března 2022
rok od roku větší
31.března 2022 06:01 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
"Tak a je po něm jak po žabe," praví občas kolega z Brna. Nemá tím na mysli příslušného obojživelníka, nýbrž objekt běžného užití, jenž se v danou chvíli nachází ve stavu k nepoužití. Průpovídka má však zřejmě kořeny v nějaké příhodě právě s oním obojživelníkem.
A protože je jaro, opět jsem si na žaby vzpomněl. Tedy ani tak nevzpomněl, jako je začal potkávat. Ano, tuhle u rybníčku před Březovou už je zase živo a zase rozpatláno po asfaltu. Už jsem tu před lety o tom psal. I letos žáby přišly přesně podle kalendáře, tedy s příchodem jara přecházejí silnici a míří do rybníčku. A předevčírem už ochránci postavili plůtek a značky ku ochraně předmětných množení se chtivých obojživelníků.
Včera jsem jednu žabu potkal. Jezdím tam pomalu a zpomalil jsem ještě víc. Nebylo třeba zastavovat a přenést ji. Byla už skoro na hraně asfaltu. Ale to, co mě udivilo, byla její velikost. Bylo to jako když se sune hrouda hlíny z pole. Ale pořádná. Takové to bylo neohrabané, pomalu to zvedalo nohy a sunulo se to ke svému cíli. Ještě jsem zahlédl tu žabí tlamu a oči, které sledovaly, jak se sunu já v autě.
Žaba dolezla, kam chtěla a já si tak říkám, estli náhodou ty žaby nejsou rok od roku větší. Protože jestli to půjde takhle dál, ten rybníček jim přestane stačit.
A protože je jaro, opět jsem si na žaby vzpomněl. Tedy ani tak nevzpomněl, jako je začal potkávat. Ano, tuhle u rybníčku před Březovou už je zase živo a zase rozpatláno po asfaltu. Už jsem tu před lety o tom psal. I letos žáby přišly přesně podle kalendáře, tedy s příchodem jara přecházejí silnici a míří do rybníčku. A předevčírem už ochránci postavili plůtek a značky ku ochraně předmětných množení se chtivých obojživelníků.
Včera jsem jednu žabu potkal. Jezdím tam pomalu a zpomalil jsem ještě víc. Nebylo třeba zastavovat a přenést ji. Byla už skoro na hraně asfaltu. Ale to, co mě udivilo, byla její velikost. Bylo to jako když se sune hrouda hlíny z pole. Ale pořádná. Takové to bylo neohrabané, pomalu to zvedalo nohy a sunulo se to ke svému cíli. Ještě jsem zahlédl tu žabí tlamu a oči, které sledovaly, jak se sunu já v autě.
Žaba dolezla, kam chtěla a já si tak říkám, estli náhodou ty žaby nejsou rok od roku větší. Protože jestli to půjde takhle dál, ten rybníček jim přestane stačit.
nabídku nešlo odmítnout
30.března 2022 06:03 / zařazeno v kategorii: o událostech
Tak už přišel. Tedy přivezli ho. V krabici. Vlastně ve dvou krabicích. Už od začátku roku jsem o něm přemýšlel a nakonec jsem si řekl: i nešť, sice to jde i jinak, ale tohle je docela vyjímečná příležitost, která se už nebude opakovat. A tak jsem si ho v poslední možný den objednal v předprodeji. Nu a už je doma.
A o kom je tu pořád řeč?
Inu o Kmotrovi. Vydání na zlatých 4k UHD discích v obzvlášť zdařilém obalu. Psát recenzi nebo pochvaly či popisovat obsah díla nemá smysl. Všude, kde se filmy zabývají, už o něm napsáno je a někde i několikrát.
Tedy udělal jsem si radost a povedlo se.
Tuhle nabídku nešlo odmítnout.
A o kom je tu pořád řeč?
Inu o Kmotrovi. Vydání na zlatých 4k UHD discích v obzvlášť zdařilém obalu. Psát recenzi nebo pochvaly či popisovat obsah díla nemá smysl. Všude, kde se filmy zabývají, už o něm napsáno je a někde i několikrát.
Tedy udělal jsem si radost a povedlo se.
Tuhle nabídku nešlo odmítnout.
napoprvé mi to někdy vyjde
29.března 2022 06:33 / zařazeno v kategorii: o rodině
Tedy když už je řeč o Kačce, je tu ještě jedna takové věc. Ona si pořád ráda hraje. Tím nemyslím s panenkama. Ostatně si nemyslím, že by měla panenky vůbec kdy v oblibě. Tady jde o hru jako proces. Tudíž si hrajeme.
Ale není to jen tak.
V některých hrách jako třeba Carcassone nebo v kostkách to bývá nerozhodně. Jindy zase častěji vyhraju já. Například Scrabble. Jenomže jsou hry, ve kterých na Kačku nemám. To jsou třeba takové dřevěné piškvorky. Quarto se to jmenuje. Má to 4x4 políčka a na políčka protihráči staví figurky. Světlé, tmavé, válcové, hranaté, malé, velké, plné a děravé. V různých kombinacích. A vyhraje ten, kdo má čtyři stejné vedle sebe. Navíc ještě vždycky hráč dostane povinně od protihráče figurku, kterou má hrát.
To je snadné, řeknete si. No jo, ale uhlídejte to.
Uhlídat mi to nejde. To jenom když si Kačka nedává pozor a dělá při tom něco jiného. Ale jak se na to začne soustředit, nemám šanci. Naposled mě přehrála v neděli. Tyhlety kombinace mi prostě nejdou.
Jenomže taky nemůžeme furt hrát jenom domino nebo scrabble. A tak si k tomu s Kačkou vždycky sedám s nadějí, že tentokrát mi to vyjde.
Jo, napoprvé mi to někdy vyjde, ale pak už se vezu.
Možná proto Kačka chtěla, abychom si tu hru pořídili … ona je totiž pěkně vypečená.
Ale není to jen tak.
V některých hrách jako třeba Carcassone nebo v kostkách to bývá nerozhodně. Jindy zase častěji vyhraju já. Například Scrabble. Jenomže jsou hry, ve kterých na Kačku nemám. To jsou třeba takové dřevěné piškvorky. Quarto se to jmenuje. Má to 4x4 políčka a na políčka protihráči staví figurky. Světlé, tmavé, válcové, hranaté, malé, velké, plné a děravé. V různých kombinacích. A vyhraje ten, kdo má čtyři stejné vedle sebe. Navíc ještě vždycky hráč dostane povinně od protihráče figurku, kterou má hrát.
To je snadné, řeknete si. No jo, ale uhlídejte to.
Uhlídat mi to nejde. To jenom když si Kačka nedává pozor a dělá při tom něco jiného. Ale jak se na to začne soustředit, nemám šanci. Naposled mě přehrála v neděli. Tyhlety kombinace mi prostě nejdou.
Jenomže taky nemůžeme furt hrát jenom domino nebo scrabble. A tak si k tomu s Kačkou vždycky sedám s nadějí, že tentokrát mi to vyjde.
Jo, napoprvé mi to někdy vyjde, ale pak už se vezu.
Možná proto Kačka chtěla, abychom si tu hru pořídili … ona je totiž pěkně vypečená.
Matějská
28.března 2022 05:50 / zařazeno v kategorii: o událostech
Už jsme nebyli s Kačkou dva roky na Matějské a tak jsme to museli napravit. Když jsem si tu o pouti psal naposled, bylo to těsně před covidem. Jenže teď se dívám a zápis nemůžu najít. Asi za to můžou výpadky v aplikaci, ve které si deník píšu, což je napříjemné zjištění. Už jsem našel dva zápisy jen s nadpisem … doprkýnka! … ale tomu se budu věnovat někdy příště. Teď zpátky k té Matějské.
Naposled jsem tedy chválil Kačku, jak umí střílet. A letos je to tu zas. Pochopitelně Kačka pospíchala ke střelnici. Ovšem cestou ještě potřebovala fialky, což nejsou kytky, ale bonbóny, které prý má jen od babičky a tady jsou támhle v pytlíku a musí je mít, protože jsou úžasné. Tož tedy fialky a pak tu střelnici.
A ve střelnici to najednou nějak nešlo. Ani špejle, ani válečky … nic. Špejle trefený, ale nepřelomený. Válečky jen posunutý … inu, pouť. V téhle střelnici měli špatnou vzduchovku. Vyběhanej píst, skoro to nestřílelo, jen to trošku vyplivlo brok. Jako když brčkem člověk foukne. Nu nic. Dali jsme si autíčka, byla legrace a pak další střelnici. A to už šlo líp. Kačka vystřílela růže, shodila válečky, pak ještě draka a ještě jednoho a šli jsme ke střelnici historické. Tam si dělám radost i já. A tak se bubnovalo, brousilo, na flašinet hrálo, trefili jsme papouška na bidýlku a sestřelili jsme kuličky z dráhy. Já jednu, Kačka dvě. Dostali jsme dvě růže. A pak ještě házet do plechovek - to nám nešlo, ale jako cena útěchy byl mračící se osel.
Cestou zpátky se ještě Kačka musela pomazlit s koníky. To dá rozum, jsou to koně a ty Kačka ráda.
A už bylo skoro poledne a čas na oběd. Jeli jsme domů a já dostal ty dvě růže z historické střelnice. Kačka si nechala pugét těch modrých, co si vystřílela.
Báječná pouť to byla.
Naposled jsem tedy chválil Kačku, jak umí střílet. A letos je to tu zas. Pochopitelně Kačka pospíchala ke střelnici. Ovšem cestou ještě potřebovala fialky, což nejsou kytky, ale bonbóny, které prý má jen od babičky a tady jsou támhle v pytlíku a musí je mít, protože jsou úžasné. Tož tedy fialky a pak tu střelnici.
A ve střelnici to najednou nějak nešlo. Ani špejle, ani válečky … nic. Špejle trefený, ale nepřelomený. Válečky jen posunutý … inu, pouť. V téhle střelnici měli špatnou vzduchovku. Vyběhanej píst, skoro to nestřílelo, jen to trošku vyplivlo brok. Jako když brčkem člověk foukne. Nu nic. Dali jsme si autíčka, byla legrace a pak další střelnici. A to už šlo líp. Kačka vystřílela růže, shodila válečky, pak ještě draka a ještě jednoho a šli jsme ke střelnici historické. Tam si dělám radost i já. A tak se bubnovalo, brousilo, na flašinet hrálo, trefili jsme papouška na bidýlku a sestřelili jsme kuličky z dráhy. Já jednu, Kačka dvě. Dostali jsme dvě růže. A pak ještě házet do plechovek - to nám nešlo, ale jako cena útěchy byl mračící se osel.
Cestou zpátky se ještě Kačka musela pomazlit s koníky. To dá rozum, jsou to koně a ty Kačka ráda.
A už bylo skoro poledne a čas na oběd. Jeli jsme domů a já dostal ty dvě růže z historické střelnice. Kačka si nechala pugét těch modrých, co si vystřílela.
Báječná pouť to byla.
dva v jednom
24.března 2022 05:46 / zařazeno v kategorii: o událostech
A že prý mám štěstí, pravila paní na úřadě. Že teď vydávají nevídané množství pasů a ta moje občanka je jen takový vedlejší záskok u těch pasů. Prý jsem sice přijat k jednání bez objednání, ale to je náhoda, jelikož to pan šéf takhle kolem jedenácté vždycky zastaví a pak bych měl smůlu a musel bych přijít znovu, poněvdž by mě nevzali a …
A tak jsem tedy měl včera štěstí. Chtěl jsem se objednat, to ano, ale když jsem viděl, že je obsazeno dopředu skoro na měsíc, řekl jsem si, že to zkusím i bez. A vyšlo to. Čekání asi tak pět minut.
Hned jsem si skočil vyřídit i novej řidičák a bylo to. Dva nové doklady v jednom dni a v jedné půlhodině na úřadě. To je výkon!
A tak jsem tedy měl včera štěstí. Chtěl jsem se objednat, to ano, ale když jsem viděl, že je obsazeno dopředu skoro na měsíc, řekl jsem si, že to zkusím i bez. A vyšlo to. Čekání asi tak pět minut.
Hned jsem si skočil vyřídit i novej řidičák a bylo to. Dva nové doklady v jednom dni a v jedné půlhodině na úřadě. To je výkon!
co s ní?
23.března 2022 06:00 / zařazeno v kategorii: o Olešku
Tak už je zase pod nulou. Včera pět, dneska tři. Nic zvláštního, řekl by skoro každý. Jenomže přes den je dobře čtrnáct a víc stupňů nad nulou. Denní rozdíly jsou tak v těchhle dnech běžně dvacet stupňů. Zvláštní počasí. Jeden se diví, že z toho ta příroda nezmagoří. Přes den by to všechno už kvetlo a přes noc to zase umrzne.
Jsem vážně zvědav, co ta meruňka na zahradě, která za dva roky neměla ani jednu meruňku. Jestli to dopadne letos stejně, meruňky se zbavím. Jenom nevím, co místo ní. Odolnější meruňku? Nebo třešeň? Nebo prázdno?
Vážně nevím. Třeba mě letos ty meruňky překvapěj. Ještě mají šanci.
Jsem vážně zvědav, co ta meruňka na zahradě, která za dva roky neměla ani jednu meruňku. Jestli to dopadne letos stejně, meruňky se zbavím. Jenom nevím, co místo ní. Odolnější meruňku? Nebo třešeň? Nebo prázdno?
Vážně nevím. Třeba mě letos ty meruňky překvapěj. Ještě mají šanci.
zůstalo to v paměti
22.března 2022 06:09 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
Už nějakou dobu mi vrtá hlavou, jak to tedy vlastně je. A to od té doby, co jsem si toho všiml a popsal to v zápisu "robot pro kočku". Pořád je to nějak divně, nějak jinak.
Kočkeni na robota útočí, někdy před ním utíkají, jindy si s ním hrajou a měl jsem dojem, že Indy ho umí i spustit. A tak jsem si to taky zapsal. Jenomže ono to tak být nemusí. To napovídalo příliš časté spouštění robota. Bylo to sice vždycky tak, že Indy byla někde jinde než já a robot se spustil, ale to ještě nemusí znamenat, že mačká packou tlačítko. Přestože to tak vypadá a nabízí se to jako vysvětlení.
Jenomže dneska byli kočkeni oba tady se mnou v pracovně a robot se spustil.
Třetího tvora tu doma nemám, nikdo další tu není, tak co to teda je?!
Došlo mi to hned.
Ten robot má v sobě kalendář s hodinami a do něj se dá uložit pravidelné automatické spuštění. A to je ono. Před časem jsem si s tím hrál, ale nevěděl jsem, jak se to nastavuje, tak jsem toho nechal. Do návodu jsem se nedíval. Nu a ono tam v té robotické paměti něco zůstalo a teď mě to straší tím, že se robot sám spustí.
Zajímavé na tom je, že mi to spouštění přijde nepravidelné. Ale to se mi může zdát úplně stejně jako to, že Indy mačká tlačítko.
Ale zdání to bylo prima, škoda že vysvětlení je tak obyčejné.
Kočkeni na robota útočí, někdy před ním utíkají, jindy si s ním hrajou a měl jsem dojem, že Indy ho umí i spustit. A tak jsem si to taky zapsal. Jenomže ono to tak být nemusí. To napovídalo příliš časté spouštění robota. Bylo to sice vždycky tak, že Indy byla někde jinde než já a robot se spustil, ale to ještě nemusí znamenat, že mačká packou tlačítko. Přestože to tak vypadá a nabízí se to jako vysvětlení.
Jenomže dneska byli kočkeni oba tady se mnou v pracovně a robot se spustil.
Třetího tvora tu doma nemám, nikdo další tu není, tak co to teda je?!
Došlo mi to hned.
Ten robot má v sobě kalendář s hodinami a do něj se dá uložit pravidelné automatické spuštění. A to je ono. Před časem jsem si s tím hrál, ale nevěděl jsem, jak se to nastavuje, tak jsem toho nechal. Do návodu jsem se nedíval. Nu a ono tam v té robotické paměti něco zůstalo a teď mě to straší tím, že se robot sám spustí.
Zajímavé na tom je, že mi to spouštění přijde nepravidelné. Ale to se mi může zdát úplně stejně jako to, že Indy mačká tlačítko.
Ale zdání to bylo prima, škoda že vysvětlení je tak obyčejné.
té lípy se nevzdám
21.března 2022 06:13 / zařazeno v kategorii: o Olešku
Druhou jabloň jsem ořezal opět sám. Tentokrát už to bylo obtížnější, jelikož byla výrazně rozsochatější než ta první, která měla pět a půl větve. Jenomže to bylo potřeba a jabloň není zas tak vysoká a tudíž to šlo. Opět ze žebříku, ale už s větším respektem k zubům pily motorové.
A v sobotu mi přijel pomoct Juráš. To jsem se chystal prořezat lípu, kterou původní majítelé zhyzdili takovým způsobem, že je těžké odhadnout, jestli je to obrovská dvacetimetrová lípa nebo koště.
Než přijel Juráš, zkusil jsem to sám. Odstranil jsem jen pár větví a to ještě se zůstatky pahýlů, abych se měl o co opřít, až polezu nahoru.
Ovšem o pohodě a jistém řezu se už moc mluvit nedalo.
I co. Počkám, až přijede synek, podrží mi žebřík a bude to.
Nebylo to.
Vylezl jsem vážně na ten pět metrů vysokej žebřík, vopravdu jsem měl tu pilu v ruce a jak jsem tak balancoval nad zemí na konci vratkého žebříku, došlo mi, že tohle nemám zapotřebí. A to se mě ještě Juráš ptal, jestli tomu žebříku věřím. Nu, moje ano neznělo úplně sebejistě.
Tož jsem z toho žebříku zase slezl a začali jsme se věnovat poněkud přízemnějším pracem.
Ale té lípy se nevzdám, jak pravil Karel Infeld Prácheňský.
Budu muset najít jinej způsob, jak ji zpacifikovat.
A v sobotu mi přijel pomoct Juráš. To jsem se chystal prořezat lípu, kterou původní majítelé zhyzdili takovým způsobem, že je těžké odhadnout, jestli je to obrovská dvacetimetrová lípa nebo koště.
Než přijel Juráš, zkusil jsem to sám. Odstranil jsem jen pár větví a to ještě se zůstatky pahýlů, abych se měl o co opřít, až polezu nahoru.
Ovšem o pohodě a jistém řezu se už moc mluvit nedalo.
I co. Počkám, až přijede synek, podrží mi žebřík a bude to.
Nebylo to.
Vylezl jsem vážně na ten pět metrů vysokej žebřík, vopravdu jsem měl tu pilu v ruce a jak jsem tak balancoval nad zemí na konci vratkého žebříku, došlo mi, že tohle nemám zapotřebí. A to se mě ještě Juráš ptal, jestli tomu žebříku věřím. Nu, moje ano neznělo úplně sebejistě.
Tož jsem z toho žebříku zase slezl a začali jsme se věnovat poněkud přízemnějším pracem.
Ale té lípy se nevzdám, jak pravil Karel Infeld Prácheňský.
Budu muset najít jinej způsob, jak ji zpacifikovat.
z pětimetrovýho žebříku
18.března 2022 05:46 / zařazeno v kategorii: o Olešku
Kdysi dávno … se nějak přihodilo, že jsem získal velmi silný respekt k zubům řětězové pily. A to respekt takový, že tohle nářadí jsem odmítal používat, najmě pak pořídit. Možná to bylo tím, že mi v mládí jeden bývalý spolužák a později lesnický učeň vyprávěl, jaké můžou při těžbě dřeva motorovkou vzniknout úrazy. Nic veselého to nebylo a to heroické vyprávění o zpětných rázech a odříznutých ramenech mi vytvořilo k motorovce blok.
Jenomže teď mám zahradu, na zahradě spoustu stromů a asi tak polovina z nich je úctyhodného stáří a potřebuje prořezat. Po omlazovacích zásazích a následném neudržování původními majiteli je to jako v džungli a ty stromy nepůsobí nijak libě.
Tož co s tím?
Sehnat za rozumnou cenu někoho na rozumné prořezání stromů s větvemi o průměru +/- dvacet centimetrů a to ze žebříku, to není jen tak. Hodinové sazby odborníků připomínají drahotu a známého zahradníka se už dva měsíce nemohu dovolat.
Tož tedy konec váhání, jaro je za dveřmi a než to začne všechno rašit, je třeba se rozhodnout. Buď ještě rok počkat a vyřešit to příští zimu nebo do toho praštit sám.
Včera jsem do toho praštil.
Nechal jsem si poradit v Hornbachu. Pan odborný prodavač mě vyslechl, pochopil, že to není jen tak nějaké hobby, že to bude chtít pořádnou motorovku a hned mi řekl, že by bylo lepší, abych si koupil něco vopravdu kvalitního. A poslal mě ke Stihlovi.
To je tuhlec nahoře v Chuchli.
Tam mě pán taky vyslechl. Probrali jsme všechny výhody a nevýhody. Probrali jsme moje požadavky a má očekávání a výsledkem bylo to, čemu jsem od začátku nevěřil a rovnou to předem odmítl.
Motorovka na baterky.
Přivezl jsem ji domů a odpoledne jsem se do toho dal.
A von měl pán pravdu. Za půldruhý hodiny jsem měl prořezanou první jabloň. Stačila na to jedna baterka, druhá se nabíjela. Vzniklo čtvrt kubíku pořádnejch polen na štípání a hromada větví na sekání. Druhá baterka zůstala v rezervě na další strom. Ale to už se setmělo a sotva jsem to stačil ještě rozřezat a složit.
Vyřešil jsem tak nejmíň dva problémy.
Jednak otázku jak a čím prořezat stromy na zahradě.
A hlavně: jak se přestat bát motorovky a úplně klidně s ní řezat i z pětimetrovýho žebříku.
Jenomže teď mám zahradu, na zahradě spoustu stromů a asi tak polovina z nich je úctyhodného stáří a potřebuje prořezat. Po omlazovacích zásazích a následném neudržování původními majiteli je to jako v džungli a ty stromy nepůsobí nijak libě.
Tož co s tím?
Sehnat za rozumnou cenu někoho na rozumné prořezání stromů s větvemi o průměru +/- dvacet centimetrů a to ze žebříku, to není jen tak. Hodinové sazby odborníků připomínají drahotu a známého zahradníka se už dva měsíce nemohu dovolat.
Tož tedy konec váhání, jaro je za dveřmi a než to začne všechno rašit, je třeba se rozhodnout. Buď ještě rok počkat a vyřešit to příští zimu nebo do toho praštit sám.
Včera jsem do toho praštil.
Nechal jsem si poradit v Hornbachu. Pan odborný prodavač mě vyslechl, pochopil, že to není jen tak nějaké hobby, že to bude chtít pořádnou motorovku a hned mi řekl, že by bylo lepší, abych si koupil něco vopravdu kvalitního. A poslal mě ke Stihlovi.
To je tuhlec nahoře v Chuchli.
Tam mě pán taky vyslechl. Probrali jsme všechny výhody a nevýhody. Probrali jsme moje požadavky a má očekávání a výsledkem bylo to, čemu jsem od začátku nevěřil a rovnou to předem odmítl.
Motorovka na baterky.
Přivezl jsem ji domů a odpoledne jsem se do toho dal.
A von měl pán pravdu. Za půldruhý hodiny jsem měl prořezanou první jabloň. Stačila na to jedna baterka, druhá se nabíjela. Vzniklo čtvrt kubíku pořádnejch polen na štípání a hromada větví na sekání. Druhá baterka zůstala v rezervě na další strom. Ale to už se setmělo a sotva jsem to stačil ještě rozřezat a složit.
Vyřešil jsem tak nejmíň dva problémy.
Jednak otázku jak a čím prořezat stromy na zahradě.
A hlavně: jak se přestat bát motorovky a úplně klidně s ní řezat i z pětimetrovýho žebříku.
šup na balkón
17.března 2022 06:00 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
Za sousedovým plotem je vždycky líp než na vlastní zahradě, cizí oběd je chutnější a venku za oknem je to vždycky lepší než doma u okna. To dobře vědí i kočkeni.
Nemo je v tom vědění šampiónem.
On dobře ví, že v kuchyni je líp než na chodbě, na chodbě líp než ve světnici a na balkóně líp než v pracovně. A podle toho vypadají naše okna a dveře. Upatlaný vod pacek. Nemo si stoupne a šoupe tlapama po okně a po skleněné výplni dveří. Vždycky chce tam, kde teď právě není. Tedy na druhou stranu.
Právě před chvílí se snažil projít dveřmi na balkon.
"Nemo nech toho!"
"???"
"Přestaň!"
"!!!"
Na chvíli Nemo odejde od okna. Vlastně neodejde, jen udělá kolečko a k oknu se vrátí.
"Povídám, nech toho!"
"???!!!"
Čučí na mě velkejma kocouříma očima.
"Ale já tam musím!"
"Nemusíš. Přestaň s tím škrábáním skla."
Další kolečko a znovu k oknu.
Nu, dobrá, kdo chce kam, pomozme mu tam. Popadl jsem Nema a šoupnul ho na balkón.
"Ale pane, co to tropíš?!"
"Co by, zrzundo. Chtěls' na balkon, jsi na balkoně. A buď si tam. Já musím psát."
Nemo sedí na balkóně, zírá skrzevá zavřené dveře obrovskejma kocouříma očima, jednu tlapu zdviženou do prosebné polohy. Zírá, loudí a třese se. Venku je jeden nad nulou.
Chvilku jsem ho tam nechal, aby si užil toho "za oknem".
"Tak pojď. Už tě to tam nebaví?"
"Maauuuuu!"
Nemo vklouzl dovnitř, do tepla. Žádné další kolečko se nekonalo. Chvilku civěl ven, pochopil, že to venku nejni žádnej med a teď leží támhle u dveří na chodbu a spí. Vyčerpán mrazivou ranní zkušeností.
A Indy?
Ta ho celou dobu jen sledovala a teď na něj dohlíží:
"Troubo, tos' nevěděl, jak je teď venku zima?"
Nemo je v tom vědění šampiónem.
On dobře ví, že v kuchyni je líp než na chodbě, na chodbě líp než ve světnici a na balkóně líp než v pracovně. A podle toho vypadají naše okna a dveře. Upatlaný vod pacek. Nemo si stoupne a šoupe tlapama po okně a po skleněné výplni dveří. Vždycky chce tam, kde teď právě není. Tedy na druhou stranu.
Právě před chvílí se snažil projít dveřmi na balkon.
"Nemo nech toho!"
"???"
"Přestaň!"
"!!!"
Na chvíli Nemo odejde od okna. Vlastně neodejde, jen udělá kolečko a k oknu se vrátí.
"Povídám, nech toho!"
"???!!!"
Čučí na mě velkejma kocouříma očima.
"Ale já tam musím!"
"Nemusíš. Přestaň s tím škrábáním skla."
Další kolečko a znovu k oknu.
Nu, dobrá, kdo chce kam, pomozme mu tam. Popadl jsem Nema a šoupnul ho na balkón.
"Ale pane, co to tropíš?!"
"Co by, zrzundo. Chtěls' na balkon, jsi na balkoně. A buď si tam. Já musím psát."
Nemo sedí na balkóně, zírá skrzevá zavřené dveře obrovskejma kocouříma očima, jednu tlapu zdviženou do prosebné polohy. Zírá, loudí a třese se. Venku je jeden nad nulou.
Chvilku jsem ho tam nechal, aby si užil toho "za oknem".
"Tak pojď. Už tě to tam nebaví?"
"Maauuuuu!"
Nemo vklouzl dovnitř, do tepla. Žádné další kolečko se nekonalo. Chvilku civěl ven, pochopil, že to venku nejni žádnej med a teď leží támhle u dveří na chodbu a spí. Vyčerpán mrazivou ranní zkušeností.
A Indy?
Ta ho celou dobu jen sledovala a teď na něj dohlíží:
"Troubo, tos' nevěděl, jak je teď venku zima?"
Masaryk je kovovej
16.března 2022 06:28 / zařazeno v kategorii: o událostech
Jo, v tej Kutnej Hoře jsme byli v sobotu. Ono se vám udělalo takový krásný počasí jenže bylo děsně větrno a tak nám bylo kápku zima. I něšť, procházeli jsme se městem a to tentokrát s panem průvodcem, jelikož jsem byl zvědavej, co nevím, páč jsem tam byl už mockrát, ale nikdy s odborným výkladem. Nu, pár věcí jsme se dozvěděli, jako například pověst o zazděné Rozině, kterou jsem tedy opravdu neznal. Tedy ani pověst ani Rozinu. Taky jsem musel poopravit pana průvodce, který pravil, že socha prezidenta Masaryka před Vlašským dvorem je železná. Je bronzová, pochopitelně, ale abych nebyl za úplnýho kverulanta, shodli jsme se na tom, že Masaryk je kovovej. Dokonce mě pan průvodce pochválil, páč jsem jako jedinej v jeho průvodcovské historii věděl, že půlka osmičky ve středověkých letopočtech je čtyřka.
Dokráčeli jsme až k doporučené hospodě a vstoupili dovnitř, že si dáme něco k jídlu. Chyba lávky! Že prý nemáme rezervaci a tak jen ven na zahrádku. To víte, to zrovna, do tý zimy! Hospoda poloprázdná, místa fůra … ale holt čekali na zájezd. Našinec se nechytne. Tahleta hospodská mafie zřejmě pořád ještě nevymřela.
Nevadí, vím o jedné čajovně tuhle nad Jakubem. A to klaplo. Tam bylo prázdno, tam se nic nerezervuje. Čaj měli vynikající, krmi znamenitou a tak se nám pěkně ten výlet do Kutné Hory dařil. Ještě Barboru, zatočit si obrovskou koulí před Jezuitskou kolejí a už bylo pozdě odpoledne a jeli jsme domů.
Nu a tuhle je onen letopočet, který v sobě schovává ještě jednu záludnost, ale o té si tu nepíšu. Ta je spojená s údajným zvykem stavitele Matěje Rejska kapánek pozlobit čtenáře letopočtů. Možná někdo ví, někdo uhodne a kdo ne, ten si zajede do Kutné Hory.
Dokráčeli jsme až k doporučené hospodě a vstoupili dovnitř, že si dáme něco k jídlu. Chyba lávky! Že prý nemáme rezervaci a tak jen ven na zahrádku. To víte, to zrovna, do tý zimy! Hospoda poloprázdná, místa fůra … ale holt čekali na zájezd. Našinec se nechytne. Tahleta hospodská mafie zřejmě pořád ještě nevymřela.
Nevadí, vím o jedné čajovně tuhle nad Jakubem. A to klaplo. Tam bylo prázdno, tam se nic nerezervuje. Čaj měli vynikající, krmi znamenitou a tak se nám pěkně ten výlet do Kutné Hory dařil. Ještě Barboru, zatočit si obrovskou koulí před Jezuitskou kolejí a už bylo pozdě odpoledne a jeli jsme domů.
Nu a tuhle je onen letopočet, který v sobě schovává ještě jednu záludnost, ale o té si tu nepíšu. Ta je spojená s údajným zvykem stavitele Matěje Rejska kapánek pozlobit čtenáře letopočtů. Možná někdo ví, někdo uhodne a kdo ne, ten si zajede do Kutné Hory.
na dvě očka
15.března 2022 06:19 / zařazeno v kategorii: o Olešku
Dozvěděl jsem se v sobotu, když jsme se procházeli Kutnou Horou: "…, takhle se stříhá na dvě očka."
To jsme procházeli kolem zahrady s dobře ostříhanou révou.
"Tuhle se nechají jen dvě očka. To bude rodit příští rok. A tady ten výhonek, ten je delší a ten bude mít hrozny letos."
Dostalo se mi tedy poučení a včera jsem se jal stříhat révu na naší zahrádce. Zbyly tu po původních majitelích dva kmínky, které už měly takové modré hrozny. Nic moc. A tak jsem si řekl, že když to řádně ostříhám, bude třeba letos hroznů málo, ale třeba budou větší kuličky a možná i sladší, když jich nebude tolik, jako vloni.
Nuže, pustil jsem se do toho. Nevěda, kde a jak začít, zkoušel jsem to tuhle a támhle. Oholil jsem ty kmínky dočista dočista a nechal jen několik málo prutů a pár dvojoček. Až to začne růst, uvidíme, jak mi to šlo. To jsem zvědav, co jsem pokazil a co ne.
Nu, v každém případě bude letos hroznů míň. Ale jaký budou, to je ve hvězdách.
To jsme procházeli kolem zahrady s dobře ostříhanou révou.
"Tuhle se nechají jen dvě očka. To bude rodit příští rok. A tady ten výhonek, ten je delší a ten bude mít hrozny letos."
Dostalo se mi tedy poučení a včera jsem se jal stříhat révu na naší zahrádce. Zbyly tu po původních majitelích dva kmínky, které už měly takové modré hrozny. Nic moc. A tak jsem si řekl, že když to řádně ostříhám, bude třeba letos hroznů málo, ale třeba budou větší kuličky a možná i sladší, když jich nebude tolik, jako vloni.
Nuže, pustil jsem se do toho. Nevěda, kde a jak začít, zkoušel jsem to tuhle a támhle. Oholil jsem ty kmínky dočista dočista a nechal jen několik málo prutů a pár dvojoček. Až to začne růst, uvidíme, jak mi to šlo. To jsem zvědav, co jsem pokazil a co ne.
Nu, v každém případě bude letos hroznů míň. Ale jaký budou, to je ve hvězdách.
za Kandíkem na Medník
14.března 2022 06:05 / zařazeno v kategorii: o událostech
Vymýšlel jsem výlet na neděli. Muselo to být jen v okolí, muselo to být pěšky, měla to být hezká procházka, nemělo to být náročné, cestou zpět jsme se měli najíst na Davli a bylo by dobře vyrazit hned.
Nuže vzhůru tedy na Medník!
Ano, romantická procházka Zlatým údolím a údolím Záhořanského potoka, kolem středu Čech, tedy kolem vrchu Ďábel, kde, jak známo, se nachází díra do pekla, pak dolů do Pikovic, kousek po Posázavské stezce a vzhůru na vrchol Medníku, ze kterého pak sejdeme a najdeme si právě rozkvetlý Kandík Psí Zub, abychom pak podél prosluněné Sázavy došli na Davli, překonali ji po mostu u Remagenu, dali si něco k jídlu a potom už domů vzhůru kolem Maškova mlýna.
Mělo to vyjít na nějakých dvacet kilometrů nedělního výletu za Kandíkem na Medník. A vyšlo to. Když jsme si užili Kandíku, který jsem pod Medníkem nenašel já, byl jsem pochválen.
Inu, romanická procházka se vším všudy.
Nuže vzhůru tedy na Medník!
Ano, romantická procházka Zlatým údolím a údolím Záhořanského potoka, kolem středu Čech, tedy kolem vrchu Ďábel, kde, jak známo, se nachází díra do pekla, pak dolů do Pikovic, kousek po Posázavské stezce a vzhůru na vrchol Medníku, ze kterého pak sejdeme a najdeme si právě rozkvetlý Kandík Psí Zub, abychom pak podél prosluněné Sázavy došli na Davli, překonali ji po mostu u Remagenu, dali si něco k jídlu a potom už domů vzhůru kolem Maškova mlýna.
Mělo to vyjít na nějakých dvacet kilometrů nedělního výletu za Kandíkem na Medník. A vyšlo to. Když jsme si užili Kandíku, který jsem pod Medníkem nenašel já, byl jsem pochválen.
Inu, romanická procházka se vším všudy.
zase nezbyly
11.března 2022 05:45 / zařazeno v kategorii: o Olešku
Tuhle u nás ve vsi je hospoda, chodí se tam i na oběd, jelikož tam dobře vaří. A to je ten kámen úrazu. Borůvkové knedlíky. Když byly poprvé, měl jsem na ně chuť a hned jsem si je objednal.
"Už nejsou. To víte, byly hned pryč."
Měl jsem smůlu, řekl jsem si. Příště musím přijít dřív.
A to platí dodnes.
Včera jsem to zkoušel potřetí. Přišel jsem už ve čtvrt na dvanáct, aby to bylo na jistotu.
"Už nejsou. A to jsem ještě ráno přidělávala další …," děla paní hostinská.
Všichni kolem měli borůvkové knedlíky. I ten pán s paní, sousedé tuhle z ulice, co jsem si sedl k nim ke stolu, měli borůvkové knedlíky. Jen já ne. Dokonce to nedojedli, že prý je to velká porce.
"To jste mohl říct, nechali bysme vám každej jeden knedlík a mohl jste být po obědě ….", povídal pán.
"No … to jsem moh' …"
"Příště si musíte ráno zavolat a objednat se," pravila paní hostinská, "vony jsou vopravdu hned pryč."
Dal jsem si bramborák se zelím. Byl dobrej, ale borůvkový knedlíky to nebyly.
A slíbil jsem si, že příště už vopravdu musím zavolat.
Aby na mě zbyly.
"Už nejsou. To víte, byly hned pryč."
Měl jsem smůlu, řekl jsem si. Příště musím přijít dřív.
A to platí dodnes.
Včera jsem to zkoušel potřetí. Přišel jsem už ve čtvrt na dvanáct, aby to bylo na jistotu.
"Už nejsou. A to jsem ještě ráno přidělávala další …," děla paní hostinská.
Všichni kolem měli borůvkové knedlíky. I ten pán s paní, sousedé tuhle z ulice, co jsem si sedl k nim ke stolu, měli borůvkové knedlíky. Jen já ne. Dokonce to nedojedli, že prý je to velká porce.
"To jste mohl říct, nechali bysme vám každej jeden knedlík a mohl jste být po obědě ….", povídal pán.
"No … to jsem moh' …"
"Příště si musíte ráno zavolat a objednat se," pravila paní hostinská, "vony jsou vopravdu hned pryč."
Dal jsem si bramborák se zelím. Byl dobrej, ale borůvkový knedlíky to nebyly.
A slíbil jsem si, že příště už vopravdu musím zavolat.
Aby na mě zbyly.
pejskařem
10.března 2022 06:35 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
"Tak tu máš," pravila paní učitelka bezeslovným gestem podávajíc mi vodítko s Fifinkou.
Předání vodítka předcházela plánovaná cesta na rozezpívání právě k paní učitelce s následným odvozem Kačky a její kolegyně na pěveckou soutěž. Ovšem soutěž byla ještě daleko. Přítomností bylo slunné odpoledne a moje přání jít místo poslouchání zpěvu prostě na procházku.
Vyfasoval jsem tedy Fifinku. Pejska rozumného a cesty znalého.
Šli jsme tuhle na Hradčanech do parku, který Fifinka dobře zná. Je to původně starý vojenský hřbitov, kde odpočívají pruští vojáci. Poprvé v životě jsem takhle vedl na vodítku pejska a stal se tak na chvíli dobrovolným pejskařem. Tedy on pejsek spíš vedl mě, ale dělal to docela citlivě a celkem jsme se shodli. Čili já naznačil kam půjdeme, Fifinka nazanačila na druhou stranu a podle toho, čí tah na vodítku převládl, tam jsme šli. Obešli jsme v tom slunečném odpoledni park celý. Cestou jsem se musel naučit i sbírání psích hovínek, jelikož Fifinka jedno vytvořila. Není to nic složitého. Nu a pak se ještě nechala vyfotit a potom už mě táhla domů. Ještě na konec toho rozezpívání.
Fifinku jsem odevzdal, pochválil a jeli jsme do Benátek. To už bez Fifinky.
Ta procházka byla fajn.
Předání vodítka předcházela plánovaná cesta na rozezpívání právě k paní učitelce s následným odvozem Kačky a její kolegyně na pěveckou soutěž. Ovšem soutěž byla ještě daleko. Přítomností bylo slunné odpoledne a moje přání jít místo poslouchání zpěvu prostě na procházku.
Vyfasoval jsem tedy Fifinku. Pejska rozumného a cesty znalého.
Šli jsme tuhle na Hradčanech do parku, který Fifinka dobře zná. Je to původně starý vojenský hřbitov, kde odpočívají pruští vojáci. Poprvé v životě jsem takhle vedl na vodítku pejska a stal se tak na chvíli dobrovolným pejskařem. Tedy on pejsek spíš vedl mě, ale dělal to docela citlivě a celkem jsme se shodli. Čili já naznačil kam půjdeme, Fifinka nazanačila na druhou stranu a podle toho, čí tah na vodítku převládl, tam jsme šli. Obešli jsme v tom slunečném odpoledni park celý. Cestou jsem se musel naučit i sbírání psích hovínek, jelikož Fifinka jedno vytvořila. Není to nic složitého. Nu a pak se ještě nechala vyfotit a potom už mě táhla domů. Ještě na konec toho rozezpívání.
Fifinku jsem odevzdal, pochválil a jeli jsme do Benátek. To už bez Fifinky.
Ta procházka byla fajn.
slyším dobře
09.března 2022 06:09 / zařazeno v kategorii: o událostech
Kdepak já a hudební sluch. Tedy ne snad, že bych byl hluchej, ale co se hudby týče, darmo mluvit natož pak slyšet. To ovšem neznamená, že bych neslyšel zvuky jaksi obecně.
Například v autě mám uši nastražené a každý podezřelý šelest nebo klapání mě hnedka uvede do pozornosti.
Jako včera.
Jedu do města a slyším divné klapání a cvakání zezadu zprava. Co to může být. Něco se uvolnilo? Něco někde plandá nebo poskakuje a klape? Zastavil jsem tuhle v Ohrobci u rybníka a jdu se podívat. A co nevidím: v zadních dveřích v přihrádce je nějaká změť čehosi.
Jal jsem se to zkoumat.
Bonbóny v papírcích, papírky, žvýkačky ztvrdlé jako kámen. No tohle?! Co to tam ta Kačka naházela. Vždycky tam sedí ona. Co jí to popadlo. A pak mě to napadlo:
V těch pravých zadních dveřích je v přihrádce odpadkový koš s víčkem. Tam Kačka dává poctivě odpadky. Jenomže asi zapomněla, že onehdá ten pytlík z toho koše vyhodila a nový tam nedala.
Výsledkem je odpakový koš z přihrádky samotné.
Nu, vyklidil jsem to, odnesl do odpadkového koše a ono víčko s rámečkem na pytlík jsem z přihrádky vyndal, aby to nebudilo dojem, že se tam pořád dají dávat odpadky.
A už to nechrastí.
To slyším dobře.
Například v autě mám uši nastražené a každý podezřelý šelest nebo klapání mě hnedka uvede do pozornosti.
Jako včera.
Jedu do města a slyším divné klapání a cvakání zezadu zprava. Co to může být. Něco se uvolnilo? Něco někde plandá nebo poskakuje a klape? Zastavil jsem tuhle v Ohrobci u rybníka a jdu se podívat. A co nevidím: v zadních dveřích v přihrádce je nějaká změť čehosi.
Jal jsem se to zkoumat.
Bonbóny v papírcích, papírky, žvýkačky ztvrdlé jako kámen. No tohle?! Co to tam ta Kačka naházela. Vždycky tam sedí ona. Co jí to popadlo. A pak mě to napadlo:
V těch pravých zadních dveřích je v přihrádce odpadkový koš s víčkem. Tam Kačka dává poctivě odpadky. Jenomže asi zapomněla, že onehdá ten pytlík z toho koše vyhodila a nový tam nedala.
Výsledkem je odpakový koš z přihrádky samotné.
Nu, vyklidil jsem to, odnesl do odpadkového koše a ono víčko s rámečkem na pytlík jsem z přihrádky vyndal, aby to nebudilo dojem, že se tam pořád dají dávat odpadky.
A už to nechrastí.
To slyším dobře.
o 30%
08.března 2022 05:44 / zařazeno v kategorii: o událostech
A když už jsem u toho cestování, nedá mi to, abych si tu nezaznamenal další cestovní zkušenost. Tedy ne snad, že bych toho z cestování nevěděl i tak dost, ale tohle je tu, myslím, docela nebývalá novinka.
A totiž ceny. Ceny benzínu či nafty.
Chápu, je to otevřený trh, burza komodit se kvůli válce na Ukrajině houpe, jak to tu ještě nebylo a ceny letí nahoru. Ale takovým tempem?
Minulé pondělí jsem tankoval za 38, v pátek už to bylo za 43 a dneska jsou ceny na 47. To je za týden skoro o 10 korun nahoru. Čili o +/- třicet procent. Počítám, že za krátký čas budem chodit pěšky a to zas zdražej boty.
Kam se ten svět řítí?
ps
dnes, 11.3.2022 … 52
A totiž ceny. Ceny benzínu či nafty.
Chápu, je to otevřený trh, burza komodit se kvůli válce na Ukrajině houpe, jak to tu ještě nebylo a ceny letí nahoru. Ale takovým tempem?
Minulé pondělí jsem tankoval za 38, v pátek už to bylo za 43 a dneska jsou ceny na 47. To je za týden skoro o 10 korun nahoru. Čili o +/- třicet procent. Počítám, že za krátký čas budem chodit pěšky a to zas zdražej boty.
Kam se ten svět řítí?
ps
dnes, 11.3.2022 … 52
na Vrchách
07.března 2022 06:36 / zařazeno v kategorii: o událostech
Když má bejt člověk v deset ráno v Opavě, musí vyjet před šestou, aby měl rezervu, kdyby něco. V pátek jsem vyjel před šestou (a proto jsem nepsal do deníku) a rezerva nestačila.
Celý týden totiž bylo slunečno a v pátek začalo sněžit. Jako na potvoru právě v době, kdy jsem jel od Fulneku dolů do Opavy, bylo sněžení v nejlepším. Nahoře na Vrchách už jela naproti policie, blikala jako vánoční stromeček a kolona se táhla až dolů do Hradce nad Moravicí. Na vozovce jedno celký zrcadlo a vepředu náklad kmenů na kamiomu. Inu, tyhlety kopce stojí za to vždycky když nasněží.
Pochopitelně jsem to nestihl a přijel asi deset minut po desáté.
"Jo na Vrchách, to je standard, tam jak nasněží, tak to stojí," pravil pan kolega v Opavě. A měl pravdu.
Ošem kdyby se někdo z nás na to zrcadlo na silnici v pátek postavil, asi by to neustál. Jel by dolů jak namydlenej blesk.
Celý týden totiž bylo slunečno a v pátek začalo sněžit. Jako na potvoru právě v době, kdy jsem jel od Fulneku dolů do Opavy, bylo sněžení v nejlepším. Nahoře na Vrchách už jela naproti policie, blikala jako vánoční stromeček a kolona se táhla až dolů do Hradce nad Moravicí. Na vozovce jedno celký zrcadlo a vepředu náklad kmenů na kamiomu. Inu, tyhlety kopce stojí za to vždycky když nasněží.
Pochopitelně jsem to nestihl a přijel asi deset minut po desáté.
"Jo na Vrchách, to je standard, tam jak nasněží, tak to stojí," pravil pan kolega v Opavě. A měl pravdu.
Ošem kdyby se někdo z nás na to zrcadlo na silnici v pátek postavil, asi by to neustál. Jel by dolů jak namydlenej blesk.
u Myšáka nahoře zavřeno
03.března 2022 06:20 / zařazeno v kategorii: o rodině
Šli jsme s Matějem včera na procházku po Praze. Říkal jsem si, že bychom mohli někam na dort, když měl ten svátek. U Myšáka ještě Matěj nebyl, tak jsem ho tam zavedl.
Ale ouha!
Tam nahoře, co jsem tam do té kavárny po jejím obnovení občas zavítal, tak tam je zavřeno. Vůbec jsem to nepochopil. Že by covid? Nerozumím tomu. Vyhlášená kavárna v samém centru města a oni mají pro hosty jen pár stolků dole takořka ve vchodu. Nahoře se jen vyrábí a prodávají větrníky u pultu. Podivné.
Zkusili jsme to tedy hned vedle ve Světozoru. Narváno, fronta. Jako vždycky.
"Tak nic, půjdeme na procházku", povídá Matěj.
A šli jsme. Cestou jsme si dali trdelník, prošli jsme Kožnou, potkali jsme Mariánský sloup, protáhli se Týnskou, pak do Stínadel a zpátky zase přes Pražský poledník Melantriškou průchodem do Michalské a přes Uhelný trh. Fajn procházka to byla.
Když jsem se vraceli na Karlák Perlovkou, ptal se Matěj, kudy dál a jestli jdeme správně.
Ty uličky znám dobře a pro Matěje jsou to nová místa. Dělá mi radost, že mu je můžu ukazovat.
Příště, až půjdem Perlovkou, musím mu povědět o Hraběnce.
Ale ouha!
Tam nahoře, co jsem tam do té kavárny po jejím obnovení občas zavítal, tak tam je zavřeno. Vůbec jsem to nepochopil. Že by covid? Nerozumím tomu. Vyhlášená kavárna v samém centru města a oni mají pro hosty jen pár stolků dole takořka ve vchodu. Nahoře se jen vyrábí a prodávají větrníky u pultu. Podivné.
Zkusili jsme to tedy hned vedle ve Světozoru. Narváno, fronta. Jako vždycky.
"Tak nic, půjdeme na procházku", povídá Matěj.
A šli jsme. Cestou jsme si dali trdelník, prošli jsme Kožnou, potkali jsme Mariánský sloup, protáhli se Týnskou, pak do Stínadel a zpátky zase přes Pražský poledník Melantriškou průchodem do Michalské a přes Uhelný trh. Fajn procházka to byla.
Když jsem se vraceli na Karlák Perlovkou, ptal se Matěj, kudy dál a jestli jdeme správně.
Ty uličky znám dobře a pro Matěje jsou to nová místa. Dělá mi radost, že mu je můžu ukazovat.
Příště, až půjdem Perlovkou, musím mu povědět o Hraběnce.
hlasové ovládání
02.března 2022 06:35 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
Hlasové ovládání je hitem posledních let a kdekdo se snaží jej nabídnout. Takže takové "zhasni" už nemusí být nutně povel pro někoho z okolí, ale pro hlasový vstup nějakého ovladače. A on zhasne. Samozřejmě se nabízí otázka, jestli je opravdu lidstvo tak zaneprázdněno, že musí ovládat žaluzie, světla, topení, rádio či další položky hlasem. Jestli by nebylo lepší a lacinější si prostě dojít k tomu oknu a závěsy roztáhnout ručně. Ale nešť, pokrok se nezastaví.
Nu a tak i já mám hlasové ovládání. Hlasově ovládané kočkeny.
Ano. Dokud mlčím, neděje se žádný pohyb. Jakmile však začnu mluvit třeba do telefonu nebo pustím rádio, už jsou kočkeni na nohou, jichž mají dohromady osm plus dva ocasy. A začnou všemi deseti vobejdovat. S ocasem nahoru se mi třou o nohy a Indy si na mě vyskočí.
A to je ten kámen úrazu.
Zrovínka před chvilkou volala moje paní z práce. Indy se okamžitě probudila, skočila mi do klína a vocas mi strčila přímo do nosu.
Copak jsi chtěl, pane?
Nic nechci. Jenom mi nestrkej ten vometák do nosu. Mluvím s tvojí paničkou.
Ty jsi mě nevolal?
Ne.
I to nevadí, tak si na tobě alespoň ustelu.
Žádný stlaní. Syp se dolů.
Indy se drží, já ji smetu, ona mi drápkem roztrhne triko a jde si po svých nechápajíc, proč jsem ji schodil a proč se zlobím.
Jo, tohleto hlasový vovládání má eště spoustu much, kerý je potřeba vychytat.
Nu a tak i já mám hlasové ovládání. Hlasově ovládané kočkeny.
Ano. Dokud mlčím, neděje se žádný pohyb. Jakmile však začnu mluvit třeba do telefonu nebo pustím rádio, už jsou kočkeni na nohou, jichž mají dohromady osm plus dva ocasy. A začnou všemi deseti vobejdovat. S ocasem nahoru se mi třou o nohy a Indy si na mě vyskočí.
A to je ten kámen úrazu.
Zrovínka před chvilkou volala moje paní z práce. Indy se okamžitě probudila, skočila mi do klína a vocas mi strčila přímo do nosu.
Copak jsi chtěl, pane?
Nic nechci. Jenom mi nestrkej ten vometák do nosu. Mluvím s tvojí paničkou.
Ty jsi mě nevolal?
Ne.
I to nevadí, tak si na tobě alespoň ustelu.
Žádný stlaní. Syp se dolů.
Indy se drží, já ji smetu, ona mi drápkem roztrhne triko a jde si po svých nechápajíc, proč jsem ji schodil a proč se zlobím.
Jo, tohleto hlasový vovládání má eště spoustu much, kerý je potřeba vychytat.
Happy Puzzling
01.března 2022 05:59 / zařazeno v kategorii: o rodině
Pochopitelně, že Matěj měl svátek minulý týden. Jenomže jsme si jen poslali zprávy a pak odjel na lyže. A že prý se uvidíme ve středu. A čím mu udělat radost? No kytkou asi ne a čokoládu nejí. S Kačkou je to snažší.
Co s tím? Tentokrát mi poradila reklama.
Já teda reklamní masáž nerad, ale vyhnout se jí úplně nedá a tak na mě vykoukla reklama na hlavolamy. Tentokrát se trefili a já šel do krámku pro hlavolam. Vzal jsem hned dva. Jeden pro Matěje a jeden pro sebe.
Já si nechal tem o půl hvězdičky slabší. Pro Matěje mám šestihvězdičkový, nejobtížnější. Jsem zvědav, jak na to půjde. Já se o to chvíli snažil a tuším, že tuhle se to musí nějak rozpojit a tadyhle ty zářezy určitě slouží k uvolnění těch kroužků. Tak trochu se to musí proti sobě otočit, naklopit, … už to skoro je … a nic. Přesto že to málem bylo, nemám zatím šanci. Počítám, že mám na pár let vystaráno. Koneckonců je to hlavolam.
Happy Puzzling!
Co s tím? Tentokrát mi poradila reklama.
Já teda reklamní masáž nerad, ale vyhnout se jí úplně nedá a tak na mě vykoukla reklama na hlavolamy. Tentokrát se trefili a já šel do krámku pro hlavolam. Vzal jsem hned dva. Jeden pro Matěje a jeden pro sebe.
Já si nechal tem o půl hvězdičky slabší. Pro Matěje mám šestihvězdičkový, nejobtížnější. Jsem zvědav, jak na to půjde. Já se o to chvíli snažil a tuším, že tuhle se to musí nějak rozpojit a tadyhle ty zářezy určitě slouží k uvolnění těch kroužků. Tak trochu se to musí proti sobě otočit, naklopit, … už to skoro je … a nic. Přesto že to málem bylo, nemám zatím šanci. Počítám, že mám na pár let vystaráno. Koneckonců je to hlavolam.
Happy Puzzling!
2022
v ne(na)pravid(t)elném deníku
můžete číst: