WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

bylo to vyčerpávající

Hledáte často? Pochopitelně každý občas něco hledá. Brejle, peněženku, tužku, hodinky, kleště ... jak kdo a jak co. U nás doma se furt něco hledá. Nejčastěji takový velký, černý, chlupatý, s vocasem to měří víc, jak metr. Cyrda se to jmenuje. Ano, hledá se to a dost často se tu o tom píše.
Takhle v sobotu se to zase ztratilo.
Nechal jsem otevřené dveře a myslel si, že pořád dokážu koutkem oka monitorovat, kde Cyrda je. Pošetilé přecenění sebe sama. Samozřejmě. Během pěti minut mi zmizela.
"Tak pojď domů, Cyrdo, dyť já vim, že jseš zase pod autem."
Šel jsem se podívat na obvyklé místo. Kdepak. Nebyla tam. Obešel jsem dům. Dvakrát. Jednou zleva, jednou zprava. Pak jsem to vzal kolem kůlny opět oběma směry. Při tom jsem lezl i po čtyřech, abych se přiblížil perspektivě kočkena hrajícího si s člověkem na schovávanou. To je samozřejmě nesmysl, protože jsem čtvernožce jenom předstíral a Cyrda dobře ví, že chodím normálně po dvou a po čtyřech mi to nejde, ani když si loknu něčeho dobrýho.
"No tak, Cyrdo! Domů!"
To už volala i mástarostliváHanička a já znovu obcházel zahradu a prohledával místa pod keři ... nic.
"Tak, děti. Zase jsem ztratil Cyrdu. Musíte mi jí pomoct najít. Už jsem hledal všude a ne a ne jí najít."
"A kde jí máme hledat, tatínku?"
"Všude. Například pod autem, tam už jsem hledal třikrát. A není tam."
Děti se rozešly obklíčit proradného kočkena. Netrvalo to ani půl minuty a Kačka hlásí: "Tatínku, tady je!"
"Kde?"
"Pod autem."
"Dyť tam nebyla."
"Dyť tam je."
"Cyrdo! Domů!
Potutelně se tvářící ztracenec nakráčel do dveří se vztyčeným ocasem: "No tak jste mě teda zase našli. Ale dalo vám to práci, co? Však uvidíme příště!"
Voblízla se a šla si lehnout na koberec. Bylo to vyčerpávající.