října 2022
bedla k obědu
31.října 2022 06:13 / zařazeno v kategorii: o událostech
Jo, vono se řekne bedla. Každej ví. Má to dlouhou nohu - ostatně proto se jmenuje bedla vysoká. Má velkej klobouk a pod kloboukem sukýnku. Jak říkám: každej ví.
Ale už ne každej ví, co s bedlou udělat.
Maminka nebo babička ten klobouk občas smažily jako řízek. Jenomže to bylo takový… no gumovej řízek to byl. Většinou jsme tedy bedlu pokrájeli a usušili.
Jenomže včera jsme s Monikou na dopolední procházce u nás na Olešku našli za humny jednu móc pěknou bedlu. Nebyli jsme jediní, už před námi tam někdo ze sousedů vyzvedl jiné dvě. Na nás zbyla jen ta poslední. Klobouk měla jak velkej talíř.
A že si ji usmažíme.
Čekal jsem právě ten obalovanej řízek a žádné velké nadšení jsem proto neprojevoval. Ale všechno bylo jinak.
Stačí rozdělit na čtvrtiny, posolit, pokmínovat a šup s tím na rozpálený olej. Velkou důvěru to ve mně nevzbuzovalo. Až do chvíle než to začalo vonět.
A pak tu smaženou bedlu dala Monika na topinky a to vám byla dobrota!
Náramnej nedělní oběd.
Inu kdo umí, ten umí.
Mám báječnou ženu.
Ale už ne každej ví, co s bedlou udělat.
Maminka nebo babička ten klobouk občas smažily jako řízek. Jenomže to bylo takový… no gumovej řízek to byl. Většinou jsme tedy bedlu pokrájeli a usušili.
Jenomže včera jsme s Monikou na dopolední procházce u nás na Olešku našli za humny jednu móc pěknou bedlu. Nebyli jsme jediní, už před námi tam někdo ze sousedů vyzvedl jiné dvě. Na nás zbyla jen ta poslední. Klobouk měla jak velkej talíř.
A že si ji usmažíme.
Čekal jsem právě ten obalovanej řízek a žádné velké nadšení jsem proto neprojevoval. Ale všechno bylo jinak.
Stačí rozdělit na čtvrtiny, posolit, pokmínovat a šup s tím na rozpálený olej. Velkou důvěru to ve mně nevzbuzovalo. Až do chvíle než to začalo vonět.
A pak tu smaženou bedlu dala Monika na topinky a to vám byla dobrota!
Náramnej nedělní oběd.
Inu kdo umí, ten umí.
Mám báječnou ženu.
už si můžu foukat
27.října 2022 07:49 / zařazeno v kategorii: o Olešku
Ano, připouštím, objevil jsem právě Ameriku. Každej to ví, jen já to nevěděl. Teda tušil, ale neměl odzkoušeno.
V minulosti jsem sice měl takový ten vysavač na listí. Matěj mi dokonce včera říkal, že s ním pořád pracuje. Jenomže já si dobře pamatuju, jak to bylo velký, těžký a ten pytel se rychle naplnil a trubka se hned ucpala. A na foukání to moc nebylo.
Jenomže časy se mění, na téhle zahradě je spousta listnatých stromů a k tomu jeden obrovský ořešák a lípa. To aby měl jeden traktor na to pohrabování.
A tak jsem dal na slova pan prodavače, od kterého jsem si na jaře kupoval pilu na baterky. Říkal tehdá, že je to celej systém nářadí, že dvě baterky už mám a teď bude stačit jen dokupovat, co potřebuju. A tak už mám vyžínačku, která je perfektní a včera přišel fukar na listí.
A jsme u tej objevenej Ameriky.
S tím novým foukačem na baterky to jde náramně snadno. Dvacet minut foukání a tlustá vrstva listí pod ořešákem je na hromadě. Jen ji odvézt na kompost.
Inu podzim je tu a kdo si nahrabe, ten bude mít na zahradě čisto.
A já si od včerejška můžu foukat.
V minulosti jsem sice měl takový ten vysavač na listí. Matěj mi dokonce včera říkal, že s ním pořád pracuje. Jenomže já si dobře pamatuju, jak to bylo velký, těžký a ten pytel se rychle naplnil a trubka se hned ucpala. A na foukání to moc nebylo.
Jenomže časy se mění, na téhle zahradě je spousta listnatých stromů a k tomu jeden obrovský ořešák a lípa. To aby měl jeden traktor na to pohrabování.
A tak jsem dal na slova pan prodavače, od kterého jsem si na jaře kupoval pilu na baterky. Říkal tehdá, že je to celej systém nářadí, že dvě baterky už mám a teď bude stačit jen dokupovat, co potřebuju. A tak už mám vyžínačku, která je perfektní a včera přišel fukar na listí.
A jsme u tej objevenej Ameriky.
S tím novým foukačem na baterky to jde náramně snadno. Dvacet minut foukání a tlustá vrstva listí pod ořešákem je na hromadě. Jen ji odvézt na kompost.
Inu podzim je tu a kdo si nahrabe, ten bude mít na zahradě čisto.
A já si od včerejška můžu foukat.
rána do zobáku
26.října 2022 06:49 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
Myslím, že jsem si buď četl či se díval na nějaký film, na to už si přesně nevzpomínám. Ale dobře si pamatuju na tu ránu. První myšlenka byla na nějaký klukovský atentát v podobě tenisáku v okně nebo čehosi podobného. Okno zadrnčelo a cosi se před ním mihlo.
Vzápětí mi došlo, že v sousedství není žádných kluků ani tenisáků.
Zato ptactva je tu habaděj.
Sýkorky, sojky, kosi, drozdi a … a strakapoudi. Strakapoudi pravidelně ošetřují stromy a už se jednou stalo, že jeden mladej narazil do okna. Tentokrát to ovšem ten strakapoud přehnal. Rozplácl se o sklo a skončil na trávě pod oknem.
Musím ho zachránit, povídám si a šel jsem pro něj.
Byl úplně praštěnej.
Podivně mžoural a nechal se zvednout. Zanesl jsem ho do kuchyně, omyl mu čumák totiž zobák ve vodě a mladej pán se začal trošku probouzet.
Musel mít něco jako otřes mozku, ale protože ti strakapoudi buší půl dne do tvrdého dřeva stromů, zřejmě to nebylo nic vážného. Jen další - a tentokrát pořádná - rána do zobáku.
Nu, udělal jsem mu portrét a nechal ho volně v hrsti, aby se mohl hýbat. Za chvilku se otřepal a já ho mohl bez starosti vypustit ven z okna. Letěl rovně, vůbec se nemotal.
To já mít takovej otřes mozku, tak se motám ještě tejden.
Inu strakapoud ná vo dost tvrdší hlavu.
Vzápětí mi došlo, že v sousedství není žádných kluků ani tenisáků.
Zato ptactva je tu habaděj.
Sýkorky, sojky, kosi, drozdi a … a strakapoudi. Strakapoudi pravidelně ošetřují stromy a už se jednou stalo, že jeden mladej narazil do okna. Tentokrát to ovšem ten strakapoud přehnal. Rozplácl se o sklo a skončil na trávě pod oknem.
Musím ho zachránit, povídám si a šel jsem pro něj.
Byl úplně praštěnej.
Podivně mžoural a nechal se zvednout. Zanesl jsem ho do kuchyně, omyl mu čumák totiž zobák ve vodě a mladej pán se začal trošku probouzet.
Musel mít něco jako otřes mozku, ale protože ti strakapoudi buší půl dne do tvrdého dřeva stromů, zřejmě to nebylo nic vážného. Jen další - a tentokrát pořádná - rána do zobáku.
Nu, udělal jsem mu portrét a nechal ho volně v hrsti, aby se mohl hýbat. Za chvilku se otřepal a já ho mohl bez starosti vypustit ven z okna. Letěl rovně, vůbec se nemotal.
To já mít takovej otřes mozku, tak se motám ještě tejden.
Inu strakapoud ná vo dost tvrdší hlavu.
částečné zatmění Slunce
25.října 2022 06:44 / zařazeno v kategorii: o událostech
Protože je to jev zřídkavý a pro diváky zajímavý, je třeba ho zaznamenat. Tož tedy kdo by byl zvědavý na částečné zatmění Slunce, může ho dneska vidět.
Stačí si vzít očouzené sklíčko a po dvanácté hodině aktuálního letního času se podívat. Celé to divadlo by mělo začínat jedenáct minut po jedenácté, nejvíc největších něco málo přes 40% Slunce by měl Měsíc ukrojit čtrnáct minut po dvanácté a konec lze očekávat o půl druhé.
Nu, bude-li jasno, mrknu na to taky.
ps
tady je dnešní maximální zatmění:
Stačí si vzít očouzené sklíčko a po dvanácté hodině aktuálního letního času se podívat. Celé to divadlo by mělo začínat jedenáct minut po jedenácté, nejvíc největších něco málo přes 40% Slunce by měl Měsíc ukrojit čtrnáct minut po dvanácté a konec lze očekávat o půl druhé.
Nu, bude-li jasno, mrknu na to taky.
ps
tady je dnešní maximální zatmění:
vlakové odpoledne
24.října 2022 05:55 / zařazeno v kategorii: o rodině
Jo, vláčky … to je hračka, která neomrzí. A tak si pro ní včera přiejeli Juráš s Bartolomějem. Ono totiž u nás platí ještě i pravidlo, že Lego se nevyhazuje. A tak mám velikánskou krabici, vlastně velký kontejner na kolečkách, který tuhle přivezla Monika, ve kterém je naskládána spousta kolejí, výhybek, závor, panáčků a lokomotivy a vagónky. To všechno Duplo po Jurášovi, Matějovi a Kačce nabylo už vpravdě značného objemu a teď to převzal Bartoloměj.
Byli tu všichni. Stavěli, Kačka dávala do mašinky baterky, Matěj tvaroval kolejiště, Juráš stavěl most a Bartoloměj tankoval do mašinky benzín, neboť se mu líbulo, jak to šplouchá.
Nu rázem byl celý obývák plný kolejí. Vedly i pod sedačku jako do tunelu. Závory se zvedaly, vagónky za mašinkou se vlnily v zatáčkách, přehazovaly se výhybky, měnil se směr jízdy … nádhera to byla.
Měli jsme tu takové pěkné nedělní vlakové odpoledne.
A ode dneška až do omrzení si už bude Bartoloměj stavět s Jurášem koleje doma.
Byli tu všichni. Stavěli, Kačka dávala do mašinky baterky, Matěj tvaroval kolejiště, Juráš stavěl most a Bartoloměj tankoval do mašinky benzín, neboť se mu líbulo, jak to šplouchá.
Nu rázem byl celý obývák plný kolejí. Vedly i pod sedačku jako do tunelu. Závory se zvedaly, vagónky za mašinkou se vlnily v zatáčkách, přehazovaly se výhybky, měnil se směr jízdy … nádhera to byla.
Měli jsme tu takové pěkné nedělní vlakové odpoledne.
A ode dneška až do omrzení si už bude Bartoloměj stavět s Jurášem koleje doma.
ještě jednu
21.října 2022 07:30 / zařazeno v kategorii: o událostech
Dneska budu takovej tajnosnubnej, aby se ne nerozkřiklo, že jsem pijan.
Nuže tedy whisku mám rád, mám své dvě oblíbené značky. Všude se zdražuje, tekže jsem předevčírem v obchodě čekal, že i ta moje lahvička bude dražší. Nebyla. Že by byla ze starších zásob? Že by tahle značka nezdražovala? Že by to Irové viděli jinak? Nevím. Možná se budu divit příště.
Znovu jsem kroutil hlavou včera večer. Byl jsem v takovém cash&carry obchůdku. Mohl jsem si vybrat, vybral jsem si. A protože nejsem pijan a tohle víno jsem ještě neochutnal, vzal jsem jen jeden kartón. Víno, jak jsem večer zjistil přímým ochutnáním z čerstvě otevřené lahve, patří do kategorie "dá sa", jelikož o víně nevím nic, jen to, že mi buď chutná nebo ne.
A teď k tomu podivení.
Hledal jsem, co je to víno zač. Našel jsem a údiv přišel okamžitě. Dobře hodnocené a dostupné v obchodech za bezmála dvojnásobnou cenu!
Tedy páni inženýři, co se to kolem nás děje? Všechno se zdražuje, na nový auta se čeká půldruhýho roku, dřevo na topení je nedostatkovým zbožím a chlast zlevňuje? To jako že při vší tý světa bídě kolem se nakonec bude prodávat pití levnějc, abysme se mohli alespoň pořádně vopít a nebyla nám v zimě zima?
Kdepak, tak to nebude. To bude prostě jen nějakej souběh náhodných jevů, kterej brzo pomine.
Ale než to pomine, dám si ještě jednu!
Nuže tedy whisku mám rád, mám své dvě oblíbené značky. Všude se zdražuje, tekže jsem předevčírem v obchodě čekal, že i ta moje lahvička bude dražší. Nebyla. Že by byla ze starších zásob? Že by tahle značka nezdražovala? Že by to Irové viděli jinak? Nevím. Možná se budu divit příště.
Znovu jsem kroutil hlavou včera večer. Byl jsem v takovém cash&carry obchůdku. Mohl jsem si vybrat, vybral jsem si. A protože nejsem pijan a tohle víno jsem ještě neochutnal, vzal jsem jen jeden kartón. Víno, jak jsem večer zjistil přímým ochutnáním z čerstvě otevřené lahve, patří do kategorie "dá sa", jelikož o víně nevím nic, jen to, že mi buď chutná nebo ne.
A teď k tomu podivení.
Hledal jsem, co je to víno zač. Našel jsem a údiv přišel okamžitě. Dobře hodnocené a dostupné v obchodech za bezmála dvojnásobnou cenu!
Tedy páni inženýři, co se to kolem nás děje? Všechno se zdražuje, na nový auta se čeká půldruhýho roku, dřevo na topení je nedostatkovým zbožím a chlast zlevňuje? To jako že při vší tý světa bídě kolem se nakonec bude prodávat pití levnějc, abysme se mohli alespoň pořádně vopít a nebyla nám v zimě zima?
Kdepak, tak to nebude. To bude prostě jen nějakej souběh náhodných jevů, kterej brzo pomine.
Ale než to pomine, dám si ještě jednu!
voda na okně
20.října 2022 07:42 / zařazeno v kategorii: o počasí
A je to tu.
Žádnej světa div to není, jen první letošní přízemní mrazík. A proč mě to zajímá? No protože mám na autě ledovku.
Oni dneska přijedou páni pokrývači opravit kousek střechy, jelikož do ní někde teče. A tak potřebuju odstavit auto stranou, aby na něj nic nespadlo a aby měli pánové volný vjezd.
Nu a právě při téhle banální příležitosti jsem zjistil, že nevidím. Tede nevidím z auta ven, poněvadž to, co vypadalo jako voda na okně, byla voda na okně. Ale zmrzlá.
Nu, je to tak, už je podzim.
Žádnej světa div to není, jen první letošní přízemní mrazík. A proč mě to zajímá? No protože mám na autě ledovku.
Oni dneska přijedou páni pokrývači opravit kousek střechy, jelikož do ní někde teče. A tak potřebuju odstavit auto stranou, aby na něj nic nespadlo a aby měli pánové volný vjezd.
Nu a právě při téhle banální příležitosti jsem zjistil, že nevidím. Tede nevidím z auta ven, poněvadž to, co vypadalo jako voda na okně, byla voda na okně. Ale zmrzlá.
Nu, je to tak, už je podzim.
hovor s Kazachem
19.října 2022 06:25 / zařazeno v kategorii: o událostech
Počítám, že cvrnkat kuličky do důlku už dneska umí jen pár nadšenců či recesistů. I já už jsem to zapomněl a pytlík s hliněnými kuličkami zmizel kdesi v propadlišti dějin. Jenže včera jsem úplnou náhodou objevil kuličky v důlcích, ale úplně jinak.
Zaujal mě poutač nad vchodem do Tyršova domu. Láká kolemjdoucí na Deskohraní. Šel jsem se podívat, co to znamená.
Znamená to hraní deskových her. Kluby a nadšenci se tu jednou za rok scházejí a hrají a předvádějí hry.
Zaujala mě hra Metro, ale mládež, která ji hrála, o níc moc nevěděla a taky se to učila. Zkusil jsem tedy jednu paní, která seděla o samotě u stolku s divným kloboukem na hlavě. Klobouk byl kazašský a o Metru mi pověděla. Ale měla před sebou něco jiného. Takovou desku s důlky. Bylo jich devět a devět ve dvou řadách. V důlcích byly kuličky.
Na cvrnkání to asi nebude.
Zeptal jsem se, na co to je a paní mi vysvětlila, že to je kazašská hra a proto ten klobouk a vesta. Je to hra logická a pro začátečníky stačí důlků pět a pět. V každém důlku je pět kuliček, každý hráč má svých pět důlků v řadě. Vezme pět kuliček z důlku na své straně a rozdá je po jedné do důlku, počínaje tím, ze ktrého je vzal a do těch následujících v řadě proti směru chodu hodinových ručiček. Když je v důlku už jen jedna, může přemístit jen tu jednu do dalšího důlku. Tam kde skončí s rozdáváním, může vybrat všechny kuličky z důlku za podmínky, že: - skončil tam s rozdáváním kuliček, - je to na straně soupeře, - je v tom důlku sudý počet kuliček. Kuličky si hráč vezme všechny z důlku a dá si je do "pokladničky", což je největší důlek někde na hrací desce. A to je všechno. Vyhrál ten, kdo sebere víc kuliček.
Je to hra jednoduchá a logická. Musí se u toho přemýšlet a počítat. Dělají se turnaje, hraje se vážně a i možná proto k nám přišel pán, takový strejc s bříškem v tričku a kraťasech a začal s propagací. A jestli prý vím, kolik tahů mi zbývá a který tah je nejlepší a jak o tom přemýšlím … snažil jsem se mu vysvětlit, že nejsem hráč, vůbec nic o tom nevím, jen mě to zajímá, protože jsem náhodou šel kolem a zeptal jsem se, o co jde. A pán nedal a že prý klidně můžu mluvit česky, že to paní přeloží, načež jsem odvětil, že mi nevadí angličtina, ale že nevím, jak bych mu slušně řekl, že mě ty jeho řeči nezajímají a že jsem jenom zvědavý a nic víc.
Nu, nenechal se odbýt, tak jsem se odbyl sám. Potřetí jsem pánovi řekl, že děkuju a když do mě furt něco hustil, poděkoval jsem i paní a šel jsem si po svých.
Z deskohraní jsem si odnesl dvě poučení. Hra s kuličkami je zajímavá, něco jako třeba piškvorky nebo podobně jednoduché hry. Je i složitější varianta a určitě je to o přemýšlení. To druhé poučení je: nenechat se vtáhnout do hovoru s Kazachem. Alespoň ne s tím, co byl včera v Tyršově domě. Je nevodbytnej.
ps
Ta jednoduchá varianta hry se jmenuje Bestemše, ta složitější Toguz a povídání o hrách i jejich pravidlech jsou na serveru mankala.cz
pps
Tak ta ochotná paní, to byla Hana Kotinová a ten nevodbytnej strejc, o kterým jsem si myslel, že je Kazach, to byl velmistr v duševních sportech David Kotin - zakladatelé a řídící České federace mankalových her …. no pan velmistr by moh' kápku ubrat plyn
Zaujal mě poutač nad vchodem do Tyršova domu. Láká kolemjdoucí na Deskohraní. Šel jsem se podívat, co to znamená.
Znamená to hraní deskových her. Kluby a nadšenci se tu jednou za rok scházejí a hrají a předvádějí hry.
Zaujala mě hra Metro, ale mládež, která ji hrála, o níc moc nevěděla a taky se to učila. Zkusil jsem tedy jednu paní, která seděla o samotě u stolku s divným kloboukem na hlavě. Klobouk byl kazašský a o Metru mi pověděla. Ale měla před sebou něco jiného. Takovou desku s důlky. Bylo jich devět a devět ve dvou řadách. V důlcích byly kuličky.
Na cvrnkání to asi nebude.
Zeptal jsem se, na co to je a paní mi vysvětlila, že to je kazašská hra a proto ten klobouk a vesta. Je to hra logická a pro začátečníky stačí důlků pět a pět. V každém důlku je pět kuliček, každý hráč má svých pět důlků v řadě. Vezme pět kuliček z důlku na své straně a rozdá je po jedné do důlku, počínaje tím, ze ktrého je vzal a do těch následujících v řadě proti směru chodu hodinových ručiček. Když je v důlku už jen jedna, může přemístit jen tu jednu do dalšího důlku. Tam kde skončí s rozdáváním, může vybrat všechny kuličky z důlku za podmínky, že: - skončil tam s rozdáváním kuliček, - je to na straně soupeře, - je v tom důlku sudý počet kuliček. Kuličky si hráč vezme všechny z důlku a dá si je do "pokladničky", což je největší důlek někde na hrací desce. A to je všechno. Vyhrál ten, kdo sebere víc kuliček.
Je to hra jednoduchá a logická. Musí se u toho přemýšlet a počítat. Dělají se turnaje, hraje se vážně a i možná proto k nám přišel pán, takový strejc s bříškem v tričku a kraťasech a začal s propagací. A jestli prý vím, kolik tahů mi zbývá a který tah je nejlepší a jak o tom přemýšlím … snažil jsem se mu vysvětlit, že nejsem hráč, vůbec nic o tom nevím, jen mě to zajímá, protože jsem náhodou šel kolem a zeptal jsem se, o co jde. A pán nedal a že prý klidně můžu mluvit česky, že to paní přeloží, načež jsem odvětil, že mi nevadí angličtina, ale že nevím, jak bych mu slušně řekl, že mě ty jeho řeči nezajímají a že jsem jenom zvědavý a nic víc.
Nu, nenechal se odbýt, tak jsem se odbyl sám. Potřetí jsem pánovi řekl, že děkuju a když do mě furt něco hustil, poděkoval jsem i paní a šel jsem si po svých.
Z deskohraní jsem si odnesl dvě poučení. Hra s kuličkami je zajímavá, něco jako třeba piškvorky nebo podobně jednoduché hry. Je i složitější varianta a určitě je to o přemýšlení. To druhé poučení je: nenechat se vtáhnout do hovoru s Kazachem. Alespoň ne s tím, co byl včera v Tyršově domě. Je nevodbytnej.
ps
Ta jednoduchá varianta hry se jmenuje Bestemše, ta složitější Toguz a povídání o hrách i jejich pravidlech jsou na serveru mankala.cz
pps
Tak ta ochotná paní, to byla Hana Kotinová a ten nevodbytnej strejc, o kterým jsem si myslel, že je Kazach, to byl velmistr v duševních sportech David Kotin - zakladatelé a řídící České federace mankalových her …. no pan velmistr by moh' kápku ubrat plyn
v Riegrově sále
18.října 2022 07:56 / zařazeno v kategorii: o událostech
A že prý je to i s prohlídkou a že by chtěl na ten koncert a že hrajou Vivaldiho a jestli půjdu taky, ptal se Matěj. Neexistuje jiná, než souhlasná odpověď, pochopitelně. Nu a tak jsme šli všichni čtyři, přeci nepůjdeme jen sami dva. Kačka s Matějem byli v Obecním domě poprvé a užívali si tu secesní atmosféru. Kačka uhádla některá jména národních buditelů v Riegrově sále, což mě překvapilo, zatímco Matěj se tomu potutelně usmíval, ale nevím, jestli je uhádl taky.
Nu a pak byl koncert, dostalo se nám od Kačky ještě poučení, že "mezi větami se netleská", což samozřejmě nevzdělané publikum nerespektuje, tak abysme nedělali nevzdělance. A hrálo se. Hrálo se pěkně. Jaro, léto, podzim i zima se vystřídaly přesně podle not a ještě bylo i něco navíc a přídavek.
Nu moc se nám to líbilo a slíbili jsme si, že brzy půjdeme zase všichni na nějaký další koncert, co není tak úplně pro turisty jako tahleta řada.
Tož tak, sezóna začala.
Nu a pak byl koncert, dostalo se nám od Kačky ještě poučení, že "mezi větami se netleská", což samozřejmě nevzdělané publikum nerespektuje, tak abysme nedělali nevzdělance. A hrálo se. Hrálo se pěkně. Jaro, léto, podzim i zima se vystřídaly přesně podle not a ještě bylo i něco navíc a přídavek.
Nu moc se nám to líbilo a slíbili jsme si, že brzy půjdeme zase všichni na nějaký další koncert, co není tak úplně pro turisty jako tahleta řada.
Tož tak, sezóna začala.
Magic aneb přidat k jedné dvě
17.října 2022 06:27 / zařazeno v kategorii: o rodině
V neděli jsme to s Matějem znovu zkusili. Vytáhl jsem krabičku s kartami a zahráli jsme si Magic. Juráš to vášnivě hrával, Matěj se to taky naučil a bavilo ho to a někdy asi tak před dvěma lety to Matěj učil i mě. Učil, ale nenaučil. Ono to není jen tak, přesto že je to strašně jednoduchá hra. Prostě děláte to, co je na těch kartách napsáno.
No jo, ale vyznejte se v tom.
A tak to hrajeme velmi zvláštním způsobem. Rozložíme si svoje karty na stole a Matěj mi pomáhá porozumět, co mám udělat podle toho, co se na kartě píše. Potom hraje on a pak zase já s jeho dopomocí. Má se mnou svatou trpělivost. Například včera jsem nedokázal pochopit, že přidat k jedné dvě, neznamená tři, ale dvě, protože … já už to zase nevím. Zřejmě to má být snad něco v tom smyslu, že tahle karta udělá z jiné karty dvě karty. Ale napsaný je to jinak - tedy tak, abych to nepochopil.
Ale to nevadí. Báječně jsme si zahráli.
Fór je v tom, že nebýt Matěje, tak bych to hrát nedokázal. Já těm magickejm formulkám prostě nerozumím.
Třeba je to tak schválně … aby to nebylo zas tak jednoduchý, jak se zdá.
No jo, ale vyznejte se v tom.
A tak to hrajeme velmi zvláštním způsobem. Rozložíme si svoje karty na stole a Matěj mi pomáhá porozumět, co mám udělat podle toho, co se na kartě píše. Potom hraje on a pak zase já s jeho dopomocí. Má se mnou svatou trpělivost. Například včera jsem nedokázal pochopit, že přidat k jedné dvě, neznamená tři, ale dvě, protože … já už to zase nevím. Zřejmě to má být snad něco v tom smyslu, že tahle karta udělá z jiné karty dvě karty. Ale napsaný je to jinak - tedy tak, abych to nepochopil.
Ale to nevadí. Báječně jsme si zahráli.
Fór je v tom, že nebýt Matěje, tak bych to hrát nedokázal. Já těm magickejm formulkám prostě nerozumím.
Třeba je to tak schválně … aby to nebylo zas tak jednoduchý, jak se zdá.
Belmondo na balkoně
14.října 2022 07:41 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
Ve kterém filmu to Belmondo visel ze střechy a držel se jen okapu? Myslím, že to byl Strach nad městem. Nebo možná nějakej jinej film. Belmondo furt někde skákal a visel. Jako moji kočkeni.
Zrovna včera jsem měl Belmonda na balkoně.
Totiž Indianu.
Ještě do včerejška měl pověst skokana z balkónu Nemo. Už jsem tu o tom psal. A ta pověst mu zatím zůstane. Proč? No protože Indy neskočila, nespadla.
Pracuju, sedím u stolu v pracovně, venku sluníčko, mám otevřené dveře na balkón. Kočkeni jsou tam, pochopitelně. A tu zachytnu pohledem Nema, jak zběsile prchá z balkónu a běží ke mně. A něco venku škrábe. Mrtknu na balkón a tam visí Belmondo. Totiž Indy.
Nad úrovní balkónu jsou vidět jen dvě černý packy a hlava. Drží se. Škrábe se nahoru. Hned ji jdu vysvobodit, ale není to potřeba. Stejně jako Jean-Paul se vzepřela, přitáhla a šup - už je nahoře. Šikulka.
Jestli jen tak uklouzla nebo jestli ji shodil Nemo, to jsem si nestihl všimnout. Ale hned po předvedení toho kaskadérského kousku šla do pracovny a tam se natáhla na podlahu a funěla jak Sentinel. Aby taky ne po tom výkonu.
A Nemo?
Ten se o Indy vzorně staral. Prohlížel, očuchával a myl Indianu, aby věděla, že takovýhle kočičárny umí Nemo ocenit.
Voni se maj totiž děsně rádi, ty mý kočkeni.
Zrovna včera jsem měl Belmonda na balkoně.
Totiž Indianu.
Ještě do včerejška měl pověst skokana z balkónu Nemo. Už jsem tu o tom psal. A ta pověst mu zatím zůstane. Proč? No protože Indy neskočila, nespadla.
Pracuju, sedím u stolu v pracovně, venku sluníčko, mám otevřené dveře na balkón. Kočkeni jsou tam, pochopitelně. A tu zachytnu pohledem Nema, jak zběsile prchá z balkónu a běží ke mně. A něco venku škrábe. Mrtknu na balkón a tam visí Belmondo. Totiž Indy.
Nad úrovní balkónu jsou vidět jen dvě černý packy a hlava. Drží se. Škrábe se nahoru. Hned ji jdu vysvobodit, ale není to potřeba. Stejně jako Jean-Paul se vzepřela, přitáhla a šup - už je nahoře. Šikulka.
Jestli jen tak uklouzla nebo jestli ji shodil Nemo, to jsem si nestihl všimnout. Ale hned po předvedení toho kaskadérského kousku šla do pracovny a tam se natáhla na podlahu a funěla jak Sentinel. Aby taky ne po tom výkonu.
A Nemo?
Ten se o Indy vzorně staral. Prohlížel, očuchával a myl Indianu, aby věděla, že takovýhle kočičárny umí Nemo ocenit.
Voni se maj totiž děsně rádi, ty mý kočkeni.
prej to jde
13.října 2022 06:28 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
Vono se řekne: "přines!". Ale co dál? Například Kačka, když jí poprosím, aby mi něco přinesla, přinese mi to. Ale musím čekat, poněvadž má zrovínka něco na práci, například musí dopsat někomu někam nějakou zprávu. Takže si to často přinesu sám.
Jenomže s Kačkou se dá dohodnout, když o něco jde. Ale dohodněte se s Nemem.
Včera se o to pokoušela Monika.
"Přines!"
Nemo si hrál s takovou cetkou z plastu, původně je to jakási už nepotřebná podložka z okna. Ale je to bílý, malý a kočkeny to láká ke hraní. Tož tedy: "přines!".
"Jo, my si hrajem, paní", pochopil Nemo pokyn po svém, lehl si a strkal do plastu packou.
Monika se zvedla, vzala tu cetku, znovu ji Nemovi hodila s příkazem: "přines!"
"No dyť jo, už ji mám, hele …", pravil pod fousy Nemo a hrál s podložkpou fotbal.
Trpělivost růže přináší. Monika opět vzala ten kousek plastu, hodila ho Nemovi k nohám a: "přines!".
"Aha, mám ji ulovit …", skočil Nemo po hračce.
Další pokus.
"Přines!"
Nemo si nad bílým kouskem sedl.
"Přines!"
Naklonil hlavu…
"Přines!"
… a díval se nevinným a nechápavým pohledem na paničku:
"Tak co to po mně vlastně chceš? Fotbal nehrajem, nic nelovíme, nehrajeme si … tak co teda?"
"Přines!"
Nemo si lehl a položil hlavu na packy:
"Hele, paní, já teda jsem pro každou kočkovinu, však víš, ale dokud mi pořádně nevysvětlíš, vo co tady de, vážně nemám ponětí, jak bych ti moh' vyhovět."
"Přines!"
"???"
"Přines!"
"?"
"Přines!"
Nic. Nepomohly ani pamlsky, ani názorné předvedení, ani postrčení, ani vlastní příklad. Nic.
S kočkenama to vážně nejni lehký. Ale prej to nějak jde.
Jen mít tu trpělivost.
Jenomže s Kačkou se dá dohodnout, když o něco jde. Ale dohodněte se s Nemem.
Včera se o to pokoušela Monika.
"Přines!"
Nemo si hrál s takovou cetkou z plastu, původně je to jakási už nepotřebná podložka z okna. Ale je to bílý, malý a kočkeny to láká ke hraní. Tož tedy: "přines!".
"Jo, my si hrajem, paní", pochopil Nemo pokyn po svém, lehl si a strkal do plastu packou.
Monika se zvedla, vzala tu cetku, znovu ji Nemovi hodila s příkazem: "přines!"
"No dyť jo, už ji mám, hele …", pravil pod fousy Nemo a hrál s podložkpou fotbal.
Trpělivost růže přináší. Monika opět vzala ten kousek plastu, hodila ho Nemovi k nohám a: "přines!".
"Aha, mám ji ulovit …", skočil Nemo po hračce.
Další pokus.
"Přines!"
Nemo si nad bílým kouskem sedl.
"Přines!"
Naklonil hlavu…
"Přines!"
… a díval se nevinným a nechápavým pohledem na paničku:
"Tak co to po mně vlastně chceš? Fotbal nehrajem, nic nelovíme, nehrajeme si … tak co teda?"
"Přines!"
Nemo si lehl a položil hlavu na packy:
"Hele, paní, já teda jsem pro každou kočkovinu, však víš, ale dokud mi pořádně nevysvětlíš, vo co tady de, vážně nemám ponětí, jak bych ti moh' vyhovět."
"Přines!"
"???"
"Přines!"
"?"
"Přines!"
Nic. Nepomohly ani pamlsky, ani názorné předvedení, ani postrčení, ani vlastní příklad. Nic.
S kočkenama to vážně nejni lehký. Ale prej to nějak jde.
Jen mít tu trpělivost.
kuličky sladké
12.října 2022 06:00 / zařazeno v kategorii: o Olešku
Úroda je obvykle pro radost. Tedy pokud se toho neurodí moc a jeden pak neví, co s tím. Já letos řeším spíš úrody úbytek. Tedy ne snad, že bych měl nějaká očekávání stran nadprodukce, to ne. Jen to potěšení z toho, že něco vyšlo, je příjemné.
Tedy víno. Hroznové víno.
Na jaře jsem to podle rad Moniky ostříhal "na dvě očka" a ono to vyšlo. Letos byla úroda hroznů velká. Chvíli to však vypadalo, že ty modré kuličky nebudou nic moc, přesto že jich je hodně. Bylo to kyselý a mrňavý. Ukázalo se ovšem, že trpělivost růže přináší. V tomto případě nikoliv růže nýbrž hrozny. Sladké. Stačilo měsíc počkat a už jsou to kuličky sladké, velice chutné.
Jenomže v tom je ta potíž.
Nechutná to jenom nám, lidem. Chutná to i ptactvu nebeskýmu. Co chvíli vidím, jak si na těch mých hroznech pochutnává nějakej opeřenec.
A tak se o ty hrozny pereme.
Já odstřihnu, ptáček uzobne. Jenomže ptáků je tu habaděj a tak se úroda hroznů ztenčuje a na mě zbývají jen ozobané šťopky.
Prachzatra! Jak má mít našinec z nějakej úrody tadost, dyž mu to ty nenechavci sežerou.
No nic. Příští rok koupím síť a bude.
Letos se holt musím spokojit s tím, co na mě zbylo.
Tedy víno. Hroznové víno.
Na jaře jsem to podle rad Moniky ostříhal "na dvě očka" a ono to vyšlo. Letos byla úroda hroznů velká. Chvíli to však vypadalo, že ty modré kuličky nebudou nic moc, přesto že jich je hodně. Bylo to kyselý a mrňavý. Ukázalo se ovšem, že trpělivost růže přináší. V tomto případě nikoliv růže nýbrž hrozny. Sladké. Stačilo měsíc počkat a už jsou to kuličky sladké, velice chutné.
Jenomže v tom je ta potíž.
Nechutná to jenom nám, lidem. Chutná to i ptactvu nebeskýmu. Co chvíli vidím, jak si na těch mých hroznech pochutnává nějakej opeřenec.
A tak se o ty hrozny pereme.
Já odstřihnu, ptáček uzobne. Jenomže ptáků je tu habaděj a tak se úroda hroznů ztenčuje a na mě zbývají jen ozobané šťopky.
Prachzatra! Jak má mít našinec z nějakej úrody tadost, dyž mu to ty nenechavci sežerou.
No nic. Příští rok koupím síť a bude.
Letos se holt musím spokojit s tím, co na mě zbylo.
roje berušek
11.října 2022 06:49 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
Teď už to teda pomaličku jenom doznívá, ale minulej tejden to byla úplná invaze. Pochopitelně by mě víc zajímala invaze zelených mužíčků v létajících talířích. Ta se ovšem nekonala. Naopak, vůbec nebyli zelení, nebyli v talířích a nebyli to mužíčkové. Ale zato lítaly. To tvrdý y je tam proto, že to byly berušky.
Už je to tak.
Minulý týden se kapánek vokázalo sluníčko a najednou byly ve vzduchu. Červené tečkované roje. Lítalo to po zahradě, kolem domu, lezlo to po zdech, po oknech, po balkóně, všude.
Nechápu, čím to mohlo být. Že by se zrovna vylíhly? A jsou to ty naše nebo ty dovezené?
Kdo se v tom má vyznat. Přečetl jsem si jenom to, že to můžou být slunéčka nějaká asijská, obzvlášť žravá a mšice intenzivně hubící. Nezkoumal jsem je, jen jsem je odhrnoval z okna a vymetal ze záhybů okenních rámů.
Teď už je jich jen pár a zřejmě si ty berušky zalezly, kam potřebovaly. Estli teda přezimujou, budu mít na jaře o mšice postaráno.
Tedy pokud neodlítly bydlet někam jinam, kde jim ta okna nechali otevřená.
Už je to tak.
Minulý týden se kapánek vokázalo sluníčko a najednou byly ve vzduchu. Červené tečkované roje. Lítalo to po zahradě, kolem domu, lezlo to po zdech, po oknech, po balkóně, všude.
Nechápu, čím to mohlo být. Že by se zrovna vylíhly? A jsou to ty naše nebo ty dovezené?
Kdo se v tom má vyznat. Přečetl jsem si jenom to, že to můžou být slunéčka nějaká asijská, obzvlášť žravá a mšice intenzivně hubící. Nezkoumal jsem je, jen jsem je odhrnoval z okna a vymetal ze záhybů okenních rámů.
Teď už je jich jen pár a zřejmě si ty berušky zalezly, kam potřebovaly. Estli teda přezimujou, budu mít na jaře o mšice postaráno.
Tedy pokud neodlítly bydlet někam jinam, kde jim ta okna nechali otevřená.
hádanka říjnová
10.října 2022 05:50 / zařazeno v kategorii: hádanky
Už je skoro polovina října, tekže by mohl být zase čas na hádanku. Řekl bych typicky říjnovou.
Takže: Uhodnete, co je na obrázku?
a) klícka pro radost veverkám
b) rotační škrábadlo pro kočkeny
c) rotační sběrač ořechů
Takže: Uhodnete, co je na obrázku?
a) klícka pro radost veverkám
b) rotační škrábadlo pro kočkeny
c) rotační sběrač ořechů
zločin ve Vršovicích
07.října 2022 07:35 / zařazeno v kategorii: o událostech
Výlet do minulého století jsme si včera dopřáli s Monikou. Původně jsme měli jít jen do divadla, ale na druhou stranu to bylo poprvé do divadla Mana. Ještě nikdy jsme tam nebyli. Já si tím tedy nejsem úplně jist, protože jsem celou dobu měl takový dojem, že jsem tam alespoň jednou s rodiči na nějaké pohádce být musel, že mi to něco připomíná. Ale to mi mohly být tak čtyři roky a tudíž je to opravdu vzpomínka velmi, ale opravdu velmi nejistá.
V každém případě je to vršovické divadlo jako vystřižené z první republiky. Vlastně ne jako, ale úplně. Jediné, co je tam možná nové, jsou radiátory. Jinak všechno působí dojmem, že je to původní a to včetně sedaček, na kterých nejsou opěrátka pro ruce a divák se tak s divákem vedle poněkud mačká. Ale to neva. Na zdech visí staré původní plakáty Jiráskova divadla ve Vršovicích, což byl prvorepublikový název této scény. Je tam i portrét prvního pana ředitele a dobové schema hlediště. Uplně odpovídající tomu aktuálnímu. No nádhera.
Paní uvaděčka nám ještě trošku vyprávěla a zvala nás na další představení, poněvadž si všimla, že si to všechno se zájmem prohlížíme. Slíbili jsme, že přijdeme. Lístky máme na příští pátek a určitě se chceme podívat i na další představení.
Jo a jaké že bylo to včerejší? No parádní. Detektivka. Dobrá. Moc se nám to líbilo.
Tak kdybyste náhodou nevěděli, kam večer ve Vršovicích, divadlo Mana je ideální místo. Třeba narazíte stejně jako my včera na ten zločin ve Vršovicích.
V každém případě je to vršovické divadlo jako vystřižené z první republiky. Vlastně ne jako, ale úplně. Jediné, co je tam možná nové, jsou radiátory. Jinak všechno působí dojmem, že je to původní a to včetně sedaček, na kterých nejsou opěrátka pro ruce a divák se tak s divákem vedle poněkud mačká. Ale to neva. Na zdech visí staré původní plakáty Jiráskova divadla ve Vršovicích, což byl prvorepublikový název této scény. Je tam i portrét prvního pana ředitele a dobové schema hlediště. Uplně odpovídající tomu aktuálnímu. No nádhera.
Paní uvaděčka nám ještě trošku vyprávěla a zvala nás na další představení, poněvadž si všimla, že si to všechno se zájmem prohlížíme. Slíbili jsme, že přijdeme. Lístky máme na příští pátek a určitě se chceme podívat i na další představení.
Jo a jaké že bylo to včerejší? No parádní. Detektivka. Dobrá. Moc se nám to líbilo.
Tak kdybyste náhodou nevěděli, kam večer ve Vršovicích, divadlo Mana je ideální místo. Třeba narazíte stejně jako my včera na ten zločin ve Vršovicích.
bejt ve skupině
06.října 2022 06:38 / zařazeno v kategorii: o lidech
Máme věk sociálních sítí. Všecho a všichni jsou tam. I my, co spolu cvičíme. Včera byla síť zase aktivní. Chvilku to pinkalo, četl jsem příspěvky a u toho posledního jsem vybuchl smíchy.
Však posuďte sami:
[17:15, 5. 10. 2022] : Ahoj parto, na nedeli jsem domluvil taiji trenink s mistryni, privezu ji do telocvicny.
Potvrdte mi prosim, kdo prijdete at vim, ze to stoji za to…
[17:25, 5. 10. 2022] : Já nedorazim budu až příští týden
[17:28, 5. 10. 2022] : Já bych přišla ráda. 🤩
[17:34, 5. 10. 2022] : Ja dorazim
[17:37, 5. 10. 2022] : Ja uz budu na ceste do zahranici ☹️
[17:38, 5. 10. 2022] : Já jedu na víkend pryč, ale doufám, že bych to mohla stihnout
[17:39, 5. 10. 2022] : Kdo me to zase dal do skupiny? Nechci bejt v zadny skupine!!!
tož tak
V neděli budeme cvičit s mistryní skoro všichni.
I ti, kteří nechcou bejt ve skupině.
Však posuďte sami:
[17:15, 5. 10. 2022] : Ahoj parto, na nedeli jsem domluvil taiji trenink s mistryni, privezu ji do telocvicny.
Potvrdte mi prosim, kdo prijdete at vim, ze to stoji za to…
[17:25, 5. 10. 2022] : Já nedorazim budu až příští týden
[17:28, 5. 10. 2022] : Já bych přišla ráda. 🤩
[17:34, 5. 10. 2022] : Ja dorazim
[17:37, 5. 10. 2022] : Ja uz budu na ceste do zahranici ☹️
[17:38, 5. 10. 2022] : Já jedu na víkend pryč, ale doufám, že bych to mohla stihnout
[17:39, 5. 10. 2022] : Kdo me to zase dal do skupiny? Nechci bejt v zadny skupine!!!
tož tak
V neděli budeme cvičit s mistryní skoro všichni.
I ti, kteří nechcou bejt ve skupině.
Země neni! Kapitán to prohlásil.
05.října 2022 07:19 / zařazeno v kategorii: o událostech
"Kapitáne."
"No ještě ty votravuj!"
"Blíží se k nám země, kapitáne."
"Nesmysl. Znám to tady jako svý boty. Vypadni!"
"No, když ne, tak ne."
…
"Země neni! Kapitán to prohlásil."
Nádnerný dialog, že.
Zrovínka včera jsme si ho s Matějem užívali v Lucerně. Kdepak, ne v té od Jiráska. V kině Lucerna. Byla tam totiž obnovená premiéra filmu Ukradená vzducholoď. Digitálně restaurovaného a znovu uváděného do kin a na mediální nosiče. Kapánek jsem i přispěl, aby mohla vzducholoď pana Zemana znovu vzlétnout. Kdyby se někdo chtěl přidat, může tady.
Nu a bylo to náramný. Sál kina Lucerna je pořád stejně nádherný a k tomuhle filmu se Lucerna skvěle hodí. Na premiéře byli hosté včetně dcery i vnučky pana Zemana, byl i předfilm (MiddleWatch) a v sále byla spousta dětí, což bylo nejlepší, protože právě pro děti tohle báječné dobrodružství pan Zeman natočil.
Po představení jsem si ještě dovolil vyrušit paní Ludmilu a poděkovat jí, že se odkazu svého tatínka tak věnuje. Podali jsme si ruku, což jaksi zpečitilo zážitek z toho klukovského filmu o ukradené vzducholodi, který rok po natočení, v roce 1967, obletěl celý svět.
Nejlepší na tom bylo to, že jsme si s Matějem o filmu pak nadšeně povídali, smáli jsme se nápadům i chybám, které jistě pan Zeman z rozpustilosti ve filmu nechal. Povídali jsme si i o tom, že kapitánův dialog musel tehdejším schvalovačům kultůry uniknout a pokud neunikl, musel mít pan Zeman dost práce obhájit ho.
Mimochodem, kdo zná film Bílá paní, který skončil na dvacet let v trezoru, jistě si vzpomene na dialog podobný a to ve scéně, kdy měšťané plavou řekou na místě, kde měl stát most a pan Brodský, takto učitel, kveruluje, že tam most není a paní Chramostová, která hraje jeho rozumnou ženu, ho usměrňuje slovy: drž hubu a plav!
Moc hezké to včera v Lucerně bylo. Už se těším, jak Ukradená vzducholď znovu vzlétne a obletí zase celý svět. Bez digitálních triků a z čiré radosti z klukovských dobrodružství.
Tož vzhůru za opravdovým dobrodružstvím!
"No ještě ty votravuj!"
"Blíží se k nám země, kapitáne."
"Nesmysl. Znám to tady jako svý boty. Vypadni!"
"No, když ne, tak ne."
…
"Země neni! Kapitán to prohlásil."
Nádnerný dialog, že.
Zrovínka včera jsme si ho s Matějem užívali v Lucerně. Kdepak, ne v té od Jiráska. V kině Lucerna. Byla tam totiž obnovená premiéra filmu Ukradená vzducholoď. Digitálně restaurovaného a znovu uváděného do kin a na mediální nosiče. Kapánek jsem i přispěl, aby mohla vzducholoď pana Zemana znovu vzlétnout. Kdyby se někdo chtěl přidat, může tady.
Nu a bylo to náramný. Sál kina Lucerna je pořád stejně nádherný a k tomuhle filmu se Lucerna skvěle hodí. Na premiéře byli hosté včetně dcery i vnučky pana Zemana, byl i předfilm (MiddleWatch) a v sále byla spousta dětí, což bylo nejlepší, protože právě pro děti tohle báječné dobrodružství pan Zeman natočil.
Po představení jsem si ještě dovolil vyrušit paní Ludmilu a poděkovat jí, že se odkazu svého tatínka tak věnuje. Podali jsme si ruku, což jaksi zpečitilo zážitek z toho klukovského filmu o ukradené vzducholodi, který rok po natočení, v roce 1967, obletěl celý svět.
Nejlepší na tom bylo to, že jsme si s Matějem o filmu pak nadšeně povídali, smáli jsme se nápadům i chybám, které jistě pan Zeman z rozpustilosti ve filmu nechal. Povídali jsme si i o tom, že kapitánův dialog musel tehdejším schvalovačům kultůry uniknout a pokud neunikl, musel mít pan Zeman dost práce obhájit ho.
Mimochodem, kdo zná film Bílá paní, který skončil na dvacet let v trezoru, jistě si vzpomene na dialog podobný a to ve scéně, kdy měšťané plavou řekou na místě, kde měl stát most a pan Brodský, takto učitel, kveruluje, že tam most není a paní Chramostová, která hraje jeho rozumnou ženu, ho usměrňuje slovy: drž hubu a plav!
Moc hezké to včera v Lucerně bylo. Už se těším, jak Ukradená vzducholď znovu vzlétne a obletí zase celý svět. Bez digitálních triků a z čiré radosti z klukovských dobrodružství.
Tož vzhůru za opravdovým dobrodružstvím!
nejsem in
04.října 2022 07:09 / zařazeno v kategorii: o lidech
Čím víc pruhů, tím víc adidas, že. Takhle to vidí hltači značek a nálepek a šuplíků. Máš to vod nike nebo vod under armour? Jsi in?
Ne, já nejsem in. A asi jsem jakživo nebyl. Poslední vopravdovej zájem ve mně vzbudily botasky, který jsem si ale stejně jakživo nekoupil a tím to skončilo. A vlastně neskončilo. Džíny si totiž kupuju jenom u straussů, ale to hlavně proto, že už si je dlouhý desítky let nezkouším. Přijdu, vytáhnu z regálu svoji velikost, u pokladny potvrdím, že si to zkoušet nebudu a že vím. A je. Jo a telefony a počítače mám jenom ty s jabkem a to proto, že nejmíň třicet let počítače a o trochu míň telefony mi slouží tak, že nemusím řešit, co je uvnitř a jak to funguje. Prostě to funguje. Čili mám za to, že nejsem in, jenom jsem línej měnit věci, který fungujou a značky mi nic neříkaj.
Takže když se dozvím, že existuje něco jako montessori škola, kde se neučí, ale hraje a je naprosto nejlepší, protože montessori, pak ani nezpozorním, jenom vím, že každej se holt chce nějak živit a když dokáže svůj nápad dobře prodat a nikomu to neškodí, budiž mu přáno.
Ovšem když se ke mně dostane informace, že existuje montessori houpačka pro děti, která je nejvíc nejlepší a podporuje kde co všetně růstu mozkovejch buněk a břišního svalstva, vypuknu ve smích, plácám se do kolen a popadám se za břicho. A lituju, že jsem tak blbej a nešikovnej, že takovou volovinu nedokážu vymyslet a prodat. Může z toho bejt dobrý živobytí. Stačí říct montessori a lusk! - úspěch zaručen. Jen se člověk musí orientovat v těch značkách.
Panenkoskákavá, jak je ten svět najednou jednoduchej k žití.
Ne, já nejsem in. A asi jsem jakživo nebyl. Poslední vopravdovej zájem ve mně vzbudily botasky, který jsem si ale stejně jakživo nekoupil a tím to skončilo. A vlastně neskončilo. Džíny si totiž kupuju jenom u straussů, ale to hlavně proto, že už si je dlouhý desítky let nezkouším. Přijdu, vytáhnu z regálu svoji velikost, u pokladny potvrdím, že si to zkoušet nebudu a že vím. A je. Jo a telefony a počítače mám jenom ty s jabkem a to proto, že nejmíň třicet let počítače a o trochu míň telefony mi slouží tak, že nemusím řešit, co je uvnitř a jak to funguje. Prostě to funguje. Čili mám za to, že nejsem in, jenom jsem línej měnit věci, který fungujou a značky mi nic neříkaj.
Takže když se dozvím, že existuje něco jako montessori škola, kde se neučí, ale hraje a je naprosto nejlepší, protože montessori, pak ani nezpozorním, jenom vím, že každej se holt chce nějak živit a když dokáže svůj nápad dobře prodat a nikomu to neškodí, budiž mu přáno.
Ovšem když se ke mně dostane informace, že existuje montessori houpačka pro děti, která je nejvíc nejlepší a podporuje kde co všetně růstu mozkovejch buněk a břišního svalstva, vypuknu ve smích, plácám se do kolen a popadám se za břicho. A lituju, že jsem tak blbej a nešikovnej, že takovou volovinu nedokážu vymyslet a prodat. Může z toho bejt dobrý živobytí. Stačí říct montessori a lusk! - úspěch zaručen. Jen se člověk musí orientovat v těch značkách.
Panenkoskákavá, jak je ten svět najednou jednoduchej k žití.
rváč
03.října 2022 06:03 / zařazeno v kategorii: o událostech
Tak já nevím. Možná je to normální, možná ne. Zaujal mě už druhej komiks stejnýho autora. Tím nemyslím, že je to prima pohádka vo čertovi nebo vyprávění o jezevci či poskakování mezi paralelními světy, což jsou všechno knížky, které mám rád a bavily mě a vracím se k nim. Tohle je něco jiného. Jsou to, dalo by se říct, vážné komiksy pro dospělé. Nějak jsem asi netušil, že se to takhle dá zpacovat a vono jo. O tom prvním jsem si psal před nedávnem a ten druhý jsem si přinesl před týdnem.
Nu, nedalo mi to a aniž bych byl žádán, i o tom druhém jsem si napsal poznámku. Tady je:
Zrovna na obrazovce rozjížděla sladká Sugar svoje blues Runnin' Wild a já měl na stole kafe a panáka. Černýho panáka. Mám rád lak na rakve.
To odpoledne jsem byl doma sám a Some Like It Hot jsem si pustil prostě proto, abych sám nebyl - no a s tím panákem je to podobný. Tak jsem si řek', že je možná čas na dobrej komiks. Kafe hřálo a černej švihák jakbysmet. Nechal jsem Sugar zpívat a otevřel jsem Rváče.
A bylo to tu znova.
Už na druhý stránce to přišlo. V hospodě. Hustá atmosféra, kterou v tej lenivej náladě vlastně nikdo nezavinil. A dala by se krájet. Rána přišla rychle, ale nečekal jsem to křupnutí zlomeného nosu. Venku před barem sněžilo a pomalu začínal příběh...
Já nevim, jak to ten Jeff Lemir dělá. Je to tím scénářem příběhu? Nebo že si ty zásadní příběhy kreslí sám a prostě to dává? Ale co, jak to dělá, není důležitý. To podstatný je, že jsem už od začátku byl najednou nohama ve sněhu. Studilo to a mrazivá nálada mi lezla za límec. Šlapal jsem s Derekem na zimní stadion. Klouzalo to a vůbec se mi nechtělo natáhnout se s ním na ledě, byť jsem už měl ten hlt černý hořký kořalky v sobě. Jako Derek. Jenomže on násával daleko víc. Je ovšem pravda, že taky víc vydržel.
To, že nasává, to bych mu věřil, ale proč to dělá, to vážně nevím. A když se ve dveřích bistra Husky objeví taková divná holka s pocuchanou fasádou, říkám si, že tohle bude dost složitý. Samý otázky. Mají odpověd? Možná.
Mám rád tyhle komiksy. Žádný obrázky na efekt, žádný vvžžžžuuuummmm, žádný latexový kombinézy. Pár tahů tužkou, modrý stínování, občas probleskne barva, aby zdůraznila detail.
Příběh je důležitej.
To pomalý vyprávění se loudá spolu s Derekem. Nikam to nespěchá, občas padne pár ran a chlápci, co si mysleli, že tenhle starouš už to má za sebou, se nestačej divit. Neměli si vo to říkat.
Stopy ve sněhu, les, ticho. Všude je odtud daleko, jen přítel je blízko. Ale stihne se o všechno postarat? Přátel nemá Derek moc. Musí mu to stačit, na všechno ostatní je sám. Je sám i na problémy, který za sebou přitáhla Beth. A že jich není málo.
Najednou se začnu o toho chlapíka bát. Hele, proč to děláš? Dyť tohle dělat nemusíš a mohlo by to bejt nad tvý síly!
"Na to zapomeň!"
Derek je tvrdej. Na ledě i v životě. Jde si za svým a já jdu s ním.
Je to jeho příběh a chci ho znát.
Nu, nedalo mi to a aniž bych byl žádán, i o tom druhém jsem si napsal poznámku. Tady je:
Zrovna na obrazovce rozjížděla sladká Sugar svoje blues Runnin' Wild a já měl na stole kafe a panáka. Černýho panáka. Mám rád lak na rakve.
To odpoledne jsem byl doma sám a Some Like It Hot jsem si pustil prostě proto, abych sám nebyl - no a s tím panákem je to podobný. Tak jsem si řek', že je možná čas na dobrej komiks. Kafe hřálo a černej švihák jakbysmet. Nechal jsem Sugar zpívat a otevřel jsem Rváče.
A bylo to tu znova.
Už na druhý stránce to přišlo. V hospodě. Hustá atmosféra, kterou v tej lenivej náladě vlastně nikdo nezavinil. A dala by se krájet. Rána přišla rychle, ale nečekal jsem to křupnutí zlomeného nosu. Venku před barem sněžilo a pomalu začínal příběh...
Já nevim, jak to ten Jeff Lemir dělá. Je to tím scénářem příběhu? Nebo že si ty zásadní příběhy kreslí sám a prostě to dává? Ale co, jak to dělá, není důležitý. To podstatný je, že jsem už od začátku byl najednou nohama ve sněhu. Studilo to a mrazivá nálada mi lezla za límec. Šlapal jsem s Derekem na zimní stadion. Klouzalo to a vůbec se mi nechtělo natáhnout se s ním na ledě, byť jsem už měl ten hlt černý hořký kořalky v sobě. Jako Derek. Jenomže on násával daleko víc. Je ovšem pravda, že taky víc vydržel.
To, že nasává, to bych mu věřil, ale proč to dělá, to vážně nevím. A když se ve dveřích bistra Husky objeví taková divná holka s pocuchanou fasádou, říkám si, že tohle bude dost složitý. Samý otázky. Mají odpověd? Možná.
Mám rád tyhle komiksy. Žádný obrázky na efekt, žádný vvžžžžuuuummmm, žádný latexový kombinézy. Pár tahů tužkou, modrý stínování, občas probleskne barva, aby zdůraznila detail.
Příběh je důležitej.
To pomalý vyprávění se loudá spolu s Derekem. Nikam to nespěchá, občas padne pár ran a chlápci, co si mysleli, že tenhle starouš už to má za sebou, se nestačej divit. Neměli si vo to říkat.
Stopy ve sněhu, les, ticho. Všude je odtud daleko, jen přítel je blízko. Ale stihne se o všechno postarat? Přátel nemá Derek moc. Musí mu to stačit, na všechno ostatní je sám. Je sám i na problémy, který za sebou přitáhla Beth. A že jich není málo.
Najednou se začnu o toho chlapíka bát. Hele, proč to děláš? Dyť tohle dělat nemusíš a mohlo by to bejt nad tvý síly!
"Na to zapomeň!"
Derek je tvrdej. Na ledě i v životě. Jde si za svým a já jdu s ním.
Je to jeho příběh a chci ho znát.
2022
v ne(na)pravid(t)elném deníku
můžete číst: