o jiných krajích
čaj ně nádo
11.listopadu 2022 05:51 /
Na bílém koni se poslední dobou Martin neprohání, zato roznáší nůše hus a vín, jelikož ze sněhu nic není, ale husa a svatomartinské se dají docela dobře zpeněžit. Inu, žijeme v době spotřebitelské a tudíž je potřeba spotřebovat, co se dá.
Očekával jsem tedy, že stejně jako všude jinde bude i v Karlových Varech před restauracemi viset a stát mračno cedulí zvoucích na Svatomartinské hody, jelikož ty probíhají vždycky nejmíň týden, aby stihli hodovat všichni, kdo hodovat chtějí.
A vono houby.
Včera jako by se ve Varech po Martinovi a husách zem slehla.
Už roky vím, že Vary jsou město, které skoupili Rusové, ale nějak se zdálo, že to poslední dobou zase zpátky prodávají a z téhle fronty ustupují. Kdepak. Zdání klame.
V první kavárně šest Rusek. Ty dvě vedle dokonce velmi často používaly slova "operacija" a "specialnaja". Pochopitelně, že nešlo o medicínský zákrok.
Šel jsem pryč, martinskou husu jsem nepotkal, jen oplatky a turisty. A Rusy.
Naproti Thermalu přes řeku je takovej kiosek. Kavárnička přilepená pod zdí. Bylo tam prázdno, dal jsem si kafe a štrůdl. Měli tam ten s vanilko-rumovou omáčkou. Ale byl jsem tam sám jen chvilku. Pak přišla Ruska, po ní další. Bavily se, dali si rumíček, vodku že prý ne, že je moc brzo. A kafe. Čaj ně nádo.
Tož tak. Do Varů až zas na festival. To se ta ruská národnost kápku naředí světovou populací.
Očekával jsem tedy, že stejně jako všude jinde bude i v Karlových Varech před restauracemi viset a stát mračno cedulí zvoucích na Svatomartinské hody, jelikož ty probíhají vždycky nejmíň týden, aby stihli hodovat všichni, kdo hodovat chtějí.
A vono houby.
Včera jako by se ve Varech po Martinovi a husách zem slehla.
Už roky vím, že Vary jsou město, které skoupili Rusové, ale nějak se zdálo, že to poslední dobou zase zpátky prodávají a z téhle fronty ustupují. Kdepak. Zdání klame.
V první kavárně šest Rusek. Ty dvě vedle dokonce velmi často používaly slova "operacija" a "specialnaja". Pochopitelně, že nešlo o medicínský zákrok.
Šel jsem pryč, martinskou husu jsem nepotkal, jen oplatky a turisty. A Rusy.
Naproti Thermalu přes řeku je takovej kiosek. Kavárnička přilepená pod zdí. Bylo tam prázdno, dal jsem si kafe a štrůdl. Měli tam ten s vanilko-rumovou omáčkou. Ale byl jsem tam sám jen chvilku. Pak přišla Ruska, po ní další. Bavily se, dali si rumíček, vodku že prý ne, že je moc brzo. A kafe. Čaj ně nádo.
Tož tak. Do Varů až zas na festival. To se ta ruská národnost kápku naředí světovou populací.
Iure Erui
15.srpna 2022 07:13 /
Na výletě jsme byli i v sobotu. Zkusili jsme zajet na Kuks a to jsme dobře udělali. Sešlo se totiž víc událostí najednou. Jednak je Kuks po rozsáhlé celkové rekonstrukci jako nový, tedy třista let nový, potom jsou na té dlouhé chodbě již odkryty a pečlivě restaurovány všechny ty nástěnné malby s Tancem Smrti, no a pak je to jen pár měsíců, co se do špitálu vrátil obraz Jana Michaela Šporka, takto synovce zakladatele Kuksu Františka Antonína hraběte ze Šporku. Kromě barokních soch Matyáše Bernarda Brauna je tedy na co se dívat.
Tož jsme se s Monikou, mojí zvídavou paní, dívali.
Pan průvodce provázel, povídal a povídáním víc glosoval, než poučoval, což byl po dlouhatánských letech první průvodce, který byl podle mého gusta. Shodli jsme se dokonce na tom, že kromě barokní lékárny s jednorožcem na Kuksu je i další barokní lékárna v Klatovech taky s jednorožcem a že jsme tam oba byli na vojně a … a vůbec.
Nu a tak pan průvodce jaksi soukromě navíc na konci prohlídky hrobky ještě přidal jen pro nás jedno povídání.
Hrabě Špork, jak jsem pochopil z výkladu, byl takový barokní mecenáš, měl rád hezké věci, ale rád je dělal po svém. Což z něj v té době udělalo potížistu. Obzvláště se neměl rád s jezovitou páterem Koniášem, jelikož ten proti němu vedl proces kvůli zakázaným knihám, které František Antonín tiskl ve své tiskárně a věru to nebyly jen knihy povolené cenzurou. Spor hrabě Špork prohrál, knihovnu mu Koniáš zabavil a sám hrabě vyvázl od soudu jen s vysokou pokutou až na přímluvu svých přátel.
Ovšem Koniáš mu ležel v žaludku, to dá rozum.
A tak se domluvil s Matyášem Braunem a ten mu vysochal sochu Velkého křesťanského bojovníka, jenž původně stál v lese u Braunova Betléma nad Žirčí. Bojovník hrozí nepřátelům Kuksu a na štítu má nápis Omnia Proper Istum. Koniáš samozřejmě pochopil, o co jde, a znovu se pustil do Šporka. Špork spor opět prohrál a nic mu nepomohlo tvrzení, že si na svém pozemku může postavit, co se mu zlíbí.
Tož tedy sochu přemístil do bylinkové zahrady Kuksu, aby nebyla tak na očích a nechal Matyáše Brauna, aby vytvořil další sochu. Sochu úplatného soudce. Nazval ji Herkomannus a do levé ruky dal soše jablko s nápisem „Iure Erui“. Ovšem právě nápis čitelný stejně zepředu jako pozpátku je kritikou nepoctivých soudců a ti se pochopitelně nechytli za nos, nýbrž opět popadli Šporka, který s nimi znovu prohrál spor i o tuto sochu.
A tak se Bernard Braun zas chopil sochařského náčiní a sochu přesochal. Místo jablka má socha v ruce štít a proti ní stojí socha menší. A že prý to tedy jsou David s Goliášem.
To už pánům Šporkovi a Braunovi prošlo a tak to sousoší stojí dodnes naproti přes údolí proti špitálu, kde stával i zámek, který na rozdíl od těch soch vzal s věkem za své.
Nu a takhle socha měla vypadat původně:
A takhle tu stojí dnes.
(pozn: socha Matyáše Bernarda Brauna nemá černé tričko a sandály)
Tož jsme se s Monikou, mojí zvídavou paní, dívali.
Pan průvodce provázel, povídal a povídáním víc glosoval, než poučoval, což byl po dlouhatánských letech první průvodce, který byl podle mého gusta. Shodli jsme se dokonce na tom, že kromě barokní lékárny s jednorožcem na Kuksu je i další barokní lékárna v Klatovech taky s jednorožcem a že jsme tam oba byli na vojně a … a vůbec.
Nu a tak pan průvodce jaksi soukromě navíc na konci prohlídky hrobky ještě přidal jen pro nás jedno povídání.
Hrabě Špork, jak jsem pochopil z výkladu, byl takový barokní mecenáš, měl rád hezké věci, ale rád je dělal po svém. Což z něj v té době udělalo potížistu. Obzvláště se neměl rád s jezovitou páterem Koniášem, jelikož ten proti němu vedl proces kvůli zakázaným knihám, které František Antonín tiskl ve své tiskárně a věru to nebyly jen knihy povolené cenzurou. Spor hrabě Špork prohrál, knihovnu mu Koniáš zabavil a sám hrabě vyvázl od soudu jen s vysokou pokutou až na přímluvu svých přátel.
Ovšem Koniáš mu ležel v žaludku, to dá rozum.
A tak se domluvil s Matyášem Braunem a ten mu vysochal sochu Velkého křesťanského bojovníka, jenž původně stál v lese u Braunova Betléma nad Žirčí. Bojovník hrozí nepřátelům Kuksu a na štítu má nápis Omnia Proper Istum. Koniáš samozřejmě pochopil, o co jde, a znovu se pustil do Šporka. Špork spor opět prohrál a nic mu nepomohlo tvrzení, že si na svém pozemku může postavit, co se mu zlíbí.
Tož tedy sochu přemístil do bylinkové zahrady Kuksu, aby nebyla tak na očích a nechal Matyáše Brauna, aby vytvořil další sochu. Sochu úplatného soudce. Nazval ji Herkomannus a do levé ruky dal soše jablko s nápisem „Iure Erui“. Ovšem právě nápis čitelný stejně zepředu jako pozpátku je kritikou nepoctivých soudců a ti se pochopitelně nechytli za nos, nýbrž opět popadli Šporka, který s nimi znovu prohrál spor i o tuto sochu.
A tak se Bernard Braun zas chopil sochařského náčiní a sochu přesochal. Místo jablka má socha v ruce štít a proti ní stojí socha menší. A že prý to tedy jsou David s Goliášem.
To už pánům Šporkovi a Braunovi prošlo a tak to sousoší stojí dodnes naproti přes údolí proti špitálu, kde stával i zámek, který na rozdíl od těch soch vzal s věkem za své.
Nu a takhle socha měla vypadat původně:
A takhle tu stojí dnes.
(pozn: socha Matyáše Bernarda Brauna nemá černé tričko a sandály)
dolů na rozhlednu
12.srpna 2022 07:39 /
Zrovínka minulý pátek jsme se vydali na procházku z Kašperských Hor údolím zlatokopů na rozhlednu. Ano, vypadá to divně: jít do údolí na rozhlednu. Taky jsem reptal v tom smyslu, že jdem nejdřív dolů, abychom pak mohli jít nahoru. A ono taky jo.
Jenže nejdřív jsme potkali pár štol a nějakou tu díru do země, která bývala zlatým dolem a o které se Monika, má rozhněvaná paní, vyjádřila, že zas úplně každou díru vidět nemusí. Nu, byla to moje vina. Já jak vidím šipku: támhle je díra do země, musím se tam jít podívat. Čímž jsme se od party oddělili a pak jsme i zabloudili, ale zase jsme se našli, když jsme se po cestě, kterou jsme špatně odbočili, vrátili a odbočili jsme pak správně, jako ostatní.
A potom tedy vzhůru na Královský kámen a pak zase dolů. Kam? No přece na tu rozhlednu. Až teprve poslední stoupání nás dovedlo na Javorník. Je to taková bytelná poctivá rozhledna a rozhled je z ní náramnej. Ovšem je to rozhledna, ne které jsem byl poprvé a tak mě ten výlet nakonec udělal radost, ikdyž se muselo nejdřív furt dolů.
Ale upřímně: kdych to plánoval já, určitě bychom šli jinudy.
Jenže nejdřív jsme potkali pár štol a nějakou tu díru do země, která bývala zlatým dolem a o které se Monika, má rozhněvaná paní, vyjádřila, že zas úplně každou díru vidět nemusí. Nu, byla to moje vina. Já jak vidím šipku: támhle je díra do země, musím se tam jít podívat. Čímž jsme se od party oddělili a pak jsme i zabloudili, ale zase jsme se našli, když jsme se po cestě, kterou jsme špatně odbočili, vrátili a odbočili jsme pak správně, jako ostatní.
A potom tedy vzhůru na Královský kámen a pak zase dolů. Kam? No přece na tu rozhlednu. Až teprve poslední stoupání nás dovedlo na Javorník. Je to taková bytelná poctivá rozhledna a rozhled je z ní náramnej. Ovšem je to rozhledna, ne které jsem byl poprvé a tak mě ten výlet nakonec udělal radost, ikdyž se muselo nejdřív furt dolů.
Ale upřímně: kdych to plánoval já, určitě bychom šli jinudy.
zapoměl jsem brejle
09.srpna 2022 06:54 /
Úterní cyklovýlet byl naplánován s použitím přepravního prostředku. S přívozem z Horní Plané na druhý břeh Lipna. Přijeli jsme včas, přívoz nás převezl a já se vydal tlačit kolo nahoru ke Schwarzenbergskému kanálu. Kdepak takovej kopec. Já na ty sportovní výkony za každou cenu nejsem. Ovšem podle kanálu, to je jiná. To je ta cesta, na které si myslíte, že jedete do kopce, ale přitom voda teče vaším směrem, takže to musí být z kopce. Inu je to dokonalé vodní dílo na splavování dřeva. Jen by to chtělo kapku opravit, k čemuž není moc důvodů.
My jsme to s Monikou, mou zvídavou paní, neopravovali, naopak jsme se každou chvíli zastavovali, abychom poznali, co je kolem kanálu. Zastavili jsme se na chvíli i u kostela svatého Jana Nepomuckého v Zadní Zvonkové, který byl po rozboření v padesátých letech znovu postaven a okolí upraveno pamětníky. Moc pěkné to tam je.
Ale není času nazbyt. Jedeme dál do Rakouska a pak zpátky do Čech na Vítkův Kámen, na který jsem to taky vytlačil. Ne tak Monika, má vyrvalá paní. Ona to vyšlapala pěkně na kole. Z toho kopce jsme pak viděli, že se na nás ženou mraky. Nu což, dáme něco k snědku a uvidíme.
Viděli jsme.
Déšť nás chytil v půlce cesty zpět. Ale měli jsme štěstí, našli jsme turistické odpočívadlo se stříškou, kde se už dva turisti před deštěm ukrývali. Přidali jsme se k nim, ale dlouho jsme to nevydrželi. Vypadalo to, že pršet přestává a tak jsme vyrazili na cestu. A to jsme se teda spletli. Začalo pršet znovu a já navíc na odpočívadle zapomněl brejle. Tak tedy zpátky deštěm pro brejle a znovu na cestu v dešti. Teď už to bylo jedno, stejně jsme byli promočení.
Když jsme přijížděli zpět k přívozu, bylo jasné, že ten déšť si vybral jenom nás. Od Zadních Hamrů už bylo sucho a i my jsme cestou pomalu osychali.
Tak ještě cílovou prémii v podobě nepiva u stánku a šup zpět na přívoz.
Pěkných skoro padesát kilometrů to bylo.
My jsme to s Monikou, mou zvídavou paní, neopravovali, naopak jsme se každou chvíli zastavovali, abychom poznali, co je kolem kanálu. Zastavili jsme se na chvíli i u kostela svatého Jana Nepomuckého v Zadní Zvonkové, který byl po rozboření v padesátých letech znovu postaven a okolí upraveno pamětníky. Moc pěkné to tam je.
Ale není času nazbyt. Jedeme dál do Rakouska a pak zpátky do Čech na Vítkův Kámen, na který jsem to taky vytlačil. Ne tak Monika, má vyrvalá paní. Ona to vyšlapala pěkně na kole. Z toho kopce jsme pak viděli, že se na nás ženou mraky. Nu což, dáme něco k snědku a uvidíme.
Viděli jsme.
Déšť nás chytil v půlce cesty zpět. Ale měli jsme štěstí, našli jsme turistické odpočívadlo se stříškou, kde se už dva turisti před deštěm ukrývali. Přidali jsme se k nim, ale dlouho jsme to nevydrželi. Vypadalo to, že pršet přestává a tak jsme vyrazili na cestu. A to jsme se teda spletli. Začalo pršet znovu a já navíc na odpočívadle zapomněl brejle. Tak tedy zpátky deštěm pro brejle a znovu na cestu v dešti. Teď už to bylo jedno, stejně jsme byli promočení.
Když jsme přijížděli zpět k přívozu, bylo jasné, že ten déšť si vybral jenom nás. Od Zadních Hamrů už bylo sucho a i my jsme cestou pomalu osychali.
Tak ještě cílovou prémii v podobě nepiva u stánku a šup zpět na přívoz.
Pěkných skoro padesát kilometrů to bylo.
rosnatka objevena
08.srpna 2022 06:43 /
A tak jsem si udělal po … no po hódně letech takovou dovolenou. Protože je zvykem v partě Moniky, mojí sportovně založené paní, jezdit na týden o prázdninách někam společně, přijeli jsme za partou na společný týden na Šumavě. Už jsem tam dlouhé roky nebyl, ale nečekal jsem, že by se šumavské pohoří zvlnilo jinak, než pamatuju. Nu, bylo tomu tak a známé kopečky, údolí, řeky i slatě byly na místě.
První den jsme se vydali na pěší výlet, protože bylo pondělí a v neděli měli dříve příchozí už první cyklovýlet. Jenomže ono to klaplo poněkud jinak, než byla původní představa.
Mělo se jet na Kvildu, tam nasednout na autobus, dojet na hranice, přesednout na autobus německý a pokračovat kus dál a udělat si zajímavý výlet. Ovšem kam ten výlet měl být, to jsme se už nedozvěděli. On totiž nikdo z nás neměl dost roušek a bez roušky jsme do německého autobusu nesměli a museli bychom se rozdělit na ty s rouškou a ty bez roušky. A tak jsme to jako skupina vzdali a vydali se někam nazdařbůh dolů z kopce, abychom se pak začali drápat zpátky do koce, což mě nazlobilo a tak jsme se s Monikou, mojí zvídavou paní, trhli a vydali se zpět přes železnou oponu do Čech. A tady už jsme se chytli a nabrali jsme směr ku prameni Vltavy. Je tam furt ten pramen i ta socha dřevěná.
Byla to prima procházka a jak se ukázalo, ostatní to vzali nakonec taky tím měrem, jen kapku jinudy z Německa, páč měli mapu, což my ne.
První výlet byl za námi a na Kvildě jsme se odměnili skvělým pozdním obědem. Ovšem bylo nám to málo.
A tak jsme ještě dojeli na Jezerní slať a potom na Modravu a udělali si další procházku na Tříjezerní slať. Tam je pořád na co koukat. Třeba zrovna takovej Čolek horskej - ten tam byl, viděli jsme jich hned několik. A znakoplavky a šídla a rosnatky … Zrovna rosnatku objevila až Monika, moje šikovná paní, když si klekla a zjistila, že rosnatky jsou ty malilinkatý červený flíčky ve vřesu. Já je neviděl, páč jsem je čekal velký alespoň jako pětikorunu. A kdepak. Jsou maličký. Menší než nehet u malíčku.
Aby se nám šlo líp zpátky, ochladili jsme si cestou nohy v Roklanském potoce, ale to už pomaličku končil den a my jsme měli za sebou prvních prima dvacet kilometrů.
První den jsme se vydali na pěší výlet, protože bylo pondělí a v neděli měli dříve příchozí už první cyklovýlet. Jenomže ono to klaplo poněkud jinak, než byla původní představa.
Mělo se jet na Kvildu, tam nasednout na autobus, dojet na hranice, přesednout na autobus německý a pokračovat kus dál a udělat si zajímavý výlet. Ovšem kam ten výlet měl být, to jsme se už nedozvěděli. On totiž nikdo z nás neměl dost roušek a bez roušky jsme do německého autobusu nesměli a museli bychom se rozdělit na ty s rouškou a ty bez roušky. A tak jsme to jako skupina vzdali a vydali se někam nazdařbůh dolů z kopce, abychom se pak začali drápat zpátky do koce, což mě nazlobilo a tak jsme se s Monikou, mojí zvídavou paní, trhli a vydali se zpět přes železnou oponu do Čech. A tady už jsme se chytli a nabrali jsme směr ku prameni Vltavy. Je tam furt ten pramen i ta socha dřevěná.
Byla to prima procházka a jak se ukázalo, ostatní to vzali nakonec taky tím měrem, jen kapku jinudy z Německa, páč měli mapu, což my ne.
První výlet byl za námi a na Kvildě jsme se odměnili skvělým pozdním obědem. Ovšem bylo nám to málo.
A tak jsme ještě dojeli na Jezerní slať a potom na Modravu a udělali si další procházku na Tříjezerní slať. Tam je pořád na co koukat. Třeba zrovna takovej Čolek horskej - ten tam byl, viděli jsme jich hned několik. A znakoplavky a šídla a rosnatky … Zrovna rosnatku objevila až Monika, moje šikovná paní, když si klekla a zjistila, že rosnatky jsou ty malilinkatý červený flíčky ve vřesu. Já je neviděl, páč jsem je čekal velký alespoň jako pětikorunu. A kdepak. Jsou maličký. Menší než nehet u malíčku.
Aby se nám šlo líp zpátky, ochladili jsme si cestou nohy v Roklanském potoce, ale to už pomaličku končil den a my jsme měli za sebou prvních prima dvacet kilometrů.
čtyři babičky
11.července 2022 05:58 /
Ono je teď takové výletové počasí. Na koupání není, to se prostě ve dvanácti stupních po ránu nedá. Nu a tak má paní našla, že je v Borovanech Borůvkobraní, já našel pouť v Klatovech a jeli jsme.
Byl borůvkový čaj, byly borůvkové knedlíky, byl šašek, ale hlavně byly takové prima babičky.
Čtyři babičky.
Jen jsme přišli, koupili jsme si od nich báječný borůvkový koláč - inu jako od babičky. A potom, když už vyprodaly, co napekly doma, rozbalily babičky pekáčky a těsto a pokračovaly v práci i na trhu. Smažily skvělý bramborák a to tak skvělý, že tím česnekem a majoránkou ten bramborák převoněl všechny borůvky, co na borůvkobraní byly a byla na něj fronta. No museli jsme si dát taky, to dá rozum. Byl náramnej.
A babičky se i nechaly vyfotit, i když pokladní babička trochu protestovala a ta čtvrtá raději stála stranou. Ale nakonec to všechno klaplo. Fotka třech babiček byla, bramborák byl a my jsme to od bramboráku z Borovan vzali do Klatov. Tam nebyl bramborák, ale barokní lékárna U Bílého Jednorožce, pijavice v lahvi, strichnín za zrcadlem, řezbář na náměstí a prima kafe pod hradbami.
Nu byl to fajn výlet. I moje paní Monika si ho pochvalovala.
A ty babičky, ty byly jako tři mušketýři. Ti byli taky čtyři.
Byl borůvkový čaj, byly borůvkové knedlíky, byl šašek, ale hlavně byly takové prima babičky.
Čtyři babičky.
Jen jsme přišli, koupili jsme si od nich báječný borůvkový koláč - inu jako od babičky. A potom, když už vyprodaly, co napekly doma, rozbalily babičky pekáčky a těsto a pokračovaly v práci i na trhu. Smažily skvělý bramborák a to tak skvělý, že tím česnekem a majoránkou ten bramborák převoněl všechny borůvky, co na borůvkobraní byly a byla na něj fronta. No museli jsme si dát taky, to dá rozum. Byl náramnej.
A babičky se i nechaly vyfotit, i když pokladní babička trochu protestovala a ta čtvrtá raději stála stranou. Ale nakonec to všechno klaplo. Fotka třech babiček byla, bramborák byl a my jsme to od bramboráku z Borovan vzali do Klatov. Tam nebyl bramborák, ale barokní lékárna U Bílého Jednorožce, pijavice v lahvi, strichnín za zrcadlem, řezbář na náměstí a prima kafe pod hradbami.
Nu byl to fajn výlet. I moje paní Monika si ho pochvalovala.
A ty babičky, ty byly jako tři mušketýři. Ti byli taky čtyři.
2022
v ne(na)pravid(t)elném deníku
můžete číst: