srpna 2022
Ať žije Vinnetou!
31.srpna 2022 08:08 / zařazeno v kategorii: o lidech
No tak jo. Když to teda musí bejt, tak jdu do toho.
Totiž: výrazně minoritní část lidstva se rozhodla, že bude řvát a přeřve tu absolutní, rozumnou, ale mlčící většinu. Tahle písnička už tu jede docela dlouho a v posledních letech získává na hlasitosti. Přesně ve stylu: kdo víc řve, má větší pravdu.
Tahle idiocie a strach o to, že nebudou zvoleni, nebude je nikdo kupovat, budou mít ostudu a nikdo je nezaměstná … atd mají všichni, kteří něco mají. Ať už moc, peníze, slávu nebo jenom prostě plný koryto. A tak ustupují řvounům. Nechají se přeřvat, přesto, že je jich víc a mají právě tu moc i peníze i slávu. Bojí se, aby o ní nepřišli …
A tak zakázali Vinnetoua! Protože je rasistickej!
Panenkoskákavá! Kdo víc už by měl být proti rasizmu, než náčelník Vinnetou, který bojuje na stránkách knížek a na plátnech kinosálů či obrazovkách televizí proti bílým utlačovatelům a snaží se ze všech sil zachovat mír a důstojnost svého národa. Která pohádka víc a líp v dětech prohlubuje bratrství mezi rudými a bílými? Kde se víc předvádí to, že běloši jsou zločinci a lumpové a indiáni ti hodní. Když jsme si v dětsví hráli, každej chtěl bejt Vinnetou. Já měl od tatínka z překližky vyřezanou Vinnetouovu pušku pobitou napínáčkama a bojovali jsme proti bílejm banditům. Co víc by si mohli ty současný řvoucí hovada přát?
No nic. V reakci na lidský hovadismus pravím, že pokud je to celé tak, jak se to nyní ve všech médiích, co jich je, hýbe, potom jsem rasista a bílej, heterosexuální muž, co jí maso, tvrdí, že bílej má stejnou cenu jako černej, říká slova jako černoch, běloch a cikán. Jsou mi odporný průvody lgbtvxyz (nebo jak si ti řvouni říkají) po Praze a jinejch místech. Mám rád svět bez pokrytectví a bez řevu čtyřprocentních menšin.
Ať žije Vinnetou!
Totiž: výrazně minoritní část lidstva se rozhodla, že bude řvát a přeřve tu absolutní, rozumnou, ale mlčící většinu. Tahle písnička už tu jede docela dlouho a v posledních letech získává na hlasitosti. Přesně ve stylu: kdo víc řve, má větší pravdu.
Tahle idiocie a strach o to, že nebudou zvoleni, nebude je nikdo kupovat, budou mít ostudu a nikdo je nezaměstná … atd mají všichni, kteří něco mají. Ať už moc, peníze, slávu nebo jenom prostě plný koryto. A tak ustupují řvounům. Nechají se přeřvat, přesto, že je jich víc a mají právě tu moc i peníze i slávu. Bojí se, aby o ní nepřišli …
A tak zakázali Vinnetoua! Protože je rasistickej!
Panenkoskákavá! Kdo víc už by měl být proti rasizmu, než náčelník Vinnetou, který bojuje na stránkách knížek a na plátnech kinosálů či obrazovkách televizí proti bílým utlačovatelům a snaží se ze všech sil zachovat mír a důstojnost svého národa. Která pohádka víc a líp v dětech prohlubuje bratrství mezi rudými a bílými? Kde se víc předvádí to, že běloši jsou zločinci a lumpové a indiáni ti hodní. Když jsme si v dětsví hráli, každej chtěl bejt Vinnetou. Já měl od tatínka z překližky vyřezanou Vinnetouovu pušku pobitou napínáčkama a bojovali jsme proti bílejm banditům. Co víc by si mohli ty současný řvoucí hovada přát?
No nic. V reakci na lidský hovadismus pravím, že pokud je to celé tak, jak se to nyní ve všech médiích, co jich je, hýbe, potom jsem rasista a bílej, heterosexuální muž, co jí maso, tvrdí, že bílej má stejnou cenu jako černej, říká slova jako černoch, běloch a cikán. Jsou mi odporný průvody lgbtvxyz (nebo jak si ti řvouni říkají) po Praze a jinejch místech. Mám rád svět bez pokrytectví a bez řevu čtyřprocentních menšin.
Ať žije Vinnetou!
tramvají po Praze
30.srpna 2022 07:09 / zařazeno v kategorii: pro pamětníky
Jo, ale v pátek odpoledne to vyšlo úplnou náhodou. Byli jsme s Monikou, mojí mlsnou paní, na obědě a tu se nám na Pohořelci připletla do cesty historická tramvaj. Už jsem ji kolikrát fotil třeba na nábřeží nebo na mostě Legií a vždycky jsem si říkal, že by bylo fajn se tou tramvají projet. A vona zrovna přijížděla do stanice a my jsme na té stanici stáli a tož proč by ne. Nastoupili jsme.
No to vám byla nostalgie.
Jako když jsem byl malej kluk a jezdil jsem s tatínkem třiadvacítkou k Národnímu. A tak jsem vzpomínal, jak jsem sedával vzadu na plošině na tom litinovém řídícím pultu, co je stejný vepředu i vzadu, aby mohl pan řidič jen s klikou přejít a tramvaj se nemusela otáčet. Jak jsem našel vzadu za oknem v mezeře zastrčenej pětadvacetník a jak jsem ho vyšťoural, jak pod lavicí byl vždycky schovanej písek pro případ sypání pod kola při brzdění nebo při náledí, když podkluzovala kola do kopce a jak se cinkalo na ten řemínek pod stropem a … a slečna průvodčí mě tentokrát nechala cinknout.
"Ale jen jednou!", povídala, "dvakrát je to zastavit a třikrát brzdit v nouzi všemi prostředky."
A tak jsem si cinknul a jeli jsme. A užil jsem si i jízdu na stupátku a bylo to náramný. Po nějakých padesáti letech zase v té tramvaji, co drncá a zvoní a otevřenými dveřmi do ní táhne a je krásná.
Nu a ty lístky platily ještě i v sobotu a tak jsem se vrátil do Prahy a do tramvaje ještě i s Kačkou, ale to už jsme proložili ještě procházkou a pak jsme vystřídali tu nejstarší tramvaj za mladší, které se říkalo ponorka.
Jo, jo, kde jsou ty starý časy …
No to vám byla nostalgie.
Jako když jsem byl malej kluk a jezdil jsem s tatínkem třiadvacítkou k Národnímu. A tak jsem vzpomínal, jak jsem sedával vzadu na plošině na tom litinovém řídícím pultu, co je stejný vepředu i vzadu, aby mohl pan řidič jen s klikou přejít a tramvaj se nemusela otáčet. Jak jsem našel vzadu za oknem v mezeře zastrčenej pětadvacetník a jak jsem ho vyšťoural, jak pod lavicí byl vždycky schovanej písek pro případ sypání pod kola při brzdění nebo při náledí, když podkluzovala kola do kopce a jak se cinkalo na ten řemínek pod stropem a … a slečna průvodčí mě tentokrát nechala cinknout.
"Ale jen jednou!", povídala, "dvakrát je to zastavit a třikrát brzdit v nouzi všemi prostředky."
A tak jsem si cinknul a jeli jsme. A užil jsem si i jízdu na stupátku a bylo to náramný. Po nějakých padesáti letech zase v té tramvaji, co drncá a zvoní a otevřenými dveřmi do ní táhne a je krásná.
Nu a ty lístky platily ještě i v sobotu a tak jsem se vrátil do Prahy a do tramvaje ještě i s Kačkou, ale to už jsme proložili ještě procházkou a pak jsme vystřídali tu nejstarší tramvaj za mladší, které se říkalo ponorka.
Jo, jo, kde jsou ty starý časy …
večer na Vyšehradě
29.srpna 2022 05:49 / zařazeno v kategorii: o událostech
Už ani nevím, kdy naposled jsem byl na Vyšehradě na letní scéně. Nu, v sobotu jsme si to s Monikou, mojí vzdělanou paní, zopakovali. Tedy ne snad, že by šlo o nějaké intelektuálně náročné drama. Kdepak. Lehká komedie o koutlochu, kde se scházejí čtyři pánové trápení nakupováním svých manželek.
Složité myšlenky v té taškařici nikdo nehledal a tak jsme se bavili a občas i zasmáli. Inu komedie. Ovšem v napětí jsme byli celou dobu. Protože dopoledne jsem byl s Kačkou v Praze na procházce a projížďce historickou tramvají a to jsme dvakrát jen o vlásek unikli prudkému lijáku. Tudíž i večer na letní scéně bylo jest se obávati zmoknutí. Ale nebylo třeba obav ani plášťenek, které se tam pro případ deště rozdávají. Dobře to dopadlo.
Dívadlo jsme dodívali a letní večer na Vyšehradě proběhl v suchu a v pohodě.
Složité myšlenky v té taškařici nikdo nehledal a tak jsme se bavili a občas i zasmáli. Inu komedie. Ovšem v napětí jsme byli celou dobu. Protože dopoledne jsem byl s Kačkou v Praze na procházce a projížďce historickou tramvají a to jsme dvakrát jen o vlásek unikli prudkému lijáku. Tudíž i večer na letní scéně bylo jest se obávati zmoknutí. Ale nebylo třeba obav ani plášťenek, které se tam pro případ deště rozdávají. Dobře to dopadlo.
Dívadlo jsme dodívali a letní večer na Vyšehradě proběhl v suchu a v pohodě.
zmije nebo užovka
26.srpna 2022 07:01 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
Já mám tu havěť rád. Tedy stonožky zrovna nemusím, ale žížaly mi neva už od té doby, co jsem je vyrýpával ze zahrádky a nosil v plechovce k Cidlině nebo ke Struze, kde jsme na ně s klukama chytali ryby. Pavouky mám doocela v oblibě, mloky a slepíše přímo vyhledávám, užovky fotím a když jde o zmiji, s respektem ji pozoruju, poněvadž je moc pěkná.
Nu a o tu poslední jmenovanou jde.
Před čtrnácti dny tady u domu totiž Juráš s Bartolomějem objevili hada. Zalezl prý do té díry pod domem a jistojistě to prý byla zmije.
"Jsem snad slepej, abych nepoznal zmiji?", tázal se Juráš, když jsem namítl, že bych tu spíš čekal užovku a že jsou si podobný.
No nic, může to být tak i tak.
Jenomže Monika, moje opatrná paní, má k hadům víc než jen respekt. Dalo by se říct, že se jich bojí. Dokonce se tak sama vyjádřila. A teď co s tím?
Požnul jsem zahradu, aby se neměla kde schovat. Tedy ta užovka nebo zmije, nikoliv má paní. Prolil jsem všechny dvě díry u domu a v trávníku důkladným proudem vody, neboť se domnívám, že tam by snad mohl ten had bydlet a ve vlhkým kvartýru se mu moc líbit nebude. Dneska jsem vymyl kočkení toaletu a tu páchnoucí vodu jsem opět nalil do těch děr. Že prý hadi nemají rádi zápach, že prý mají citlivý čich. A až bude čas, budeme pálit roští a listí, což prý dělá hadům i hadicím obzvlášť zle.
Nu uvidíme. Mně by ta havěť nevadila, ale jak moje paní řekne, že to musí pryč, tak to musí pryč. To se nedá nic dělat.
Nu a o tu poslední jmenovanou jde.
Před čtrnácti dny tady u domu totiž Juráš s Bartolomějem objevili hada. Zalezl prý do té díry pod domem a jistojistě to prý byla zmije.
"Jsem snad slepej, abych nepoznal zmiji?", tázal se Juráš, když jsem namítl, že bych tu spíš čekal užovku a že jsou si podobný.
No nic, může to být tak i tak.
Jenomže Monika, moje opatrná paní, má k hadům víc než jen respekt. Dalo by se říct, že se jich bojí. Dokonce se tak sama vyjádřila. A teď co s tím?
Požnul jsem zahradu, aby se neměla kde schovat. Tedy ta užovka nebo zmije, nikoliv má paní. Prolil jsem všechny dvě díry u domu a v trávníku důkladným proudem vody, neboť se domnívám, že tam by snad mohl ten had bydlet a ve vlhkým kvartýru se mu moc líbit nebude. Dneska jsem vymyl kočkení toaletu a tu páchnoucí vodu jsem opět nalil do těch děr. Že prý hadi nemají rádi zápach, že prý mají citlivý čich. A až bude čas, budeme pálit roští a listí, což prý dělá hadům i hadicím obzvlášť zle.
Nu uvidíme. Mně by ta havěť nevadila, ale jak moje paní řekne, že to musí pryč, tak to musí pryč. To se nedá nic dělat.
Maverick vs. Indiana Jones
25.srpna 2022 06:47 / zařazeno v kategorii: o událostech
Filmovej svět se může zbláznit, kina praskají ve švech už třetí měsíc, tržby jsou astronomické, všechna očekávání překonána, dokonce i "verbal" se na filmové databázi nevyjádřil vysloveně negativně … ano, film Top Gun: Maverick táhne.
Nu, dobrá, tak jsem se na něj taky podíval. Ze zvědavosti. Ten první upřímně nenávidím zvlášť kvůli tomu frajerovi Maverickovi. Je to přesně ten týpek, od kterejch jsem se držel celej život dál. Tom Cruise si ho střihnul s velkou chutí, čímž se mi taky zprotivil. Nemohl jsem filmy s tím hercem vystát. Pak se to nějak otočilo a akčňáky a sci-fi s ním můžu.
Ten druhý, aktuální, Maverick je sice lepší, než ten první, to jo. Jenomže tam hned na začátku jede na motorce zase ten nechutnej frajírek, na kterýho všichni čekaj, aby je zachránil. A od té chvíle to ve stejným duchu jede dál.
Pohádka pro kluky, co obdivujou frajírky a letadýlka. Všechno těm frajírkům vychází, furt mají pravdu, dycky je někdo zachrání a nakonec jim všechno vyjde, poněvadž se dokázali postavit zkostnatělej minulosti a autoritám. Pochopitelně mi fandové Top Gunu nahážou na hlavu kamení s tím, že právě bez takovejch lidí by se svět nikdy nedostal tam, kde je. Těm musím dát za pravdu. Kdyby nebylo takovejch frajírků na jedný i druhý straně, moh' bejt na světě docela klid. Což není.
Čili: Mavericka jsem tak trochu vzal na milost v tomhle druhém filmu a to proto, že pohádky a zvláště pak dobrodružné a napínavé pohádky mám rád. Nic víc to není. Jen dobře řemeslně udělaná pohádka.
Ovšem pokud jde o ty pohádky, tak Maverick nesahá Indianu Jonesovi ani po kotníky.
Nu, dobrá, tak jsem se na něj taky podíval. Ze zvědavosti. Ten první upřímně nenávidím zvlášť kvůli tomu frajerovi Maverickovi. Je to přesně ten týpek, od kterejch jsem se držel celej život dál. Tom Cruise si ho střihnul s velkou chutí, čímž se mi taky zprotivil. Nemohl jsem filmy s tím hercem vystát. Pak se to nějak otočilo a akčňáky a sci-fi s ním můžu.
Ten druhý, aktuální, Maverick je sice lepší, než ten první, to jo. Jenomže tam hned na začátku jede na motorce zase ten nechutnej frajírek, na kterýho všichni čekaj, aby je zachránil. A od té chvíle to ve stejným duchu jede dál.
Pohádka pro kluky, co obdivujou frajírky a letadýlka. Všechno těm frajírkům vychází, furt mají pravdu, dycky je někdo zachrání a nakonec jim všechno vyjde, poněvadž se dokázali postavit zkostnatělej minulosti a autoritám. Pochopitelně mi fandové Top Gunu nahážou na hlavu kamení s tím, že právě bez takovejch lidí by se svět nikdy nedostal tam, kde je. Těm musím dát za pravdu. Kdyby nebylo takovejch frajírků na jedný i druhý straně, moh' bejt na světě docela klid. Což není.
Čili: Mavericka jsem tak trochu vzal na milost v tomhle druhém filmu a to proto, že pohádky a zvláště pak dobrodružné a napínavé pohádky mám rád. Nic víc to není. Jen dobře řemeslně udělaná pohádka.
Ovšem pokud jde o ty pohádky, tak Maverick nesahá Indianu Jonesovi ani po kotníky.
ta voda má sílu
24.srpna 2022 07:06 / zařazeno v kategorii: o událostech
Úplně jsem zapomněl na tu prasklou lahev, tož náprava je tady.
Louže ve spíži měla skutečně původ v prasklé lahvi a nikoliv v otevřeném mrazáku. A to je právě ta podivnost.
Od malička jezdím do Velkého Oseka pro vodu. Už tu o tom byla řeč. Nepřestal jsem ani teď a Monika, moje zkušená paní, je prvním člověkem v mém okolí, který tu vodu pije taky, aniž by se ofrňoval. Chutná jí jako každá jiná minerálka. Tož pro oseckou vodu jezdíme spolu, pokud máme cestu kolem.
Nu a tuhle jsme si ji zas přivezli. V lahvích s patentním uzávěrem od jiné minerálky. A tady je potřeba zdůraznit, že jsou to lahve od minerální vody s přírodními bublinkami stejnými, jako jsou v té vodě z Oseka. Člověk by tedy řekl, že i ta původní voda je v lahvi natlakovaná a tudíž to musí být láhev pro přetlak vyrobená. Jinak by praskla.
Kde se v tomto případě stala chyba, těžko říct. V každém případě pět lahví s vodou z Oseka je v pořádku a jedna praskla. Takovým zvláštním způsobem. Držela pohromadě a trochu z ní vytékala voda, ale jen malinko. Až teprve když jsem vzal lahev do ruky, odpadlo dno. Vada materiálu? Vada výroby?
Mám jiné vysvětlení: ta osecká voda má prostě pořádnou sílu, to není jen tak nějaká minerálka. Takže příště je potřeba nechat v lahvi vždycky trochu vzduchu, aby bylo při tej síle co stlačovat. Jinak to rupne znovu.
Louže ve spíži měla skutečně původ v prasklé lahvi a nikoliv v otevřeném mrazáku. A to je právě ta podivnost.
Od malička jezdím do Velkého Oseka pro vodu. Už tu o tom byla řeč. Nepřestal jsem ani teď a Monika, moje zkušená paní, je prvním člověkem v mém okolí, který tu vodu pije taky, aniž by se ofrňoval. Chutná jí jako každá jiná minerálka. Tož pro oseckou vodu jezdíme spolu, pokud máme cestu kolem.
Nu a tuhle jsme si ji zas přivezli. V lahvích s patentním uzávěrem od jiné minerálky. A tady je potřeba zdůraznit, že jsou to lahve od minerální vody s přírodními bublinkami stejnými, jako jsou v té vodě z Oseka. Člověk by tedy řekl, že i ta původní voda je v lahvi natlakovaná a tudíž to musí být láhev pro přetlak vyrobená. Jinak by praskla.
Kde se v tomto případě stala chyba, těžko říct. V každém případě pět lahví s vodou z Oseka je v pořádku a jedna praskla. Takovým zvláštním způsobem. Držela pohromadě a trochu z ní vytékala voda, ale jen malinko. Až teprve když jsem vzal lahev do ruky, odpadlo dno. Vada materiálu? Vada výroby?
Mám jiné vysvětlení: ta osecká voda má prostě pořádnou sílu, to není jen tak nějaká minerálka. Takže příště je potřeba nechat v lahvi vždycky trochu vzduchu, aby bylo při tej síle co stlačovat. Jinak to rupne znovu.
fotky jako ze snu
23.srpna 2022 08:19 / zařazeno v kategorii: o událostech
Tak už jsem zase zaspal. Tenokrát tak nějak řízeně, jelikož se mi nad ránem zdálo, jak fotím někde u nás na vsi.
Byli jsme na cestě v zatáčce, kolem pole dozrávajícího obilí, sluníčko … no letní romantika. A vtom průvod. Nějaké fialově oblečené postavy. Něco jako spartakiáda, ale v dlouhých šatech. Šly dolů s kopce. Bylo to takové malebé, jak se to vinulo tou cestou. Tož hledám foťák, vyfotím to a ejhle: zezdola se vine daleko delší průvod postav bledě modrých s kloboučky. Honem foťák, to bude fotka. Dva průvody se vinou silnicí v pšeničném lánu.
A najednou auto. Honem zase foťák, ale nestih' jsem ho vytáhnout. Projel zatáčkou a měl náramně podivnej dlouhatánskej čumák jako éčkovej jaguár, jenomže měl masku a kola z jednoho auta, to bylo, myslím, bílé, potom dlouhou kapotu z jiného auta pískové barvy a pak teprve za hodně dlouho kabinu, na barvu už si nevzpomenu. Děsně podivnej a dlouhej auťák.
Musím si nachystat foťák, až pojedou zpátky.
Ale voni se vrátili moc rychle, nestih jsem to znovu. Tak alespoň telefonem. Krucihýml to se taky nepovedlo.
Do háje! Takový monstrum a já ho nevyfotím. To je vostuda! Fotky nikde. A mohly bejt náramný - jako ze snu.
Načež jsem se probudil a naštvaně píšu woleschko.
… ano a taky mám takovej divnej pocit, že mi kápku hrabe.
Byli jsme na cestě v zatáčce, kolem pole dozrávajícího obilí, sluníčko … no letní romantika. A vtom průvod. Nějaké fialově oblečené postavy. Něco jako spartakiáda, ale v dlouhých šatech. Šly dolů s kopce. Bylo to takové malebé, jak se to vinulo tou cestou. Tož hledám foťák, vyfotím to a ejhle: zezdola se vine daleko delší průvod postav bledě modrých s kloboučky. Honem foťák, to bude fotka. Dva průvody se vinou silnicí v pšeničném lánu.
A najednou auto. Honem zase foťák, ale nestih' jsem ho vytáhnout. Projel zatáčkou a měl náramně podivnej dlouhatánskej čumák jako éčkovej jaguár, jenomže měl masku a kola z jednoho auta, to bylo, myslím, bílé, potom dlouhou kapotu z jiného auta pískové barvy a pak teprve za hodně dlouho kabinu, na barvu už si nevzpomenu. Děsně podivnej a dlouhej auťák.
Musím si nachystat foťák, až pojedou zpátky.
Ale voni se vrátili moc rychle, nestih jsem to znovu. Tak alespoň telefonem. Krucihýml to se taky nepovedlo.
Do háje! Takový monstrum a já ho nevyfotím. To je vostuda! Fotky nikde. A mohly bejt náramný - jako ze snu.
Načež jsem se probudil a naštvaně píšu woleschko.
… ano a taky mám takovej divnej pocit, že mi kápku hrabe.
dudák z Inverness
22.srpna 2022 06:23 / zařazeno v kategorii: o událostech
Tak ty letošní byly dvaadvacáté. Dvaadvacáté Skotské hry na Sychrově. Výprava byla tentokrát velká. Kromě Moniky, mé veselé paní, jela i Kačka a Juráš, Bartoloměj a Ála. Jen Matěj tentokrát nebyl, protože zrovna přijel z Benátek a hned pospíchal na soustředění. A zcela nečekaně se to vydařilo. Ono totiž mělo skoro celý den pršet. A taky pršelo. Jenomže jinde než na Sychrově, kde sice bylo dost zataženo, ale k údivu všech přítomných nepršelo. Nu a tak všechno proběhlo pěkně v suchu a v pohodě. Hagis byl, ochutnávka whisky, farmářský běh, ve kterém jsme s Jurášem ty kameny donesli stejně daleko, finále her, kde pochopitelně vyhrál Vláďa Tuláček a to o koňskou délku před ostatními, byli dudáci, kapely, … no prostě byl to báječný den zahajovaný hned dvakrát a to v poledne a navečer výstřelem z děla.
Nu a tentokrát jsem se tam seznámil se skotským dudákem - takovej to byl prima pán, kterému nechyběl skotský humor. A že prý je z Inverness.
"No tam jest byl," povídám.
"A Lochnesku jsi viděl?"
"No jasně!"
"A to já ne."
Smáli jsme se.
"A kolik je tomu tvýmu synovi, co tu není a nosil kilt," ptá se.
"Co prosím?"
"No jak je starej?"
"Teď je mu osmnáct."
"A to jo. To víš, moje angličtina není moc dobrá."
A smáli jsme se zas.
A pak šel Alexander hrát a hrál náramně.
Nu jak říkám, báječnej den to byl.
Nu a tentokrát jsem se tam seznámil se skotským dudákem - takovej to byl prima pán, kterému nechyběl skotský humor. A že prý je z Inverness.
"No tam jest byl," povídám.
"A Lochnesku jsi viděl?"
"No jasně!"
"A to já ne."
Smáli jsme se.
"A kolik je tomu tvýmu synovi, co tu není a nosil kilt," ptá se.
"Co prosím?"
"No jak je starej?"
"Teď je mu osmnáct."
"A to jo. To víš, moje angličtina není moc dobrá."
A smáli jsme se zas.
A pak šel Alexander hrát a hrál náramně.
Nu jak říkám, báječnej den to byl.
Svobodná Evropa z Miletína
19.srpna 2022 07:03 / zařazeno v kategorii: pro pamětníky
Už několikrát jsem si tu psal o Miletínských modlitbičkách. A je to tu zas. Pochopitelně k tomu je důvod. Nikoliv ten, že je to dobrota a že si pro ně k Erbenům na náměstí jezdil už dědeček a já tam jezdím dál. Je k tomu důvod daleko větší.
Znovu jsem se totiž v sobotu potkal s panem Erbenem. Vyšel před kancelář a povídal si s námi. Pamatoval si na to, jak jsem ho před dvěma desítkami let vezl do Hořic a začal vyprávět, jak za komunistů létaly balóny s letáky přes hranice a schazovaly je. Z balónů se sypaly něco jako maličké sešitky, noviny ze Svobodné Evropy se zprávami zpoza železné opony. Já o tom věděl, ale nikdy jsem je neměl v ruce. A pan Erben zašel do kanceláře a přinesl je. Dva letáky. Že prý jich má schovaných víc, že si je tenkrát sbíral na poli, kde je balón vysypal. A že si to můžu nechat, že jich má dost.
No nádhera.
A tak jsme si chvíli povídali, panu Erbenovi už bude přes pětaosmdesát, těší se skvělému zdraví a má radost z toho, jak to všechno klape, pekárna funguje a modlitbičky jdou na odbyt. Ukazoval mi v kanceláři i živnostenský list vystavený vrchností v roce 1820, ale vyfotit jsem si ho nemohl, to prý ne.
Nu a tak jsme z Miletína odjížděli na Kuks a měli báječnou náladu, protože s prasynovcem Karla Jaromíra se jeden napotká zas tak často.
A tuhlec jsou ty letáky - to už se taky málo kdy vidí.
Znovu jsem se totiž v sobotu potkal s panem Erbenem. Vyšel před kancelář a povídal si s námi. Pamatoval si na to, jak jsem ho před dvěma desítkami let vezl do Hořic a začal vyprávět, jak za komunistů létaly balóny s letáky přes hranice a schazovaly je. Z balónů se sypaly něco jako maličké sešitky, noviny ze Svobodné Evropy se zprávami zpoza železné opony. Já o tom věděl, ale nikdy jsem je neměl v ruce. A pan Erben zašel do kanceláře a přinesl je. Dva letáky. Že prý jich má schovaných víc, že si je tenkrát sbíral na poli, kde je balón vysypal. A že si to můžu nechat, že jich má dost.
No nádhera.
A tak jsme si chvíli povídali, panu Erbenovi už bude přes pětaosmdesát, těší se skvělému zdraví a má radost z toho, jak to všechno klape, pekárna funguje a modlitbičky jdou na odbyt. Ukazoval mi v kanceláři i živnostenský list vystavený vrchností v roce 1820, ale vyfotit jsem si ho nemohl, to prý ne.
Nu a tak jsme z Miletína odjížděli na Kuks a měli báječnou náladu, protože s prasynovcem Karla Jaromíra se jeden napotká zas tak často.
A tuhlec jsou ty letáky - to už se taky málo kdy vidí.
kudy mohl zdrhnout?
18.srpna 2022 06:33 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
Velmi časou činností bývá hledání místa, kde nechal tesař díru. To se stává hnedle, jak jsou jednomu trenky ouzký a potřebuje se vypařit.
Nemo tedy trenky nenosí a o tesařích nic neví, ale vypařuje se už skoro ob den. Já ho pak hledám a pátrám, kam že se to vypařil tentokrát. A obvykle se mi daří ho najít. Nezřídka je venku, jelikož se mu zalíbila zahradní džungle, tedy divočina, což by se dalo komentovat rčením svůj k svému.
Není to sice žádnej divočák, ale proti Indianě je to úplnej tygr. Indy je kočanda klidná, rozvážná, jemná - inu dáma. Zato Nemo je divous a brutál. Když jde o kočkování, musí u toho pobíhat, rvát se, okusovat a při tom všem přede tak hlasitě, že drnčí okna.
A zdrhá do té divočiny.
Včera jsem ho nemohl najít. Obešel jsem dům, prohlédl schovky i všechny místnosti vevnitř i venku a Nemo nikde. Tak to musím vzít znovu. Ten pacholek se tentokrát schoval opravdu důkladně, říkám si. Ale musím na to po pořádku: kudy mohl zdrhnout?
Všechny dveře jsou zavřené, jen v obýváku jsou otevřená okna, ale tam není. Musel tedy projít pracovnou v patře a zase skočit z balkónu. Nebo že by ho Indy znovu shodila dolů. To je její oblíbená hra. Už jsem ji při tom načapal.
Tak znovu jdu ven pod balkón a kolem domu - a nic. Nikdo nikde.
A tu mi v telefonu cinklo oznámení "zařízení zjistilo pohyb". Kamerka dole v obýváku něco zachytila. Otočím se a jdu se podívat.
A nejsem sám na to dívání. Skrzevá zavřené dveře na mě zevnitř přes sklo zírá Nemo.
"Kde jsi, pane? Já tě nemůžu najít. Pořád na mě pokřikuješ a jeden aby si packy ušoupal."
"Tak tady jsi, ty vobludo chlupatá! Kudy jsi to zase zdrhnul? A jak ses dostal dovnitř?"
A hned mi to došlo.
Nemo zřejmě opět udělal výsadek z balkónu. Ale bál se vejít hlavními dveřmi zpět, když jsem je měl otevřené, a schoval se někde, abych ho neviděl. A pak, když už si to všechno dobře spočítal, vskočil domů oknem a přitom ho zaregistrovala ta kamerka. Je to kočken pěkně vypečenej. A hodí se na něj i další pořekadlo, byť drobet pozměněné.
Z balkonu ho vyhoděj a oknem se vrátí.
Nemo tedy trenky nenosí a o tesařích nic neví, ale vypařuje se už skoro ob den. Já ho pak hledám a pátrám, kam že se to vypařil tentokrát. A obvykle se mi daří ho najít. Nezřídka je venku, jelikož se mu zalíbila zahradní džungle, tedy divočina, což by se dalo komentovat rčením svůj k svému.
Není to sice žádnej divočák, ale proti Indianě je to úplnej tygr. Indy je kočanda klidná, rozvážná, jemná - inu dáma. Zato Nemo je divous a brutál. Když jde o kočkování, musí u toho pobíhat, rvát se, okusovat a při tom všem přede tak hlasitě, že drnčí okna.
A zdrhá do té divočiny.
Včera jsem ho nemohl najít. Obešel jsem dům, prohlédl schovky i všechny místnosti vevnitř i venku a Nemo nikde. Tak to musím vzít znovu. Ten pacholek se tentokrát schoval opravdu důkladně, říkám si. Ale musím na to po pořádku: kudy mohl zdrhnout?
Všechny dveře jsou zavřené, jen v obýváku jsou otevřená okna, ale tam není. Musel tedy projít pracovnou v patře a zase skočit z balkónu. Nebo že by ho Indy znovu shodila dolů. To je její oblíbená hra. Už jsem ji při tom načapal.
Tak znovu jdu ven pod balkón a kolem domu - a nic. Nikdo nikde.
A tu mi v telefonu cinklo oznámení "zařízení zjistilo pohyb". Kamerka dole v obýváku něco zachytila. Otočím se a jdu se podívat.
A nejsem sám na to dívání. Skrzevá zavřené dveře na mě zevnitř přes sklo zírá Nemo.
"Kde jsi, pane? Já tě nemůžu najít. Pořád na mě pokřikuješ a jeden aby si packy ušoupal."
"Tak tady jsi, ty vobludo chlupatá! Kudy jsi to zase zdrhnul? A jak ses dostal dovnitř?"
A hned mi to došlo.
Nemo zřejmě opět udělal výsadek z balkónu. Ale bál se vejít hlavními dveřmi zpět, když jsem je měl otevřené, a schoval se někde, abych ho neviděl. A pak, když už si to všechno dobře spočítal, vskočil domů oknem a přitom ho zaregistrovala ta kamerka. Je to kočken pěkně vypečenej. A hodí se na něj i další pořekadlo, byť drobet pozměněné.
Z balkonu ho vyhoděj a oknem se vrátí.
pozor na čisté panny
17.srpna 2022 06:28 / zařazeno v kategorii: o událostech
Nesmím zapomenout na tu barokní lékárnu na Kuksu. Pochopitelně jsme si s Monikou, mojí veselou paní, libovali, že už dobře víme, kde je další taková a totiž v Klatovech, kde jsme před nedávnem byli. Tož jsme na sebe mrkli, když jsme vešli a nad hlavami se nám opět tyčil pod stropem nad vchodem zavěšený jednorožec a hlevně ten jeho roh. Pochopitelně zub narvala, ale to se tenkrát v baroku nevědělo a tak to byl prostě roh jednorožce.
Slečna průvodkyně, která nás provázela historií lékárnictví, toho jednorožce samozřejmě neopomněla zmínit. Ovšem přešla to celé jen zmínkou v podobě strohého oznámení, že tam teda ten jednorožec visí a že roh má, to že jo, ale jak každej ví, roh není rohem, nýbrž zubem severského kytovce narvala a to především proto, že roh z jednorožce je velmi obtížné sehnat a proto tam šoupli jen ten zub, který ale vypadá taky dobře.
A to ve mně okamžitě probudilo zvědavost.
Tak ono je obtížné získat roh jednorožce? Pokud je to ovšem obtížné a nikoliv nemožné, pak to znamená, že jednorožci jsou. Co ta slečna o tom ví? Musím se jí zeptat!
Obratem jsem to učinil.
Slečna okamžitě zrudla jako rak.
"No… ona je o tom taková pověst … "
"Tak nám jí povězte, prosím."
"Ale ona je taková …"
"To nevadí. Protože já bych hrozně rád věděl, jestli tedy jednorožci jsou, když je velmi obtížné ten jejich roh získat."
"Ale když …", slečna se červenala víc a víc.
"Ano, povězte nám to," žadonili ostatní turisté, co byli s námi na prohlídce lékárny.
"No tak teda …," podlehla slečna a začala vyprávět s ruměncem na tváři.
"Říká se, že jednorožec se nedá jen tak chytit a vzít mu roh, to že už vůbec není snadné. Prý se to podaří jen tehdy, když jednorožec sám dobrovolně skloní hlavu a položí ji do klína čisté panny … a teď se kvůli vám hrozně červenám!"
"A to je hezký, pěkně děkuju za vysvětlení."
No vida, takhle je to tedy s tím jednorožcem. Byl jsem spokojen s vysvětlením. Ne tak Monika, moje ostražitá paní.
"To musíš tu slečnu průvodkyni balit?"
"Jakýpak balení, já přeci kvůli tomu jednorožci…"
"Já to viděla!"
"Dyť je to přeci hezká pohádka."
"No právě!"
Nu, co naplat. Ostražitosti není nikdy dost a na jednorožce a čistý panny si našinec holt musí dávat pozor.
Slečna průvodkyně, která nás provázela historií lékárnictví, toho jednorožce samozřejmě neopomněla zmínit. Ovšem přešla to celé jen zmínkou v podobě strohého oznámení, že tam teda ten jednorožec visí a že roh má, to že jo, ale jak každej ví, roh není rohem, nýbrž zubem severského kytovce narvala a to především proto, že roh z jednorožce je velmi obtížné sehnat a proto tam šoupli jen ten zub, který ale vypadá taky dobře.
A to ve mně okamžitě probudilo zvědavost.
Tak ono je obtížné získat roh jednorožce? Pokud je to ovšem obtížné a nikoliv nemožné, pak to znamená, že jednorožci jsou. Co ta slečna o tom ví? Musím se jí zeptat!
Obratem jsem to učinil.
Slečna okamžitě zrudla jako rak.
"No… ona je o tom taková pověst … "
"Tak nám jí povězte, prosím."
"Ale ona je taková …"
"To nevadí. Protože já bych hrozně rád věděl, jestli tedy jednorožci jsou, když je velmi obtížné ten jejich roh získat."
"Ale když …", slečna se červenala víc a víc.
"Ano, povězte nám to," žadonili ostatní turisté, co byli s námi na prohlídce lékárny.
"No tak teda …," podlehla slečna a začala vyprávět s ruměncem na tváři.
"Říká se, že jednorožec se nedá jen tak chytit a vzít mu roh, to že už vůbec není snadné. Prý se to podaří jen tehdy, když jednorožec sám dobrovolně skloní hlavu a položí ji do klína čisté panny … a teď se kvůli vám hrozně červenám!"
"A to je hezký, pěkně děkuju za vysvětlení."
No vida, takhle je to tedy s tím jednorožcem. Byl jsem spokojen s vysvětlením. Ne tak Monika, moje ostražitá paní.
"To musíš tu slečnu průvodkyni balit?"
"Jakýpak balení, já přeci kvůli tomu jednorožci…"
"Já to viděla!"
"Dyť je to přeci hezká pohádka."
"No právě!"
Nu, co naplat. Ostražitosti není nikdy dost a na jednorožce a čistý panny si našinec holt musí dávat pozor.
aby se nevědělo
16.srpna 2022 06:46 / zařazeno v kategorii: o událostech
Zmrzlina je v podstatě voda s cukrem a nějaká příchuť … za tuhle větu by mě zmrzlináři přinejmenším na věčné časy vyobcovali ze svého společenství, pokud bych v něm byl. Pochopitelně je to jinak, ale pravdou je, že většina zmrzlin je sladká a cukrem se v nich nešetří. Je to tedy sice potěšení, ale taky nadbytečný příjem cukru, který netřeba přehánět, jak by zase na druhé straně jistě souhlasili dietologové.
Ať tak nebo tak, zmrzlinu mám rád. A to je ta potíž.
Monika, moje mlsná paní, občas zmrzlinu koupí a vloží do mrazáku, ze kterého ji pak vytahuje a nabízí:
"Dáš si taky?"
A já občas dělám, jako že na tu zmrzlinu nemám chuť a občas si vezmu. Někdy si sám vezmu a nabízím já. Někdy tu zmrzlinu i sám kupuju. Čili: mlsáme oba.
No a já si včera večer dal dvě. Potají. Aby se nevědělo.
Trest přišel vzápětí.
Teď před chvílí otevřu dveře do špajzu, kde máme ledničku a mrazák nejen se zmrzlinou. A co nevidím: dvířka od mrazáku otevřená, pod mrazákem louže a jeden nanuk přimrazenej ke stěně poličky tím ledem, co se celou noc při otevřených dvířkách tvořil.
Asi jsem večer špatně přivřel šuplík s nanukem, dvířka se nedovřela a mráz začal vycházet nejen z Kremlu, ale i z otevřených dvířek mrazáku. To dá rozum, že uchladit celou špajzku to nemohlo a tak to postupně tálo a narůstalo a tálo a narůstalo …
… a před chvílí jsem skončil s odklízením sněhu, ledu a louže. Už je zas všechno, jak být má.
A já mám pro příště poučení, že potají se zmrzlina nežere, páč může nastat katastrofa.
ps
Všechno je jinak … tedy s mrazákem se nic nezměnilo, ale ta louže, ta nebyla z něj. Ta byla z roztržené lahve s oseckou minerálkou … ale o tom až někdy příště.
Ať tak nebo tak, zmrzlinu mám rád. A to je ta potíž.
Monika, moje mlsná paní, občas zmrzlinu koupí a vloží do mrazáku, ze kterého ji pak vytahuje a nabízí:
"Dáš si taky?"
A já občas dělám, jako že na tu zmrzlinu nemám chuť a občas si vezmu. Někdy si sám vezmu a nabízím já. Někdy tu zmrzlinu i sám kupuju. Čili: mlsáme oba.
No a já si včera večer dal dvě. Potají. Aby se nevědělo.
Trest přišel vzápětí.
Teď před chvílí otevřu dveře do špajzu, kde máme ledničku a mrazák nejen se zmrzlinou. A co nevidím: dvířka od mrazáku otevřená, pod mrazákem louže a jeden nanuk přimrazenej ke stěně poličky tím ledem, co se celou noc při otevřených dvířkách tvořil.
Asi jsem večer špatně přivřel šuplík s nanukem, dvířka se nedovřela a mráz začal vycházet nejen z Kremlu, ale i z otevřených dvířek mrazáku. To dá rozum, že uchladit celou špajzku to nemohlo a tak to postupně tálo a narůstalo a tálo a narůstalo …
… a před chvílí jsem skončil s odklízením sněhu, ledu a louže. Už je zas všechno, jak být má.
A já mám pro příště poučení, že potají se zmrzlina nežere, páč může nastat katastrofa.
ps
Všechno je jinak … tedy s mrazákem se nic nezměnilo, ale ta louže, ta nebyla z něj. Ta byla z roztržené lahve s oseckou minerálkou … ale o tom až někdy příště.
Iure Erui
15.srpna 2022 07:13 / zařazeno v kategorii: o jiných krajích
Na výletě jsme byli i v sobotu. Zkusili jsme zajet na Kuks a to jsme dobře udělali. Sešlo se totiž víc událostí najednou. Jednak je Kuks po rozsáhlé celkové rekonstrukci jako nový, tedy třista let nový, potom jsou na té dlouhé chodbě již odkryty a pečlivě restaurovány všechny ty nástěnné malby s Tancem Smrti, no a pak je to jen pár měsíců, co se do špitálu vrátil obraz Jana Michaela Šporka, takto synovce zakladatele Kuksu Františka Antonína hraběte ze Šporku. Kromě barokních soch Matyáše Bernarda Brauna je tedy na co se dívat.
Tož jsme se s Monikou, mojí zvídavou paní, dívali.
Pan průvodce provázel, povídal a povídáním víc glosoval, než poučoval, což byl po dlouhatánských letech první průvodce, který byl podle mého gusta. Shodli jsme se dokonce na tom, že kromě barokní lékárny s jednorožcem na Kuksu je i další barokní lékárna v Klatovech taky s jednorožcem a že jsme tam oba byli na vojně a … a vůbec.
Nu a tak pan průvodce jaksi soukromě navíc na konci prohlídky hrobky ještě přidal jen pro nás jedno povídání.
Hrabě Špork, jak jsem pochopil z výkladu, byl takový barokní mecenáš, měl rád hezké věci, ale rád je dělal po svém. Což z něj v té době udělalo potížistu. Obzvláště se neměl rád s jezovitou páterem Koniášem, jelikož ten proti němu vedl proces kvůli zakázaným knihám, které František Antonín tiskl ve své tiskárně a věru to nebyly jen knihy povolené cenzurou. Spor hrabě Špork prohrál, knihovnu mu Koniáš zabavil a sám hrabě vyvázl od soudu jen s vysokou pokutou až na přímluvu svých přátel.
Ovšem Koniáš mu ležel v žaludku, to dá rozum.
A tak se domluvil s Matyášem Braunem a ten mu vysochal sochu Velkého křesťanského bojovníka, jenž původně stál v lese u Braunova Betléma nad Žirčí. Bojovník hrozí nepřátelům Kuksu a na štítu má nápis Omnia Proper Istum. Koniáš samozřejmě pochopil, o co jde, a znovu se pustil do Šporka. Špork spor opět prohrál a nic mu nepomohlo tvrzení, že si na svém pozemku může postavit, co se mu zlíbí.
Tož tedy sochu přemístil do bylinkové zahrady Kuksu, aby nebyla tak na očích a nechal Matyáše Brauna, aby vytvořil další sochu. Sochu úplatného soudce. Nazval ji Herkomannus a do levé ruky dal soše jablko s nápisem „Iure Erui“. Ovšem právě nápis čitelný stejně zepředu jako pozpátku je kritikou nepoctivých soudců a ti se pochopitelně nechytli za nos, nýbrž opět popadli Šporka, který s nimi znovu prohrál spor i o tuto sochu.
A tak se Bernard Braun zas chopil sochařského náčiní a sochu přesochal. Místo jablka má socha v ruce štít a proti ní stojí socha menší. A že prý to tedy jsou David s Goliášem.
To už pánům Šporkovi a Braunovi prošlo a tak to sousoší stojí dodnes naproti přes údolí proti špitálu, kde stával i zámek, který na rozdíl od těch soch vzal s věkem za své.
Nu a takhle socha měla vypadat původně:
A takhle tu stojí dnes.
(pozn: socha Matyáše Bernarda Brauna nemá černé tričko a sandály)
Tož jsme se s Monikou, mojí zvídavou paní, dívali.
Pan průvodce provázel, povídal a povídáním víc glosoval, než poučoval, což byl po dlouhatánských letech první průvodce, který byl podle mého gusta. Shodli jsme se dokonce na tom, že kromě barokní lékárny s jednorožcem na Kuksu je i další barokní lékárna v Klatovech taky s jednorožcem a že jsme tam oba byli na vojně a … a vůbec.
Nu a tak pan průvodce jaksi soukromě navíc na konci prohlídky hrobky ještě přidal jen pro nás jedno povídání.
Hrabě Špork, jak jsem pochopil z výkladu, byl takový barokní mecenáš, měl rád hezké věci, ale rád je dělal po svém. Což z něj v té době udělalo potížistu. Obzvláště se neměl rád s jezovitou páterem Koniášem, jelikož ten proti němu vedl proces kvůli zakázaným knihám, které František Antonín tiskl ve své tiskárně a věru to nebyly jen knihy povolené cenzurou. Spor hrabě Špork prohrál, knihovnu mu Koniáš zabavil a sám hrabě vyvázl od soudu jen s vysokou pokutou až na přímluvu svých přátel.
Ovšem Koniáš mu ležel v žaludku, to dá rozum.
A tak se domluvil s Matyášem Braunem a ten mu vysochal sochu Velkého křesťanského bojovníka, jenž původně stál v lese u Braunova Betléma nad Žirčí. Bojovník hrozí nepřátelům Kuksu a na štítu má nápis Omnia Proper Istum. Koniáš samozřejmě pochopil, o co jde, a znovu se pustil do Šporka. Špork spor opět prohrál a nic mu nepomohlo tvrzení, že si na svém pozemku může postavit, co se mu zlíbí.
Tož tedy sochu přemístil do bylinkové zahrady Kuksu, aby nebyla tak na očích a nechal Matyáše Brauna, aby vytvořil další sochu. Sochu úplatného soudce. Nazval ji Herkomannus a do levé ruky dal soše jablko s nápisem „Iure Erui“. Ovšem právě nápis čitelný stejně zepředu jako pozpátku je kritikou nepoctivých soudců a ti se pochopitelně nechytli za nos, nýbrž opět popadli Šporka, který s nimi znovu prohrál spor i o tuto sochu.
A tak se Bernard Braun zas chopil sochařského náčiní a sochu přesochal. Místo jablka má socha v ruce štít a proti ní stojí socha menší. A že prý to tedy jsou David s Goliášem.
To už pánům Šporkovi a Braunovi prošlo a tak to sousoší stojí dodnes naproti přes údolí proti špitálu, kde stával i zámek, který na rozdíl od těch soch vzal s věkem za své.
Nu a takhle socha měla vypadat původně:
A takhle tu stojí dnes.
(pozn: socha Matyáše Bernarda Brauna nemá černé tričko a sandály)
dolů na rozhlednu
12.srpna 2022 07:39 / zařazeno v kategorii: o jiných krajích
Zrovínka minulý pátek jsme se vydali na procházku z Kašperských Hor údolím zlatokopů na rozhlednu. Ano, vypadá to divně: jít do údolí na rozhlednu. Taky jsem reptal v tom smyslu, že jdem nejdřív dolů, abychom pak mohli jít nahoru. A ono taky jo.
Jenže nejdřív jsme potkali pár štol a nějakou tu díru do země, která bývala zlatým dolem a o které se Monika, má rozhněvaná paní, vyjádřila, že zas úplně každou díru vidět nemusí. Nu, byla to moje vina. Já jak vidím šipku: támhle je díra do země, musím se tam jít podívat. Čímž jsme se od party oddělili a pak jsme i zabloudili, ale zase jsme se našli, když jsme se po cestě, kterou jsme špatně odbočili, vrátili a odbočili jsme pak správně, jako ostatní.
A potom tedy vzhůru na Královský kámen a pak zase dolů. Kam? No přece na tu rozhlednu. Až teprve poslední stoupání nás dovedlo na Javorník. Je to taková bytelná poctivá rozhledna a rozhled je z ní náramnej. Ovšem je to rozhledna, ne které jsem byl poprvé a tak mě ten výlet nakonec udělal radost, ikdyž se muselo nejdřív furt dolů.
Ale upřímně: kdych to plánoval já, určitě bychom šli jinudy.
Jenže nejdřív jsme potkali pár štol a nějakou tu díru do země, která bývala zlatým dolem a o které se Monika, má rozhněvaná paní, vyjádřila, že zas úplně každou díru vidět nemusí. Nu, byla to moje vina. Já jak vidím šipku: támhle je díra do země, musím se tam jít podívat. Čímž jsme se od party oddělili a pak jsme i zabloudili, ale zase jsme se našli, když jsme se po cestě, kterou jsme špatně odbočili, vrátili a odbočili jsme pak správně, jako ostatní.
A potom tedy vzhůru na Královský kámen a pak zase dolů. Kam? No přece na tu rozhlednu. Až teprve poslední stoupání nás dovedlo na Javorník. Je to taková bytelná poctivá rozhledna a rozhled je z ní náramnej. Ovšem je to rozhledna, ne které jsem byl poprvé a tak mě ten výlet nakonec udělal radost, ikdyž se muselo nejdřív furt dolů.
Ale upřímně: kdych to plánoval já, určitě bychom šli jinudy.
upadly mi pásky
11.srpna 2022 06:43 / zařazeno v kategorii: o událostech
Vono se řekne výlety, turistika, prázdniny. No prosím, proč ne, mám to rád, tohleto výletování a toulání se přírodou. Ovšem k toulání člověk potřebuje nejenom tu přírodu, ale taky něco na sebe. V létě stačí tričko, kraťasy a třeba sandály. Na toulání jsou nejlepší takový ty trekový, co hodně vydržej a dá se v nich lézt i po skalách, když dá jeden pozor, aby si neukopl palec. Jedny takový mám. Už dobrých deset let mi slouží. Prošly si už kdečím po světě a minulý týden se se mnou vrátily k Vydře, kam jsme si udělali výlet.
A jak tak jdu podle řeky po kořenech a kamenech, najednou "lup" … a přední pásek upadl. Vyvlékl se z mezipodešve a plandal si jen tak navolno.
"No nazdar, to je dobrý. Tak deset let vydržej a teď se u Vydry rozpadnou. To se nemohly ty sandály rozpadnout někdy jindy, než v třetině cesty?"
Monika, má pohotová paní, vyndala z batůžku náplasti, nějak jsme to slepili a já šel dál už jen po cestičce pro turisty, jelikož aby se mi to znovu nerozpadlo, což bylo naivní očekávání. Náplast vydržela jen chvíli a za další chvíli upadl i pásek na druhém sandálu.
Nastal čas na další řešení, neboť jsme ještě nebyli ani v půlce cesty.
Bosky se mi jít nechtělo, tak jsem popřemýšlel. Ony jsou ty sandály pořád hodně festovní a nebýt toho, že po deseti letech povolil lepený spoj, držely by dál. Co takhle třeba upadlé pásky vytáhnout z oček, dát je pryč a o to víc utáhnout ty pásky kolem nártu? Drželo by to celý sandál?
Drželo!
Utáhl jsem to festovně kolem nohy a šlo se dál. Ono to tedy plácalo jak když lachtan tleská ploutvema, ale podstatné bylo, že podrážka vždy zůstala pod chodidlem a já se nemusel trmácet po cestě bosky. Celou půlku cesty jsem takhle prošel a dobrý - bez újmy na zdraví.
Jen snad trochu ta důstojnost utrpěla, poněvadž takovejhle model sandálů ještě svět neviděl, zvlášť, když jsme pak v Sušici zašli na kafe.
A jak tak jdu podle řeky po kořenech a kamenech, najednou "lup" … a přední pásek upadl. Vyvlékl se z mezipodešve a plandal si jen tak navolno.
"No nazdar, to je dobrý. Tak deset let vydržej a teď se u Vydry rozpadnou. To se nemohly ty sandály rozpadnout někdy jindy, než v třetině cesty?"
Monika, má pohotová paní, vyndala z batůžku náplasti, nějak jsme to slepili a já šel dál už jen po cestičce pro turisty, jelikož aby se mi to znovu nerozpadlo, což bylo naivní očekávání. Náplast vydržela jen chvíli a za další chvíli upadl i pásek na druhém sandálu.
Nastal čas na další řešení, neboť jsme ještě nebyli ani v půlce cesty.
Bosky se mi jít nechtělo, tak jsem popřemýšlel. Ony jsou ty sandály pořád hodně festovní a nebýt toho, že po deseti letech povolil lepený spoj, držely by dál. Co takhle třeba upadlé pásky vytáhnout z oček, dát je pryč a o to víc utáhnout ty pásky kolem nártu? Drželo by to celý sandál?
Drželo!
Utáhl jsem to festovně kolem nohy a šlo se dál. Ono to tedy plácalo jak když lachtan tleská ploutvema, ale podstatné bylo, že podrážka vždy zůstala pod chodidlem a já se nemusel trmácet po cestě bosky. Celou půlku cesty jsem takhle prošel a dobrý - bez újmy na zdraví.
Jen snad trochu ta důstojnost utrpěla, poněvadž takovejhle model sandálů ještě svět neviděl, zvlášť, když jsme pak v Sušici zašli na kafe.
hádanka srpnová
10.srpna 2022 08:11 / zařazeno v kategorii: hádanky
Je to ostuda. Letos je tohle teprve druhá hádanka. Nějak se mi nedaří je sbírat.
Dneska tedy bude lehká: uhodnete, co jsme to viděli na výletě na Šumavě?
a) slatinný kámen označující aktuální místo pořadovým číslem … slať číslo 111
b) mílový kámen označující vzdálenost od šumavského sedla Trojmezí
c) sáhový kámen označující délku plavebního kanálu od Světlé vody
Dneska tedy bude lehká: uhodnete, co jsme to viděli na výletě na Šumavě?
a) slatinný kámen označující aktuální místo pořadovým číslem … slať číslo 111
b) mílový kámen označující vzdálenost od šumavského sedla Trojmezí
c) sáhový kámen označující délku plavebního kanálu od Světlé vody
zapoměl jsem brejle
09.srpna 2022 06:54 / zařazeno v kategorii: o jiných krajích
Úterní cyklovýlet byl naplánován s použitím přepravního prostředku. S přívozem z Horní Plané na druhý břeh Lipna. Přijeli jsme včas, přívoz nás převezl a já se vydal tlačit kolo nahoru ke Schwarzenbergskému kanálu. Kdepak takovej kopec. Já na ty sportovní výkony za každou cenu nejsem. Ovšem podle kanálu, to je jiná. To je ta cesta, na které si myslíte, že jedete do kopce, ale přitom voda teče vaším směrem, takže to musí být z kopce. Inu je to dokonalé vodní dílo na splavování dřeva. Jen by to chtělo kapku opravit, k čemuž není moc důvodů.
My jsme to s Monikou, mou zvídavou paní, neopravovali, naopak jsme se každou chvíli zastavovali, abychom poznali, co je kolem kanálu. Zastavili jsme se na chvíli i u kostela svatého Jana Nepomuckého v Zadní Zvonkové, který byl po rozboření v padesátých letech znovu postaven a okolí upraveno pamětníky. Moc pěkné to tam je.
Ale není času nazbyt. Jedeme dál do Rakouska a pak zpátky do Čech na Vítkův Kámen, na který jsem to taky vytlačil. Ne tak Monika, má vyrvalá paní. Ona to vyšlapala pěkně na kole. Z toho kopce jsme pak viděli, že se na nás ženou mraky. Nu což, dáme něco k snědku a uvidíme.
Viděli jsme.
Déšť nás chytil v půlce cesty zpět. Ale měli jsme štěstí, našli jsme turistické odpočívadlo se stříškou, kde se už dva turisti před deštěm ukrývali. Přidali jsme se k nim, ale dlouho jsme to nevydrželi. Vypadalo to, že pršet přestává a tak jsme vyrazili na cestu. A to jsme se teda spletli. Začalo pršet znovu a já navíc na odpočívadle zapomněl brejle. Tak tedy zpátky deštěm pro brejle a znovu na cestu v dešti. Teď už to bylo jedno, stejně jsme byli promočení.
Když jsme přijížděli zpět k přívozu, bylo jasné, že ten déšť si vybral jenom nás. Od Zadních Hamrů už bylo sucho a i my jsme cestou pomalu osychali.
Tak ještě cílovou prémii v podobě nepiva u stánku a šup zpět na přívoz.
Pěkných skoro padesát kilometrů to bylo.
My jsme to s Monikou, mou zvídavou paní, neopravovali, naopak jsme se každou chvíli zastavovali, abychom poznali, co je kolem kanálu. Zastavili jsme se na chvíli i u kostela svatého Jana Nepomuckého v Zadní Zvonkové, který byl po rozboření v padesátých letech znovu postaven a okolí upraveno pamětníky. Moc pěkné to tam je.
Ale není času nazbyt. Jedeme dál do Rakouska a pak zpátky do Čech na Vítkův Kámen, na který jsem to taky vytlačil. Ne tak Monika, má vyrvalá paní. Ona to vyšlapala pěkně na kole. Z toho kopce jsme pak viděli, že se na nás ženou mraky. Nu což, dáme něco k snědku a uvidíme.
Viděli jsme.
Déšť nás chytil v půlce cesty zpět. Ale měli jsme štěstí, našli jsme turistické odpočívadlo se stříškou, kde se už dva turisti před deštěm ukrývali. Přidali jsme se k nim, ale dlouho jsme to nevydrželi. Vypadalo to, že pršet přestává a tak jsme vyrazili na cestu. A to jsme se teda spletli. Začalo pršet znovu a já navíc na odpočívadle zapomněl brejle. Tak tedy zpátky deštěm pro brejle a znovu na cestu v dešti. Teď už to bylo jedno, stejně jsme byli promočení.
Když jsme přijížděli zpět k přívozu, bylo jasné, že ten déšť si vybral jenom nás. Od Zadních Hamrů už bylo sucho a i my jsme cestou pomalu osychali.
Tak ještě cílovou prémii v podobě nepiva u stánku a šup zpět na přívoz.
Pěkných skoro padesát kilometrů to bylo.
rosnatka objevena
08.srpna 2022 06:43 / zařazeno v kategorii: o jiných krajích
A tak jsem si udělal po … no po hódně letech takovou dovolenou. Protože je zvykem v partě Moniky, mojí sportovně založené paní, jezdit na týden o prázdninách někam společně, přijeli jsme za partou na společný týden na Šumavě. Už jsem tam dlouhé roky nebyl, ale nečekal jsem, že by se šumavské pohoří zvlnilo jinak, než pamatuju. Nu, bylo tomu tak a známé kopečky, údolí, řeky i slatě byly na místě.
První den jsme se vydali na pěší výlet, protože bylo pondělí a v neděli měli dříve příchozí už první cyklovýlet. Jenomže ono to klaplo poněkud jinak, než byla původní představa.
Mělo se jet na Kvildu, tam nasednout na autobus, dojet na hranice, přesednout na autobus německý a pokračovat kus dál a udělat si zajímavý výlet. Ovšem kam ten výlet měl být, to jsme se už nedozvěděli. On totiž nikdo z nás neměl dost roušek a bez roušky jsme do německého autobusu nesměli a museli bychom se rozdělit na ty s rouškou a ty bez roušky. A tak jsme to jako skupina vzdali a vydali se někam nazdařbůh dolů z kopce, abychom se pak začali drápat zpátky do koce, což mě nazlobilo a tak jsme se s Monikou, mojí zvídavou paní, trhli a vydali se zpět přes železnou oponu do Čech. A tady už jsme se chytli a nabrali jsme směr ku prameni Vltavy. Je tam furt ten pramen i ta socha dřevěná.
Byla to prima procházka a jak se ukázalo, ostatní to vzali nakonec taky tím měrem, jen kapku jinudy z Německa, páč měli mapu, což my ne.
První výlet byl za námi a na Kvildě jsme se odměnili skvělým pozdním obědem. Ovšem bylo nám to málo.
A tak jsme ještě dojeli na Jezerní slať a potom na Modravu a udělali si další procházku na Tříjezerní slať. Tam je pořád na co koukat. Třeba zrovna takovej Čolek horskej - ten tam byl, viděli jsme jich hned několik. A znakoplavky a šídla a rosnatky … Zrovna rosnatku objevila až Monika, moje šikovná paní, když si klekla a zjistila, že rosnatky jsou ty malilinkatý červený flíčky ve vřesu. Já je neviděl, páč jsem je čekal velký alespoň jako pětikorunu. A kdepak. Jsou maličký. Menší než nehet u malíčku.
Aby se nám šlo líp zpátky, ochladili jsme si cestou nohy v Roklanském potoce, ale to už pomaličku končil den a my jsme měli za sebou prvních prima dvacet kilometrů.
První den jsme se vydali na pěší výlet, protože bylo pondělí a v neděli měli dříve příchozí už první cyklovýlet. Jenomže ono to klaplo poněkud jinak, než byla původní představa.
Mělo se jet na Kvildu, tam nasednout na autobus, dojet na hranice, přesednout na autobus německý a pokračovat kus dál a udělat si zajímavý výlet. Ovšem kam ten výlet měl být, to jsme se už nedozvěděli. On totiž nikdo z nás neměl dost roušek a bez roušky jsme do německého autobusu nesměli a museli bychom se rozdělit na ty s rouškou a ty bez roušky. A tak jsme to jako skupina vzdali a vydali se někam nazdařbůh dolů z kopce, abychom se pak začali drápat zpátky do koce, což mě nazlobilo a tak jsme se s Monikou, mojí zvídavou paní, trhli a vydali se zpět přes železnou oponu do Čech. A tady už jsme se chytli a nabrali jsme směr ku prameni Vltavy. Je tam furt ten pramen i ta socha dřevěná.
Byla to prima procházka a jak se ukázalo, ostatní to vzali nakonec taky tím měrem, jen kapku jinudy z Německa, páč měli mapu, což my ne.
První výlet byl za námi a na Kvildě jsme se odměnili skvělým pozdním obědem. Ovšem bylo nám to málo.
A tak jsme ještě dojeli na Jezerní slať a potom na Modravu a udělali si další procházku na Tříjezerní slať. Tam je pořád na co koukat. Třeba zrovna takovej Čolek horskej - ten tam byl, viděli jsme jich hned několik. A znakoplavky a šídla a rosnatky … Zrovna rosnatku objevila až Monika, moje šikovná paní, když si klekla a zjistila, že rosnatky jsou ty malilinkatý červený flíčky ve vřesu. Já je neviděl, páč jsem je čekal velký alespoň jako pětikorunu. A kdepak. Jsou maličký. Menší než nehet u malíčku.
Aby se nám šlo líp zpátky, ochladili jsme si cestou nohy v Roklanském potoce, ale to už pomaličku končil den a my jsme měli za sebou prvních prima dvacet kilometrů.
2022
v ne(na)pravid(t)elném deníku
můžete číst: