WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

vážit

Občas si chleba upečeme, ale i ten holt někdy jdeme koupit. Vlastně docela často.
A když už jseš v obhodě, tak ještě vem … no vždycky se něco najde. V různých obchodech se najde různě. A taky v různých obchodech jsou různé zvyky, přičemž se zvyky různě sjednocují, aby to měl zákazník jednodušší.
Ne však všude.
V jednom z obchodů nemají u pokladny váhy, čímž se zásadně liší od ostatních a tudíž téměř pravidelně zapomenu zvážit například jabka nebo tak něco. Včera jsem zapomněl zvážit hroznové víno. Vzpomněl jsem si dřív, než jsem přišel u pokladny na řadu, i vysvětlil jsem paní za sebou, o co jde, a odběhl jsem labyrintem regálů k váze. Labyrint byl důkladný, žádná zkratka. Musel jsem obejít celý krám znovu tam a zpět. Když jsem se vrátil, paní zrovna platila svůj nákup.
"Já vás předběhla, nevadí to?"
"Ježkovy voči, vůbec. Naopak, já si to takhle představoval."
Žádný zádrhel se nekonal, vše šlo plynule, paní se usmívala, paní pokladní se usmívala … je to vůbec možný? Já už skoro tak slušnému chování odvykl.
Čekal jsem poznámky o zdržování a ono nic.
Takových okamžiků je třeba si vážit. Tedy a nezapomenout vážit. To hlavně.