května 2022
to ví jenom Nemo
31.května 2022 05:57 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
Jo, to jsem si nějakou dobu myslel, že jsou kočkeni vychovatelní. Pochopitelně funguje systém pochvala, odměna, trest, opakování. Ovšem to funguvání má svá pravidla. Vlastně jedno pravidlo. Funguje to, když se kočkenům chce. Odhadnout, kdy se jim chce a kdy nechce, je nemožné. Čili o výchově kočkenů si člověk může myslet cokoliv. Kočkeni ví své.
Nemo jde na věc vždycky přímo a vždycky přesně ví, co dělá, případně co dělat nemá nebo neměl. Na věci to nemění vůbec nic.
Takže když najdu drobnosti ze svého pracovního stolu na zemi, vím, že mi je neodfoukl průvan. Nema tedy výchovně přinesu ke stolu a dostane přes čumák. Za chvíli přijde a lísá se a dělá, že to byl vomyl, že mu to ujelo a že už se to víckrát nestane.
"To víš, že jo, Nemo. Jsme kámoši, máme se rádi, ale na stůl mi nelez, jo?!"
"Mau!"
Dodžel to. Na stole nebyl.
Na skříňku vedle stolu jsem nedávno odložil dvě malé reprobedničky. Koukají z nich kabílky.
Kabílky má Nemo rád.
Ale na stůl nesmí. To ví.
Jenže za vstup na skříňku přeci přes čumák nedostal.
Takže tohle není zakázané.
Výsledkem je překousnutý kabílek a výchovný přesčumák i na skříňce.
A že tam už nepoleze?
Samozřejmě že ne. Nepoleze tam nikdy, když v pracovně nebude.
A jindy?
To ví jenom Nemo.
Nemo jde na věc vždycky přímo a vždycky přesně ví, co dělá, případně co dělat nemá nebo neměl. Na věci to nemění vůbec nic.
Takže když najdu drobnosti ze svého pracovního stolu na zemi, vím, že mi je neodfoukl průvan. Nema tedy výchovně přinesu ke stolu a dostane přes čumák. Za chvíli přijde a lísá se a dělá, že to byl vomyl, že mu to ujelo a že už se to víckrát nestane.
"To víš, že jo, Nemo. Jsme kámoši, máme se rádi, ale na stůl mi nelez, jo?!"
"Mau!"
Dodžel to. Na stole nebyl.
Na skříňku vedle stolu jsem nedávno odložil dvě malé reprobedničky. Koukají z nich kabílky.
Kabílky má Nemo rád.
Ale na stůl nesmí. To ví.
Jenže za vstup na skříňku přeci přes čumák nedostal.
Takže tohle není zakázané.
Výsledkem je překousnutý kabílek a výchovný přesčumák i na skříňce.
A že tam už nepoleze?
Samozřejmě že ne. Nepoleze tam nikdy, když v pracovně nebude.
A jindy?
To ví jenom Nemo.
trasa končí v hospodě
30.května 2022 05:54 / zařazeno v kategorii: o událostech
Tak tu včerejší procházku jsem nenahrál. Tedy záznam dat mám, ale protože jsem zapomněl nabít hodinky, trasa končí v hospodě.
V hospodě na hřišti ve Zvoli.
Řekli jsme si, že se zajdeme podívat na Homoli. Cestou je hřiště a na hřišti hospoda. A že prý si dáme něco k pití, povídá má paní, že má žízeň.
Nu, právě začínal žákovský turnaj ve fotbale a než jsme vypili každý tu svou plzeň, bylo to jedna jedna. Za tohoto stavu jsme žáky opustili a za chvilku jsme byli na Homoli. Nikoho jsme nepotkali kromě tatínka se třemi holčičkami, kteří cosi hráli na jedné mýtině. Bylo tam liduprázdno, výhled náramný a předpověď se naplnila. Má paní totiž pečlivě studovala počasí a jeho předpověď. Ta pravila, že začne pršet. Dívali jsme se z Homole na mraky, které slibovaly totéž.
"Tak honen domů, ať nezmoknem."
Pršet začalo ještě v lese na Homoli. Schovali jsme se pod stromem a ten nejhorší liják jsme přečkali, ale vodě jsme neunikli. Ani my ani ta paní co tam byla na procházce s pejskem.
V cestě jsme pokračovali, když už pršelo jen mírně. Fotbalisti z hřiště byli už pryč a my jsme taky mířili přes hřiště zpátky domů. Cestou vysvitlo Sluníčko a domů jsme šli už osychající cestou. Celkem téměř šestnáct kilometrů měla ta procházka.
Nu a pak byla sprcha a sauna a čaj a pozdní oběd a vůbec to bylo prima odpoledne.
V hospodě na hřišti ve Zvoli.
Řekli jsme si, že se zajdeme podívat na Homoli. Cestou je hřiště a na hřišti hospoda. A že prý si dáme něco k pití, povídá má paní, že má žízeň.
Nu, právě začínal žákovský turnaj ve fotbale a než jsme vypili každý tu svou plzeň, bylo to jedna jedna. Za tohoto stavu jsme žáky opustili a za chvilku jsme byli na Homoli. Nikoho jsme nepotkali kromě tatínka se třemi holčičkami, kteří cosi hráli na jedné mýtině. Bylo tam liduprázdno, výhled náramný a předpověď se naplnila. Má paní totiž pečlivě studovala počasí a jeho předpověď. Ta pravila, že začne pršet. Dívali jsme se z Homole na mraky, které slibovaly totéž.
"Tak honen domů, ať nezmoknem."
Pršet začalo ještě v lese na Homoli. Schovali jsme se pod stromem a ten nejhorší liják jsme přečkali, ale vodě jsme neunikli. Ani my ani ta paní co tam byla na procházce s pejskem.
V cestě jsme pokračovali, když už pršelo jen mírně. Fotbalisti z hřiště byli už pryč a my jsme taky mířili přes hřiště zpátky domů. Cestou vysvitlo Sluníčko a domů jsme šli už osychající cestou. Celkem téměř šestnáct kilometrů měla ta procházka.
Nu a pak byla sprcha a sauna a čaj a pozdní oběd a vůbec to bylo prima odpoledne.
zpívali, povídali, hráli
27.května 2022 07:19 / zařazeno v kategorii: o událostech
Včera jsem slavili. Tedy byli jsme v Ypsilonce, která slavila květnové narozeniny. Ono to bylo pochopitelně tak nějak o narozeninách principála Jana Schmida, které jsou ovšem až v červnu a nebyla o nich ani řeč ani zpěv. Ale jaksi se to tušilo.
Nu ale proč si tu o tom píšu? Kvůli tomu, že mi to připomnělo, že už asi vopravdu nebudu patřit k mladé avantgardní generaci.
Oni totiž všechny ty dámy a pánové, co je znám a celý život někde vídám jsou ve velmi zralém věku. Včera se dostavili na oslavu, zpívali, povídali, hráli a … a přišli mi nějací starší, než bych čekal. Tu je pryč sportovní postava, tu zmizela hladce oholená tvář, šediny jsou norma, pokud se tedy dámy nerozhodly zachovat si zrzavou za každou cenu, postava maličko nahrbená, vrásky …
Co se to děje? Že bychom nějak stárli nebo co?
Ale houby.
Pan Schmid to drží pevně v rukou a celou tu menažerii tlačí kupředu jako vždycky.
Tož jaképak copak. Swing v Ypsilonce nestárne.
Nu ale proč si tu o tom píšu? Kvůli tomu, že mi to připomnělo, že už asi vopravdu nebudu patřit k mladé avantgardní generaci.
Oni totiž všechny ty dámy a pánové, co je znám a celý život někde vídám jsou ve velmi zralém věku. Včera se dostavili na oslavu, zpívali, povídali, hráli a … a přišli mi nějací starší, než bych čekal. Tu je pryč sportovní postava, tu zmizela hladce oholená tvář, šediny jsou norma, pokud se tedy dámy nerozhodly zachovat si zrzavou za každou cenu, postava maličko nahrbená, vrásky …
Co se to děje? Že bychom nějak stárli nebo co?
Ale houby.
Pan Schmid to drží pevně v rukou a celou tu menažerii tlačí kupředu jako vždycky.
Tož jaképak copak. Swing v Ypsilonce nestárne.
ahoj!
26.května 2022 05:46 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
Já na to úplně zapomněl. A totiž na to, že jsem byl s Kačkou v Botanické zahradě. Uvrtala mě tam zajít někdy před dvěma týdny. Že prý je tam akce pro školy a byli tam se třídou a je to prima a dávají tam kaktusy a ona si zapomněla vzít a …
A no jo, Kačko, půjdeme do Botanický.
A šli jsme. A protože to byl pátek, do pondělka jsem na to zapomněl a vzpomněl jsem si až dneska, když jsem ráno poslouchal Švejka, kterého čte pan Pivec. Švejk tam zrovna poslušně hlásil nadporučíku Lukášovi onu nepříjemnou nehodu, která se stala angorské kočce a harckému kanárovi.
A v tom jsem si vzpomněl na tu Botanickou a na toho papouška.
Ano, mají tam i voliéru s bílými papoušky a Kačka samozřejmě k papouškům musela.
A tak si je prohlížím, nahlas papoušky chválím, jací jsou to fešáci a jeden za mnou přišel. Oni tak po těch drátěných okách voliéry chodí.
"Nazdar Ferdinande," povídám.
Podíval se na mě, prohlédl si mě důkladně a povídá: "Ahoj!"
"Kačko, slyšelas to?! On mluví. On pozdravil!"
"Slyšela. To je skvělý."
Zkoušeli jsme na papouška dál mluvit, ale jemu se už nechtělo. Pozdravil nás a to mu stačilo.
Tedy mluvícího papouška jsem naživo viděl a slyšel poprvé.
Nu a nebýt Švejka, málem bych něj zapomněl a nezapsal si to. Možná proto, že se to stalo v pátek třináctého.
A no jo, Kačko, půjdeme do Botanický.
A šli jsme. A protože to byl pátek, do pondělka jsem na to zapomněl a vzpomněl jsem si až dneska, když jsem ráno poslouchal Švejka, kterého čte pan Pivec. Švejk tam zrovna poslušně hlásil nadporučíku Lukášovi onu nepříjemnou nehodu, která se stala angorské kočce a harckému kanárovi.
A v tom jsem si vzpomněl na tu Botanickou a na toho papouška.
Ano, mají tam i voliéru s bílými papoušky a Kačka samozřejmě k papouškům musela.
A tak si je prohlížím, nahlas papoušky chválím, jací jsou to fešáci a jeden za mnou přišel. Oni tak po těch drátěných okách voliéry chodí.
"Nazdar Ferdinande," povídám.
Podíval se na mě, prohlédl si mě důkladně a povídá: "Ahoj!"
"Kačko, slyšelas to?! On mluví. On pozdravil!"
"Slyšela. To je skvělý."
Zkoušeli jsme na papouška dál mluvit, ale jemu se už nechtělo. Pozdravil nás a to mu stačilo.
Tedy mluvícího papouška jsem naživo viděl a slyšel poprvé.
Nu a nebýt Švejka, málem bych něj zapomněl a nezapsal si to. Možná proto, že se to stalo v pátek třináctého.
mimořádná událost
25.května 2022 06:38 / zařazeno v kategorii: o počasí
Konečně si tu můžu zapsat něco o počasí a tudíž to včera ani dnes na cyklistiku nevypadá.
Proč?
Nu protože z údolí Zlatého i Záhořanského potoka stoupají mraky, venku drobně prší a počasí je náramně jarně vlhké. A to už půda potřebovala. Zahradě to svědčí a všechno se zelená a roste jako z vody. Však už dlouho pořádně nezapršelo, tak to ta příroda dohání.
Jen nevím, jestli to letos dožene. Zatím je pořád hodně sucho a tudíž je i drobný, byť vytrvalý deštík, důvodem k zápisu. Tohleto jaro je to vyloženě mimořádná událost.
Tož rajčata dneska zalejvat vážně nubudu.
Nu a pranostiky?
Našel jsem tyhle:
Když na Urbana prší, bude hodně myší.
Prší-li na Urbana, vinařova tvář je zklamaná.
Jaký den 25. máje, jakožto na den Urbana povětří jest, takový podzimek následovati má.
Proč?
Nu protože z údolí Zlatého i Záhořanského potoka stoupají mraky, venku drobně prší a počasí je náramně jarně vlhké. A to už půda potřebovala. Zahradě to svědčí a všechno se zelená a roste jako z vody. Však už dlouho pořádně nezapršelo, tak to ta příroda dohání.
Jen nevím, jestli to letos dožene. Zatím je pořád hodně sucho a tudíž je i drobný, byť vytrvalý deštík, důvodem k zápisu. Tohleto jaro je to vyloženě mimořádná událost.
Tož rajčata dneska zalejvat vážně nubudu.
Nu a pranostiky?
Našel jsem tyhle:
Když na Urbana prší, bude hodně myší.
Prší-li na Urbana, vinařova tvář je zklamaná.
Jaký den 25. máje, jakožto na den Urbana povětří jest, takový podzimek následovati má.
slušně řečeno velká
24.května 2022 06:15 / zařazeno v kategorii: o událostech
Ano, musím přiznat, že jako netrénovanému cyklistovi mi to v neděli na ty Slapy moc nešlo. Dojeli jsme tam a zpět, to jo, ale radost jsem neměl skoro žádnou. To je kapánek potíž, protože tyhlety činnosti dělám pro radost.
I nešť, jakás takás radost se dostavila, když jsme dojeli domů, jak jsem si včera poctivě zapsal. Ovšem není všem dnům konec.
Dneska ráno na mě na schodech pohlíží má paní. To ona tak pohlíží často.
"Od čeho máš tu modřinu?"
Ukázal jsem na modřinu pod pravým ramenem: "To je od tebe. Jak jsi mě kousla!"
Zde je třeba podotknout, že se nejedná o domácí násilí, jak pravila má paní, ale o kousanec z lásky, když jsme se kočkovali.
"Ale tu nemyslím. Já myslím tu zespoda na stehně."
"Kde?"
"No na stehně."
Koukám, prohlížím se a co nevidím: skutečně zespoda na stehně je modřina jak … no tedy slušně řečeno velká.
"Aha … tak to je od sedla."
Nu, je to v místě kam se sedá na sedlo. A kapku to bolí, ale to jsem původně přičítal mírně namoženým hýžďovým svalům.
Čili zase je všechno jinak: není to zadek a nejsou to svaly. Je to řácká modřina.
Inu sportem k radosti.
I nešť, jakás takás radost se dostavila, když jsme dojeli domů, jak jsem si včera poctivě zapsal. Ovšem není všem dnům konec.
Dneska ráno na mě na schodech pohlíží má paní. To ona tak pohlíží často.
"Od čeho máš tu modřinu?"
Ukázal jsem na modřinu pod pravým ramenem: "To je od tebe. Jak jsi mě kousla!"
Zde je třeba podotknout, že se nejedná o domácí násilí, jak pravila má paní, ale o kousanec z lásky, když jsme se kočkovali.
"Ale tu nemyslím. Já myslím tu zespoda na stehně."
"Kde?"
"No na stehně."
Koukám, prohlížím se a co nevidím: skutečně zespoda na stehně je modřina jak … no tedy slušně řečeno velká.
"Aha … tak to je od sedla."
Nu, je to v místě kam se sedá na sedlo. A kapku to bolí, ale to jsem původně přičítal mírně namoženým hýžďovým svalům.
Čili zase je všechno jinak: není to zadek a nejsou to svaly. Je to řácká modřina.
Inu sportem k radosti.
na Slapy a zpět
23.května 2022 06:33 / zařazeno v kategorii: o událostech
Měl jsem k tomu spoustu výhrad. Ale znáte to: jak si paní něco usmyslí, těžko to změnit.
A tak jsme včera jeli na kole na Slapy a zpátky.
Cestu tam jsem naplánoval přes Hradištko, abychom nejezdili podél Vltavy, kde se pořád opravuje silnice a je tam velký provoz. Bylo to výživné, celkové stoupání přes 400 metrů. Zpátky jsme s mou paní ve Štěchovicích uznali, že podruhé do kopce na Hradištko už ne a jeli jsme tou opravovanou silnicí. I tak jsem k nám domů nahoru na Oleško od Maškova mlýna kolo tlačil. Jen po té druhé Plzni u nás v hospůdce Do Dolů (tu první Plzeň jsme měli dole na Libřici) jsem už od hospůdky těch 800 metrů domů tlačil jen kousek a zbytek jsem vyjel.
Tedy po nějakých pěti letech znovu na kole a hned takovejhle výlet … bylo to náročných čtyřicet kilometrů, ale po posilující sprše a rybě k večeři, kterou moje úžasná paní ještě po výletě dokázala upéct, se ukázalo, že jsme vlastně rádi, že jsme se na ten výlet vydali.
Byl to nářez, ale bylo to fajn.
A tak jsme včera jeli na kole na Slapy a zpátky.
Cestu tam jsem naplánoval přes Hradištko, abychom nejezdili podél Vltavy, kde se pořád opravuje silnice a je tam velký provoz. Bylo to výživné, celkové stoupání přes 400 metrů. Zpátky jsme s mou paní ve Štěchovicích uznali, že podruhé do kopce na Hradištko už ne a jeli jsme tou opravovanou silnicí. I tak jsem k nám domů nahoru na Oleško od Maškova mlýna kolo tlačil. Jen po té druhé Plzni u nás v hospůdce Do Dolů (tu první Plzeň jsme měli dole na Libřici) jsem už od hospůdky těch 800 metrů domů tlačil jen kousek a zbytek jsem vyjel.
Tedy po nějakých pěti letech znovu na kole a hned takovejhle výlet … bylo to náročných čtyřicet kilometrů, ale po posilující sprše a rybě k večeři, kterou moje úžasná paní ještě po výletě dokázala upéct, se ukázalo, že jsme vlastně rádi, že jsme se na ten výlet vydali.
Byl to nářez, ale bylo to fajn.
demokracie musí stranou
20.května 2022 06:40 / zařazeno v kategorii: o lidech
To je tenhle týden už podruhé, co si tu píšu o cvičení. Ale ani ne tak o cvičení jako o jeho organizaci.
Tomáš v úterý, jak psáno, nemohl a díky tomu jsme se sešli jenom tři. A včera to bylo od sedmi a sešlo se nás dost.
Dost na to, abychom po cvičení začali kverulovat ve věci začátu cvičení příští úterý.
Je totiž hezky a proto už jsme venku. A venku je světlo a spousta místa a tudíž můžou cvičit najednou ti, co posilují, ti, co trénují wushu a my, co se snažíme o taiti. Tudíž od sedmi, protože původní termín od osmi je vážně pozdě.
No jo, ale opravdu?
"Jo, od sedmi," povídám.
"Ale to já rozhodně nedávám," ozvala se Lucka. Je jediná, komu osmá hodina vyhovuje. Ostatních sedm lidí by raději dřív. Klidně od šesti, ale od sedmi furt lepší než od osmi.
"Já to chci sjednotit," pravil Tomáš, "od sedmi můžou všichni."
"Ale já ne," děla Lucka.
A začala demokratická diskuze.
A že by to teda mohlo bejt od čtvrt na osm, že by mohl mít Tomáš pauzu.
A že vlastně můžeme bejt na Paloučku.
A tak by to šlo i později.
A co třeba od půl osmý?
Anebo přeci jen radši od sedmi?
Anebo to zůstane od osmi?
Tak v sedm?
Ne.
Tak ve čtvrt?
Já nevím.
No tak začneme až v půl?
Možná.
Tak si to teda řekneme hned teď anebo dáš, Tomáši vědět?
Já dám vědět … musím to rozmyslet …
Tak a je to. Tedy není to.
V těchhle případech musí demokracie stranou. Je třeba zavelet a přikázat. Bez velení se budeme scházet jak švábi na pivo. A to v tom lepším případě.
V tom horším se sejdeme sotva tři jako minule.
Tomáš v úterý, jak psáno, nemohl a díky tomu jsme se sešli jenom tři. A včera to bylo od sedmi a sešlo se nás dost.
Dost na to, abychom po cvičení začali kverulovat ve věci začátu cvičení příští úterý.
Je totiž hezky a proto už jsme venku. A venku je světlo a spousta místa a tudíž můžou cvičit najednou ti, co posilují, ti, co trénují wushu a my, co se snažíme o taiti. Tudíž od sedmi, protože původní termín od osmi je vážně pozdě.
No jo, ale opravdu?
"Jo, od sedmi," povídám.
"Ale to já rozhodně nedávám," ozvala se Lucka. Je jediná, komu osmá hodina vyhovuje. Ostatních sedm lidí by raději dřív. Klidně od šesti, ale od sedmi furt lepší než od osmi.
"Já to chci sjednotit," pravil Tomáš, "od sedmi můžou všichni."
"Ale já ne," děla Lucka.
A začala demokratická diskuze.
A že by to teda mohlo bejt od čtvrt na osm, že by mohl mít Tomáš pauzu.
A že vlastně můžeme bejt na Paloučku.
A tak by to šlo i později.
A co třeba od půl osmý?
Anebo přeci jen radši od sedmi?
Anebo to zůstane od osmi?
Tak v sedm?
Ne.
Tak ve čtvrt?
Já nevím.
No tak začneme až v půl?
Možná.
Tak si to teda řekneme hned teď anebo dáš, Tomáši vědět?
Já dám vědět … musím to rozmyslet …
Tak a je to. Tedy není to.
V těchhle případech musí demokracie stranou. Je třeba zavelet a přikázat. Bez velení se budeme scházet jak švábi na pivo. A to v tom lepším případě.
V tom horším se sejdeme sotva tři jako minule.
večeři nechtěl
19.května 2022 05:32 / zařazeno v kategorii: o rodině
Myslím, že to bylo v "Létu s kovbojem". Na vsi to měl ten traktorista, co přišel o papíry a hrál ho pan Hanzlík, rozdělené tak, že měl horní mámu a dolní mámu. Prostě to tak nějak vyšlo a zápletku i důvody už jsem zapomněl. Vzpomněl jsem si na to, když mi pomáhal Matěj minulou sobotu zase stěhovat a včera, když jsem ho vezl z Jílového.
V obou případech jsem mu totiž nabízel něco k jídlu a on v obou případech nechtěl. Ale když jsem v sobotu uvařil a dal mu oběd a včera dostal večeři, kterou jsme měli o den předem nachystanou od mojí paní, Matěj se jen olizoval.
"Moc dobrý to je," pravil a na talíři nic nezbylo.
Nu a pak jsem ho popovezl v obou případech o těch pár set metrů dolů, domů.
A dnes ráno mi má paní povídá: "To bys měl dětem nějak nabídnout, že jim třeba navaříme, ať nejedí ty všelijaké gebuziny."
Ona je totiž úžasná.
Budu se muset podívat, jak to bylo v tom filmu, abych měl představu, jak tyhlety situace můžou dopadnout.
A budu muset zapátrat, co jsou to ty gebuziny.
V obou případech jsem mu totiž nabízel něco k jídlu a on v obou případech nechtěl. Ale když jsem v sobotu uvařil a dal mu oběd a včera dostal večeři, kterou jsme měli o den předem nachystanou od mojí paní, Matěj se jen olizoval.
"Moc dobrý to je," pravil a na talíři nic nezbylo.
Nu a pak jsem ho popovezl v obou případech o těch pár set metrů dolů, domů.
A dnes ráno mi má paní povídá: "To bys měl dětem nějak nabídnout, že jim třeba navaříme, ať nejedí ty všelijaké gebuziny."
Ona je totiž úžasná.
Budu se muset podívat, jak to bylo v tom filmu, abych měl představu, jak tyhlety situace můžou dopadnout.
A budu muset zapátrat, co jsou to ty gebuziny.
bez trenéra
18.května 2022 05:39 / zařazeno v kategorii: o událostech
Tyhlety zákonitosti lidskýho chování, ty mi někdy lezou krkem. Jeden si řiká, že to platí enem někdy a eště tak na někoho, ale jeho, jeho že se to tejkat nemůže. A vono houby. Platí to dycky a všude.
Kocour není doma, myši mají pré. Se říká.
A já si myslel, že taková dobře fungující parta na cvičení, jako je ta naše, na tohle pořekadlo nedá. Prostě Tomáš včera nemohl, tedy budeme cvičit bez trenéra, jsem si myslel.
První se ptal Honza, jestli teda budeme cvičit. Odpověděl jsem jemu i všem, co jsou na tom našem informačním kanále. A poslal jsem ještě zprávy těm, co tam nejsou.
Načež volal Ondřej, že ještě není úplně v pořádku a ještě cvičit nepřijde. Tomu rozumím, taky občas vynechám, když mi není dvakrát. Ale pak poslala Lucka odpověď, že to teda ale vopravdu o hodinu dřív nestíhá a od sedmi nepřijde. Helča nepřišla, Radek nečet zprávu a … a místo aby nás bylo devět, sešli jsme se jenom tři. A po cvičení nás ještě jiní sportovci, co tam byli s dětičkama, na hřišti zamkli, aniž by se nás zeptali, jestli máme klíče. Tož jsme se po cvičení museli protahovat dírou v plotě.
A takhle to dopadá, když trenér nemůže.
Kocour není doma, myši mají pré. Se říká.
A já si myslel, že taková dobře fungující parta na cvičení, jako je ta naše, na tohle pořekadlo nedá. Prostě Tomáš včera nemohl, tedy budeme cvičit bez trenéra, jsem si myslel.
První se ptal Honza, jestli teda budeme cvičit. Odpověděl jsem jemu i všem, co jsou na tom našem informačním kanále. A poslal jsem ještě zprávy těm, co tam nejsou.
Načež volal Ondřej, že ještě není úplně v pořádku a ještě cvičit nepřijde. Tomu rozumím, taky občas vynechám, když mi není dvakrát. Ale pak poslala Lucka odpověď, že to teda ale vopravdu o hodinu dřív nestíhá a od sedmi nepřijde. Helča nepřišla, Radek nečet zprávu a … a místo aby nás bylo devět, sešli jsme se jenom tři. A po cvičení nás ještě jiní sportovci, co tam byli s dětičkama, na hřišti zamkli, aniž by se nás zeptali, jestli máme klíče. Tož jsme se po cvičení museli protahovat dírou v plotě.
A takhle to dopadá, když trenér nemůže.
Zloun
17.května 2022 07:16 / zařazeno v kategorii: o lidech
Těšili jsme se na Bláznovy zápisky a na pana Přeučila a protože jsme do Zvole přišli včas, sedli jsme si pěkně ke stolku k pódiu a měli jsme představení blízko tak, jako bychom byli v bytovém divadle. Nevím, jestli by to pana Přeučila potěšilo, ale na konci jsme si s mou paní řekli, že se nám to náramně líbilo, ale vůbec si nepamatujeme, co tam pan Přeučil povídal. Inu, hrál blázna a tudíž to mělo bláznivý text. Ale všechno jsme mu věřili. Nebylo to tak, že někdo hraje blázna. Na jevišti prostě blázen byl a o to šlo. Co věta, to pravda - bláznova pravda.
Bylo to dokonce tak pravdivé, že si pan Přeučil nevšiml, že mu od svíčky chytl krajkový pléd a jeho profesionalita mu nedovolila reagovat na výkřiky "Hoří!" z hlediště. Publikum třikrát zvolalo a pak se duchapřítomný divák vrhl na jeviště a panu Přeučilovi ten pléd uhasil. Ovšem on z role nevypadl. Blázen dál povídal a povídal a když bylo po požáru, jen tak mimoděk sfoukl tu svíčku, jež byla všeho původa. Jako by to do představení patřilo.
Po představení se dostalo dobrovolnému a duchapřítomnému hasiči poděkování a mně podpisu do knížky Zloun.
Báječný to byl večer.
Bylo to dokonce tak pravdivé, že si pan Přeučil nevšiml, že mu od svíčky chytl krajkový pléd a jeho profesionalita mu nedovolila reagovat na výkřiky "Hoří!" z hlediště. Publikum třikrát zvolalo a pak se duchapřítomný divák vrhl na jeviště a panu Přeučilovi ten pléd uhasil. Ovšem on z role nevypadl. Blázen dál povídal a povídal a když bylo po požáru, jen tak mimoděk sfoukl tu svíčku, jež byla všeho původa. Jako by to do představení patřilo.
Po představení se dostalo dobrovolnému a duchapřítomnému hasiči poděkování a mně podpisu do knížky Zloun.
Báječný to byl večer.
pro tvaroh
16.května 2022 06:05 / zařazeno v kategorii: o událostech
Vážně mě nikdy nenapadlo, že bych na koloběžce jezdil na nákup. A už vůbec ne nějakých deset kilometrů tam a deset zpátky.
Koloběžka je sportovní kratochvilné náčiní a jako na seriózní dopravní prostředek na ní není pohlíženo a ani já koloběžku od útlého věku neberu jinak. No jo, ale je sluncem zalité nedělní odpoledne, tak co s ním? Projet se na koloběžce.
Ale potřebuju tvatroh na pečení, dí moje paní.
Samozřejmě by se dalo sednout do auta, ale v neděli odpoledne jet nakupovat? Tož jsme si stoupli na koloběžku a řekli si, že to zkusíme nejdřív do Zvole a kdyby to šlo nějak obzvlášť dobře, vezmeme to do Břežan pro ten tvaroh.
Mezipřistání ve Zvoli u rybníka rozhodlo. Doplnili jsme tekutiny a hurá do Břežan. Do řidítkové brašny na koloběžce se mi vešly akorát tři cibule a dva tvarohy. Opět jsme doplnili tekutiny a vyrazili koloběhem zpátky. Kaštankou do Lhoty a pak novou cyklostezkou do Ohrobce a přes pole pěkně zpátky k rybníku. A tam jsme tentokrát naposledy doplňovali velmi poctivě ty tekutiny. Nu a před devátou večer jsme byli doma jako na koni.
Totiž jako na koloběžce.
Koloběžka je sportovní kratochvilné náčiní a jako na seriózní dopravní prostředek na ní není pohlíženo a ani já koloběžku od útlého věku neberu jinak. No jo, ale je sluncem zalité nedělní odpoledne, tak co s ním? Projet se na koloběžce.
Ale potřebuju tvatroh na pečení, dí moje paní.
Samozřejmě by se dalo sednout do auta, ale v neděli odpoledne jet nakupovat? Tož jsme si stoupli na koloběžku a řekli si, že to zkusíme nejdřív do Zvole a kdyby to šlo nějak obzvlášť dobře, vezmeme to do Břežan pro ten tvaroh.
Mezipřistání ve Zvoli u rybníka rozhodlo. Doplnili jsme tekutiny a hurá do Břežan. Do řidítkové brašny na koloběžce se mi vešly akorát tři cibule a dva tvarohy. Opět jsme doplnili tekutiny a vyrazili koloběhem zpátky. Kaštankou do Lhoty a pak novou cyklostezkou do Ohrobce a přes pole pěkně zpátky k rybníku. A tam jsme tentokrát naposledy doplňovali velmi poctivě ty tekutiny. Nu a před devátou večer jsme byli doma jako na koni.
Totiž jako na koloběžce.
vzdušný boj
13.května 2022 06:05 / zařazeno v kategorii: o Olešku
U nás na Olešku je všude kolem příroda. Projevuje se to například tím, co jsem psal včera. Všudypřítomnými závějemi pylu. A to jsem ještě netušil, že budu luxovat vnitřek auta, neboť jsem zapomněl zavřít střešní okno a místo černých sedaček jsem měl žluté. Darmo láteřit, pyl sužuje celou naši zemi a žlutá auta teď člověk potkává docela běžně po celé zemi.
Inu příroda si usmyslela, že letos na jaře bude v módě žlutá.
Co si usmyslely straka se sojkou, to ovšem nevím.
Mohlo by se zdát, že píšu poněkud zmateně a skáču od pylu k ptactvu. Opak je pravdou. Já neskáču. Skáčou ti ptáci. A to po sobě.
Ano, kočkeni na to koukají z balkónu a já od psacího stolu.
První, čeho jsme si všimli, byl divný skřehotavý rámus. Pak něco jako když trháte kartón. A pak v ořešáku přistála straka, po ní sojka a rvaly se. Vylétly z větví jedna za druhou a zase do sebe. Skřehotání a vzdušný boj. Šly po sobě a zase to trhání kartónu, když se rvaly ve vzduchu. A znovu pod ochranu starého stromu a zase zpátky do boje.
Kočkeni na to vyjeveně zírali, dokud straka se sojkou neodlétly zápasit o kus dál na jinou zahradu.
To je teda příroda. Jako by tu nebylo pro každého místa dost. Jsem vážně zvědavej, kdo koho vyžene. Zatím se zdá, že straka je tu nová a sojka že se jen tak nedá. No, uvidíme. Zatím máme s kočkeny na co koukat.
Inu příroda si usmyslela, že letos na jaře bude v módě žlutá.
Co si usmyslely straka se sojkou, to ovšem nevím.
Mohlo by se zdát, že píšu poněkud zmateně a skáču od pylu k ptactvu. Opak je pravdou. Já neskáču. Skáčou ti ptáci. A to po sobě.
Ano, kočkeni na to koukají z balkónu a já od psacího stolu.
První, čeho jsme si všimli, byl divný skřehotavý rámus. Pak něco jako když trháte kartón. A pak v ořešáku přistála straka, po ní sojka a rvaly se. Vylétly z větví jedna za druhou a zase do sebe. Skřehotání a vzdušný boj. Šly po sobě a zase to trhání kartónu, když se rvaly ve vzduchu. A znovu pod ochranu starého stromu a zase zpátky do boje.
Kočkeni na to vyjeveně zírali, dokud straka se sojkou neodlétly zápasit o kus dál na jinou zahradu.
To je teda příroda. Jako by tu nebylo pro každého místa dost. Jsem vážně zvědavej, kdo koho vyžene. Zatím se zdá, že straka je tu nová a sojka že se jen tak nedá. No, uvidíme. Zatím máme s kočkeny na co koukat.
mám opyleno
12.května 2022 06:10 / zařazeno v kategorii: o Olešku
Jak to udělat, aby se pomalu vysoušela zimní vlhkost a pročistil se vzduch v komoře a v garáži? No přeci vyvětráním, to dá rozum. Měl jsem tedy už druhý den otevřené dveře a okno, aby to pěkně větralo. Vítr se proháněl vevnitř, kýžený cíl se blížil. Večer jdu zavřít, aby si v garáži neudělali tábor nějací hlodavci. Bylo tam příjemně vyvětráno, téměř voňavo.
Až moc.
A nejen vyvětráno. I nafoukáno.
Nejsme na Sahaře, aby dveře zavál písek, ale je tu jaro a všechno to kvete. Kvete to a opyluje se to. Kde se ten pyl všude bere, těžko přesně říct. Nepřesně je to tak, že všude kolem. I auto před domem mám celé žluté. A od včerejška mám opylenou i garáž a přilehlou komoru včetně uskladněných věcí.
To jsem si teda pomoh'.
Až moc.
A nejen vyvětráno. I nafoukáno.
Nejsme na Sahaře, aby dveře zavál písek, ale je tu jaro a všechno to kvete. Kvete to a opyluje se to. Kde se ten pyl všude bere, těžko přesně říct. Nepřesně je to tak, že všude kolem. I auto před domem mám celé žluté. A od včerejška mám opylenou i garáž a přilehlou komoru včetně uskladněných věcí.
To jsem si teda pomoh'.
pro začátek na zahradě
11.května 2022 07:07 / zařazeno v kategorii: o rodině
A že prý se stydí a že si půjde raděj zaběhat a že …
Kdepak, žádný takový, odporoval jsem mé paní. V úterý je totiž od osmi cvičení a ona zrovna včera neměla službu a mohla by jít cvičit s námi a seznámit se s Tomášem, ale…
Žádný ale!
A tak jsme jeli cvičit oba. Pochopitelně si s námi dala jen rozcvičku a pak šla běhat, protože o sestavě teď nemůže být ani řeč, ale první cvičení a seznámení to bylo. Šlo nám to všem společně skvěle. A letos už podruhé na hřišti. Je teplo a ja to paráda. Ve čtvrtek se sejdeme zas. Cvičení totiž není nikdy dost.
A já mám ambici mou paní naučit alespoň třináctku. Pro začátek jsme to včera zkoušeli na zahradě.
Kdepak, žádný takový, odporoval jsem mé paní. V úterý je totiž od osmi cvičení a ona zrovna včera neměla službu a mohla by jít cvičit s námi a seznámit se s Tomášem, ale…
Žádný ale!
A tak jsme jeli cvičit oba. Pochopitelně si s námi dala jen rozcvičku a pak šla běhat, protože o sestavě teď nemůže být ani řeč, ale první cvičení a seznámení to bylo. Šlo nám to všem společně skvěle. A letos už podruhé na hřišti. Je teplo a ja to paráda. Ve čtvrtek se sejdeme zas. Cvičení totiž není nikdy dost.
A já mám ambici mou paní naučit alespoň třináctku. Pro začátek jsme to včera zkoušeli na zahradě.
první let
10.května 2022 07:06 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
Ferda byl můj první kocour. Tedy první opravdu můj, kterého jsem si vybral, prosadil, dojel pro něj a měl ho rád. Dej mu kočičí Pánbůh veselé kočičí nebe. A tenhle Ferda se kromě toho, že to byl krásnej kocour, proslavil i tím, že spadl se střechy. Už jsem tu o tom určitě kdysi psal, mohlo to být v roce 2009. V jeho šlépějích šla Cyrda, která ale se střechy nespadla, jen dělala rámus, když tomu svému pádu bránila.
Na mém současném domě však nejsou střešní okna a tudíž je lezení po střechách skrzevá otevřené okno nemožné. Ale je tu balkon. Balkon je dost vysoko a dost daleko od říms a od střechy, aby se kočkenům povedlo z něj dostat se tam, kam by neměli. Takže na balkon smějí bez omezení, čehož bezezbytku využívají. Ovšem předvádějí při tom napínavé kousky. Chodí totiž za zábradlím. Na tom uzoučkém pět centimetrů širokém proužku. Čučí do stran, dolů, po stromech a hlavně po všem, co lítá. Ale nemůžou dál. Je to vysoko a daleko. Čili je to bezpečné, utéct nemůžou.
Jsem si říkal.
Včera vpodvečer sedím ve světnici, sleduju zprávy, venku je hezky, sluníčko ještě nezapadá, ticho, klid, pohoda. A v té pohodě cosi zašustí a zaškrábe. Vzápětí periferním viděním zachytím něco padajícího z balkonu. Má to mnoho končetin a zmítá se to v pádu na zem.
Ha!
Jdu se podívat, co to a kdo to. Otevřu domovní dveře.
"Nazdar Nemo!"
"Nazdar pane, já jsem teďka tady a jdu domů. To bys nevěřil, jak …"
"Ale věřil Nemo, věřil. Já tě i viděl. Nejseš první ani poslední, kdo spad' z balkónu. Tak pojdˇ."
Nemo nakráčel domů s pyšně vztyčeným ocasem. Aby ne. Svůj první let zvládl na jedničku.
Takže až budete u nás pod balkónem, dejte si pozor, už zase u nás padá kočka!
Na mém současném domě však nejsou střešní okna a tudíž je lezení po střechách skrzevá otevřené okno nemožné. Ale je tu balkon. Balkon je dost vysoko a dost daleko od říms a od střechy, aby se kočkenům povedlo z něj dostat se tam, kam by neměli. Takže na balkon smějí bez omezení, čehož bezezbytku využívají. Ovšem předvádějí při tom napínavé kousky. Chodí totiž za zábradlím. Na tom uzoučkém pět centimetrů širokém proužku. Čučí do stran, dolů, po stromech a hlavně po všem, co lítá. Ale nemůžou dál. Je to vysoko a daleko. Čili je to bezpečné, utéct nemůžou.
Jsem si říkal.
Včera vpodvečer sedím ve světnici, sleduju zprávy, venku je hezky, sluníčko ještě nezapadá, ticho, klid, pohoda. A v té pohodě cosi zašustí a zaškrábe. Vzápětí periferním viděním zachytím něco padajícího z balkonu. Má to mnoho končetin a zmítá se to v pádu na zem.
Ha!
Jdu se podívat, co to a kdo to. Otevřu domovní dveře.
"Nazdar Nemo!"
"Nazdar pane, já jsem teďka tady a jdu domů. To bys nevěřil, jak …"
"Ale věřil Nemo, věřil. Já tě i viděl. Nejseš první ani poslední, kdo spad' z balkónu. Tak pojdˇ."
Nemo nakráčel domů s pyšně vztyčeným ocasem. Aby ne. Svůj první let zvládl na jedničku.
Takže až budete u nás pod balkónem, dejte si pozor, už zase u nás padá kočka!
Kačka absolventem
09.května 2022 07:13 / zařazeno v kategorii: o rodině
Absolventem se stává ten, kdo něco absolvuje, tedy ukončí, nejlépe úspěšně. V případě základních uměleckých škol tomu však nerozumím úplně přesně.
To je totiž tak.
Kačka do lidušky (dnes zušky) chodí léta. Ale už není ve věku základní školy. To nejsou ani další její spolužačky a spolužáci. Ale absolvovali včera. Byl koncert, bylo to pěkné, zpívali, hráli, dařilo se jim a nakonec dostali osvědčení o absolvování a kytku a čokládu a sláva byla.
No jo, ale nikdo z nich nic neukončil. Pokračují dál bez přerušení, dál chodí do lidušky a budou hrát a zpívat a učit se to víc a víc.
Jenomže to prý už bude zase o úroveň výš a dál a kdesi cosi.
Nu, asi je to správně, že se udělá významný večer, napíše se osvědčení a žák přestane být žákem a stává se studentem.
Ale stejně je to takový divný.
Včera Kačka absolvovala a ve středu má zase docela normálně ten samej zpěv v tý samý lidušce.
To je totiž tak.
Kačka do lidušky (dnes zušky) chodí léta. Ale už není ve věku základní školy. To nejsou ani další její spolužačky a spolužáci. Ale absolvovali včera. Byl koncert, bylo to pěkné, zpívali, hráli, dařilo se jim a nakonec dostali osvědčení o absolvování a kytku a čokládu a sláva byla.
No jo, ale nikdo z nich nic neukončil. Pokračují dál bez přerušení, dál chodí do lidušky a budou hrát a zpívat a učit se to víc a víc.
Jenomže to prý už bude zase o úroveň výš a dál a kdesi cosi.
Nu, asi je to správně, že se udělá významný večer, napíše se osvědčení a žák přestane být žákem a stává se studentem.
Ale stejně je to takový divný.
Včera Kačka absolvovala a ve středu má zase docela normálně ten samej zpěv v tý samý lidušce.
hádanka květnová
06.května 2022 07:47 / zařazeno v kategorii: hádanky
Dlouho, předlouho tu nebyla žádná hádanka.
A proto: dnes tu jednu mám.
Bod získává ten, kdo uhádne, co je na obrázku:
A) kočka na rozpálené plechové střeše
b) kočka na šikmé ploše
c) kočka na balkóně
A proto: dnes tu jednu mám.
Bod získává ten, kdo uhádne, co je na obrázku:
A) kočka na rozpálené plechové střeše
b) kočka na šikmé ploše
c) kočka na balkóně
sebrali mi křeslo
05.května 2022 06:36 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
To jsem kdysi kdesi četl, že jsou případy, kdy krádež je do jisté míry patologickým jevem a takový zloděj nemá pocit, že by dělal něco špatného. Prostě to chce a tak si to vezme. Asi bude lepší se tu nemíchat do práce psychologům, ale tu větu, co říkávala babička, tu si dobře pamatuju. "Za vsí se utábořili cikáni, přepočítejte si slepice."
Doba kočovníků pominula, ovšem dávat si pozor na své věci, to není nikdy od věci. Ale co s tím, když vám věc sice zůstane na očích, ale zabere ji pro sebe uzurpátor? Tady je každá rada drahá.
A právě to se mi to stalo.
Podědil jsem po Ondřejovi staré křeslo. Hezky se v něm sedí, odstěhoval jsem ho do pracovny a slouží i jako slunící křeslo na balkóně. Pro lidi. Jenomže v našem domě nežijou jenom lidi. Jsou tu i kočkeni. Ještě před týdnem se na křesílko neodvážili ani tlapku položit. Ale v pondělí se rozhodli na křeslo položit nejen tlapku, ale i sami sebe.
Tady jdou všechny rady a poučky stranou.
Na to prostě není recept, když vám kočkeni seberou křeslo a ještě si na vás votvíraj hubu.
Doba kočovníků pominula, ovšem dávat si pozor na své věci, to není nikdy od věci. Ale co s tím, když vám věc sice zůstane na očích, ale zabere ji pro sebe uzurpátor? Tady je každá rada drahá.
A právě to se mi to stalo.
Podědil jsem po Ondřejovi staré křeslo. Hezky se v něm sedí, odstěhoval jsem ho do pracovny a slouží i jako slunící křeslo na balkóně. Pro lidi. Jenomže v našem domě nežijou jenom lidi. Jsou tu i kočkeni. Ještě před týdnem se na křesílko neodvážili ani tlapku položit. Ale v pondělí se rozhodli na křeslo položit nejen tlapku, ale i sami sebe.
Tady jdou všechny rady a poučky stranou.
Na to prostě není recept, když vám kočkeni seberou křeslo a ještě si na vás votvíraj hubu.
cvakací rituál
04.května 2022 07:05 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
Tak už to taky dělaj.
Prvně jsem si toho všiml u Sáry. To byla kočka malá a statečná. Prala se za nás s celým Oleškem a přišla, kdykoliv jsem ji zavolal. Doma za oknem pak cvakala zubama na vlaštovky na terase. Ferda, nádhernej kocour mývalí, cvakal taky. Cirda jakbysmet a asi cvaká dodnes.
Jen ti mí dva kočkeni - Indy s Nemem - necvakali. Za ptáky se dívají, po okně se vzpínají, po balkóně pobíhají, natahují se a civí, kde co lítá, ale necvakají.
Až dneska.
Na ořešáku sedávají kdejací opeřenci, což mé kočkeny pochopitelně nenechá klidnými. Tudíž se projevují, jak výše popisuji. A teď koukám na Indy: sedí před balkónovými dveřmi, na ořešák přilít kos a Indy se třese hlava. A cvaká zubama!
Je to tady. Neměli se to kde naučit, od nikoho to neodkoukali. A přesto se ti mí kočkeni drží tradice, čili: je-li za oknem pták, je třeba na něj cvakat zubama. Nemo se to od Indy jistě rychle naučí.
Co přesně ten cvakací rituál znamená, ovšem stále nevím.
Ale tolik vím, že uvítací ceremonie to určitě není.
Prvně jsem si toho všiml u Sáry. To byla kočka malá a statečná. Prala se za nás s celým Oleškem a přišla, kdykoliv jsem ji zavolal. Doma za oknem pak cvakala zubama na vlaštovky na terase. Ferda, nádhernej kocour mývalí, cvakal taky. Cirda jakbysmet a asi cvaká dodnes.
Jen ti mí dva kočkeni - Indy s Nemem - necvakali. Za ptáky se dívají, po okně se vzpínají, po balkóně pobíhají, natahují se a civí, kde co lítá, ale necvakají.
Až dneska.
Na ořešáku sedávají kdejací opeřenci, což mé kočkeny pochopitelně nenechá klidnými. Tudíž se projevují, jak výše popisuji. A teď koukám na Indy: sedí před balkónovými dveřmi, na ořešák přilít kos a Indy se třese hlava. A cvaká zubama!
Je to tady. Neměli se to kde naučit, od nikoho to neodkoukali. A přesto se ti mí kočkeni drží tradice, čili: je-li za oknem pták, je třeba na něj cvakat zubama. Nemo se to od Indy jistě rychle naučí.
Co přesně ten cvakací rituál znamená, ovšem stále nevím.
Ale tolik vím, že uvítací ceremonie to určitě není.
tajné místo
03.května 2022 07:04 / zařazeno v kategorii: o událostech
Nebyl. Ten klíč prostě nikde nebyl. Naposledy jsem ho měl v ruce v sobotu, kdy jsem do garáže stěhoval další věci a od té doby je klíč nezvěstný. Přišel jsem na to včera, když jsem ho potřeboval. Klíč nikde.
Vylučovacím pátráním jsem postupně odškrtal všechny kapsy všech kalhot a košil, přihrádky tašek, zásuvky, odkládací plochy …
Klíč zmizel z povrchu zemského.
Už jsem si sumíroval, jak budu muset rozlomit zámek a někde koupit nový, protože ten klíč je jenom jeden, náhradní nemám a bez klíče se do garáže nedostanu nejsa kasařem.
Garáž má pochopitelně i dveře z druhé strany, od těch klíč mám, ale těmi dveřmi chodí lidi. Auto se tam neprotáhne. Leda tak šlapací. A tak jsem hledal i v garáži. V montérkách, na policích, na oknech … nikde nic.
Naprostá záhada.
A přitom jsem si byl tak nějak jist, že jsem klíč nikde neztratil. Někam jsem si ho naopak na chvilku odložil, aby se neztratil.
Ale kam?
Tak do pracovny. Na stole není, v šuplíku není, nikde není. Tedy někde je, ale bůhsámví kde.
Pocit marnosti narůstal.
Tak znovu. Kapsy, odkládací plochy, garáž … nic.
Odcházím z garáže a zrak mi padne na sedlo Babetty, kterou jsem tam ve středu nastěhoval. Je černé, ve tmě je na něj málo vidět. Ale i v té tmě se tam cosi … Ha! Klíč! Klíč od garáže je zapíchnutej v dírce sedla.
Sláva! Je na světě.
Hned jsem ho popad' a šel uložit na tajné místo, kde je každému na očích.
Aby se neztratil.
Vylučovacím pátráním jsem postupně odškrtal všechny kapsy všech kalhot a košil, přihrádky tašek, zásuvky, odkládací plochy …
Klíč zmizel z povrchu zemského.
Už jsem si sumíroval, jak budu muset rozlomit zámek a někde koupit nový, protože ten klíč je jenom jeden, náhradní nemám a bez klíče se do garáže nedostanu nejsa kasařem.
Garáž má pochopitelně i dveře z druhé strany, od těch klíč mám, ale těmi dveřmi chodí lidi. Auto se tam neprotáhne. Leda tak šlapací. A tak jsem hledal i v garáži. V montérkách, na policích, na oknech … nikde nic.
Naprostá záhada.
A přitom jsem si byl tak nějak jist, že jsem klíč nikde neztratil. Někam jsem si ho naopak na chvilku odložil, aby se neztratil.
Ale kam?
Tak do pracovny. Na stole není, v šuplíku není, nikde není. Tedy někde je, ale bůhsámví kde.
Pocit marnosti narůstal.
Tak znovu. Kapsy, odkládací plochy, garáž … nic.
Odcházím z garáže a zrak mi padne na sedlo Babetty, kterou jsem tam ve středu nastěhoval. Je černé, ve tmě je na něj málo vidět. Ale i v té tmě se tam cosi … Ha! Klíč! Klíč od garáže je zapíchnutej v dírce sedla.
Sláva! Je na světě.
Hned jsem ho popad' a šel uložit na tajné místo, kde je každému na očích.
Aby se neztratil.
na hranici s ním
02.května 2022 05:58 / zařazeno v kategorii: o Olešku
Jak jsem o víkendu někde v rádiu přeslechl, otázka "Kam s ním?" nemusí nutně být jenom dobře známý titulek fejetonu Jana Nerudy o nepoužitelnosti nápadů, co dělat s vysloužilým slamníkem. Poslech archivní nahrávky vtipných poznámek pana Slámy a pana Křesťana už ale přišel po akci, ta proběhla v pátek.
Mě se totiž tentorát otázka "Kam s ním?" bytostně dotýkala. V pátečním zápisu jsem naznačil, o co půjde.
Už tu byla řeč o pile. S ní problém nemám. Problém nastal s tím, co pila provedla. Tedy s větvemi a s roštím, které tu na zahradě leží už půldruhého měsíce. Měl jsem sice nápad, že uděláme velký oheň, ale při pohledu na ty tři hromady mi došlo, že by to byl ale pořádnej táborák a místní hasiči by mohli mít starosti. Tak tedy: co s ním?
A pak se mi přihodil ten nápad, co je o něm zmínka v předchozím článku: budou čarodějnice, bude hranice, v hranici se pálí roští … co ho tam do té hranice zavézt?
Čarodějnice organizují u nás právě hasiči. A tak jsem to zkusil. Dohoda proběhla, ze dvou stran jsem měl povolení, půjčil jsem si ten vozík, co jsem o něm v pátek psal, a kromě stěhování krabic a předmětů z bodu A do bodu B jsem přestěhoval i tři velké hromady roští. Dvě z nich jsem navršil na už tak dost velkou hromadu roští sám a tu třetí si do připravované hranice naskládali sami páni hasiči. Že prý nejdřív musí přidat ty postranní klády do výšky, jinak by jim to padalo, povídali.
Nu a bylo. V sobotu jsme se byli podívat, jak to roští hoří. Hořelo náramně. Oheň byl, teplo bylo, bylo i pivo.
A otázka "Kam s ním?" byla beze zbytku vyřešena.
Mě se totiž tentorát otázka "Kam s ním?" bytostně dotýkala. V pátečním zápisu jsem naznačil, o co půjde.
Už tu byla řeč o pile. S ní problém nemám. Problém nastal s tím, co pila provedla. Tedy s větvemi a s roštím, které tu na zahradě leží už půldruhého měsíce. Měl jsem sice nápad, že uděláme velký oheň, ale při pohledu na ty tři hromady mi došlo, že by to byl ale pořádnej táborák a místní hasiči by mohli mít starosti. Tak tedy: co s ním?
A pak se mi přihodil ten nápad, co je o něm zmínka v předchozím článku: budou čarodějnice, bude hranice, v hranici se pálí roští … co ho tam do té hranice zavézt?
Čarodějnice organizují u nás právě hasiči. A tak jsem to zkusil. Dohoda proběhla, ze dvou stran jsem měl povolení, půjčil jsem si ten vozík, co jsem o něm v pátek psal, a kromě stěhování krabic a předmětů z bodu A do bodu B jsem přestěhoval i tři velké hromady roští. Dvě z nich jsem navršil na už tak dost velkou hromadu roští sám a tu třetí si do připravované hranice naskládali sami páni hasiči. Že prý nejdřív musí přidat ty postranní klády do výšky, jinak by jim to padalo, povídali.
Nu a bylo. V sobotu jsme se byli podívat, jak to roští hoří. Hořelo náramně. Oheň byl, teplo bylo, bylo i pivo.
A otázka "Kam s ním?" byla beze zbytku vyřešena.
2022
v ne(na)pravid(t)elném deníku
můžete číst: