září 2022
on to napsal, já to zkusil
30.září 2022 06:04 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
„Vypereme se, jako se pere prádlo,“ řekl pejsek. … Ano, přesně takhle to řekl pejsek v Čapkově pohádce. V té kapitole, kde pejsek s kočičkou myli podlahu.
Vzpomněl jsem si na pejska a kočičku zrovínka tuhle. Oni moji kočkeni dělají hrozitánský nepořádek kolem misky s vodou. Hrabou se v tom packama, rozhrnují hladinu a cákají. Za chvilku je kolem louže a jejich člověk pak musí vzít hadr a vytřít podlahu. Nu a právě to vytírání podlahy z pohádky mi najednou problesklo hlavou:
Všechny výchovné metody dosud selhaly. Rozhrnování hladiny vody v misce je prý přirozený jev u kočkenů a nelze s tím nic dělat, svěřují se majitelé chlupatců. Ale co třeba použít tu metodu z pohádky?
"… Vzal kočičku a vytřel celou podlahu kočičkou. Podlaha byla teď umytá a suchá, …," píše pan Čapek.
On to napsal, já to zkusil.
Popadl jsem Nema a vytřel s ním tu vodu, co nacákal kolem misky.
Dočista dosucha.
A ejhle! Už dobrých deset dní je kolem misky sucho. Jen předevčírem cákala Indy a tudíž jsem vytírání zopakoval, jen trentokrát s čerrným živým hadrem.
Zřejmě to byla pro oba kočkeny tak velká potupa, že si to nechtějí zopakovat. Způsobně pijí z misky, necákají, nebryndají.
Jen při pití hrabou přední packou.
Na podlaze. Nasucho.
Vzpomněl jsem si na pejska a kočičku zrovínka tuhle. Oni moji kočkeni dělají hrozitánský nepořádek kolem misky s vodou. Hrabou se v tom packama, rozhrnují hladinu a cákají. Za chvilku je kolem louže a jejich člověk pak musí vzít hadr a vytřít podlahu. Nu a právě to vytírání podlahy z pohádky mi najednou problesklo hlavou:
Všechny výchovné metody dosud selhaly. Rozhrnování hladiny vody v misce je prý přirozený jev u kočkenů a nelze s tím nic dělat, svěřují se majitelé chlupatců. Ale co třeba použít tu metodu z pohádky?
"… Vzal kočičku a vytřel celou podlahu kočičkou. Podlaha byla teď umytá a suchá, …," píše pan Čapek.
On to napsal, já to zkusil.
Popadl jsem Nema a vytřel s ním tu vodu, co nacákal kolem misky.
Dočista dosucha.
A ejhle! Už dobrých deset dní je kolem misky sucho. Jen předevčírem cákala Indy a tudíž jsem vytírání zopakoval, jen trentokrát s čerrným živým hadrem.
Zřejmě to byla pro oba kočkeny tak velká potupa, že si to nechtějí zopakovat. Způsobně pijí z misky, necákají, nebryndají.
Jen při pití hrabou přední packou.
Na podlaze. Nasucho.
spali u toho
29.září 2022 08:15 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
Normální mývalí kočky jsou takový netykavky. Ony by se s váma muckaly, to jo, ale na klín vám nevlezou, to zase ne. Vometaj se kolem a když, tak se usalašej vedle vás na kanapi. Jenomže já mám jiný kočkeny. Jsou sice mainský, to jo, ale muckat se musej hodně zblízka.
Indy čeká na každou příležitost, kdy si na člověka může vyskočit. To už má od malička. Prostě si na vás vyleze, svym čumákem vočuchá lidskej čumák, lehne si na člověka a teď mě muckejte, já si tu budu šlapat zelí a vrnět a příst, až usnu. A ne abyste mě budili, to jsem pak děsně rozespalá.
Nemo, ten pořád chodí dokola a nedá pokoj, dokud ho někdo brutálně nepovalí na zem a strašlivě ho nezačne drbat, což umí nejvíc Monika. To jsou pak oba v sedmým nebi, jelikož Nemo drží, až oči přivírá a přede jako traktor Zetor. Když se člověk nemá k drbání, pak i Nemo vyskočí, ale hned si nelehne. Pošlape vám nohy, umeje hlavu a teprv po té procedůře odkráčí a lehne si až na lýtka. Zrovínka včera si to oba takhle rozdělili.
Indy mi ležela na břiše, Nemo na nohách a já se nesměl ani pohnout, poněvadž to bych je dožral.
Nu co, u filmu to nevadí, tak jsme koukali všichni tři. Vlastně jen já.
Ty dvá kočkeni u toho spali.
Indy čeká na každou příležitost, kdy si na člověka může vyskočit. To už má od malička. Prostě si na vás vyleze, svym čumákem vočuchá lidskej čumák, lehne si na člověka a teď mě muckejte, já si tu budu šlapat zelí a vrnět a příst, až usnu. A ne abyste mě budili, to jsem pak děsně rozespalá.
Nemo, ten pořád chodí dokola a nedá pokoj, dokud ho někdo brutálně nepovalí na zem a strašlivě ho nezačne drbat, což umí nejvíc Monika. To jsou pak oba v sedmým nebi, jelikož Nemo drží, až oči přivírá a přede jako traktor Zetor. Když se člověk nemá k drbání, pak i Nemo vyskočí, ale hned si nelehne. Pošlape vám nohy, umeje hlavu a teprv po té procedůře odkráčí a lehne si až na lýtka. Zrovínka včera si to oba takhle rozdělili.
Indy mi ležela na břiše, Nemo na nohách a já se nesměl ani pohnout, poněvadž to bych je dožral.
Nu co, u filmu to nevadí, tak jsme koukali všichni tři. Vlastně jen já.
Ty dvá kočkeni u toho spali.
devítimetrovej žebřík
27.září 2022 06:44 / zařazeno v kategorii: o Olešku
Tak mi v sobotu Matěj pomohl přikrejt komín. Bez něj by to nešlo, jelikož já jsem na tu střechu moc těžkej a navíc, jak Matěj pravil: "to potřebuje trochu akrobatický prvky". Tak teď už jen doufám, že to bylo to správný řešení.
Totiž:
Pořád mi teklo do komory. Nad pozednicí v komoře u podesty schodiště je ve střeše odvětrání jímky. Už když to stavaři rekonstruovali, nabádal jsem je, aby ten komínek zkontrolovali, že je to rezavý, tak aby tam nezatékalo. Pochopitelně to zakryli a nic nekontrolovali. "Sme tam tu trubku jenom zastrčili," říkali.
No a začalo zatékat. Tak jsem to řešil s panem stavitelem. Vylezl na střechu, protože na to měl žebřík, a utěsnil nějakou hmotou všechno včetně tašek kolem komínku. Ale teklo to dál. A že teda už prý neví.
Neví - tím se to ale ukončit nedá.
Otevřel jsem tedy vikýř na půdě a za deště vyfotil situaci. A ejhle: ukázalo se, že ta stříška nad komínkem je od začátku původními majiteli špatně provedená. Tedy je malá a prší pod ní. A voda stéká komínkem dolů.
Objednat novou stříšku bylo snadné. Přišla v pátek. Horší to už bylo s tím žebříkem. Ten můj je moc krátkej, Matěj se z něj na střechu nedostal. Musel jsem tedy pro dlouhej. Zkusil jsem si žebřík půjčit od místních hasičů, ale pan nejvyšší hasič prohlásil, že ten jejich z auta mi půjčit nemůže. Dal mi dva tipy, kde bych moh' žebřík vypůjčit, ale to nepomohlo.
Tak jsem si pomoh' sám a devítimetrovej žebřík koupil. Stejně bude potřeba, tak ať je k dispozici vpravdu dlouhej.
Nu a v sobotu se to povedlo. Matěj brilantně odstřihl starou a malou stříšku, nasadil novou a bezpečně slezl. Je to kluk šikovnej.
Nu a mně teď nezbývá, než kontrolovat, zda to pomohlo a komínkem už voda neteče. Zrovínka dneska zase začalo pršet.
Zatím dobrý.
Totiž:
Pořád mi teklo do komory. Nad pozednicí v komoře u podesty schodiště je ve střeše odvětrání jímky. Už když to stavaři rekonstruovali, nabádal jsem je, aby ten komínek zkontrolovali, že je to rezavý, tak aby tam nezatékalo. Pochopitelně to zakryli a nic nekontrolovali. "Sme tam tu trubku jenom zastrčili," říkali.
No a začalo zatékat. Tak jsem to řešil s panem stavitelem. Vylezl na střechu, protože na to měl žebřík, a utěsnil nějakou hmotou všechno včetně tašek kolem komínku. Ale teklo to dál. A že teda už prý neví.
Neví - tím se to ale ukončit nedá.
Otevřel jsem tedy vikýř na půdě a za deště vyfotil situaci. A ejhle: ukázalo se, že ta stříška nad komínkem je od začátku původními majiteli špatně provedená. Tedy je malá a prší pod ní. A voda stéká komínkem dolů.
Objednat novou stříšku bylo snadné. Přišla v pátek. Horší to už bylo s tím žebříkem. Ten můj je moc krátkej, Matěj se z něj na střechu nedostal. Musel jsem tedy pro dlouhej. Zkusil jsem si žebřík půjčit od místních hasičů, ale pan nejvyšší hasič prohlásil, že ten jejich z auta mi půjčit nemůže. Dal mi dva tipy, kde bych moh' žebřík vypůjčit, ale to nepomohlo.
Tak jsem si pomoh' sám a devítimetrovej žebřík koupil. Stejně bude potřeba, tak ať je k dispozici vpravdu dlouhej.
Nu a v sobotu se to povedlo. Matěj brilantně odstřihl starou a malou stříšku, nasadil novou a bezpečně slezl. Je to kluk šikovnej.
Nu a mně teď nezbývá, než kontrolovat, zda to pomohlo a komínkem už voda neteče. Zrovínka dneska zase začalo pršet.
Zatím dobrý.
pálit se nebude
26.září 2022 06:26 / zařazeno v kategorii: o Olešku
Tak jsem ty spadaný jabka nakonec navozil na kompost.
Totiž původně jsem tak někak uvažoval, že by bylo fajn z jablek vypálit něco dobrého. A sumíroval jsem si, jak ten metrák jablek naložím do auta, odvezu támhle na Radlík a budou z toho lahve jeblečné pálenky. No jo, ale pak jsem si to nějak nechal projít hlavou a přišel jsem na to, že já to vlastně nepiju.
Tu pálenku z mirabelek tu mám pořád a když je potřeba, užívám ji jako lék na žaludek. A je to dva roky, co jsem ji nechal pálit. Z jablek by to bylo asi trochu jiné, ne tolik voňavé a stálo by to tak nějak dvěstě padesát za litr plus nějaké ty lahve. Nu, tak jsme to s Monikou posbírali, tedy já sbíral a vozil jablka spadaná, Monika česala do lísek ze stromu. A místo pálenky bude štrůdl a koláč. To, co bylo na zemi, skončilo v kompostu.
Pálit se nebude. A ani mi to není líto.
Totiž původně jsem tak někak uvažoval, že by bylo fajn z jablek vypálit něco dobrého. A sumíroval jsem si, jak ten metrák jablek naložím do auta, odvezu támhle na Radlík a budou z toho lahve jeblečné pálenky. No jo, ale pak jsem si to nějak nechal projít hlavou a přišel jsem na to, že já to vlastně nepiju.
Tu pálenku z mirabelek tu mám pořád a když je potřeba, užívám ji jako lék na žaludek. A je to dva roky, co jsem ji nechal pálit. Z jablek by to bylo asi trochu jiné, ne tolik voňavé a stálo by to tak nějak dvěstě padesát za litr plus nějaké ty lahve. Nu, tak jsme to s Monikou posbírali, tedy já sbíral a vozil jablka spadaná, Monika česala do lísek ze stromu. A místo pálenky bude štrůdl a koláč. To, co bylo na zemi, skončilo v kompostu.
Pálit se nebude. A ani mi to není líto.
koho volit
23.září 2022 05:53 / zařazeno v kategorii: o Olešku
Pro připomenutí jsem si před pár dny pustil ten přírodopisný fim o rybách. Čelisti se to jmenuje. A zcela nečekaně se v tom filmu dotkli i dnešních obecních voleb.
Zjednodušeně řečeno se ve filmu ptá jedna paní druhé na pláži na ostrově Amity: "A kdy se stanu ostrovankou?"
Lakonická odpověď zní: "Nikdy, protože ses tu nenarodila."
A o tom to je.
Žiju tu na Olešku nějakých sedmnáct let. O dva roky dřív jsem sem začal jezdit. Tedy bez jednoho roku dvacet let. Za ty roky se z Dolních Břežan stalo výstavní malé město s krásným centrem, náměstím a vědeckým areálem na světové úrovni. Blízká Lhota rozkvétá. V Ohrobci se rekonstruuje, vyrostla tam pobočka zvolské školy a tělocvična. Zvole se proměňuje v krásnou starousedlou obec s ošetřovanými rybníky, novými hřišti, novou budovou školky, obecním úřadem, hřišti, autobusovým nádražíčkem … a naše Oleško?
Téměř nic.
Jen jedno volební období se zapsalo do "dějin" a byla postavena malá dvoutřídní školka a na rozježděné a loužemi a blátem zaplněné louce vznikl jakýsi budoucí volnočasový areál, kvůli kterému se obecní lid do krve rozhádal a dodnes se záležitosti řeší přes soudy a krajské orgány. Účastnil jsem se toho hádání v minulých volbách na straně pokroku a snažil se o slušnost a věcnost. Výsledkem byla psaná poznámka jednoho z následně zvolených zastupitelů ať táhnu doplněná velmi urážlivým oslovením.
Teď, před dnešními volbami, se navzájem urážejí a špínu na sebe lijí nejméně dva znepřátelené tábory z pěti kandidujících. Já už se toho nechci účastnit a neúčastním.
Na Olešku kandiduje pět, slovy pět uskupení! Všechna mají na štítě napsáno, že chtělí lepší obec a lepší časy. Přeju jim, aby jim to vyšlo, ale moc tomu nevěřím.
Jen tak nějak nevím, koho bych měl vlastně volit.
Zjednodušeně řečeno se ve filmu ptá jedna paní druhé na pláži na ostrově Amity: "A kdy se stanu ostrovankou?"
Lakonická odpověď zní: "Nikdy, protože ses tu nenarodila."
A o tom to je.
Žiju tu na Olešku nějakých sedmnáct let. O dva roky dřív jsem sem začal jezdit. Tedy bez jednoho roku dvacet let. Za ty roky se z Dolních Břežan stalo výstavní malé město s krásným centrem, náměstím a vědeckým areálem na světové úrovni. Blízká Lhota rozkvétá. V Ohrobci se rekonstruuje, vyrostla tam pobočka zvolské školy a tělocvična. Zvole se proměňuje v krásnou starousedlou obec s ošetřovanými rybníky, novými hřišti, novou budovou školky, obecním úřadem, hřišti, autobusovým nádražíčkem … a naše Oleško?
Téměř nic.
Jen jedno volební období se zapsalo do "dějin" a byla postavena malá dvoutřídní školka a na rozježděné a loužemi a blátem zaplněné louce vznikl jakýsi budoucí volnočasový areál, kvůli kterému se obecní lid do krve rozhádal a dodnes se záležitosti řeší přes soudy a krajské orgány. Účastnil jsem se toho hádání v minulých volbách na straně pokroku a snažil se o slušnost a věcnost. Výsledkem byla psaná poznámka jednoho z následně zvolených zastupitelů ať táhnu doplněná velmi urážlivým oslovením.
Teď, před dnešními volbami, se navzájem urážejí a špínu na sebe lijí nejméně dva znepřátelené tábory z pěti kandidujících. Já už se toho nechci účastnit a neúčastním.
Na Olešku kandiduje pět, slovy pět uskupení! Všechna mají na štítě napsáno, že chtělí lepší obec a lepší časy. Přeju jim, aby jim to vyšlo, ale moc tomu nevěřím.
Jen tak nějak nevím, koho bych měl vlastně volit.
šťáva z vína
22.září 2022 06:51 / zařazeno v kategorii: o událostech
No zkusil jsem to, no.
Máme na zahradě pár hroznů a řekl jsem si, že by se mohlo zkusit z nich vymačkat jen šťávu, že by to mohlo bejt dobrý. Včera jsem jich pár vybral, ustřihl, omyl a zbavil je škvorů a dalších brouků, kteří v nich našli úkryt a zkusil jsem je hodit do mlýnku, tedy do šnekového odšťavňovače. Tedy ty omyté hrozny, nikoliv ty škvory.
Pár hroznů ta mašinka sežrala a oddělila tuhé od tekutého. Jenomže pak se zasekla, zastavila a zdá se, že to byla její labutí píseň. Někde se asi něco přepálilo. Ještě to musím rozebrat a pokud je tam nějaká banalita jako třeba tavná pojistka, půjde to spravit.
Ovšem ta šťáva, ta šťáva z červených hroznů, tak ta je pěkně hnusná.
Asi to bude tím, že ten odšťavňovač ždíme dokonale úplně všechno. Tedy i stopky a slupky. To, co z toho pak vyteče, vůbec nechutná jako ty sladké hrozny v původním stavu. Je to trpké a nakyslé a k lahodnému vinnému moštu to má daleko. Hrozny se asi musí lisovat a lis nemám a ani si ho kvůli těm pár kuličkám nebudu pořizovat.
Takže zůstanu jen u těch kuliček k jídlu a ve volných chvílích je budu přikusovat při opravě spáleného odšťavňovače.
Holt nejni každej den posvícení.
ps
Posvícení se sice opravdu nekonalo, ale oprava trvala asi tak dvě vteřiny: dole na spodním krytu je čudlík. Ten stačí zmáčknout, pojistka proti přetížení je zpět a jistí a kola se opět točí.
No nejni ten swjet nádherney?
Máme na zahradě pár hroznů a řekl jsem si, že by se mohlo zkusit z nich vymačkat jen šťávu, že by to mohlo bejt dobrý. Včera jsem jich pár vybral, ustřihl, omyl a zbavil je škvorů a dalších brouků, kteří v nich našli úkryt a zkusil jsem je hodit do mlýnku, tedy do šnekového odšťavňovače. Tedy ty omyté hrozny, nikoliv ty škvory.
Pár hroznů ta mašinka sežrala a oddělila tuhé od tekutého. Jenomže pak se zasekla, zastavila a zdá se, že to byla její labutí píseň. Někde se asi něco přepálilo. Ještě to musím rozebrat a pokud je tam nějaká banalita jako třeba tavná pojistka, půjde to spravit.
Ovšem ta šťáva, ta šťáva z červených hroznů, tak ta je pěkně hnusná.
Asi to bude tím, že ten odšťavňovač ždíme dokonale úplně všechno. Tedy i stopky a slupky. To, co z toho pak vyteče, vůbec nechutná jako ty sladké hrozny v původním stavu. Je to trpké a nakyslé a k lahodnému vinnému moštu to má daleko. Hrozny se asi musí lisovat a lis nemám a ani si ho kvůli těm pár kuličkám nebudu pořizovat.
Takže zůstanu jen u těch kuliček k jídlu a ve volných chvílích je budu přikusovat při opravě spáleného odšťavňovače.
Holt nejni každej den posvícení.
ps
Posvícení se sice opravdu nekonalo, ale oprava trvala asi tak dvě vteřiny: dole na spodním krytu je čudlík. Ten stačí zmáčknout, pojistka proti přetížení je zpět a jistí a kola se opět točí.
No nejni ten swjet nádherney?
bludiště
21.září 2022 06:44 / zařazeno v kategorii: o událostech
Comicscentrum už si můj text s fotkou vyvěsilo, takže si ho tu můžu zavěsit i já:
BLUDIŠTĚ
aneb bloudění labyrintem myšlenek Jeffa Lemira
Ten svetr, ten velkej svetr skoro až na paty, tak ten mám taky. Není červenej, kdepak, je šedivej, ale je velkej. Mám ho … no, dobrých třicet let. Svetr je plný vzpomínek a možná proto ho stále mám. A možná proto mě Bludiště do sebe vtáhlo už na první stránce. A možná taky proto, že mám bludiště i bloudění rád. Přitahuje mě to pomyšlení: co kdybych se ztratil? A co je schované ve středu bludiště? To příjemné neznámo, trochu tajemné a kapku strašidelné.
A právě takový příběh se začíná pomalu odvíjet na stránkách citlivě nakreslených rukou mistra kreslíře. Už samotné skici obsahují jakési napětí a probouzejí zvědavost: co bude dál?
Spolu s Willem prožívám jeho touhu po … po čem vlastně? Přeci není možné vrátit čas, nelze odestát, co se jednou stalo. Ale přeci, přeci snad někde … v bludišti se může skrývat … co? To neumí popsat ani Will. Přeci to nebyl sen, to, co ho v noci budí a co ho nutí vydat se hledat to jeho bludiště.
Nebo ano?
Byl to sen?
Zdálo se mu to?
Ale město je přeci skutečné a labyrint, který si nechal vytetovat na předloktí, se příliš podobá uličkám města, jeho zdem, chodníkům, dvorkům ...
Je město labyrintem nebo je labyrint městem?
Musím se tam s Willem vydat, musím se dozvědět, co je ve středu bludiště.
Nedočkavě čtu příběh. Ne není to jen pouhé čtení. Já ten příběh s Willem prožívám. Na každé stránce nedočkavě sleduji červenou nit odvíjejícího se děje. Kam Willa zavede?
Málokdy se mi stává, že mě příběh natolik pohltí, abych se od něj neodpoutal, dokud nebudu u konce. Tomuhle komiksu se to povedlo beze zbytku. Už ta kresba, která mi připomíná staré dobré časy kreslířů obrázkových seriálů z mládí. Na první pohled tam není žádná akce, vlastně je to celé statické .... ale není. Ani trochu. Ty kresby mají svůj vnitřní život, dynamiku, příběh. Perfektně vystihují ten neustálý podvědomý neklid a zvědavost: co bude dál? Na každém dalším listu Bludiště předkládá nové otázky a pokračuje dál uličkami města. Na papíře i v mých myšlenkách.
Stává se, že scénárista schválně příběh natahuje, vycpává zbytečnou akcí nebo mudrováním o světa běhu. Tady nic takového není. Naopak. Skoro bych si přál, aby některá scéna trvala ještě o chvilku déle. Jenže to by možná rozklížilo ten perfektně sestavený labyrint. Možná by už tak dobře nedržel pohromadě.
V tomhle případě věděl autor přesně co a kdy do děje patří. Věděl, co chce čtenáři sdělit a jak ho provést bludištěm.
Já se nechal vést a bylo mi v tom labyrintu dobře. Takhle by měly příběhy vypadat. Však to taky zkuste a projděte si Bludištěm sami.
jk220915
BLUDIŠTĚ
aneb bloudění labyrintem myšlenek Jeffa Lemira
Ten svetr, ten velkej svetr skoro až na paty, tak ten mám taky. Není červenej, kdepak, je šedivej, ale je velkej. Mám ho … no, dobrých třicet let. Svetr je plný vzpomínek a možná proto ho stále mám. A možná proto mě Bludiště do sebe vtáhlo už na první stránce. A možná taky proto, že mám bludiště i bloudění rád. Přitahuje mě to pomyšlení: co kdybych se ztratil? A co je schované ve středu bludiště? To příjemné neznámo, trochu tajemné a kapku strašidelné.
A právě takový příběh se začíná pomalu odvíjet na stránkách citlivě nakreslených rukou mistra kreslíře. Už samotné skici obsahují jakési napětí a probouzejí zvědavost: co bude dál?
Spolu s Willem prožívám jeho touhu po … po čem vlastně? Přeci není možné vrátit čas, nelze odestát, co se jednou stalo. Ale přeci, přeci snad někde … v bludišti se může skrývat … co? To neumí popsat ani Will. Přeci to nebyl sen, to, co ho v noci budí a co ho nutí vydat se hledat to jeho bludiště.
Nebo ano?
Byl to sen?
Zdálo se mu to?
Ale město je přeci skutečné a labyrint, který si nechal vytetovat na předloktí, se příliš podobá uličkám města, jeho zdem, chodníkům, dvorkům ...
Je město labyrintem nebo je labyrint městem?
Musím se tam s Willem vydat, musím se dozvědět, co je ve středu bludiště.
Nedočkavě čtu příběh. Ne není to jen pouhé čtení. Já ten příběh s Willem prožívám. Na každé stránce nedočkavě sleduji červenou nit odvíjejícího se děje. Kam Willa zavede?
Málokdy se mi stává, že mě příběh natolik pohltí, abych se od něj neodpoutal, dokud nebudu u konce. Tomuhle komiksu se to povedlo beze zbytku. Už ta kresba, která mi připomíná staré dobré časy kreslířů obrázkových seriálů z mládí. Na první pohled tam není žádná akce, vlastně je to celé statické .... ale není. Ani trochu. Ty kresby mají svůj vnitřní život, dynamiku, příběh. Perfektně vystihují ten neustálý podvědomý neklid a zvědavost: co bude dál? Na každém dalším listu Bludiště předkládá nové otázky a pokračuje dál uličkami města. Na papíře i v mých myšlenkách.
Stává se, že scénárista schválně příběh natahuje, vycpává zbytečnou akcí nebo mudrováním o světa běhu. Tady nic takového není. Naopak. Skoro bych si přál, aby některá scéna trvala ještě o chvilku déle. Jenže to by možná rozklížilo ten perfektně sestavený labyrint. Možná by už tak dobře nedržel pohromadě.
V tomhle případě věděl autor přesně co a kdy do děje patří. Věděl, co chce čtenáři sdělit a jak ho provést bludištěm.
Já se nechal vést a bylo mi v tom labyrintu dobře. Takhle by měly příběhy vypadat. Však to taky zkuste a projděte si Bludištěm sami.
jk220915
Zvíkovský přívoz
20.září 2022 06:11 / zařazeno v kategorii: o událostech
Kdepak pověsti. My tu žádné pověsti nemáme, zní velmi často jako odpověď na můj dotaz. Ptám se tak už dlouhé roky a občas se podaří místní pověsti získat. To ovšem neplatí na Zvíkově.
"Máme tu pověst. Přeci Zvíkovský rarášek," děla paní v suvenýrech. Ovšem nedokázala pověst doložit jinak, než odkazem na Stroupežnického veselohru. A tak jsme se zase nedozvěděli nic o ohnivém psu, který hlídá v podzemí poklad, ani o mniších s dlouhými zobáky. Je to s podivem, že si ani místní pan řídící nebo jemu podobný vzdělanec nedal tu práci a neobešel sousedy pamětníky, aby sepsal, co se o Zvíkově povídá. Škoda.
A tak jsme si prohlíželi v neděli s Monikou Zvíkov bez pověstí a skoro sami. Téměř nikdo tam nebyl. Ba dokonce ani vody pod hradem moc nebylo, jelikož je Orlická přehrada kvůli údržbě vypuštěna na úroveň nebývalou, takže jsou vidět například zbytky silnice Dr. Kazimoura s nájezdem k přívozu od vesnice Varta, který býval pod Zvíkovem přes Vltavu v době, kdy byla Vltava ještě řekou a nikoliv přehradní nádrží. Kousíček vlevo po proudu je odhalená i velmi fotogenická skála s velikánským balvanem nahoře. Vlastně dole, když bývá skrytý pod hladinou.
Nu, je tam krásně i bez pověstí.
"Máme tu pověst. Přeci Zvíkovský rarášek," děla paní v suvenýrech. Ovšem nedokázala pověst doložit jinak, než odkazem na Stroupežnického veselohru. A tak jsme se zase nedozvěděli nic o ohnivém psu, který hlídá v podzemí poklad, ani o mniších s dlouhými zobáky. Je to s podivem, že si ani místní pan řídící nebo jemu podobný vzdělanec nedal tu práci a neobešel sousedy pamětníky, aby sepsal, co se o Zvíkově povídá. Škoda.
A tak jsme si prohlíželi v neděli s Monikou Zvíkov bez pověstí a skoro sami. Téměř nikdo tam nebyl. Ba dokonce ani vody pod hradem moc nebylo, jelikož je Orlická přehrada kvůli údržbě vypuštěna na úroveň nebývalou, takže jsou vidět například zbytky silnice Dr. Kazimoura s nájezdem k přívozu od vesnice Varta, který býval pod Zvíkovem přes Vltavu v době, kdy byla Vltava ještě řekou a nikoliv přehradní nádrží. Kousíček vlevo po proudu je odhalená i velmi fotogenická skála s velikánským balvanem nahoře. Vlastně dole, když bývá skrytý pod hladinou.
Nu, je tam krásně i bez pověstí.
setkání v Táboře
19.září 2022 06:02 / zařazeno v kategorii: o událostech
Hu! To byl teda sešup. Z docela příjemných poprázdninových dní najednou zima, déšť, vítr … studená fronta zaútočila. A zrovínka tenhle víkend. Jako by to nemohlo pár dní počkat.
Ona se totiž konala Táborská setkání po dvou letech znovu v celé slávě a velkém rozsahu. Jenomže do toho pršelo, foukalo a bylo sotva deset stupňů. Ale my jsme s Monikou, mojí paní do nepohody, vydrželi. Byli jsme v Táboře od pátku. Už na ohňový průvod. Ovšem před průvodem jsme odpoledne ochutnávali, co k ochutnání bylo a nejvíc nám chutnaly placky na plotně na sucho pečené a česnekem a marmeládou potřené. Je to sice kombinace málo uvěřitelná, ale znamenitá. Nu byl taky svařák a muzika a trhy a v sobotu večer ohňostroj. V pátek se křičelo: Hr na ně! a v sobotu se zpívalo vo uhánějící bílej velrybě a o Alouette (tedy o skřívánkovi), to ovšem francouzsky. Mimochodem: nabyl jsem dojmu, že právě ta písnička Alouette bude hodně příbuzná s Fanfánem Tulipánem, jelikož podobná melodie hraje hnedle na začátku toho filmu.
Čili jak vidno, setkávání bylo o víkendu v Táboře habaděj.
Ona se totiž konala Táborská setkání po dvou letech znovu v celé slávě a velkém rozsahu. Jenomže do toho pršelo, foukalo a bylo sotva deset stupňů. Ale my jsme s Monikou, mojí paní do nepohody, vydrželi. Byli jsme v Táboře od pátku. Už na ohňový průvod. Ovšem před průvodem jsme odpoledne ochutnávali, co k ochutnání bylo a nejvíc nám chutnaly placky na plotně na sucho pečené a česnekem a marmeládou potřené. Je to sice kombinace málo uvěřitelná, ale znamenitá. Nu byl taky svařák a muzika a trhy a v sobotu večer ohňostroj. V pátek se křičelo: Hr na ně! a v sobotu se zpívalo vo uhánějící bílej velrybě a o Alouette (tedy o skřívánkovi), to ovšem francouzsky. Mimochodem: nabyl jsem dojmu, že právě ta písnička Alouette bude hodně příbuzná s Fanfánem Tulipánem, jelikož podobná melodie hraje hnedle na začátku toho filmu.
Čili jak vidno, setkávání bylo o víkendu v Táboře habaděj.
to se dovopravdy stalo
16.září 2022 06:24 / zařazeno v kategorii: o událostech
Tak už jsem se zase jednou přihlásil do soutěže. No já vim, vono je to takový … soutěž nesoutěž, ale na druhou stranu nic není zadarmo. A tak jsem poslal Vaškovi do Comicscentra text o tom, jak jsem kdysi způsobil bloudění jednomu podivínovi. Šlo mi o to, abych si mohl co nejdřív přečíst právě vydávaný komiks. Zaujal mě totiž jeho název: Bludiště. Nu a v soutěži jsem uspěl a tím získal jednak první archy komiksu, jak je v soutěži zvykem, ale hlavně i povinnost napsat o tom vydání něco jako recenzi. Už je to celé hotové, ale tu recenzi ještě nezveřejnili, takže i já s ní musím počkat. Do té doby, než to někde vyjde, si tu můžu jen zkopírovat ten vítězný text. A pro šťouraly uvádím: to není fakt, to se dovopravdy stalo!
To bylo ještě za komunistů a všude přítomných agentů STB. Ten chlapík byl divnej. A divně se na mě díval už na nádraží. V Poděbradech je park hned přes cestu u nádraží a v říjnu už se stmívá brzo. Znám to tam a rozhodl jsem se chlapíka zbavit právě v tom parku. Napravo od vchodu v parku je Trnkův pramen. Šel tam za mnou. Zahnul jsem zpátky kolem fontány a pak cestičkou k prosklené Libenského kolonádě. Nemusel jsem se ohlížet, v zákrutách chodníčků jsem ho stále viděl za sebou. I přes skla kolonády. V lázeňském parku už bylo mírně šero a kdo to tam nezná, neví, že kolem Dvořákovy busty je spousta stezek v křoví a lampy jsou zastíněné hustou parkovou zelení. Zpomalil jsem a ohlédl se. Byl za mnou. Rychle jsem odbočil a za zatáčkou jsem uskočil za keř. Houštím jsem se vrátil zpátky k Dvořákovi z druhé strany. Stál tam. Rozhlížel se. Nevěděl. Už byla skoro tma a padala mlha. V tom parkovém bludišti se ztratil. Točil se na místě. Nevěděl, kde jsem a kde je on. Potichu jsem cestičkou za hustými keři odešel k promenádě směrem ke květinovým hodinám a pospíchal jsem zpátky na nádraží. Za chvilku mi to jelo. Kdo doopravdy byl ten chlápek, to dodnes nevím. Možná mě tam hledá dodnes.
To bylo ještě za komunistů a všude přítomných agentů STB. Ten chlapík byl divnej. A divně se na mě díval už na nádraží. V Poděbradech je park hned přes cestu u nádraží a v říjnu už se stmívá brzo. Znám to tam a rozhodl jsem se chlapíka zbavit právě v tom parku. Napravo od vchodu v parku je Trnkův pramen. Šel tam za mnou. Zahnul jsem zpátky kolem fontány a pak cestičkou k prosklené Libenského kolonádě. Nemusel jsem se ohlížet, v zákrutách chodníčků jsem ho stále viděl za sebou. I přes skla kolonády. V lázeňském parku už bylo mírně šero a kdo to tam nezná, neví, že kolem Dvořákovy busty je spousta stezek v křoví a lampy jsou zastíněné hustou parkovou zelení. Zpomalil jsem a ohlédl se. Byl za mnou. Rychle jsem odbočil a za zatáčkou jsem uskočil za keř. Houštím jsem se vrátil zpátky k Dvořákovi z druhé strany. Stál tam. Rozhlížel se. Nevěděl. Už byla skoro tma a padala mlha. V tom parkovém bludišti se ztratil. Točil se na místě. Nevěděl, kde jsem a kde je on. Potichu jsem cestičkou za hustými keři odešel k promenádě směrem ke květinovým hodinám a pospíchal jsem zpátky na nádraží. Za chvilku mi to jelo. Kdo doopravdy byl ten chlápek, to dodnes nevím. Možná mě tam hledá dodnes.
hádanka zářijová
15.září 2022 06:15 / zařazeno v kategorii: hádanky
Hádanek je letos jako šafránu a tak mě napadlo, že dám hádat, jaký že to reliéf odlitý na věnci zvonu Zikmund, na který jsme se byli v neděli podívat, jsem vyfotil.
Je to:
a) Sv. Jiří bojuje s drakem
b) Herkules rdousí nemejského lva
c) Herkules s lernskou hydrou
Je to:
a) Sv. Jiří bojuje s drakem
b) Herkules rdousí nemejského lva
c) Herkules s lernskou hydrou
o polednách na zvonici
14.září 2022 06:09 / zařazeno v kategorii: o událostech
Kolik že je tam nahoru do zvonice schodů? Nepočítal jsem je, ale mám takový dojem, že hodně přes dvěstě. Pan zvoník má ale hodně dobrou kondičku a tak jsme za ním s Monikou, mojí mrštnou paní, docela funěli, ale téměř jsme mu stačili. Nahoře ve zvonici v Jižní věži katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha jsme už měli propocené košile a museli jsme se vydýchat. Pan zvoník však působil velmi svěžím dojmem. Bylo za pět minut dvanáct.
Zvoníci začnou zvonit podle pořádku za minutu dvanáct a zvoní celou čtvrthodinu. Uši to člověku může utrhnout. Však mají taky páni zvoníci špunty do uší a sluchátka. Zvoníci jsou pánové zdatní a dělají to z čiré lidské radosti. My jsme byli na zvonici jen na návštěvě a tak jsme si zacpávali uši a obdivovali jsme zvoníky. Nedá se to s ničím srovnat a představy o tom jak zvoník od Matky Boží v Paříži rozhoupe zvony jen tak, že po nich poskakuje, jsou velice naivní. Zvon Václav je dokonce "dvojmužný" a musí jej rozpohybovat dva zvoníci. Ale pořád to není ten největší zvon.
Největší je Zikmund, ten je pod těmi čtyřmi zvony v nižším patře sám. Musí na něj zvonit čtyři zvoníci a zvoní se jen o slavnostních příležitostech. Například na svátek sv. Václava. Zkoušeli jsme s Monikou každý sám Zikmundem pohnout. Kdepak. Skoro to nejde.
Když jsme si vlezli pod zvon, zaujal mě závěs srdce zvonu. Je vyroben z pásů kůže. Je to kvůli tlumení vibrací, potvrdil pan zvoník.
Nu, byli jsme na věži ve zvonici tři čtvrti hodiny a pořád bylo na co se dívat. Ono se to taky nepřihodí každý den, aby byl člověk o polednách při nedělním zvonění na sv. Vítu.
Zvoníci začnou zvonit podle pořádku za minutu dvanáct a zvoní celou čtvrthodinu. Uši to člověku může utrhnout. Však mají taky páni zvoníci špunty do uší a sluchátka. Zvoníci jsou pánové zdatní a dělají to z čiré lidské radosti. My jsme byli na zvonici jen na návštěvě a tak jsme si zacpávali uši a obdivovali jsme zvoníky. Nedá se to s ničím srovnat a představy o tom jak zvoník od Matky Boží v Paříži rozhoupe zvony jen tak, že po nich poskakuje, jsou velice naivní. Zvon Václav je dokonce "dvojmužný" a musí jej rozpohybovat dva zvoníci. Ale pořád to není ten největší zvon.
Největší je Zikmund, ten je pod těmi čtyřmi zvony v nižším patře sám. Musí na něj zvonit čtyři zvoníci a zvoní se jen o slavnostních příležitostech. Například na svátek sv. Václava. Zkoušeli jsme s Monikou každý sám Zikmundem pohnout. Kdepak. Skoro to nejde.
Když jsme si vlezli pod zvon, zaujal mě závěs srdce zvonu. Je vyroben z pásů kůže. Je to kvůli tlumení vibrací, potvrdil pan zvoník.
Nu, byli jsme na věži ve zvonici tři čtvrti hodiny a pořád bylo na co se dívat. Ono se to taky nepřihodí každý den, aby byl člověk o polednách při nedělním zvonění na sv. Vítu.
bez myši a bez špeku
13.září 2022 05:49 / zařazeno v kategorii: o událostech
Ono se řekne dort. Ale jakej? A jak ho udělat? Dělával jsem před časem takovej tvarohovej z koupeného korpusu, želatiny za studena, tvarohu a jahod. Jenomže korpus jsem neměl a želatinu jsem našel jen vařenou - a to mi tuhle moc nechutnalo, když jsem to zkusil vyrobit pro Bartoloměje. Takže ani pro Moniku, mojí paní, by to nebylo. Co dělat?
Vzpomněl jsem si na limetkový koláč, který nám tuhle někde chutnal. Tak to zkusím. Je to pečené, ale zkušenost s tím nemám. Jakživo jsem něco podobného nedělal. I nešť. Nějak to dopadne.
Recept začínal: ..."sušenky rozdrtíme a potom"…
A tak jsem drtil sušenky. A co dál? Bylo potřeba vrazit do toho nějaké takové ty sýry jako žervé a podobně. Vyluxoval jsem ledničku a našel jsem toho spoustu: Palouček, Philadelphia, Mascarpone, zakysaná smetana … Vrazil jsem to tam všechno. A ještě kapku cukru a vajíčka a tu šťávu z limetky a nastrouhanou kůru … no jako pejsek s kočičkou. Chyběla jen myš a kůže od špeku.
Celé jsem to podle návodu zpracoval, nacpal do formy, nalil na sušenky a šup s tím do trouby.
Po padesáti minutách to začalo vonět - a byl z toho čískejk. Jak vono se to u nás jmenuje? Asi tvarohový koláč. Nebo tak nějak.
Ještě nazdobit - zdobila Kačka - a nechat v chladnu ztuhnout.
Překvapení se konalo a Monice, mojí mlsné paní, to móc chutnalo. I bez té myši a špeku.
Vzpomněl jsem si na limetkový koláč, který nám tuhle někde chutnal. Tak to zkusím. Je to pečené, ale zkušenost s tím nemám. Jakživo jsem něco podobného nedělal. I nešť. Nějak to dopadne.
Recept začínal: ..."sušenky rozdrtíme a potom"…
A tak jsem drtil sušenky. A co dál? Bylo potřeba vrazit do toho nějaké takové ty sýry jako žervé a podobně. Vyluxoval jsem ledničku a našel jsem toho spoustu: Palouček, Philadelphia, Mascarpone, zakysaná smetana … Vrazil jsem to tam všechno. A ještě kapku cukru a vajíčka a tu šťávu z limetky a nastrouhanou kůru … no jako pejsek s kočičkou. Chyběla jen myš a kůže od špeku.
Celé jsem to podle návodu zpracoval, nacpal do formy, nalil na sušenky a šup s tím do trouby.
Po padesáti minutách to začalo vonět - a byl z toho čískejk. Jak vono se to u nás jmenuje? Asi tvarohový koláč. Nebo tak nějak.
Ještě nazdobit - zdobila Kačka - a nechat v chladnu ztuhnout.
Překvapení se konalo a Monice, mojí mlsné paní, to móc chutnalo. I bez té myši a špeku.
ještě zbyla
12.září 2022 06:49 / zařazeno v kategorii: o událostech
Ukecala mě Kačka, že musíme na houby. Že prý rostou. No tak teda jo. V sobotu jsme zajeli tuhle nad Zahořany.
A hned jak jsem byli v lese, potkali jsme první houbaře, pak dalšího, co už jel domů a pak další …
"Je tu víc houbařů, než hub," povídám Kačce, ale nevzdali jsme to. A dobře jsme udělali. Nejdřív měla víc štěstí Kačka, potom se to nějak srovnalo a asi tak za hoďku a kousek jsme měli každý třetinu košíku. A protože to byly košíky docela velké, měli jsme pěkně nasbíráno.
Dál už jsme nešli a jeli domů vařit. Móc dobrou bramboračku s houbama jsme s Kačkou uvařili. Jen jsme se neshodli na tom, jak velké kousky zeleniny nakrájet. Ono to tedy nakonec bylo jedno, ale když já mám raději tu růžičkovou kapustu v celku.
Inu, každej má ty chutě jiný. Důležité je, že houby rostou a polívka byla náramná. Ještě zbyla dneska k obědu.
A hned jak jsem byli v lese, potkali jsme první houbaře, pak dalšího, co už jel domů a pak další …
"Je tu víc houbařů, než hub," povídám Kačce, ale nevzdali jsme to. A dobře jsme udělali. Nejdřív měla víc štěstí Kačka, potom se to nějak srovnalo a asi tak za hoďku a kousek jsme měli každý třetinu košíku. A protože to byly košíky docela velké, měli jsme pěkně nasbíráno.
Dál už jsme nešli a jeli domů vařit. Móc dobrou bramboračku s houbama jsme s Kačkou uvařili. Jen jsme se neshodli na tom, jak velké kousky zeleniny nakrájet. Ono to tedy nakonec bylo jedno, ale když já mám raději tu růžičkovou kapustu v celku.
Inu, každej má ty chutě jiný. Důležité je, že houby rostou a polívka byla náramná. Ještě zbyla dneska k obědu.
Jan Žižka podle Petra Jákla
09.září 2022 06:46 / zařazeno v kategorii: o událostech
Včéra sem vo tom psal, zrovínka vo tom. Že totiž doma nejni nikdo prorokem.
Jenže čůrat proti větru se nevyplácí, jelikož má pak jeden mokrý gatě. Přesto proti tomu větru jdu.
Ten vítr totiž nese zvěst, že nový film Petra Jákla je v podstatě nanicovatá rytírna bez myšlenky a plná klišé a patosu. I paní Spáčilová se vyjádřila, že "se nad záplavou banalit útroby kroutí". To není nic divného. Paní Spáčilovou a její kritiky mám rád a beru je vždycky s rezervou. A když dá Mirka Spáčilová něčemu 50%, pak už je to téměř veledílo.
Nu a já s tím vším tentokrát vůbec nesouhlasím.
Já se na ten film už roky těším. Opatrně. Protože první dva Jáklovy filmy se mi nelíbily. Jenže tohle mělo být jiný kafe. A tak jsem si tu hořkou kávu šel včera vypít i s Monikou, mojí zvědavou paní, na premiéru do kina.
A dobře jsme udělali.
V sále sice nebylo nabito, zřejmě i kvůli té šířené zvěsti, že to za moc nestojí. Ale během filmu nikdo ani nedutal. A na konci v půlce titulků odešli jen asi dva, tři diváci. My ostatní jsme zůstali až do rozsvícení v sále a ani potom jsme nikam nepospíchali.
Bavilo nás to a zážitek jsme prostě nechtěli nechat jen tak uplynout.
A že je to film, kde se "v duchu nejlacinějšího klišé z Jana Žižky stává romantický hrdina"? No a co? Tohle se u nás nesmí točit? U nás se smí dělat jen závažné hloubkové studie drogově závislých se zvláštním přihlédnutím k citlivé duši sjetý smažky?
Nuže, já na to říkám, že Jan Žižka podle Petra Jákla mě pobavil přesně tak, jak má romantický dobrodružný film pobavit. A to, že jsem se občas vídal na Folimance s jeho tatínkem a že většinu lokalit, kde se točilo, mám prochozených a že jsme s dětmi hledali a našli Golema zrovínka v té kotlině, kde poprvé Jáklův Žižka použil vozovou hradbu, to už jsou jen příjemné drobky navíc k už tak dobré zábavě.
Ať žije Jan Žižka!
Jenže čůrat proti větru se nevyplácí, jelikož má pak jeden mokrý gatě. Přesto proti tomu větru jdu.
Ten vítr totiž nese zvěst, že nový film Petra Jákla je v podstatě nanicovatá rytírna bez myšlenky a plná klišé a patosu. I paní Spáčilová se vyjádřila, že "se nad záplavou banalit útroby kroutí". To není nic divného. Paní Spáčilovou a její kritiky mám rád a beru je vždycky s rezervou. A když dá Mirka Spáčilová něčemu 50%, pak už je to téměř veledílo.
Nu a já s tím vším tentokrát vůbec nesouhlasím.
Já se na ten film už roky těším. Opatrně. Protože první dva Jáklovy filmy se mi nelíbily. Jenže tohle mělo být jiný kafe. A tak jsem si tu hořkou kávu šel včera vypít i s Monikou, mojí zvědavou paní, na premiéru do kina.
A dobře jsme udělali.
V sále sice nebylo nabito, zřejmě i kvůli té šířené zvěsti, že to za moc nestojí. Ale během filmu nikdo ani nedutal. A na konci v půlce titulků odešli jen asi dva, tři diváci. My ostatní jsme zůstali až do rozsvícení v sále a ani potom jsme nikam nepospíchali.
Bavilo nás to a zážitek jsme prostě nechtěli nechat jen tak uplynout.
A že je to film, kde se "v duchu nejlacinějšího klišé z Jana Žižky stává romantický hrdina"? No a co? Tohle se u nás nesmí točit? U nás se smí dělat jen závažné hloubkové studie drogově závislých se zvláštním přihlédnutím k citlivé duši sjetý smažky?
Nuže, já na to říkám, že Jan Žižka podle Petra Jákla mě pobavil přesně tak, jak má romantický dobrodružný film pobavit. A to, že jsem se občas vídal na Folimance s jeho tatínkem a že většinu lokalit, kde se točilo, mám prochozených a že jsme s dětmi hledali a našli Golema zrovínka v té kotlině, kde poprvé Jáklův Žižka použil vozovou hradbu, to už jsou jen příjemné drobky navíc k už tak dobré zábavě.
Ať žije Jan Žižka!
Trnkův Špalíček z Francie
08.září 2022 06:16 / zařazeno v kategorii: o událostech
Možná bych si tu měl založit rubriku o kultuře a umění. Ale nešť, rubrik je tu dost a to, že si občas něco poznamenám o knížkách, divadlech nebo o filmu, se dá klidně zařadit pod události. A vydání Špalíčku je událost.
Ano, filmy Jiřího Trnky jsou všechny událostí už tím, že jsou. Když ještě navíc vyjdou na nějakém médiu, pak je to událost obzvlášť hodná pozornosti. Nu a protože pravidelně čtu Zónu, tedy deník pana Soukupa o netuctových filmech, dozvím se, že se taková událost stala.
A tak mi včera kurýr doručil L'année tchèque, v překladu Český rok, takto Trnkův Špalíček. Vydal ho francouzský Artus films, který už vydal předchozí restaurovaný Trnkův fim Staré pověsti české. U nás vyšly jen ty pověsti. A proč? No v tom je právě ten háček.
Po restaurování Špalíčku se strhla mezi odborníky odborná lamentace. Lamentováno bylo na výsledek restaurování filmu. Že prý to znehodnocuje Trnkův umělecký záměr, že to neodpovídá původnímu filmu, že je to modré nebe málo modré. Lamentovalo se, diskutovalo se, psalo se, argumentovalo se … a výsledek?
Výsledek je pro obyčejného diváka, který by si třeba rád zavzpomínal na Trnkovo dílo, naprosto neuspokojivý, čili žádný. Kvůli žabomyším válkám odborníků se majitelé práv rozhodli u nás restaurovaný film nevydat a basta.
Tahle situace se u nás v české kotlině opakuje pořád dokola. Doma není nikdo prorokem a obzvlášť v Čechách. A tak si musí dílo najít cestu jinam, kde ho pečlivý vydavatel zabalí do pěkného obalu, přidá knížku s komentářem a s fotodokumentací, na disk ještě přiloží Trnkův film Ruka, galerii obrázků z filmu a pustí to na dvd do světa. Ovšem ve Francii.
A kdo řeší, jak modré je modré nebe ve Špalíčku? Nikdo. Je to prostě nádherný Trnkův první celovečerní film. A pranikoho nezajímá spor mezi kameramany a historiky.
Mimochodem: vsadil bych se, že nikdo z nich ten film při premiéře v roce 1947 v kině neviděl.
Ano, filmy Jiřího Trnky jsou všechny událostí už tím, že jsou. Když ještě navíc vyjdou na nějakém médiu, pak je to událost obzvlášť hodná pozornosti. Nu a protože pravidelně čtu Zónu, tedy deník pana Soukupa o netuctových filmech, dozvím se, že se taková událost stala.
A tak mi včera kurýr doručil L'année tchèque, v překladu Český rok, takto Trnkův Špalíček. Vydal ho francouzský Artus films, který už vydal předchozí restaurovaný Trnkův fim Staré pověsti české. U nás vyšly jen ty pověsti. A proč? No v tom je právě ten háček.
Po restaurování Špalíčku se strhla mezi odborníky odborná lamentace. Lamentováno bylo na výsledek restaurování filmu. Že prý to znehodnocuje Trnkův umělecký záměr, že to neodpovídá původnímu filmu, že je to modré nebe málo modré. Lamentovalo se, diskutovalo se, psalo se, argumentovalo se … a výsledek?
Výsledek je pro obyčejného diváka, který by si třeba rád zavzpomínal na Trnkovo dílo, naprosto neuspokojivý, čili žádný. Kvůli žabomyším válkám odborníků se majitelé práv rozhodli u nás restaurovaný film nevydat a basta.
Tahle situace se u nás v české kotlině opakuje pořád dokola. Doma není nikdo prorokem a obzvlášť v Čechách. A tak si musí dílo najít cestu jinam, kde ho pečlivý vydavatel zabalí do pěkného obalu, přidá knížku s komentářem a s fotodokumentací, na disk ještě přiloží Trnkův film Ruka, galerii obrázků z filmu a pustí to na dvd do světa. Ovšem ve Francii.
A kdo řeší, jak modré je modré nebe ve Špalíčku? Nikdo. Je to prostě nádherný Trnkův první celovečerní film. A pranikoho nezajímá spor mezi kameramany a historiky.
Mimochodem: vsadil bych se, že nikdo z nich ten film při premiéře v roce 1947 v kině neviděl.
trojka za Trojku
07.září 2022 06:14 / zařazeno v kategorii: o událostech
Nu dobrá, tak já se teda ještě vrátím k těm komiksům. A to proto, že jsem včera zašel za Vaškem do Comicscentra a dobře hodinu jsme si povídali. Výrazná většina obrázkových knížek v mé knihovně je totiž od nich. A tak jsem se zamylel nad tím, že podlehnout reklamě u mě nebývá zvykem, ovšem v tom včera popsaném případě to tak dopadlo.
Ta Trojka, kterou vydal mně dosud neznámý vydavatel, na mě totiž vyskočila na sociální síti. Byl to placený inzerát a obsahoval právě jakousi návaznost na Třístovku, což mě právě zaujalo, byť jsem neznal ani autora, ani vydavatele. Co je co, jsem popsal včera. A dneska si k tomu ještě dodám to, že moje včerejší rozčarování nad tím, co jsem si to vlastně koupil a přečetl, není dáno tím, že jsem mizerný čtenář a nedokážu ocenit knížku, nýbrž tím, že holt jsou knížky dobré a ty ostatní. A já byl zvyklý na ty dobré. Nenapadlo mě, že Trojka bude patřit mezi ty ostatní.
Co mě k tomu závěru vede?
Je to hrozně jednoduchý. Z Comicscentra jsem si včera odnesl štůsek komiksů. Všechny jsem večer otevřel a přečetl prvních deset, dvanáct stránek. A u žádného jsem nemusel pátrat, co je to tam nakreslené, hned mě to začalo bavit, byl jsem zvědavý na to, jak to bude pokračovat a to i v případě, když se jednalo o komiksy zcela mně neznámé a ne úplně podle mého gusta nakreslené.
Čili: aniž bych chtěl snižovat hodnotu právě zmiňovaného komiksu Trojka, musím říct, že pokud autora vedla k jeho vytvoření touha poučit čtenáře o, řekněme, odvrácené tváři starověké Sparty a smáznout heroickou aureolu z hlavy krále Leónida, pak se mu to touhle knížkou ale vůbec nepovedlo.
Ta Trojka u mě dopadla hůř než za trojku.
Ta Trojka, kterou vydal mně dosud neznámý vydavatel, na mě totiž vyskočila na sociální síti. Byl to placený inzerát a obsahoval právě jakousi návaznost na Třístovku, což mě právě zaujalo, byť jsem neznal ani autora, ani vydavatele. Co je co, jsem popsal včera. A dneska si k tomu ještě dodám to, že moje včerejší rozčarování nad tím, co jsem si to vlastně koupil a přečetl, není dáno tím, že jsem mizerný čtenář a nedokážu ocenit knížku, nýbrž tím, že holt jsou knížky dobré a ty ostatní. A já byl zvyklý na ty dobré. Nenapadlo mě, že Trojka bude patřit mezi ty ostatní.
Co mě k tomu závěru vede?
Je to hrozně jednoduchý. Z Comicscentra jsem si včera odnesl štůsek komiksů. Všechny jsem večer otevřel a přečetl prvních deset, dvanáct stránek. A u žádného jsem nemusel pátrat, co je to tam nakreslené, hned mě to začalo bavit, byl jsem zvědavý na to, jak to bude pokračovat a to i v případě, když se jednalo o komiksy zcela mně neznámé a ne úplně podle mého gusta nakreslené.
Čili: aniž bych chtěl snižovat hodnotu právě zmiňovaného komiksu Trojka, musím říct, že pokud autora vedla k jeho vytvoření touha poučit čtenáře o, řekněme, odvrácené tváři starověké Sparty a smáznout heroickou aureolu z hlavy krále Leónida, pak se mu to touhle knížkou ale vůbec nepovedlo.
Ta Trojka u mě dopadla hůř než za trojku.
řecký salát
06.září 2022 07:54 / zařazeno v kategorii: o událostech
Pár knížek už jsem přečetl a s komiksama jsem začal už Čtyřlístkem a přes Rychlé šípy se dostal až k Hellboyovi a SinCity. Nemůžu se chlubit tím, že jsem knihožrout, ale tu a tam si tedy něco přečtu a ta nová knihovna přes celou zeď je malá, protože se tam nevejde všechno, co jsem za ty roky nasyslil. A syslím dál.
Zrovna včera mi přišla Trojka. Nikoliv ruská, ba ani švédská. Jen Trojka. Těšil jsem se na ten komiks, protože sliboval jiný pohled na Třístovku. Ta hra čísel se týká podobného tématu. Tedy historie Řecka a to konkrétně Sparty v dobách, kdy Sparta byla mocným městským státem. Třístovka je o bitvě u Thermopyl, Trojka je z doby asi tak sto let po bitvě.
Nu a já si tu píšu o tej Trojce. Má nabízet zábavu a poučení, zvláště pak s přihlédnutím ke spartským zvykům chovat se krutě k Heilótům, sparským nevolníkům, kteří sice byli o něco víc než otroci, ale zato byli rituálně loveni a sloužili v určitém čase jako cvičné cíle, když to hodně přeženu. Ano, poučení v Trojce je, ale ta zábava mi nějak unikla.
Hned odpoledne jsem komiks přečetl, ale musel jsem se vracet a ani při opakované četbě jsem v některých případech nebyl schopen jistě určit, kdo je kdo. Kreslíř totiž některé postavy dost dobře neodlišil a já v tom měl guláš, tedy spíš řecký salát. To by ovšem až tak nevadilo, v Millerově Třístovce je člověk taky nucen trochu hledat, ale nalézá. Tady se mi to moc nedařilo.
Nedělá mi nijak dobře tady tu zbrusu novou knížku, která před pár dny vyšla, tak trochu schazovat, zvlášť, když je v seznamu přispěvatelů na zadních stránkách vytištěno i moje jméno, jenomže si nemůžu pomoct. Ano, Třístovka je něco na způsob Rodokapsu, kovbojky s hrdiny bez bázně a hany, s padouchy, s léčkami, se zradou, s přehnaným patosem … ale je to zábava a je to náramně nakreslený.
Trojka je jistě poučný komiks, čtenář se dozví, jak to bylo se Spartou dál po bitvě u Thermopyl a s jejím uspořádáním i s úpadkem společenské slávy a moci, jenže jaksi … bez té zábavy a radosti z dynamické kresby. Škoda.
Zrovna včera mi přišla Trojka. Nikoliv ruská, ba ani švédská. Jen Trojka. Těšil jsem se na ten komiks, protože sliboval jiný pohled na Třístovku. Ta hra čísel se týká podobného tématu. Tedy historie Řecka a to konkrétně Sparty v dobách, kdy Sparta byla mocným městským státem. Třístovka je o bitvě u Thermopyl, Trojka je z doby asi tak sto let po bitvě.
Nu a já si tu píšu o tej Trojce. Má nabízet zábavu a poučení, zvláště pak s přihlédnutím ke spartským zvykům chovat se krutě k Heilótům, sparským nevolníkům, kteří sice byli o něco víc než otroci, ale zato byli rituálně loveni a sloužili v určitém čase jako cvičné cíle, když to hodně přeženu. Ano, poučení v Trojce je, ale ta zábava mi nějak unikla.
Hned odpoledne jsem komiks přečetl, ale musel jsem se vracet a ani při opakované četbě jsem v některých případech nebyl schopen jistě určit, kdo je kdo. Kreslíř totiž některé postavy dost dobře neodlišil a já v tom měl guláš, tedy spíš řecký salát. To by ovšem až tak nevadilo, v Millerově Třístovce je člověk taky nucen trochu hledat, ale nalézá. Tady se mi to moc nedařilo.
Nedělá mi nijak dobře tady tu zbrusu novou knížku, která před pár dny vyšla, tak trochu schazovat, zvlášť, když je v seznamu přispěvatelů na zadních stránkách vytištěno i moje jméno, jenomže si nemůžu pomoct. Ano, Třístovka je něco na způsob Rodokapsu, kovbojky s hrdiny bez bázně a hany, s padouchy, s léčkami, se zradou, s přehnaným patosem … ale je to zábava a je to náramně nakreslený.
Trojka je jistě poučný komiks, čtenář se dozví, jak to bylo se Spartou dál po bitvě u Thermopyl a s jejím uspořádáním i s úpadkem společenské slávy a moci, jenže jaksi … bez té zábavy a radosti z dynamické kresby. Škoda.
vypadlo světlo
05.září 2022 07:24 / zařazeno v kategorii: o událostech
Monika, moje zcestovalá paní, byla o víkendu v Rakousku a já byl tedy sám. Ne snad úplně, neboť v pátek a v sobotu na oběd tu byla Kačka, ale večer v sobotu jsem začal řešit dilema: co s načatým večerem?
Vyřešil jsem ho obratem, jelikož jsem si vzpomněl, že jsem zapomněl, že Jarda organizuje v Ohrobci divadelní festival. Tak šup do džínů a svetru a honem na festival. Stihnul jsem to akorát a švanda byla už od začátku.
Vypadlo totiž světlo.
To už se někdy tady v Ohrobci na divadle učitě stalo, pokud si správně vzpomínám. Jenomže paní a páni herci z divadla Verze na to nebyli ani zvyklí ani připravení. Světlo se rozsvítilo až napotřetí a to ještě musel pan osvětlovač stáhnout světelný park jen na dva reflektory. Jinak by to ten jistič prostě neutáh'.
Nu a tak ten, co na jevišti zbyl, dvacet minut jen tak improvizoval a my jsme se smáli a pak to tedy pan osvětlovač nahodil a jelo se od začátku.
No to vám byla švanda! Bylo to náramné divadlo, komedie k pohledání a já jsem se ptal sám sebe pobaven po představení, jak je to možné, že v Ohrobci ve stanu stojí parádní představení stopadesát korun a minulý týden na Vyšehradě na mírně horším představení, kde bylo dokonce o jednoho herce míň, vybírají za lístek tisícovku.
No, holt to má každej jinak. Tady u nás na vsi je to zatím pořád za lidovku.
Vyřešil jsem ho obratem, jelikož jsem si vzpomněl, že jsem zapomněl, že Jarda organizuje v Ohrobci divadelní festival. Tak šup do džínů a svetru a honem na festival. Stihnul jsem to akorát a švanda byla už od začátku.
Vypadlo totiž světlo.
To už se někdy tady v Ohrobci na divadle učitě stalo, pokud si správně vzpomínám. Jenomže paní a páni herci z divadla Verze na to nebyli ani zvyklí ani připravení. Světlo se rozsvítilo až napotřetí a to ještě musel pan osvětlovač stáhnout světelný park jen na dva reflektory. Jinak by to ten jistič prostě neutáh'.
Nu a tak ten, co na jevišti zbyl, dvacet minut jen tak improvizoval a my jsme se smáli a pak to tedy pan osvětlovač nahodil a jelo se od začátku.
No to vám byla švanda! Bylo to náramné divadlo, komedie k pohledání a já jsem se ptal sám sebe pobaven po představení, jak je to možné, že v Ohrobci ve stanu stojí parádní představení stopadesát korun a minulý týden na Vyšehradě na mírně horším představení, kde bylo dokonce o jednoho herce míň, vybírají za lístek tisícovku.
No, holt to má každej jinak. Tady u nás na vsi je to zatím pořád za lidovku.
může za to dědeček
02.září 2022 05:51 / zařazeno v kategorii: pro pamětníky
Kdo neví, co je to perkolátor, ať se mě neptá … tedy to platilo asi tak před týdnem. Dneska už se ptát může. Ovšem řeknu mu, že je to rozbitý.
Může za to dědeček.
Ne snad, že by to rozbil, to ne, on věci spíš babičce spravoval. Jenže já po dědečkovi mám takovou konvici na vaření melty a o té to je. Je hliníková s prasklou skleněnou pokličkou a tak už roky sháním totéž, abych si mohl vařit meltu na bílý kafe. A před týdnem jsem konvici znovu vylovil z komory a znovu jsem začal pátrat. Tentokrát jsem velikou oklikou vypátral, že to pořád ještě existuje a dá se to koupit.
Ta oklika vedla přes moka konvičku, ze které už si pár dnů děláme kávu. To je vlastně taky perkolátor, ale lepší, vychytanější. Ten obyčejný je ale také k mání. Konvička se sítkem na trubičce se stojánkem uvnitř. Voda se vaří, proudí nahoru trubičkou, překapává zpátky sítkem přes praženou cikorku, která je uvnitř sítka. To je celé.
Objevil jsem to mezi tábornickými potřebami. Jde o jednoduché vaření kávy nad ohněm. Hned jsem si to objednal a jak to včera přišlo, už jsem v tom vařil cikorku.
Jenže okamžitě při prvním mytí se mi to rozbilo. Podstavec upadl od trubičky a je to celé na vyhození. Zkusím to hodit prodejci na hlavu a uvidím, jak se zachová. V každém případě je to ovšem tak, že ten perkolátor po dědečkovi je pořád funkční a vařit se v něm dá i s prasklou skleněnou pokličkou. A to je mu dobře přes osmdesát let, tomu perkolátoru.
Inu, dřív ty věci holt víc vydržely.
Může za to dědeček.
Ne snad, že by to rozbil, to ne, on věci spíš babičce spravoval. Jenže já po dědečkovi mám takovou konvici na vaření melty a o té to je. Je hliníková s prasklou skleněnou pokličkou a tak už roky sháním totéž, abych si mohl vařit meltu na bílý kafe. A před týdnem jsem konvici znovu vylovil z komory a znovu jsem začal pátrat. Tentokrát jsem velikou oklikou vypátral, že to pořád ještě existuje a dá se to koupit.
Ta oklika vedla přes moka konvičku, ze které už si pár dnů děláme kávu. To je vlastně taky perkolátor, ale lepší, vychytanější. Ten obyčejný je ale také k mání. Konvička se sítkem na trubičce se stojánkem uvnitř. Voda se vaří, proudí nahoru trubičkou, překapává zpátky sítkem přes praženou cikorku, která je uvnitř sítka. To je celé.
Objevil jsem to mezi tábornickými potřebami. Jde o jednoduché vaření kávy nad ohněm. Hned jsem si to objednal a jak to včera přišlo, už jsem v tom vařil cikorku.
Jenže okamžitě při prvním mytí se mi to rozbilo. Podstavec upadl od trubičky a je to celé na vyhození. Zkusím to hodit prodejci na hlavu a uvidím, jak se zachová. V každém případě je to ovšem tak, že ten perkolátor po dědečkovi je pořád funkční a vařit se v něm dá i s prasklou skleněnou pokličkou. A to je mu dobře přes osmdesát let, tomu perkolátoru.
Inu, dřív ty věci holt víc vydržely.
stačí zacpat obě dírky
01.září 2022 08:03 / zařazeno v kategorii: o rodině
Jeden má radost, když přijde na to, že se mu podařilo něco předat dětem. Intelektuál bude pyšný na na jiskrnou mysl, řemeslník na šikovné ruce a tak všelijak podobně. Já mám pochopitelně taky radost, když si Matěj našel koníčka v hodinářském řemeslu, když uvažuje o studiu na strojní fakultě a bavíme se třeba o filmech Hajao Mijazakiho. S Kačkou si povídáme o panu Werichovi a učím ji fotografovat. Juráš má zase oblibu v technických novinkách a sdělujeme si, kdy přiletí jaká kometa a kdy budou vidět Perseidy. Nu, povedlo se to.
A tak mě tuhle překvapilo, že to Kačka neví.
Totiž na Klárově, na tom malém plácku u východu z metra a vchodu do Valdštejnské zahrady je od té doby, co tam to metro je, fontánka s pitnou vodou. Chodívali jsme tam za mlada s těmi tryskami v koulích dělat vylomeniny. To stačí obě dírky na chvilku podržet a pak jednu uvolnit a rázem je z fontánky stříkačka a kdo to netuší a jde kolem, je rázem postříkanej.
A Kačka to nezná.
Tak jsem jí to musel ukázat a předvést, jak se s fontánkou správně zachází, aby to dostříklo nejdál. Byla jako u vytržení. Hrála si s tou vodou jak malá Kačka. Sluníčko svítilo, bylo teplo, voda stříkala, lidi kolem se divili, veselé to bylo.
A já měl radost, že jsem předal další dovednost, byť je to zrovna tahle ptákovina.
On je tak svět hned veselejší.
A tak mě tuhle překvapilo, že to Kačka neví.
Totiž na Klárově, na tom malém plácku u východu z metra a vchodu do Valdštejnské zahrady je od té doby, co tam to metro je, fontánka s pitnou vodou. Chodívali jsme tam za mlada s těmi tryskami v koulích dělat vylomeniny. To stačí obě dírky na chvilku podržet a pak jednu uvolnit a rázem je z fontánky stříkačka a kdo to netuší a jde kolem, je rázem postříkanej.
A Kačka to nezná.
Tak jsem jí to musel ukázat a předvést, jak se s fontánkou správně zachází, aby to dostříklo nejdál. Byla jako u vytržení. Hrála si s tou vodou jak malá Kačka. Sluníčko svítilo, bylo teplo, voda stříkala, lidi kolem se divili, veselé to bylo.
A já měl radost, že jsem předal další dovednost, byť je to zrovna tahle ptákovina.
On je tak svět hned veselejší.
2022
v ne(na)pravid(t)elném deníku
můžete číst: