kočičího. Viděno očima kočkenů tu dveře byly a oddělovaly od nich předmět jejich zájmu. Teď tu nejsou, což znamená, že předmět zájmu je volně k dispozici. Dveře fungují jako pozvánka.
A nastane dělba práce.
Asi tak v pět ráno.
Nebo i dřív.
Z postele vám visí ruka, jak tak při spaní z postele ruce přečnívaj. To je předmět zájmu. Z pod deky vám vyčuhuje noha případně vyčuhujete celý, jelikož je vedro. To je další předmět zájmu.
O předmět zájmu jest se zajímati a spravedlivě se oň poděliti. To probíhá buď tak, jak jsem už
onehdá psal nebo následujícím způsobem:
Cosi vám v pět ráno začne drhnout pilníkem palec u nohy, pak chodidlo, pak lejtko, načež tu rašpli jemně odsunete, což si onen čtyřnohej nástroj vysvětlí jako pobídku k drhnutí další končetiny nebo hlavy.
Současně se zdrsňováním povrchu vám na jiné straně do té visící ruky vrazí něco mokrýho a mňouká to, což lze vykládat jako podání kolkovaný žádosti vo muckání. Ruka je totiž k muckání obzvlášť vhodná.
Tedy Cyrda vás vydrhne blemcákem vod paty k hlavě a Max vám vomucká vobě ruce. Čímž je předmět zájmu obstarán. V pět ráno.
To, že kočkeny vodstrkujete a snažíte se je nějak dostat z postele, vůbec nefunguje. Pochopitelně. Protože jste nechali votevřený ty dvéře, co používali už starý Egypťani.
Voni už tenkrát dobře věděli, nač jsou dovopravdy potřeba. Prdlajs do hrobky. Mně to budete povídat.
Proti kočkám, to dá rozum!

musím letět ...

Kdepak, dneska nestíhám. Už musím letět.
Takže nanejvýš
telegraficky ... jestli bude co.
A zejtra taky.