záchranáři
03/04/14 05:51 zařazeno v kategorii: o zvířatech
Tedy rovnodennost už letos byla, jaro taky nastalo a Apríl byl předevčírem, jeden by řek' že už jsou první jarní atrakce za námi, včetně těch žab támhle u rybníka.
O žabách už jsem tu letos psal. A vezmu to ještě jednou.
Zdálo by se, že obojživelníci v našem rybníčku jsou jako v bavlnce. Pochopitelně je to jenom zdání a přesto, že se ochránci snaží, neochrání všechny, a některé holt nedoskáčou. Tedy do rybníka nedoskáčou, poněvadž doskočí akorát pod kola projíždějícího auta. To je věc mrzutá, ale i přes snahu příznivců žab nevyhnutelná. Stejně jako čapí zobák, který klape nedaleko. Výběr to není nijak extra přitažlivý, to je jasné. Já bych si taky nerad vybíral mezi rozplácnutím na asfaltu a rozkousnutím v zobáku. Naštěstí nejsem žaba a mám přeci jen o nějakou tu možnost navíc. Například můžu takovou žábu taky zachránit.
Minulý týden, jak pršelo, jedu s Kačkou ze školy, žabičkáři u rybníka sbírají skokany do putýnek, a co nevidím daleko za rybníkem: úplně mimo očekávanou trasu, daleko od vody sedí uprostřed cesty v dešti ropucha.
Zastavím a povídám, že jí budeme muset zachránit.
"Ano! Zachráníme ji!"
Kačka hned vystoupila a hrnula se k žabákovi.
"Jé, ta je krásná!"
Teda nevím, co je na ropuchách krásnýho. Seděla a koukala uprostřed silnice. Nezbylo, než jí popadnout a odnést. Brrr. Byla studená, mokrá, slizká, měkká, ... inu jako žaba.
Donesli jsme jí do struhy vedle cesty.
"Tak jsme jí zachránili, tatínku. Doskáče do rybníka?"
"No snad jo. Nemá to daleko."
Zaklapli jsme dveře a jeli po svých domů, zatím co žabák skákal do rybníka. Taky po svých.
A když tak teď přemýšlím o té pohádce, naprosto chápu tu nechuť cicmat se s obojživelníkem. Tedy nevím, jak vy, ale ropuchu bych nevoblíz' ani za zlatou kredenc, mám s tím teď čerstvou zkušenost.
O žabách už jsem tu letos psal. A vezmu to ještě jednou.
Zdálo by se, že obojživelníci v našem rybníčku jsou jako v bavlnce. Pochopitelně je to jenom zdání a přesto, že se ochránci snaží, neochrání všechny, a některé holt nedoskáčou. Tedy do rybníka nedoskáčou, poněvadž doskočí akorát pod kola projíždějícího auta. To je věc mrzutá, ale i přes snahu příznivců žab nevyhnutelná. Stejně jako čapí zobák, který klape nedaleko. Výběr to není nijak extra přitažlivý, to je jasné. Já bych si taky nerad vybíral mezi rozplácnutím na asfaltu a rozkousnutím v zobáku. Naštěstí nejsem žaba a mám přeci jen o nějakou tu možnost navíc. Například můžu takovou žábu taky zachránit.
Minulý týden, jak pršelo, jedu s Kačkou ze školy, žabičkáři u rybníka sbírají skokany do putýnek, a co nevidím daleko za rybníkem: úplně mimo očekávanou trasu, daleko od vody sedí uprostřed cesty v dešti ropucha.
Zastavím a povídám, že jí budeme muset zachránit.
"Ano! Zachráníme ji!"
Kačka hned vystoupila a hrnula se k žabákovi.
"Jé, ta je krásná!"
Teda nevím, co je na ropuchách krásnýho. Seděla a koukala uprostřed silnice. Nezbylo, než jí popadnout a odnést. Brrr. Byla studená, mokrá, slizká, měkká, ... inu jako žaba.
Donesli jsme jí do struhy vedle cesty.
"Tak jsme jí zachránili, tatínku. Doskáče do rybníka?"
"No snad jo. Nemá to daleko."
Zaklapli jsme dveře a jeli po svých domů, zatím co žabák skákal do rybníka. Taky po svých.
A když tak teď přemýšlím o té pohádce, naprosto chápu tu nechuť cicmat se s obojživelníkem. Tedy nevím, jak vy, ale ropuchu bych nevoblíz' ani za zlatou kredenc, mám s tím teď čerstvou zkušenost.
2014
