WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

posun k lepšímu

Občas zapomenu, jako třeba zrovna včera večer. Naštěstí je frekvence tohoto zapomínání velice řídká, vlastně si nevzpomínám, kdy naposled jsem to proved' v minulosti.
Ať tak či tak, stalo se a nechal jsem otevřenou ventilaci v pacovně.
I když je pořád ještě zima, je to zima teplá a tudíž teploměr venku ukazuje zatím jen nějakou tu desetinku nad nulou, což mě zachránilo, protože bych tu měl jinak přes noc ledovej palác. Sedím tu u klávesnice navlečenej - inu jak pumpa v zimě. A protože mám na stole teploměr, můžu pozorovat, že venku je 0,3°C a vevnitř bylo celých 9,8°C. V tom se ještě dá psát a prsty nemrznou. To, proč o tom píšu je pozitivní změna k lepšímu - a to rychlá.
V 5:58 jsem zaklap' ventilaci a začal přemýšlet, o čem to dnes bude. No a teď, když už jsem to vypřemýšlel, nezmrznul, a kus i napsal, je 6:18 a teplota stoupla na celých 13°C, venku naopak klesla na 0,2°C. Ba dokonce na meteostanici, která má čidlo na severní stíněné straně je už -0,1°C. Vypadá to, že jsem zasáhl včas a mráz se mi do pracovny tentokrát nedostane.
Pozitivní posun k vyšší teplotě je vidět každou minutou (6:25, 13,3°C, 0,1°C, -0,2°C).
Venku ať si klidně mrzne, je na to ostatně pořád ten správný čas, ale tady uvnitř budu radši, když se teploměr vyšplhá nad dvacet. Je to přeci jen o fous příjemnější a jeden nemusí bejt v kožichu. (6:30, 13,8°C, 0,0°C, -0,3°C)
Tedy pokud nezapomene večer zaklapnout okno.
(6:36, 14,4°C, -0,1°C, -0,4°C)

jen telegraficky

Dnes jen telegraficky, jestli vůbec buce co telegrafovat.

hádanka únorová

No já vim, hádanky jsem flákal. Vono se mi jaksi nepřihodilo nic na hádání.
Ale teď se přihodilo, takže letos poprvé hádejte,
co je na obrázku:
a) rozevřená příručka o vodních rostlinách s vloženým živým vzorkem
b) pozdě ale přece se rozvíjející květ vánočního kaktusu
c) končící zimu ohlašující rozvíjející se květ řemenatky suříkové

u Schwarzenbergů

Nestává se to často, ba je třeba přiznat, řečeno slovy doktora Chocholouška, že se to stává maximálně jednou za … deset let. Ostatně kdy taky slavit desáté narozeniny, než jednou za deset let, že ano.
Matějovi deset bude za pár dní a protože to budou zrovna jarní prázdniny, uspořádali jsme mu oslavu už teď, aby si mohl pozvat kamarády dřív, než se rozjedou na hory. Kamarádi přišli a stálo to za to.
Ona nám totiž paní učitelka poradila, že na hradě ve Schwarzenbergském paláci se dá objednat dětská oslava se vším všudy ve stylu doby téměř renesanční. A ono to vyšlo. V požadovaném termínu, tedy v neděli měli volno, my jsme se ohlásili dostatečně včas, rodičové pozvaných hostů souhlasili s dovozem na Pražský hrad a tak už jen přijít včas, což se plus mínus nějaká ta minutka povedlo, a mohlo se začít.
Kluci a holky byli převlečeni do dobových kostýmů (Kačka si vzala i bílou paruku) a pod vedením paní lektorky, která měla též historický oděv, se děti nejdříve představily novými jmény, které obdržely spolu s kostýmy, a potom jsme prošli částí galerie od sklepa po půdu, kde je zbrojnice. Tam si všichni vzali inspiraci a začali vyrábět. Holky vějíře, kluci meče. Moc pěkně jim to šlo.
Načež došlo i na souboje, což se dalo pochopitelně očekávat. Co byste taky čekali od kluků, když jim dáte do ruky meč, že.
Pak ovšem pánové meče odložili a preceptorka zahájila výuku tance. No, vyblbli se dosytosti a i nějaké to pukrle předvedli. Byla i hostina s dortem a předávání darů váženému oslavenci, kerý byl usazen na trůně a následně po předávání ještě proboden, neboť se dámy zřejmě nemohly dohodnout, čí kavalír to vlastně je.
Suma sumárum, moc pěkný to bylo a ty tři hodiny utekly, ani jsme si nevšimli.
Nuže tedy pokud byste potřebovali nějaké podobné kulatiny s dětmi oslavit,
tohle je převelice důstojný způsob, jak oslavu provést. U Schwarzenbergů to mají hezký.

bylo veselo

Nastal čas půstu, tedy alespoň se o tom mluví, aby byl důvod slavit Masopust.
Byly doby, kdy měl půst svůj důvod v nedostatku potravin v zimním období, což teď poněkud ztrácí smysl, jelikož v obchodech nedostatek nevidět a těžko se přemlouvat, že je třeba se postít, poněvadž je to v kraji zvykem.
Nuže, slaví se Masopust. Tedy alespoň někde. Například u nás, přesněji řečeno vedle ve vsi, ve Zvoli. A protože je to kratochvíle návyková, navykli jsme si slavit taky. Letos jsme byli jenom tři, mápracovitáHanička kvůli nasmlovaným povinnostem nemohla jít tancovat s medvědem jako vždycky, a tak jsme jí to všechno večer hezky vyprávěli.
Třeba o tom, jak s námi byla letos i mořská panna, tedy vlastně mořskej panic a taky jak museli mládenci před cukrárnou udolat poslepu kohouta, co měl na čele napsáno gogoDÁK. A to nejdůležitější: letos se po převelice dlouhém přemlouvání naše Kačenka konečně odhodlala a stala se tou čistou pannou, která svým polibkem na čenich probudila zpátky k životu střeleného masopustního medvěda.
A tak bylo veselo, muzika hrála, tancovalo se, jedlo a pilo, inu jako na masopustu. A já měl tentokrát na hlavě netopejra a pod nosem kníry, že by Vigo záviděl.
No, posuďte sami -
spousta obrázků je tady v galerii.

živí se fousama

No jo, ale hledejte po Praze takhle narychlo fousy nebo alespoň knír. To se nedá odkládat, to se musí hledat pořádně. Ostatně když něco chcete, stejně si to nakonec musíte udělat sami, což se nakonec potvrdilo, protože maskérky od kamarádky vzkázaly, že prej na Masopust si ten knír mám nakreslit, že prej to stačí.
Nestačí, alespoň tedy mě ne.
Tak jsem hledal. A netrvalo to dlouho a našel jsem firmičku, která se fousama živí. Nejenom fousama, pochopitelně. Paruky, fousy, kníry a další divadelní a filmové rekvizity.
Nezbývá, než tam zavolat.
A že prý samozřejmě. A jak prej mám velkou pusu. No copak já vím, jakživo jsem to neměřil.
"Tak to vemte hezky pravítko a změřte se," povídá paní do telefonu. No a tak jsem se změřil, míru jsem nahlásil a že prý si mám odpoledne přijít.
Přišel jsem si o trochu dřív, abych se dozvěděl, že výroba je časově náročnější a že to bude později. Nevadí. Shodou okolností jsem mohl zaskočit na nedalekou výstavu, kam mě zvala jedna kamarádka, což jsem v zájmu kníru rád učinil.
"Ještě vteřinku," pravila paní, když jsem přišel pro knír podruhé, "už se to dodělává, bude to trvat tak sedm, osm minut," upřesnila a zvala mě dál do dílny.
A tak jsem viděl, jak se takový fousy dělaj. To se na takovou dřevěnou hlavu natáhne síťovina, tyl tomu říkají, a do ní se pak vetká příslušné množství vlasů, chlupů fousů, žíní - prostě toho, z čeho nakonec ta rekvizita má být. No a pak se to tam různě přivazuje, upravuje a kroutí tak, aby to bylo podle představ budoucího nositele.
Dívám se, jak se to vyrábí a paní šéfová udržuje rozhovor a ptá se, k čemu to potřebuju a jestli prý mám kostým. Já na to, že kostým už mám a že je to na Masopust.
"A nejste vy náhodou z Ohrobce?"
"Přímo ne, ale hned vedle ze vsi."
"A neznáte náhodou pana Strejce?"
"Jakpak bych neznal, to je kamarád," povídám.
"No to je dobrý," směje se paní šéfová, "zrovna tady vod něj čtu mail. My mu dělali vloni rekvizity na divadlo."
"No jo, von je ten svět děsně malej."
A tak jsme ještě prohodili pár slov o tom, jak je to fajn, že se u nás na vsi takhle blbne.
Nedalo mi to a zavolal jsem: "Tak si představ, kde jsem nakonec skončil s fousama …., u tvejch známejch!"
"Tak to jseš na nejlepší adrese, já bych tě tam bejval taky poslal. Pěkně je tam všechny pozdravuj."
Pozdravoval jsem a mezitím už byl knír hotovej.
A paní nakonec vyslovila myšlenku, že se možná na ten
Masopust k nám přijedou podívat, když už na něm budou mít fousy.
Tož přijďte taky. A fousy mít nemusíte.

knír do pátku

"Ponocnej už je rezervovanej!" volala paní Riegrová, jen jsme vešli do půjčovny.
"Kdepak, ponocnýho jsem měl vloni, zbyla mi po něm halapartna," pravil jsem já.
"No tak k halapartně nějakýho rytíře, né?"
"Rytíře taky né, leda šafáře. A bez halapartny."
"Šafáře? Jak vypadá?"
"Má takový krajky a zelenej kabát a třírohej klobouk."
"Klobouk si pak vyberete, jakej budete chtít. Na klobouku nesejde."
"Ale šafáře jsem už vlastně taky měl."
Debata se ztočila do slepé uličky.
"Vy chcete dycky něco neobvyklýho," napadlo najednou paní Riegrovou, což není tak docela pravda, protože co je na ponocným a na šafářovi neobvyklýho. "Co takhle třeba čaroděje?"
"Čaroděje?" tázal jsem se poněkud nejistě, jelikož na čaroděje jsem nachystanej nebyl.
"No, Viga, z pohádky."
"Tak ukažte, jak to vypadá?"
Vypadalo to dobře a netopejra to na klobouku mělo.
"Tak jo, to bude dobrý. A teď ještě tuhle pro děti."
Matýsek si vybral mušketýra a byl děsně smutnej, že nedostane ten vopravdovej kovovej meč. Kačka bude rusálka a dostala k tomu paruku. Tím jsme měli všechno. MáveseláHanička totiž letos má tak nešikovně domluvenou práci, že musí Masopust stranou. Nu ale my ostatní jsme opět pořídili podle svého gusta u paní Riegrové, takto nejbližší čarodějnice příslušné do našeho kraje.
Meč má Matýsek nakonec tan svůj, dřevěnej, co si ho dělal sám na jednom trhu. Moc se mu tenkrát poved a teď konečně přijde k užitku. Takže už zbejvá jenom knír pro čaroděje Viga. Jenomže kde já dneska seženu takhle nahonem do pátku knír? No, zkusím to. Už jsem volal kamarádce a ta se mi poptá u maskérů, že prý by mohli něco mít. Uvidíme. V nejhorším bude jen tak namalovanej.

jako před sedmi lety

Pohled do minulosti se vyplatí, jenomže málokomu se chce. Historikové napsali stohy knih a dneska se čtou nanejvýš v universitních knihovnách. V archivech jsou tuny záznamů, ale kdo by se v tom přehraboval. A tak jest neustále objevovován nový kontinent, bývá to obvykle Amerika, jak už si před sto lety všiml kolega Cimrman. Týká se to pochopitelně všech oborů lidské činnosti.
Letošní zimu je populární psát o rekordně teplém zimním počasí. Tedy u nás. Naopak právě v té stále objevované Americe zase mají rekordní mráz. O tom se taky píše, ostatně o čem taky psát, že ano.
Nedalo mi to a protože si píšu záznamy i o počasí, podíval jsem se do archivu woleschka, jak to bylo v nedávné minulosti u nás.
No a tady to je:
2006 … mrazy od ledna, v únoru až -16°C, bruslíme na Sázavě, pak sníh, kolem třiceti cm
2007 … teplý leden, kvetou jívy a podběl, koncem ledna napadlo 2 x 20 cm sněhu, ale rychle roztál, sněžilo ještě v březnu
2008 … mrazy, v únoru pod -11°C
2009 … běžná zima, hodně sněhu, děti lyžují na Chotouni
2010 … běžná zima, hodně sněhu, dokonce i nad půl metru, bruslíme na rybníku
2011 … začátek ledna zima, sněžení, v půlce ledna krátce teploty i nad 10°C, sněhu dostatek, ale v druhé půlce ledna roztál, koncem ledna znovu sněží a mrzne
2012 … začíná sněžit až v půlce ledna, ale sníh rychle taje, v únoru rekordní mrazy -21,1°C
2013 … sněhu málo, v lednu krátkobě nízké teploty až -16°C, teploty střídavé, koncem února napadlo 25cm sněhu
Takže když se podíváme jen pár let zpátky, zjistíme, že podobná zima jako letos tu byla před sedmi lety.
Nuže na tom, že se teploty pohybují mezi nulou a + 10°C není nic divného. Vilín kvete a kočičky už taky začínají. Ale ostatní kvítka jsou ještě zalezlá, pro jistotu.
A tak se žádné zázraky nekonají, jenom ta paměť holt nějak neslouží.

ten zvonil

Tuhle jsem objevil zprávu, že se testují nové automaty na označování jízdenek. Že jsou děsně moderní a taky drahý a že hned tak v tramvajích nebudou. Tak že si je alespoň vyzkoušej ...
A vzpomněl jsem si, že ještě před tím, než se sesunula lanovka na Petřín, kterou, jak známo, jsem právě jednou směl řídit, to šlo s lístkama i bez automatů. To ještě jezdily po Praze trolejbusy. Kupodivu si pamatuju přeměnu pana průvodčího v automat.
Nejdřív byl jenom pan průvodčí. Měl šedivej kabát, ouřední čepici, koženou brašnu, v ní lístky a kleštičky. Kdo si nekoupil lístek v trafice, koupil si od pana průvodčího. Ten mu ho procvak' kleštičkama, tedy označil datum a trasu, poněvadž už tenkrát byly lístky přestupní a nepřestupní. Mezitím zatahal za koženej řemínek pod stropen křižíkovy tramvaje, zacinkalo to, pan řidič otočil pákou na pultě a jelo se. Kdo to nestih, mohl ještě naskočit cestou …
Pak přišly pultíky. Pan průvodčí už seděl (nebo stál?) v přední části tramvaje, nastupovalo se předními dveřmi. "Postupujte dále do vozu!" zněl pravidelně tramvají hlas pana průvodčího nebo už i paní průvodčí. U pultu opět proběhl nákup a procvaknutí.
A pak začali průvodčí mizet a objevily se automaty. Takový modrý vysoký krabice s šikmým okýnkem, pod kterým byl gumovej dopravník s přihrádkama. Dopravník byl spojenej s páčkou. Do trychtýře jste hodili padesátník (přesně nevím, platil dědeček nebo tatínek), zatáhli jste za páčku - to už jsem tahal já, pochopitelně, a z krabice u páčky vyjel lístek. Současně jste pod sklem viděli v přihrádce dopravníku, kolik jste do automatu vrazili a jestli nešidíte, což občas kontroloval zakuklenej revizor. Toho, kdo tam hodil knoflík, hned odhalil.
A tyhle velký bedny na nožičkách vystřídaly první malý označovací strojky. Myslím, že byly oranžový. Do strojku se shora strčil lístek, zatáhlo se za vstupní štěrbinu, která byla současně i označovačem, cvaklo to a vyndali jste prokousnutý lístek. Pokaždé jinak. Ovšem pamatuju si, že se našli fištróni, kteří nosili sadu procvaknutejch lístků a komparační proužek papíru, podle nějž pak vybírali pro revizora tu pravou kombinaci děrování z archivu.
No a potom přišly už strojky elektrický s časovým razítkem a elektronický karty a …. a to už není nic zajímavýho, to je dodnes.
Kdepak strojky, ty vám nezazvoněj a nezazvoněj. To pan průvodčí, ten zvonil, panečku.

překážková

Je to pořád to samý, každej je jinej a už to tak zůstane. Tedy naši kočkeni. Max se lekne kdečeho a Cyrdě je to fuk.
Na první pohled se to ovšem projevuje úplně stejně a to tím, že se oba válej. Každej z nich má k válení vlastní přístup.
Max se zašije za prolejzačku nebo za kanape a tam sebou plácne. Zatím, co Cyrda si pečlivě vybere. Jistě, důkladně nejdřív zjistí, kde je potřeba se dneska válet. A v tom se právě zásadně liší od Maxe.
To místo k válení je totiž naprosto zásadní. Pro Cyrdu. Válet se můžete prakticky kdekoliv, pokud jste kočka. Pokud jste Cyria, válení připadá v úvahu pouze na místě, kde se v daný čas bude nacházet nejrušnější komunikační uzel, takto místo, kudy bude chodit nejvíc lidí. Není to vždycky stejné místo. Ale je to vždycky pečlivě vybrané místo.
Jak na to Cyrda pokaždé přijde, to je záhada. Nikdo jí to neučil, do školy nechodila, ale naštudovaný to má jak z vysoký překážkový. Lehne si vždycky přesně. Do dveří, do kuchyně, před krb, do vchodu - prostě kamkoliv, kudy, jak správně předpokládá, bude muset v danou chvíli chodit nejvíc lidí a kde bude nejvíc překážet. Vůbec jí nevadí, že jí musí všichni překračovat, že se kvůli ní nedají otevřít dveře, že se přes ní každou chvíli někdo přerazí. Naopak. Právě toho chtěla docílit a povedlo se.
Prostě před vámi na tom nejblbějším místě leží černej chlupatej koberec. Kouká po vás, vyvaluje ty svý kukadla a nechá sebou posunovat, když to jinak nejde a těmi dveřmi prostě musíte projít. Ale sama se nehne. Prostě se rozplácne a teď si mě tu mějte.
A čím je starší, tím jí to jde líp. Kde se to učila, to vážně nevím.
Například teď odešla z pracovny, kde se válela u okna, protože bylo jasné, že během psaní nikdo nikam nepůjde.
Jen jsem přestal klapat do kláves, bylo jasné, že jdu nahoru budit děti a moumilouHaničku. Cyrda už u okna nebyla. Čekala nahoře na schodech rozplácnutá na posledním schodu tak, aby se nedalo projít. Čekala, jak si s tím poradím, aby si to zapamatovala a příště překážela zas o chlup víc.
Teda o celej pytel chlupů. Má jich nepočítaně.

přijďte na Masopust

Místo dlouhého a zbytečného povídání: přijďte, bude švanda!

MASOPUST_2014

nafukovací kytka

Nafukovací míč, to je stará vesta, ale nafukovací kytka? Jednu bych měl tady na stole. Už přes rok mi tu na stole dělá společnost. Ale kdepak vůbec to není gumovej krám, na kterej se práší. Je to kaktus. Teda on tak vůbec nevypadá. Kaktusy jsou chlupatý a pichlavý. Tenhle je střapatej jako trs trávy a chlupy ani trny nemá, je takovej hebkej na vomak. A je nafukovací.
Totiž to je tak. Kdybych tu měl fialky nebo šnitlík, nevydržely by tu víc, jak tejden. Protože kytka, co nevydrží víc jak tejden bez zalejvání, prostě u mě na stole vydržet nemůže, poněvadž jí nikdo nezalejvá. Nějak se mi to jakživo nepodaří kytky pravidelně zalejvat. Zalejvám je jenom občas. A navíc: dokud je kytka zelaná, působí dojmem, že zalejt nepotřebuje. No a zhusta se stává, že když vypadá, jako že už zalejt potřebuje, ve skutečnosti už zalejt nopotřebuje, jelikož uschla. Než abych zalejval kytky, co už zalejt nepotřebujou, mám v pracovně například klívii po dědečkovi, co moji péči trpělivě snáší už desítky let a nafukovací kaktus.
Ten kaktus, Rhipsalis cassutha se jmenuje, vypadá furt, jako že zalejt nepotřebuje. Imrvére je zelenej. Jediný, co na něm lze pozorovat je, že ty tyčinky, ze kterejch se skládá, jsou o fous hubenější, když ho dýl nezaleju. A když ho zaleju, jako třeba zrovna minulej tejden, tak zase trochu ztloustnou - nafouknou se. Je to jasný, dělá si zásobu na horší časy.
Tím je mi sympatickej. Prostě se zařídí podle situace a netrvá vzdorovitě na tom, že když nedostane vodu, tak uschne.
On se prostě jen tak nafukuje a vyfukuje.

unesla mě

Včera už jsem se zase cítil dostatečně schopen jít na wushu cvičení. Levá noha se přesně podle návodu napravila sama a silnýho ducha jsem nepostrádal.
Nebudeme si tu nic předstírat, jsem v tělocvičně druhej nejstarší hned za jednou děsně sportovně založenou babičkou, která je ovšem daleko šikovnější , než já. Tedy obyčejné cvičení tak tak zvládnu "v rámci svých možností", jak říká Tomáš.
Ovšem jsou tu cvičení s prvky nijak složitých pohybů a ty už mi dělají problém, protože se mi například často zamotají ruce. Je to o koordinaci pohybu. Oni to teda motají všichni a já tuplem, zvlášť když jsem teď dvě hodiny chyběl. Ale to není omluva. Připadáte si při tom cvičení jako sakura ve větru, otáčíte se na obě strany a ještě k tomu větvema máváte v protisměru, čímž zcela ztratíte orientaci. Nejvíc to pak připomíná splašenej semafór.
A to není to nejhorší.
Je tu takový skoro už i bojový prvek. Já to neumím ani pořádně popsat, natož zacvičit. Budu muset poprosit Matěje, aby mi to ve volných chvílích předvedl a snad to dáme dohromady. Ve filmech to vypadá efektně, ale v tělocvičně na vlastní kůži je to katastrofa.
To jste v takovém podřepu, mabu se tomu říká, pak se ztočíte o devadesát stupňů, zadní nohu necháte nataženou dozadu, přední pokrčenou. Pak se vztyčíte a současně vykopnete nahoru tou původně zadní nohou a současně protilehlou rukou naznačíte úder. Hned se zase otočíte zpátky, vrátíte se do mabu vyrazíte druhou rukou dopředu a pak se v dřepu otočíte znovu do směru pohybu a přední ruku máte přitaženou k tělu v krytu. A takhle přejdete celou tělocvičnu. Teda ten, kdo to umí. To já nejsem. Už jenom jak to píšu, motá se mi to jedno přes druhé. Natož pak při cvičení.
No a na závěr ještě něco posilování.
To byla největší legrace. Jedním z prvků je vydržet na počítání ve dřepu (mabu), tedy nohy rozkročené, chodidla rovnoběžně, kolena nad špičkama, stehna vodorovně. Vodorovnost se kontroluje volně položenou tyčí, která se nesmí skutálet dolů. Tak tady jsem byl nejlepší. Vydržel jsem celé počítání do šestnácti, tyč se ani nehnula. Ovšem po odpočítání jsem se taky nehnul. Přesněji řečeno, z dřepu už jsem nevstal.
Tomáš má na všechno pochopitelně recept: "No vidíš, jak ti to jde. A tu tyč máš právě na to, aby ses moh' vopřít, až budeš vstávat."
No, vopřel jsem se. Naštěstí byla ta tyč dost bytelná a unesla mě.

starý fláky

V tomhle případě jsme vůbec netušili, na co jdeme, protože lístky do divadla jsme měli ze školy. Jenomže ve škole paní učitelka vždycky vybere něco, co stojí za to vidět, takže jsme s chutí šli. A i tentokrát se trefila.
V Dlouhé totiž hrají babičku. Tedy O líné babičce se to jmenuje. Kdepak, žádná Barunka či Sultán s Tyrlem. S těmi to nemá vůbec nic společného. Je to sice o babičce, to ano, ale vůbec ne o líné. O takové té, co má spoustu životního elánu a plný škapulíř nesplněných přání. A to je ten hlavní motiv: plnit si teď, na stará kolena, přání. Ten přívlastek líná jí přišije jedna z nevychovaných dcer, která si představovala, že babička zůstane u vnoučat a bude zastávat roli hospodyně, chůvy a vůbec člověka, který se stará o domácnost. Jenomže přesně to babička v plánu nemá.
Babička si pěkně plní jedno přání po druhém. A je to náramná švanda, poněvadž se vždycky něco semele a babička si to řádně užije. A při tom se celé divadlo směje a huláká a babičku podporuje. Je to báječná zábava. Navíc se tam hrají starý dobrý fláky od Lou Reeda, Floydů, Simona a Garfunkela, no prostě paráda.
Všecky ty kousky si babička s chutí pouští a to je ten jedinej kaz na celým představení.
Babička je totiž babička a tudíž to není žádná mladice. A všechny ty písničky zná a dokonce jeden rock'n'roll zpívá. A všechno jsou to její písničky z mládí.
No krucinál, dyť to sou taky mý písničky, tak jakýpak starý nebo pro pamětníky. Copak já jsem nějakej pemětník nebo dědek, sakra?!

ideální čistění

Čistota, půl zdraví. Taky už jste to slyšeli, ne? Taky proto si myjete uši a ruce a vůbec dodržujete tělesnou hygienu. Já jí taky udržuju.
Zrovna předevčírem jsem udržoval klávesnici počítače.
MáčistotnáHanička se onehdá nechala slyšet, že bych si tu klávesnici taky moh' umejt. Že jí mám pěkně zaprasenou . Jí se to mluví, ona má černou, na černejch klávesách špína není vidět. Já mám bílou a situace je jiná.
Někde jsem slyšel, že špína izoluje, což z hlediska elektrické vodivosti nemusí být úplný nesmysl a protože jsem nechtěl mít klávesnici elektricky vodivou, byl to dobrý důvod nechat věci tak, jak jsou.
Jenomže ony se ty klávesy za těch pět let tak nějak přeci jen trošku zapatlaly a mávnímaváHanička s tím postřehem o zaprasení nebyla zase tak daleko od reality. Nuže rozhodl jsem se, že provedu očistu.
A to jsme neměl dělat.
Máme jakýsi odmašťovač na všechno. Tím jsem klávesy navlhčil. Špína šla dolů náramně a klávesnice byla na první pohled jako nová. Na pohled druhý už jako nová nevypadala, jelikož nová klávasnice funguje. Tahle fungovat odmítala. Ani po vysušení fénem a po odstání do druhého dne se nachytla. Holt jsem to s tím čistěním přehnal. Prohledal jsem internetové návody, jak klávesnici rozebrat. Našel jsem pouze varování, že tato klávesnice je lepená a pokud se pokusím jí rozebrat, pravděpodobně jí zničím. No co, stejně neklávesovala.
Ano, přesně podle návodu jsem jí rozebral a tím zničil.
Tak teď mají děti na hraní spoustu písmenek, já mám vzteka a poučení, že špína opravdu izoluje a klávesnice se má nechat být, nanejvýš otírat nějakým mírně vlhkým klúckem, a mápořádnáHanička má radost, že budu zase psát na čisté sněhobílé klávesnici.
Jak jsem toho dosáhl? Ideálním čistícím postupem: včera jsem si objednal klávesnici novou!

komu není dáno ...

Při jistém pohledu na svět se do zorného pole dostávají osoby ženského pohlaví a nevybíravě jsou podrobovány, mnohdy oprávněné, kritice. Zkusme si představit například tohle:
Cesta kolem školy je jenom jedna. Ještě se pak dělí na dvě únikové varianty, přičemž hlavní cesta je jednosměrná a právě k tomu rozdělení se dá ještě dojet z druhé strany, ale pak je třeba uhnout a vráit se, aby se člověk, tedy řidič, nedostal do protisměru. Tou hlavní, jednosměrnou, vozí každé ráno rodiče své ratotolesti do školy. Bohužel se vžil velice hloupý nešvar zastavit přímo u vchodu, aby to děťátko, chudák, nemělo moc daleko. To pokaždé vyústí ve špunt, který tu jednosměrku prostě bez náhrady ucpe. Pochopitelně je snadné popojet o dvacet metrů, zařadit se k chodníku a udělat místo všem "dovozcům", ovšem to není populární. Populární je překážet.
Takže tudy nejezdím.
Vezmu to vždycky druhou stranou, najedu až před starý vchod školy a v klidu a bez zdržování a překážení děti vyložím a ony se těch dvacet, třicet, metrů ještě proběhnou.
Zdálo by se, že je všecho v pořádku.
Bylo by, kdyby se v nedávné minulosti tři maminky nerozhodly si ráno hezky popovídat. To vypadalo následovně: maminky projely z druhé strany jako já, postavily auta hezky pohodlně, aby děti mohly vystoupit - tedy doprostřed tak, aby se nedalo projet, a po vypuštění školáků si hezky stouply mezi auta a začaly si povídat. Každé ráno. Protože je znám, a protože jsem ostýchavý, netroufl jsem si jim vysvětlovat, že by mohly popojet kousek dál, například k cukrárně a tam povídat do sytosti. Místo toho jsem volával svéshovívavéHaničce a stěžoval na slepičí chování některých maminek, které blokují jedinou únikovou cestu ráno od školy.
To byla ta kritika osob ženských.
Jenomže čas pokročil, maminky si přestaly povídat - asi už si všecko řekly - a já to přestal řešit. Jen občas tu a tam jsem to komentoval patřičnými výrazy (i nepatřičnými).
A teď se karta obrátila.
Letos tam místo maminek postávají tatínkové. Tři auta, tři tatínkové a ke klábosení si ještě zapálí cigárko, aby tam nebyli jen tak na sucho. Někdy překáží, někdy ne, ale vždycky zaberou tři místa na zaparkování pro ty, kteří potřebují rychle odbavit děti a jet do práce.
Nuže, mně nezbývá, než vzít zpátky výše zmíněná tvrzení o slepicích. Není to pravda.
Jsme všichni stejní. Mužský i ženský. A jak říkala babička, komu není dáno, v apatyce nekoupí.

čtyři Stanku

Boj o vlastní zájmy se u nás pochopitelně přiostřuje s pokročilým věkem našich dětí. Ne snad, že by děti byly ve věku pokročilém, ale pokračují v růstu a ve vzdělávání a v navazování kamarádství a v získávání informací. Nuže tedy přichází domů s tím či oním nápadem, co bychom měli doma nutně mít, či na jaký film bychom se měli podívat, jelikož to všichni už mají a všichni to viděli a všichni to hrajou.
Naštěstí je to pořád ještě tak, že si nechají říct a po nutném brblání a protestování se nám nakonec podaří úplné nesmysly odfiltrovat, nechtěné odložit "až na někdy" a relativně přijatelné nějak přežít, případně nahradit něčím podobným.
Zrovna teď jsme v období náhrady world of tank - nebo tak nějak se ta hra jmenuje. Obecně jsem dost proti počítačovým hrám. Chápu ovšem, že si to holt Matěj i Kačka musí prožít a co nejrychleji odžít a tak se snažím nabídnout nějaké alternativy jako třeba machinarium nebo botaniculu. Jenomže každou hru jednou děti dohrajou a chtějí další a nejlíp právě tu, co kluci ve škole hrajou všichni, jako třeba ty rybičky nebo tanky. Rybičky jsme ohodnotili s moulaskavouHaničkou jako přijatelné, ale tanky nám do domu nesmí.
Jenomže co s tím. Všichni hrajou rybičky a tanky a válku ….
Vzpomněl jsme si na uloženku. Mám docela rozsáhlou sbírku filmů a to (možná převážně) z dob minulých. Nechybí ani filmy a seriály mého dětství, protože "jednou se na to i naše děti budou chtít podívat". Tak jsem to vytáh'.
Když word of tanks, tak Čtyři z tanku a pes. Já se na to díval, máveseláHanička se na to dívala, ba dokonce si na ten seriál hráli a jeden kluk prý byl tank (Rudý, pochopitelně) a všechny děti prý vozil. No, tak tedy zkusíme místo hry na tanky film o tancích.
A vono vám to vyšlo. Matěj i Kačka se kupodivu chytli a náhražka zafungovala. Takže, když je čas na nějakou zábavu, Matěj vytahuje futrálky s filmy a jdou se dívat.
Legrační na tom je, že ten název pletou stejně, jako jsme to pletli tenkrát my. Čtyři z tanku jsem dlouhou dobu považoval za čtyři Stanku, Matěj název dlouho luštil, počítal, kolik se jich do tanku vejde, probíral, proč jsou z tanku a nakonec ten název přijal a Kačka s tím byla hotová hned. Zrovna včera se ptala, jestli si zase večer pustíme Čtyřista tanků.

mě nevzali

Zápis do školy je pro budoucí prvňáky důležitý den. My už prvňáky doma nemáme, zato Matěj tentokrát při zápisu spolu s ostatními dětmi pomáhal.
Když jsem jel vyzvednout do školy Kačku, zašel jsem se jen tak podívat nahoru do třídy, jak jim to jde. Jistě, měl jsem s sebou aparátek, kdyby náhodou bylo potřeba udělat nějakou tu fotku. No a paní učitelka mě popadla hned na chodbě, jestli bych jim teda pár těch obrázků neudělal, aby měli na památku. Pochopitelně mi to udělalo radost a tak jsem se motal u zápisu tentokrát s pověřením udělat školní dokumentaci.
Tedy ono vám to je úžasný, jak se ty dětičky vážně ucházejí o to, aby mohly chodit do školy. Někdo jde statečně, někdo se děsně stydí, ale ví, že to musí bejt, někoho musí rodiče přes pláč přemlouvat , … inu taková škola, to už je holt vážná věc.
Jenomže naše škola je úplně něco jinýho. Tedy ne snad, že by jinde nebylo přijetí tak laskavé. Určitě jsou i jinde na budoucí školáky taky hodní, jenomže tady já bych zůstal už od zápisu a z tý školy bych se nehnul.
No posuďte sami: s paní učitelkou vás uvítá buď pan král nebo Karkulka a vedou vás pěkně od jednoho úkolu k druhému. Úkolů je dohromady pět a na konci vás čeká princezna v zakletém zámku. Tu když vysvobodíte, jste přijatí do školy. Ovšem na cestě potkáte indiány, veverku, medvěda, vodníka, jednorožce, krajánka, víly, včelku Máju, klauna, kouzelníka, jeptišku, hradní dámu, trpaslíka, papouška, … a cojávímkohoještě. A všichni si s vámi hrajou a tu princeznu nakonec vysvobodíte a ještě k tomu přívažkem dostanete dáreček od dětí na památku.
No jak říkám, já bych tam zůstal hned … jenomže mě už nevzali.

v posteli

Kolikrát už jsem tu psal, že kočky u nás do postele nesmějí? Už ani nevím. Platí to pořád. Jsou ovšem tu a tam vyjímky.
Vyjímka vznikne, když necháte otevřeno do ložnice a když pak v noci neprojevíte dost rázně svůj názor na přítomnost čtvernožce v ložnici například polštářem. Takový polštář je argumentem dosti pádným. Dojdou-li polštáře, dojdou i argumenty.
A nebo se jednomu tak nějak zdá, že koneckonců taková pěkná černá kočanda v posteli není nic proti ničemu, viď, Cyrdo?
A ona se k vám ta kočanda pomalu vplíží a když jí neodeženete a necháte se pošlapat, poněvadž trávu v pelíšku je potřeba ušlapat, to dá rozum, tak potom máte o jeden černej kožich pod peřinou víc. Obvykle se Cyrda uloží někde v nohách a pokud jí vysloveně neshodíte, je tam až do rána.
Jenomže to je ten kámen úrazu.
Ona má ráno dřív, než lidi.
Lidi, jako třeba já, mají ráno například od půl šesté. Cyrda má ráno už tak v půl páté.
Takže stačí sebemenší pohyb, který naznačuje, že už nespíte, či to tak alespoň z kočičího pohledu vypadá, začne ranní hygiena.
To se Cyrda nejdřív protáhne a pak obejde postel, aby zjistila, že hlavu máte pořád tam, co jste jí měli večer. Když se ujistí, že jsou věci na svém místě, začne je mýt. Tedy hlavu vám začne mejt. Po kočičím způsobu. Tím příšerně drsným blemcákem. Vůbec nepomůže to, že jí po pár minutách dření jemně odstrčíte. Vrátí se zas, protože vás potřebuje umýt důkladně. Po několikerém odstrčení "tak už dej pokoj, Cyrdo …!" to vezme jako pobídku k mytí opačného konce, najde si vaše nohy a začne vám je mejt prst po prstu. Lechtá to a když ucuknete, pochopí, že už jste docela vzhůru a rafne vás láskyplně do palce, jelikož už je čas na hraní.
"Tak dost! Koukej toho nechat! Dyť je eště tma."
Dobrá, palec vám přestane kousat a vrátí se na začátek, tedy jde vám zas mejt hlavu.
A to už toho máte dost vy a vstáváte.
Cyrda způsobně sleze z postele první a počká, až vykročíte z ložnice. Teprv pak se k vám přidá a poťouchle mrnčí.
Já bručim a potácím se dolů po schodech.
Mám já tohle zapotřebí? Vstávat v pět kvůli černý kočandě v posteli?

sirky nechytly

Nůžky jsou v šuplíku. Vždycky jsou v šuplíku. Zrovna jsem potřeboval něco ustřihnout, tedy jsem si šel pro nůžky do šuplíku. Šuplík je v lince hned vedle dřezu a linka je v kuchyni. Tedy do kuchyně, otevřít šuplík a vyndat po paměti ty nůžky …
Ale počkat! Kerý čuně ty nůžky tak zaprasilo?
A co to tu tak smrdí?
Vytáhnu šuplík. V tom šuplíku se rozprostírá apokalyptická krajina.
Epicentrum výbuchu je mírně vlevo od středu, plastová stěrka je rozškvařená a přitavená ke kuchyňským nůžkám na drůbež. Svezek špejlí je uprostřed přepálený, plastový pytlík se zubními nitěmi je do poloviny roztaven a spojen s dalším neidentifikovatelným plastovým předmětem …
Obraz strašlivé zkázy.
To vše obaleno černými sazemi a tam, kde nejsou saze, jsou stopy čehosi černého, co vystřikovalo z místa výbuchu na všechny strany. Deska linky je zespoda celá očouzená, nikoliv však prohořelá. Všude jsou saze a smrad ze spáleného plastu.
Co tohle mohlo být?
Sirky, které v šuplíku jsou taky, však zůstaly ve svých krabičkách zcela netknuté kousek dál od ohniska požáru napravo. Vybuchlo a hořelo něco jiného.
Ale co?
Samovznícení špejlí? Záhadná pyrokineze plastové škrabky a párátek? Nikdo nebyl doma, nebylo se koho zeptat. Pátral jsem dál ve spáleništi.
Poblíž centra té spouště byly tři pytlíky s ohřívací hmotou. Netknuté. To jen tak cvaknete kovovou pružinou uvnitř toho polštářku a ono to začne uvnitř krystalizovat a uvolňovat teplo. Polštářky byly taky nepoškozené.
Záhada.
Miniaturní kulový blesk řádící v kuchyňském šuplíku?
Ale co byl ten modrý škvarek, který k ničemu nepatří? A z čeho pocházejí ty všudypřítomné černé stříkance? Co to v šuplíku explodovalo?
Pekelnej stroj?
Ptal jsem se večer mépracovitéHaničky, jestli neví o nějaké bombě, kterou jsme v šuplíku přechovávali pro případ potřeby. Nevěděla. Ale při bližším zkoumání modrých ostatků jsme došli k závěru, že ty ohřívací polštářky možná byly čtyři, ten chybějící možná byl modrej … Že by se sám nějak vznítil a vybouch' ?
No, možný by to snad bylo, ale …
Záhada zůstává nevyřešena. A dál mi to vrtá hlavou. Že by plastovej ohříváček dokázal způsobit takový dopuštění? A kde je potom ta kovová spouštěcí pružina zevnitř. Tu jsem nenašel.
Uff, to zas byla příhoda. Eště, že nechytly ty sirky …