pro pamětníky
Válka světů je jednička
09.prosince 2022 05:35 /
Tak jsem zase nafasoval nesvázané vývěsní archy nového komiksu k přečtení a ku sepsání něčeho jako recenze či prvních dojmů. Je to vždycky za odměnu pro toho, kdo nejlíp odpoví na anketní otázku. Tentokrát jsem se zapojit do hry musel a to proto, že otázka zněla: který román H. G. Wellese nebo jeho adaptaci máte nejraději a proč?
Hned mi naskočila odpověď, která je vlastně vzpomínkou a proto si zaslouží zaznamenání i tady. Zde je:
No to je otázka! Přeci The War of the Worlds. A kupodivu ani ne pro tu knihu samotnou, ale hlavně kvůli muzikálové verzi Jeffa Wayna.
Já si ji byl poslechnout v Divadle hudby - uváděl Mirek Černý, bílá kožená křesla, skvělá atmosféra a najednou Richard Burton …
“No one would have believed that
in the last years of the 19th century
that human affairs where being watched
from the timeless worlds of space”… linku vyprávěče střídá dynamická muzika, tají se dech … přicházejí z Marsu …”Ulla!”… všechno živé před nimi prchá, nemají slitování. Nakonec se zdá, že Marťany porazí pozemské bakterie …”Ulla-a-a…!”…
To bylo dávno, dávno. Lidstvo zapomnělo. Až nyní, řízení letů NASA gratuluje posádkám dvou vesmírných lodí, které přistály na Marsu. Náhle je spojení se Zemí přerušeno …”Houston come in !
What's going on ?
Tracking station fourty-three Canberra
Come in Canberra !
Tracking station sixty-three
Can you hear me Madrid ?
Can anybody hear me ?
Come in
Come in.......”
…
Byla to tenkrát v Divadle hudby pecka. Seděli jsme jak přibitý a čekali, odkud ty potvory marťanský vylezou.
Takže za mě ještě jednou: Válka světů je jednička.
Hned mi naskočila odpověď, která je vlastně vzpomínkou a proto si zaslouží zaznamenání i tady. Zde je:
No to je otázka! Přeci The War of the Worlds. A kupodivu ani ne pro tu knihu samotnou, ale hlavně kvůli muzikálové verzi Jeffa Wayna.
Já si ji byl poslechnout v Divadle hudby - uváděl Mirek Černý, bílá kožená křesla, skvělá atmosféra a najednou Richard Burton …
“No one would have believed that
in the last years of the 19th century
that human affairs where being watched
from the timeless worlds of space”… linku vyprávěče střídá dynamická muzika, tají se dech … přicházejí z Marsu …”Ulla!”… všechno živé před nimi prchá, nemají slitování. Nakonec se zdá, že Marťany porazí pozemské bakterie …”Ulla-a-a…!”…
To bylo dávno, dávno. Lidstvo zapomnělo. Až nyní, řízení letů NASA gratuluje posádkám dvou vesmírných lodí, které přistály na Marsu. Náhle je spojení se Zemí přerušeno …”Houston come in !
What's going on ?
Tracking station fourty-three Canberra
Come in Canberra !
Tracking station sixty-three
Can you hear me Madrid ?
Can anybody hear me ?
Come in
Come in.......”
…
Byla to tenkrát v Divadle hudby pecka. Seděli jsme jak přibitý a čekali, odkud ty potvory marťanský vylezou.
Takže za mě ještě jednou: Válka světů je jednička.
může za to dědeček
02.září 2022 05:51 /
Kdo neví, co je to perkolátor, ať se mě neptá … tedy to platilo asi tak před týdnem. Dneska už se ptát může. Ovšem řeknu mu, že je to rozbitý.
Může za to dědeček.
Ne snad, že by to rozbil, to ne, on věci spíš babičce spravoval. Jenže já po dědečkovi mám takovou konvici na vaření melty a o té to je. Je hliníková s prasklou skleněnou pokličkou a tak už roky sháním totéž, abych si mohl vařit meltu na bílý kafe. A před týdnem jsem konvici znovu vylovil z komory a znovu jsem začal pátrat. Tentokrát jsem velikou oklikou vypátral, že to pořád ještě existuje a dá se to koupit.
Ta oklika vedla přes moka konvičku, ze které už si pár dnů děláme kávu. To je vlastně taky perkolátor, ale lepší, vychytanější. Ten obyčejný je ale také k mání. Konvička se sítkem na trubičce se stojánkem uvnitř. Voda se vaří, proudí nahoru trubičkou, překapává zpátky sítkem přes praženou cikorku, která je uvnitř sítka. To je celé.
Objevil jsem to mezi tábornickými potřebami. Jde o jednoduché vaření kávy nad ohněm. Hned jsem si to objednal a jak to včera přišlo, už jsem v tom vařil cikorku.
Jenže okamžitě při prvním mytí se mi to rozbilo. Podstavec upadl od trubičky a je to celé na vyhození. Zkusím to hodit prodejci na hlavu a uvidím, jak se zachová. V každém případě je to ovšem tak, že ten perkolátor po dědečkovi je pořád funkční a vařit se v něm dá i s prasklou skleněnou pokličkou. A to je mu dobře přes osmdesát let, tomu perkolátoru.
Inu, dřív ty věci holt víc vydržely.
Může za to dědeček.
Ne snad, že by to rozbil, to ne, on věci spíš babičce spravoval. Jenže já po dědečkovi mám takovou konvici na vaření melty a o té to je. Je hliníková s prasklou skleněnou pokličkou a tak už roky sháním totéž, abych si mohl vařit meltu na bílý kafe. A před týdnem jsem konvici znovu vylovil z komory a znovu jsem začal pátrat. Tentokrát jsem velikou oklikou vypátral, že to pořád ještě existuje a dá se to koupit.
Ta oklika vedla přes moka konvičku, ze které už si pár dnů děláme kávu. To je vlastně taky perkolátor, ale lepší, vychytanější. Ten obyčejný je ale také k mání. Konvička se sítkem na trubičce se stojánkem uvnitř. Voda se vaří, proudí nahoru trubičkou, překapává zpátky sítkem přes praženou cikorku, která je uvnitř sítka. To je celé.
Objevil jsem to mezi tábornickými potřebami. Jde o jednoduché vaření kávy nad ohněm. Hned jsem si to objednal a jak to včera přišlo, už jsem v tom vařil cikorku.
Jenže okamžitě při prvním mytí se mi to rozbilo. Podstavec upadl od trubičky a je to celé na vyhození. Zkusím to hodit prodejci na hlavu a uvidím, jak se zachová. V každém případě je to ovšem tak, že ten perkolátor po dědečkovi je pořád funkční a vařit se v něm dá i s prasklou skleněnou pokličkou. A to je mu dobře přes osmdesát let, tomu perkolátoru.
Inu, dřív ty věci holt víc vydržely.
tramvají po Praze
30.srpna 2022 07:09 /
Jo, ale v pátek odpoledne to vyšlo úplnou náhodou. Byli jsme s Monikou, mojí mlsnou paní, na obědě a tu se nám na Pohořelci připletla do cesty historická tramvaj. Už jsem ji kolikrát fotil třeba na nábřeží nebo na mostě Legií a vždycky jsem si říkal, že by bylo fajn se tou tramvají projet. A vona zrovna přijížděla do stanice a my jsme na té stanici stáli a tož proč by ne. Nastoupili jsme.
No to vám byla nostalgie.
Jako když jsem byl malej kluk a jezdil jsem s tatínkem třiadvacítkou k Národnímu. A tak jsem vzpomínal, jak jsem sedával vzadu na plošině na tom litinovém řídícím pultu, co je stejný vepředu i vzadu, aby mohl pan řidič jen s klikou přejít a tramvaj se nemusela otáčet. Jak jsem našel vzadu za oknem v mezeře zastrčenej pětadvacetník a jak jsem ho vyšťoural, jak pod lavicí byl vždycky schovanej písek pro případ sypání pod kola při brzdění nebo při náledí, když podkluzovala kola do kopce a jak se cinkalo na ten řemínek pod stropem a … a slečna průvodčí mě tentokrát nechala cinknout.
"Ale jen jednou!", povídala, "dvakrát je to zastavit a třikrát brzdit v nouzi všemi prostředky."
A tak jsem si cinknul a jeli jsme. A užil jsem si i jízdu na stupátku a bylo to náramný. Po nějakých padesáti letech zase v té tramvaji, co drncá a zvoní a otevřenými dveřmi do ní táhne a je krásná.
Nu a ty lístky platily ještě i v sobotu a tak jsem se vrátil do Prahy a do tramvaje ještě i s Kačkou, ale to už jsme proložili ještě procházkou a pak jsme vystřídali tu nejstarší tramvaj za mladší, které se říkalo ponorka.
Jo, jo, kde jsou ty starý časy …
No to vám byla nostalgie.
Jako když jsem byl malej kluk a jezdil jsem s tatínkem třiadvacítkou k Národnímu. A tak jsem vzpomínal, jak jsem sedával vzadu na plošině na tom litinovém řídícím pultu, co je stejný vepředu i vzadu, aby mohl pan řidič jen s klikou přejít a tramvaj se nemusela otáčet. Jak jsem našel vzadu za oknem v mezeře zastrčenej pětadvacetník a jak jsem ho vyšťoural, jak pod lavicí byl vždycky schovanej písek pro případ sypání pod kola při brzdění nebo při náledí, když podkluzovala kola do kopce a jak se cinkalo na ten řemínek pod stropem a … a slečna průvodčí mě tentokrát nechala cinknout.
"Ale jen jednou!", povídala, "dvakrát je to zastavit a třikrát brzdit v nouzi všemi prostředky."
A tak jsem si cinknul a jeli jsme. A užil jsem si i jízdu na stupátku a bylo to náramný. Po nějakých padesáti letech zase v té tramvaji, co drncá a zvoní a otevřenými dveřmi do ní táhne a je krásná.
Nu a ty lístky platily ještě i v sobotu a tak jsem se vrátil do Prahy a do tramvaje ještě i s Kačkou, ale to už jsme proložili ještě procházkou a pak jsme vystřídali tu nejstarší tramvaj za mladší, které se říkalo ponorka.
Jo, jo, kde jsou ty starý časy …
Svobodná Evropa z Miletína
19.srpna 2022 07:03 /
Už několikrát jsem si tu psal o Miletínských modlitbičkách. A je to tu zas. Pochopitelně k tomu je důvod. Nikoliv ten, že je to dobrota a že si pro ně k Erbenům na náměstí jezdil už dědeček a já tam jezdím dál. Je k tomu důvod daleko větší.
Znovu jsem se totiž v sobotu potkal s panem Erbenem. Vyšel před kancelář a povídal si s námi. Pamatoval si na to, jak jsem ho před dvěma desítkami let vezl do Hořic a začal vyprávět, jak za komunistů létaly balóny s letáky přes hranice a schazovaly je. Z balónů se sypaly něco jako maličké sešitky, noviny ze Svobodné Evropy se zprávami zpoza železné opony. Já o tom věděl, ale nikdy jsem je neměl v ruce. A pan Erben zašel do kanceláře a přinesl je. Dva letáky. Že prý jich má schovaných víc, že si je tenkrát sbíral na poli, kde je balón vysypal. A že si to můžu nechat, že jich má dost.
No nádhera.
A tak jsme si chvíli povídali, panu Erbenovi už bude přes pětaosmdesát, těší se skvělému zdraví a má radost z toho, jak to všechno klape, pekárna funguje a modlitbičky jdou na odbyt. Ukazoval mi v kanceláři i živnostenský list vystavený vrchností v roce 1820, ale vyfotit jsem si ho nemohl, to prý ne.
Nu a tak jsme z Miletína odjížděli na Kuks a měli báječnou náladu, protože s prasynovcem Karla Jaromíra se jeden napotká zas tak často.
A tuhlec jsou ty letáky - to už se taky málo kdy vidí.
Znovu jsem se totiž v sobotu potkal s panem Erbenem. Vyšel před kancelář a povídal si s námi. Pamatoval si na to, jak jsem ho před dvěma desítkami let vezl do Hořic a začal vyprávět, jak za komunistů létaly balóny s letáky přes hranice a schazovaly je. Z balónů se sypaly něco jako maličké sešitky, noviny ze Svobodné Evropy se zprávami zpoza železné opony. Já o tom věděl, ale nikdy jsem je neměl v ruce. A pan Erben zašel do kanceláře a přinesl je. Dva letáky. Že prý jich má schovaných víc, že si je tenkrát sbíral na poli, kde je balón vysypal. A že si to můžu nechat, že jich má dost.
No nádhera.
A tak jsme si chvíli povídali, panu Erbenovi už bude přes pětaosmdesát, těší se skvělému zdraví a má radost z toho, jak to všechno klape, pekárna funguje a modlitbičky jdou na odbyt. Ukazoval mi v kanceláři i živnostenský list vystavený vrchností v roce 1820, ale vyfotit jsem si ho nemohl, to prý ne.
Nu a tak jsme z Miletína odjížděli na Kuks a měli báječnou náladu, protože s prasynovcem Karla Jaromíra se jeden napotká zas tak často.
A tuhlec jsou ty letáky - to už se taky málo kdy vidí.
Waldemar Zlatuška
07.června 2022 05:48 /
Se říká, že je lepší vyhořet, než se stěhovat. To ovšem není samozřejmě tak docela pravda, i když v některých případech bývají následky těch dvou odlišných procesů docela podobné.
Se stěhováním mám letité zkušenosti a venkoncem i zkušenosti velice čerstvé. Pochopitelně, že události nepříjemné jako stěhování zapomínám anebo se o to alespoň snažím. Občas se však stane, že se něco připomene. Bývá to obvykle ve chvíli, kdy člověk buď najde něco, na co už dávno zapomněl, případně neví, kde je to, co právě teď potřebuje.
Ta druhá možnost právě nastala.
Psal mi totiž laskavý čtenář mého deníku, že náhodou objevil na woleschku zmínku z minulosti, kde si pochvaluji, že konečně po padesáti letech mám kompletní vydání robota Emiliána. A že prý by potřeboval vědět, jak se jmenoval ten opičák z jednoho sešitu …
Jo, vopičák. Kde tomu je konec? A kde je konec těch sešitů, co jsem si je tak pěkně opatřil, zabalil a někam uložil jako vzácnost. Někde budou. Buď v místě A nebo v místě B nebo někde úplně jinde v krabicích.
Ale i tak jsem zapátral. Ovšem na síti, neboť v krabicích je to marné.
A našel jsem.
Obrázky pana Maláka jsou natolik přitažlivé a robot Emilián natolik unikátní, že existují na síti skeny a mezi nimi, světe, div se, i obrázek toho vopičáka. Waldemar Zlatuška se jmenoval.
Nu, co se holt nedá najít v krabicích, najde člověk na síti.
Mimochodem, neví někdo, kde mám ten klobouk, co ho nemůžu najít v žádné krabici?
Se stěhováním mám letité zkušenosti a venkoncem i zkušenosti velice čerstvé. Pochopitelně, že události nepříjemné jako stěhování zapomínám anebo se o to alespoň snažím. Občas se však stane, že se něco připomene. Bývá to obvykle ve chvíli, kdy člověk buď najde něco, na co už dávno zapomněl, případně neví, kde je to, co právě teď potřebuje.
Ta druhá možnost právě nastala.
Psal mi totiž laskavý čtenář mého deníku, že náhodou objevil na woleschku zmínku z minulosti, kde si pochvaluji, že konečně po padesáti letech mám kompletní vydání robota Emiliána. A že prý by potřeboval vědět, jak se jmenoval ten opičák z jednoho sešitu …
Jo, vopičák. Kde tomu je konec? A kde je konec těch sešitů, co jsem si je tak pěkně opatřil, zabalil a někam uložil jako vzácnost. Někde budou. Buď v místě A nebo v místě B nebo někde úplně jinde v krabicích.
Ale i tak jsem zapátral. Ovšem na síti, neboť v krabicích je to marné.
A našel jsem.
Obrázky pana Maláka jsou natolik přitažlivé a robot Emilián natolik unikátní, že existují na síti skeny a mezi nimi, světe, div se, i obrázek toho vopičáka. Waldemar Zlatuška se jmenoval.
Nu, co se holt nedá najít v krabicích, najde člověk na síti.
Mimochodem, neví někdo, kde mám ten klobouk, co ho nemůžu najít v žádné krabici?
2022
v ne(na)pravid(t)elném deníku
můžete číst: