WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

nadání

Hudební nadání se projeví už v dětství. V ojedinělých případech již v kočárku jako například u Járy Cimrmana, či o chlup později, když začne kupříkladu malý Amadeus komponovat. Nemáme doma ani Járu ani Amadea. Děti jenom pro radost hrají a občas i zpívají. Při kritickém posouzení se dá říct, že hudební sluch zdědily naštěstí po mébáječnéHaničce.
V mém případě se hudební nadání projevilo pouze tak, že jsem schopen přiznat, že ho nemám. Při provozování hudby, tedy nejčastěji zpěvu, mě laskaví přátelé chválí, že zpívám dobře, jen holt nějakou úplně jinou písničku, což chápu a nezávidím jim, že to v ojedinělých případech musí poslouchat. Ovšem zpívám rád. Nejčastěji v autě. Tam je člověk sám a pokud má solidní doprovod, například z rádia či z přehrávače, nic mu nebrání, aby spustil tu svou. Šikovným nastavením hlasitosti přehrávače se dá dokonce docílit určitá iluze, že ten, kdo zpívá například Slavíky z Madridu jsem právě já.
Není však možné podléhat této iluzi napořád.
Když se zapomenu a zpívám za přítomnosti našich nadaných muzikantů, Kačka obvykle kveruluje a žádá, abych toho nechal, že by ráda poslouchala tu písničku.
No co mi zbývá. Nechám interpreta, aby se předvedl a místo toho, abych si spolu se školeným umělcem zanotoval árii Leporela, jenom tak máchám rukou do rytmu.
A Kačenka hned pochopí. Ona je totiž děsně vnímavá a tatínka má ráda. Hned ve mně odhalí umělecké nadání a pochválí mě:
"Tatínku! Ty umíš dirigentovat jako naše paní ředitelka!"
No není ona báječná?!