července 2022
válení na Slapech
29.července 2022 07:04 / zařazeno v kategorii: o událostech
Na tý nafukovací placce jsem stál podruhé v životě. Kdekdo to zná a jezdí na tom - se říká. Já říkám, že na tom možná kdekdo jezdí, ale já z toho padám. Tož tedy Monika, má paní, rozhodla, že pojedeme pádlovat na pádlovací desce.
Na Zbraslavi jsme naložili Matěje, který zrovna skončil hodinu autoškoly, a vyrazili jsme na Slapy. Tam je půjčují, ty paddleboardy.
Velmi osmáhlý mládenec nám to půjčil a vyrazili jsme.
Já tedy vkleče. Matěj na tom jezdí normálně, Monika se snažila a šlo jí to.
Jen já jsem klečel a pak hned seděl. Vsedě to jde. To se jen tak pádluje a vono to jede. Jenže člověk se nesmí nechat zmást tou stabilitou v podstatě nepřevrhnutelného prkna. Vono se to houpe a rovnovážné mozkové centrum na tyhle anomálie nejni zvyklý, čímž vzniká panika a následný pád do vody.
Voda byla velmi příjemně teplá na koupání, takže pády byla taky příjemné.
Matěj na tom dělal stojku, prostě proto, že to dokáže. Já byl rád, že občas stojím a pádluju. Monika směle pádlovala doprostřed vodní plochy.
Za nějakou dobu jsem našel jakousi stabilnější pozici a dokázal jsem se tak trochu pohybovat pomocí toho pádla. Pochopitelně byla jízda vždy zakončena žbluňknutím do vody.
A tak jsem to střídal a přišel jsem na to, že nejlepší pozice na tom prkně je pozice ležícího střelce. Je to báječná stabilní plocha, kterou nepřevrhnete a prima se na tom válí.
Nu dobrá, neválel jsem se furt, učili jsem se vstávat, pádlovat, obracet se, zvládnout vlny od projíždějícího člunu a tak.
Ale stejně bylo na tom prknu to válení nejlepší.
Na Zbraslavi jsme naložili Matěje, který zrovna skončil hodinu autoškoly, a vyrazili jsme na Slapy. Tam je půjčují, ty paddleboardy.
Velmi osmáhlý mládenec nám to půjčil a vyrazili jsme.
Já tedy vkleče. Matěj na tom jezdí normálně, Monika se snažila a šlo jí to.
Jen já jsem klečel a pak hned seděl. Vsedě to jde. To se jen tak pádluje a vono to jede. Jenže člověk se nesmí nechat zmást tou stabilitou v podstatě nepřevrhnutelného prkna. Vono se to houpe a rovnovážné mozkové centrum na tyhle anomálie nejni zvyklý, čímž vzniká panika a následný pád do vody.
Voda byla velmi příjemně teplá na koupání, takže pády byla taky příjemné.
Matěj na tom dělal stojku, prostě proto, že to dokáže. Já byl rád, že občas stojím a pádluju. Monika směle pádlovala doprostřed vodní plochy.
Za nějakou dobu jsem našel jakousi stabilnější pozici a dokázal jsem se tak trochu pohybovat pomocí toho pádla. Pochopitelně byla jízda vždy zakončena žbluňknutím do vody.
A tak jsem to střídal a přišel jsem na to, že nejlepší pozice na tom prkně je pozice ležícího střelce. Je to báječná stabilní plocha, kterou nepřevrhnete a prima se na tom válí.
Nu dobrá, neválel jsem se furt, učili jsem se vstávat, pádlovat, obracet se, zvládnout vlny od projíždějícího člunu a tak.
Ale stejně bylo na tom prknu to válení nejlepší.
kašlu na Škodovku
28.července 2022 05:45 / zařazeno v kategorii: o událostech
Poprvé jsem si tu o navigaci Škoda v mém autě psal v roce 2019. To byl Kodiaq nový i navigace v něm. Zápis je dlouhý a zevrubně popisuje, jak "to nejde".
Zkráceně: Škoda vám dá do auta 16GB SD kartu k navigaci s doživotní aktualizací map. A potom zvětší objem dat pro navigaci a ta data už se na kartu nevejdou. A máte smůlu, musíte si koupit novou kódovanou kartu za šest tisíc. Až do včera jsem to pokaždé na tu kartu nějak nacpal. Včera už to nešlo. Prostě hrnec s daty přetekl.
A tak volám znovu do servisu a znovu do Škodovky s otázkou, jak se k tomu postavěj. Odpověď je tři roky stejná: "kup si novou kartu a nevotravuj." To mě dožralo. Volal jsem i na Českou obchodní inspekci. Tam mi řekli, že si mám vyplnit formulář a že si ho přečtou.
Nic jsem nevyplnil, kašlu na ČOI, kašlu na Škodovku. Našel jsem jiné řešení.
Tedy: větší kartu si bez problému můžu koupit od jiného dodavatele za třetinovou cenu. Je mi fuk, jak k ní přišel.
Obchodníkům od Škodovky se zřejmě vyplatí vydírat mě i další zákazníky kvůli blbý kartě za pár korun, kterou mi chtějí prodat za absurdní částku jenom proto, že je na ní napsáno Škoda a nechali si ji zakódovat. Kdyby se zamysleli a tu kartu mi za normálních pár desítek korun nebo zadarmo vyměnili a omluvili se za chybu, vážil bych si jejich přístupu a používal autorizovaný servis i součástky. Ale kdyby jsou chyby.
Takže vážení škodováci: jakýkoliv servis bude jinde, jen ne u vás s vyjímkou nezbytných a výrobcem vynucených akcí, budou-li jaké.
Zkráceně: Škoda vám dá do auta 16GB SD kartu k navigaci s doživotní aktualizací map. A potom zvětší objem dat pro navigaci a ta data už se na kartu nevejdou. A máte smůlu, musíte si koupit novou kódovanou kartu za šest tisíc. Až do včera jsem to pokaždé na tu kartu nějak nacpal. Včera už to nešlo. Prostě hrnec s daty přetekl.
A tak volám znovu do servisu a znovu do Škodovky s otázkou, jak se k tomu postavěj. Odpověď je tři roky stejná: "kup si novou kartu a nevotravuj." To mě dožralo. Volal jsem i na Českou obchodní inspekci. Tam mi řekli, že si mám vyplnit formulář a že si ho přečtou.
Nic jsem nevyplnil, kašlu na ČOI, kašlu na Škodovku. Našel jsem jiné řešení.
Tedy: větší kartu si bez problému můžu koupit od jiného dodavatele za třetinovou cenu. Je mi fuk, jak k ní přišel.
Obchodníkům od Škodovky se zřejmě vyplatí vydírat mě i další zákazníky kvůli blbý kartě za pár korun, kterou mi chtějí prodat za absurdní částku jenom proto, že je na ní napsáno Škoda a nechali si ji zakódovat. Kdyby se zamysleli a tu kartu mi za normálních pár desítek korun nebo zadarmo vyměnili a omluvili se za chybu, vážil bych si jejich přístupu a používal autorizovaný servis i součástky. Ale kdyby jsou chyby.
Takže vážení škodováci: jakýkoliv servis bude jinde, jen ne u vás s vyjímkou nezbytných a výrobcem vynucených akcí, budou-li jaké.
strukturovanej den
27.července 2022 06:34 / zařazeno v kategorii: o událostech
Moderní trénink je strukturovaný, kombinovaný. Uritě jsem někde něco takového musel číst. Samotného by mě to nenapadlo. Ale asi to tak i bude. Všestrannost toť meka univerzálních sportovců.
Ovšem jakej já jsem sportovec, že. Tudíž se nedá v mém případě o nějakém tréninku vůbec mluvit. Snad o troše pohybu na zdravém vzduch v mezích zákona.
Nuže včera jsme to měli s Monikou velmi strukturované.
Nejdříve probíhala ve včerejším zápise zmíněná archeologická činnost. Pak jsem to všechno, co jsme odkryli, čistil vapkou. A potom? No přeci je úterý, jedu cvičit s Ondřejem. Ale přeci nenechám mou paní samotnou doma.
Nuže tedy na kole za Ondřejem a po cvičení se Monika přidala a hurá na výlet do Břežan. Taková příjemná podvečerní projížďka to byla. Nějakých dvacettři kilometrů s mezipřistám v Břeženach za účelem osvěžení.
Prima strukturovanej den to byl.
Ovšem jakej já jsem sportovec, že. Tudíž se nedá v mém případě o nějakém tréninku vůbec mluvit. Snad o troše pohybu na zdravém vzduch v mezích zákona.
Nuže včera jsme to měli s Monikou velmi strukturované.
Nejdříve probíhala ve včerejším zápise zmíněná archeologická činnost. Pak jsem to všechno, co jsme odkryli, čistil vapkou. A potom? No přeci je úterý, jedu cvičit s Ondřejem. Ale přeci nenechám mou paní samotnou doma.
Nuže tedy na kole za Ondřejem a po cvičení se Monika přidala a hurá na výlet do Břežan. Taková příjemná podvečerní projížďka to byla. Nějakých dvacettři kilometrů s mezipřistám v Břeženach za účelem osvěžení.
Prima strukturovanej den to byl.
užitá archeologie
26.července 2022 06:35 / zařazeno v kategorii: o Olešku
Kdo zná Libici nad Cidlinou, ví, že když si tam chcete udělat třeba i jen důlek na kuličky, musíte přivolat archeology a oni vám udělají ze zahrady doly a najdou tam šipky a přesleny a ohniště a kdovícoještě. U nás na Olešku nebyli Slavníkovci, není tu památková zóna a tudíž tu archeologii pšenka nekvete, což se jeví jako výhoda. Můžete si na své zahradě kopat, kde chcete.
Nu a tak už jsem podruhé kopal.
Kdepak, nehledám poklad, ani si nehraju na Indianu Jonese. Jen jsem si řekl, že když už původní majitelé udělalli kolem domu dlažbu z velikých dlaždic, má smysl to odkrýt a používat, dokud to my sami nezměníme. Je to zarostlé travou a drny, je to schované pod hlínou a dobře deset centimetrů pod okolním trávníkem. Dlaždice občas vykukují, občas nejsou vidět, jsou polámané, celé nakřivo a vyčnívají tak, že připomínají rozbouřenou hladinu. Inu osmdesát let neudržovaná, pokřivená a popraskaná dlažba. Ale pořád lepší než podivná travní džungle.
A tak odkrývám, odkopávám a čistím. Včera jsme čistili dva. Já jsem skrýval drny z dlažby na novém úseku a Monika odtravňovala spáry na úseku již očistěném.
Nu a ta zahradní archeologie mě včera dovedla až pod osmdesátiletý ořech. Dlažba od domu vede dál pod něj. Zřejmě je to chodníček až k sousedům, kde je bývalý zahradní domek po původních majitelích. Tady pod tím ořechem už to ale vypadalo jako normální travnatý povrch. Ostatně jsem tu už několikrát trávu sekal. A ono ne. Je tam dlažba. Jsem zvědav, co tam ještě objevím, až se pustím znovu do vykopávek. Tentokrát to ale bude hlubší. Už je na dlaždicích dobrých dvacet centimetrů hlíny a trávy. V rohu zahrady pod ořechem dokonce i víc. Ovšem chodníček vede do plotu, takže proč se do toho pustím? No protože ty odkryté dlaždice vykopu a použiju tam, kde před domem chybí.
Jestli to klapne, tak bude na světě nový obor činnosti: užitá zahradní archeologie.
ps
Tak chodníček až k plotu tam nebyl. Jen o půl druhé dlaždice dál za odkrytou dlažbou. Holt mě už někdo předběhl. To se se stává i v lepší archeologické společnosti.
pps
A taky už vím, že se dá říznout do prstu o vodu. Zvlášť když jeden nešikovně drží boty, aby si je vapkou po práci umyl …
Nu a tak už jsem podruhé kopal.
Kdepak, nehledám poklad, ani si nehraju na Indianu Jonese. Jen jsem si řekl, že když už původní majitelé udělalli kolem domu dlažbu z velikých dlaždic, má smysl to odkrýt a používat, dokud to my sami nezměníme. Je to zarostlé travou a drny, je to schované pod hlínou a dobře deset centimetrů pod okolním trávníkem. Dlaždice občas vykukují, občas nejsou vidět, jsou polámané, celé nakřivo a vyčnívají tak, že připomínají rozbouřenou hladinu. Inu osmdesát let neudržovaná, pokřivená a popraskaná dlažba. Ale pořád lepší než podivná travní džungle.
A tak odkrývám, odkopávám a čistím. Včera jsme čistili dva. Já jsem skrýval drny z dlažby na novém úseku a Monika odtravňovala spáry na úseku již očistěném.
Nu a ta zahradní archeologie mě včera dovedla až pod osmdesátiletý ořech. Dlažba od domu vede dál pod něj. Zřejmě je to chodníček až k sousedům, kde je bývalý zahradní domek po původních majitelích. Tady pod tím ořechem už to ale vypadalo jako normální travnatý povrch. Ostatně jsem tu už několikrát trávu sekal. A ono ne. Je tam dlažba. Jsem zvědav, co tam ještě objevím, až se pustím znovu do vykopávek. Tentokrát to ale bude hlubší. Už je na dlaždicích dobrých dvacet centimetrů hlíny a trávy. V rohu zahrady pod ořechem dokonce i víc. Ovšem chodníček vede do plotu, takže proč se do toho pustím? No protože ty odkryté dlaždice vykopu a použiju tam, kde před domem chybí.
Jestli to klapne, tak bude na světě nový obor činnosti: užitá zahradní archeologie.
ps
Tak chodníček až k plotu tam nebyl. Jen o půl druhé dlaždice dál za odkrytou dlažbou. Holt mě už někdo předběhl. To se se stává i v lepší archeologické společnosti.
pps
A taky už vím, že se dá říznout do prstu o vodu. Zvlášť když jeden nešikovně drží boty, aby si je vapkou po práci umyl …
otočka na brzdě
25.července 2022 06:37 / zařazeno v kategorii: o událostech
"Půjdeme jezdit?", ptal se v sobotu Matěj.
"Jo, stavím se pro tebe po práci," zněla moje odpověď.
Matěj totiž o prázdninách brigádničí, aby si přivydělal a taky chodí do autoškoly, aby se naučil jezdit a získal řidičák. No a právě s tou autoškolou souvisí to ježdění.
Nuže tedy na nejmenované prázdné a veliké a rovné ploše v nejmenovaném automobilu v bezpečné vzdálenosti od provozu, lidstva i jiných automobilů jsme už podruhé cvičili. Nikololiv tai-ti či wu-shu, nýbrž řízení.
Docela to Matějovi jde. Trénovali jsme hlavně zajíždění do mezer, couvání mezi kužely, zatáčení, vyjíždění, vjíždění na určené místo. Chce to pochopitelně dlouho řídit, aby člověk získal ten odhad v rychlosti a natočení volantu ve správný okamžik, ale v principu to šlo. Jen jedno ze cvičení - vjetí na určené místo popředu s nadjetím a dlouhým obloukem s korekcemi Matějovi pořád nešlo. Musel jsem mu předvést, jak si to představuju a jak to funguje. Prostě žádný spěch, pomaloučku, s dostatečnou rezervou na obou stranách.
Nu a pak přišla na ředu i otázka:
"Jak to funghuje, když vymáčknu spojku a zablokujou se kola?"
"To je nesmysl, to se kola naopak odblokují."
A následovala dlouhá diskuze, během níž jsme dospěli k tomu, že to Matěj asi nějak špatně někde pochopil, že se mělo jednat o "otočku na ruční brzdě", což je vyšší řidičská používaná především ve filmových honičkách. Tak to jsme netrénovali.
Nu, ještě dvě kolečka, nějaké to couvání a pro dnešek končíme.
Půjde to, žádná věda to není, jen nespěchat.
"Jo, stavím se pro tebe po práci," zněla moje odpověď.
Matěj totiž o prázdninách brigádničí, aby si přivydělal a taky chodí do autoškoly, aby se naučil jezdit a získal řidičák. No a právě s tou autoškolou souvisí to ježdění.
Nuže tedy na nejmenované prázdné a veliké a rovné ploše v nejmenovaném automobilu v bezpečné vzdálenosti od provozu, lidstva i jiných automobilů jsme už podruhé cvičili. Nikololiv tai-ti či wu-shu, nýbrž řízení.
Docela to Matějovi jde. Trénovali jsme hlavně zajíždění do mezer, couvání mezi kužely, zatáčení, vyjíždění, vjíždění na určené místo. Chce to pochopitelně dlouho řídit, aby člověk získal ten odhad v rychlosti a natočení volantu ve správný okamžik, ale v principu to šlo. Jen jedno ze cvičení - vjetí na určené místo popředu s nadjetím a dlouhým obloukem s korekcemi Matějovi pořád nešlo. Musel jsem mu předvést, jak si to představuju a jak to funguje. Prostě žádný spěch, pomaloučku, s dostatečnou rezervou na obou stranách.
Nu a pak přišla na ředu i otázka:
"Jak to funghuje, když vymáčknu spojku a zablokujou se kola?"
"To je nesmysl, to se kola naopak odblokují."
A následovala dlouhá diskuze, během níž jsme dospěli k tomu, že to Matěj asi nějak špatně někde pochopil, že se mělo jednat o "otočku na ruční brzdě", což je vyšší řidičská používaná především ve filmových honičkách. Tak to jsme netrénovali.
Nu, ještě dvě kolečka, nějaké to couvání a pro dnešek končíme.
Půjde to, žádná věda to není, jen nespěchat.
koláč místo pálenky
22.července 2022 06:42 / zařazeno v kategorii: o Olešku
Rybízu je pořád dost a proto Monika, moje paní, usoudila, že je třeba upéct další koláč. Je vynikající a rybíz pořád ještě nezmizel úplně. Ovšem jsou tu i další plody. Před dvěma lety jsem z nich nechal vypálit slivovici. Ještě ji mám schovanou. Jenže vloni a letos je těch mirabelek málo, takže na nějaké pálení nemá smysl pomýšlet.
Tak tedy opět koláč.
Včera jsem je vypeckoval, Monika je nasázela do těsta na plech a je z nich naprosto vynikající koláč. Jako od babičky. Možná ještě lepší než ten rybízový. Tak nevím, jestli je lepší dělat z mirabelek pálenku nebo koláče. Tedy z koláčů se rozhodně nemotá hlava.
Tak to má být. Je léto a na zhrádce to kvete, zraje a pořád je něco k zakousnutí.
Jen nevím, co budeme dělat s těmi rajčaty, až začnou zrát. Už teď se zdá, že jich bude nepočítaně.
Mimochodem, když se ten koláč dělá na hranatý plech, je i koláč hranatý. Pak ale jeho označení poněkud pokulhává, že. Není to kolo, tedy to nemůže být koláč. Že by to byl hranáč?
Tak tedy opět koláč.
Včera jsem je vypeckoval, Monika je nasázela do těsta na plech a je z nich naprosto vynikající koláč. Jako od babičky. Možná ještě lepší než ten rybízový. Tak nevím, jestli je lepší dělat z mirabelek pálenku nebo koláče. Tedy z koláčů se rozhodně nemotá hlava.
Tak to má být. Je léto a na zhrádce to kvete, zraje a pořád je něco k zakousnutí.
Jen nevím, co budeme dělat s těmi rajčaty, až začnou zrát. Už teď se zdá, že jich bude nepočítaně.
Mimochodem, když se ten koláč dělá na hranatý plech, je i koláč hranatý. Pak ale jeho označení poněkud pokulhává, že. Není to kolo, tedy to nemůže být koláč. Že by to byl hranáč?
2x za rok
21.července 2022 05:24 / zařazeno v kategorii: o Olešku
Tedy kromě již zméněného rybízu, moruší, dalšího ovoce a třeba rajčat je na zahradě travní džungle. Jistě, nevypadá to nijak uspořádaně ani libě, ale v podstatě jsem dosáhl svého, tedy toho, že zahradu sekám 2x za rok. Tedy jako řádný hospodář louku. Teď zrovna na posekání porost čeká, poněvadž to nechci sekat v tom horku. Celé by to vyschlo a já bych měl pocit, že musím zalívat, což je ten kolotoč, který se na předchozí zahradě stále točí a já do něj už znovu nechci nastupovat.
Nu a tak zalévám jen ta rajčata, což vede k jejich vysokému a bohatému vzrůstu. Dva stromky už jsou velké jako já a rajčat je na nich tolik, že až uzrají, vážně nevím, co s nimi budeme dělat, jelikož těch stromků je dohromady jedenáct.
Ale zpět k té trávě. Ono to posekání na jaře, kdy ještě bylo docela vlhko a sem tam sprchlo, mělo přesně ten dopad, který je vidět na loukách. Tedy tráva je teď tak do půl lýtek, nic není uvadlé, nic nevysychá, nikde nejsou suché fleky. Pochopitelně to není anglický trávník a golfový míček na mé zahradě nenajdete. Na druhou stranu se na zahradě drží vlhkost z nedávných lijáků a je to tu samá kytka, bylinka a vůbec to je víc louka než zahrada. Ve sklepě ta vlhkost naopak zmizela, což ovšem není zásluha vysoké trávy, ale důsledného větrání.
A proč si o tom píšu? Nu protože mám takový ten provinilý pocit, jako že nechávám zahradu zarůst. Nechávám, pravda. Ale vadí to jen přihlížejícímu oku. Zahradě to prospívá.
Nu a tak zalévám jen ta rajčata, což vede k jejich vysokému a bohatému vzrůstu. Dva stromky už jsou velké jako já a rajčat je na nich tolik, že až uzrají, vážně nevím, co s nimi budeme dělat, jelikož těch stromků je dohromady jedenáct.
Ale zpět k té trávě. Ono to posekání na jaře, kdy ještě bylo docela vlhko a sem tam sprchlo, mělo přesně ten dopad, který je vidět na loukách. Tedy tráva je teď tak do půl lýtek, nic není uvadlé, nic nevysychá, nikde nejsou suché fleky. Pochopitelně to není anglický trávník a golfový míček na mé zahradě nenajdete. Na druhou stranu se na zahradě drží vlhkost z nedávných lijáků a je to tu samá kytka, bylinka a vůbec to je víc louka než zahrada. Ve sklepě ta vlhkost naopak zmizela, což ovšem není zásluha vysoké trávy, ale důsledného větrání.
A proč si o tom píšu? Nu protože mám takový ten provinilý pocit, jako že nechávám zahradu zarůst. Nechávám, pravda. Ale vadí to jen přihlížejícímu oku. Zahradě to prospívá.
nečekal to
20.července 2022 05:48 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
Defenestrace je v naší zemi docela populární zábava. Ovšem jak nazvat schazování z balkonu? Nu, nebudu si tu lámat hlavu s latinským překladem, vezmu to rovnou k jádru pudla.
Sedím v pracovně, píšu deník, dveře na balkón otevřené, kočkeni na balkóně. Obvyklá ranní činnost. A jak tak včera píšu, podívám se na kočkeny.
Nemo si právě vlezl za zábradlí a balancuje na úzkém proužku balkonu, jak má ve zvyku, když potřebuje vidět a dosáhnout co nejdál. Indy tam byla taky. Ale teď Nema obešla a už je před zábradlím na balkoně. Volným krokem přišla k Nemovi, sedla si a pozorovala, co Nemo sleduje a jak se naklání přes hranu balkónu. A najednou, jen tak jako by mimochodem, do Nema plácla packou.
No pochopitelně: Nemo to nečekal a šup - už byl dole. V přímém přenosu jsem Indianu načapal, jak Nema z toho balkónu shodila. Čučela na něj dolů a určitě se pod fousy smála, potvora. Došel jsem dolů. Nemo už byl vzorně nastoupen přede dveřmi.
"No tak pojď, ty parašutisto."
Vešel středem jako by se nechumelilo.
Inu nechumelilo se, jen kočkenmi padali z balkónu. Už potřetí.
Sedím v pracovně, píšu deník, dveře na balkón otevřené, kočkeni na balkóně. Obvyklá ranní činnost. A jak tak včera píšu, podívám se na kočkeny.
Nemo si právě vlezl za zábradlí a balancuje na úzkém proužku balkonu, jak má ve zvyku, když potřebuje vidět a dosáhnout co nejdál. Indy tam byla taky. Ale teď Nema obešla a už je před zábradlím na balkoně. Volným krokem přišla k Nemovi, sedla si a pozorovala, co Nemo sleduje a jak se naklání přes hranu balkónu. A najednou, jen tak jako by mimochodem, do Nema plácla packou.
No pochopitelně: Nemo to nečekal a šup - už byl dole. V přímém přenosu jsem Indianu načapal, jak Nema z toho balkónu shodila. Čučela na něj dolů a určitě se pod fousy smála, potvora. Došel jsem dolů. Nemo už byl vzorně nastoupen přede dveřmi.
"No tak pojď, ty parašutisto."
Vešel středem jako by se nechumelilo.
Inu nechumelilo se, jen kočkenmi padali z balkónu. Už potřetí.
rybízová kyselá
19.července 2022 07:37 / zařazeno v kategorii: o událostech
Dějiny se opakují ve spirále času, toť všeobecně známé pravidlo. Tomu pravidlu podléhá i rybíz. Rozhodně tu však nehodlám rozebírat dějinotvornost červených kuliček, nýbrž musím poznamenat, že trhat rybíz bylo vždycky za trest.
"Zajdi k Němečkům, máme si tam natrhat rybíz," říkala babička.
Případně: "Jdi na zahrádku pro rybíz na koláč," kázala maminka.
Pochopitelně jsem hudral, nebavilo mě to a nějaké trhání rybízu stálo na žebříčku hodnot hodně nízko.
A historie se opakuje.
Jenomže teď je rybíz na mojí zahradě.
Co s ním?
No co. Otrhat, něco do koláče, něco do marmelády.
Koláč byl v neděli, moje paní Monika umí znamenitej.
Trhat rybíz pomáhala Monika i Kačka. A tu marmeládu jsem dělal včera já. Sedm kilo rybízu, pomlít v odšťavňovači, ze kterého teče na jedné straně šťáva, na druhé straně padají červená hovínka se semínky.
Tenkrát to tatínek mlel v mlýnku s dlouhým zobákem a se sítkem, ze kterého lezla ta samá hovínka.
Následně svařit v nerezovém hrnci s cukrem.
Maminka to vařila v modrým smaltovaným kastrólku, kterej byl léty zčernalej od těch všech uvařenejch marmelád.
Slít do skleniček a zavřít víčky.
Před lety stačil na rybíz jen celofán a gumička.
Pochopitelně před slitím zkontrolovat, jak to tuhne odkápnutím trochy horké marmelády na talířek.
Tož tak. Dvanáct sklenic rybízové kyselé marmelády na linecké těsto a do perníku je hotových.
A byl s tím úplně stejný celý půlden práce jako tehdá.
"Zajdi k Němečkům, máme si tam natrhat rybíz," říkala babička.
Případně: "Jdi na zahrádku pro rybíz na koláč," kázala maminka.
Pochopitelně jsem hudral, nebavilo mě to a nějaké trhání rybízu stálo na žebříčku hodnot hodně nízko.
A historie se opakuje.
Jenomže teď je rybíz na mojí zahradě.
Co s ním?
No co. Otrhat, něco do koláče, něco do marmelády.
Koláč byl v neděli, moje paní Monika umí znamenitej.
Trhat rybíz pomáhala Monika i Kačka. A tu marmeládu jsem dělal včera já. Sedm kilo rybízu, pomlít v odšťavňovači, ze kterého teče na jedné straně šťáva, na druhé straně padají červená hovínka se semínky.
Tenkrát to tatínek mlel v mlýnku s dlouhým zobákem a se sítkem, ze kterého lezla ta samá hovínka.
Následně svařit v nerezovém hrnci s cukrem.
Maminka to vařila v modrým smaltovaným kastrólku, kterej byl léty zčernalej od těch všech uvařenejch marmelád.
Slít do skleniček a zavřít víčky.
Před lety stačil na rybíz jen celofán a gumička.
Pochopitelně před slitím zkontrolovat, jak to tuhne odkápnutím trochy horké marmelády na talířek.
Tož tak. Dvanáct sklenic rybízové kyselé marmelády na linecké těsto a do perníku je hotových.
A byl s tím úplně stejný celý půlden práce jako tehdá.
pufalo to, kouřilo to
18.července 2022 06:11 / zařazeno v kategorii: o událostech
Jó, století páry … to byly časy. A co teprve ty časy, který nebyly. Tedy v našem vesmíru nebyly, ale v jiném - kdo ví. Takovej steampunk, to je nádhera. Všude to čoudí, točí se, hýbe se, klobouky, dlouhé róby, neviděné kostýmy … nu prostě století páry jinde a jinak.
Odpoledne se steampunkem a oslavou stodvaceti let parovozu Františka Ferdinda de Este se konalo včera na obvyklém místě, v našem vesmíru, tedy v Růžové zahradě na Konopišti. Tentokrát tam bylo o něco méně parních strojů, což nevadilo, neboť bylo alespoň více prostoru si prohlédnout ty, které se dostavily. Byla i parní motorka, která byla dokončena před krátkým časem a na dotaz, zda pojede, se mi dostalo odpovědi, že se klidně můžu projet, pokud ovšem jsem pojištěn u pojišťovny Slavia.
Matěj se naopak velmi intenzivně zajímal o parní stroje pan Buchty, se kterým se dal několikrát do řeči. Že prý z toho bude napřesrok seminární práce. Už se těším. Stroje byly náramné a jak jsem se dozvěděl, pan Buchta si to všechno podle dobové dokumentace sám navrhuje, kreslí i vyrábí, neboť armatůry, které by snad šly někde i koupit, stojí nekřesťanské peníze a navíc nejsou v tom měřítku, které si zvolil. Běhalo mu to nádherně, pufalo to, kouřilo to, točilo se to i svítilo, poněvadž parostroj poháněl dynamo. Monice, mé paní, se nejvíc líbila píšťalka, kterou si nechala předvést.
Nu a Kačka zase hrála hru a objevovala ukryté značky, aby pak dostala za všecny nalezené jednu stránku steampunkového pexesa. A dohnala nás k vyzvednutí výhry všechny, takže máme čtyři stránky steampunku. S tím už se dá hrát.
Přišlo však i jedno zklamání, jelikož pan parní flašinetář byl tak děsně tajnosnubnej a nechtěl ukázat vnitřek flašinetu, že jsem sám až podrobným zkoumáním flašinetu zavřeného zjistil, že je to podvod a v bedýnce je jen jalová klika a zdroj zvuku se dvěma reproduktory. Ale parní stroj měl pěknej, to jo. Tak jsem musel Kačce vysvětlit, jak takovej flašinet fungoval, když byl vopravdickej, nešizenej.
Báječné odpoledne to bylo.
Odpoledne se steampunkem a oslavou stodvaceti let parovozu Františka Ferdinda de Este se konalo včera na obvyklém místě, v našem vesmíru, tedy v Růžové zahradě na Konopišti. Tentokrát tam bylo o něco méně parních strojů, což nevadilo, neboť bylo alespoň více prostoru si prohlédnout ty, které se dostavily. Byla i parní motorka, která byla dokončena před krátkým časem a na dotaz, zda pojede, se mi dostalo odpovědi, že se klidně můžu projet, pokud ovšem jsem pojištěn u pojišťovny Slavia.
Matěj se naopak velmi intenzivně zajímal o parní stroje pan Buchty, se kterým se dal několikrát do řeči. Že prý z toho bude napřesrok seminární práce. Už se těším. Stroje byly náramné a jak jsem se dozvěděl, pan Buchta si to všechno podle dobové dokumentace sám navrhuje, kreslí i vyrábí, neboť armatůry, které by snad šly někde i koupit, stojí nekřesťanské peníze a navíc nejsou v tom měřítku, které si zvolil. Běhalo mu to nádherně, pufalo to, kouřilo to, točilo se to i svítilo, poněvadž parostroj poháněl dynamo. Monice, mé paní, se nejvíc líbila píšťalka, kterou si nechala předvést.
Nu a Kačka zase hrála hru a objevovala ukryté značky, aby pak dostala za všecny nalezené jednu stránku steampunkového pexesa. A dohnala nás k vyzvednutí výhry všechny, takže máme čtyři stránky steampunku. S tím už se dá hrát.
Přišlo však i jedno zklamání, jelikož pan parní flašinetář byl tak děsně tajnosnubnej a nechtěl ukázat vnitřek flašinetu, že jsem sám až podrobným zkoumáním flašinetu zavřeného zjistil, že je to podvod a v bedýnce je jen jalová klika a zdroj zvuku se dvěma reproduktory. Ale parní stroj měl pěknej, to jo. Tak jsem musel Kačce vysvětlit, jak takovej flašinet fungoval, když byl vopravdickej, nešizenej.
Báječné odpoledne to bylo.
vlivem měsíčních paprsků ...
15.července 2022 06:07 / zařazeno v kategorii: o událostech
Na co přesně mají vliv měsíční paprsky o úplňku, to tedy vážně nevím. Možná náměsíčníci by věděli. V každém případě se dějí věci.
Tak například s tím klíčem od garáže. Mám jenom jeden. Takže je uložen bezpečně a permanentně na neznámém místě, čili v hrníčku na parapetu v síni. No jo v hrníčku. Ale včera tam nebyl.
Před dvěma dny ho měl Matěj, předevčírem jsem klíč měl já. A včera? Včera zmizel. Takže v pracovních kraťasech není. Na stole v pracovně není. Na jiných stolech v jiných místnostech není. V koupelně není. V autě není. V zámku garáže není. Ale já ho potřebuju! Jinej nemám!
Pobíhal jsem po domě a v okolí domu v cvičebních kraťasech a v triku. Do toho volá má paní, já jí sděluji, že nic nepotřebuju kromě toho klíče, kterej nemůžu najít. Do háje.
"A nemáš ho v kapse?"
"Nemám. Ani na stole ani v hrnku ani v zámku."
"Tak to teda nevím."
"Já taky ne."
Položil jsem telefon a sáhl pro kapesník do kapsy.
Ano, modří už vědí: klíč byl v kapse kraťasů na cvičení.
Nebo ty ponožky. To už byla Monika doma a já jel cvičit. A ty ponožky taky nikde nebyly a to jsem si byl jist, že jsem je měl před pár minutami v ruce. Schody jsem vyšel nemíň třikrát a všechno prošel pětkrát. Ponožky nikde.
"Ale dyť je máš tady na židli!"
"No jo … dík … tak já jedu cvičit …"
"Jeď!"
Na co to svést? Na Měsíc! To všechno tím vlivem těch paprsků toho superúplňku!
Anebo mám jen děravou paměť?
Tak například s tím klíčem od garáže. Mám jenom jeden. Takže je uložen bezpečně a permanentně na neznámém místě, čili v hrníčku na parapetu v síni. No jo v hrníčku. Ale včera tam nebyl.
Před dvěma dny ho měl Matěj, předevčírem jsem klíč měl já. A včera? Včera zmizel. Takže v pracovních kraťasech není. Na stole v pracovně není. Na jiných stolech v jiných místnostech není. V koupelně není. V autě není. V zámku garáže není. Ale já ho potřebuju! Jinej nemám!
Pobíhal jsem po domě a v okolí domu v cvičebních kraťasech a v triku. Do toho volá má paní, já jí sděluji, že nic nepotřebuju kromě toho klíče, kterej nemůžu najít. Do háje.
"A nemáš ho v kapse?"
"Nemám. Ani na stole ani v hrnku ani v zámku."
"Tak to teda nevím."
"Já taky ne."
Položil jsem telefon a sáhl pro kapesník do kapsy.
Ano, modří už vědí: klíč byl v kapse kraťasů na cvičení.
Nebo ty ponožky. To už byla Monika doma a já jel cvičit. A ty ponožky taky nikde nebyly a to jsem si byl jist, že jsem je měl před pár minutami v ruce. Schody jsem vyšel nemíň třikrát a všechno prošel pětkrát. Ponožky nikde.
"Ale dyť je máš tady na židli!"
"No jo … dík … tak já jedu cvičit …"
"Jeď!"
Na co to svést? Na Měsíc! To všechno tím vlivem těch paprsků toho superúplňku!
Anebo mám jen děravou paměť?
superúpněk nebyl
14.července 2022 08:13 / zařazeno v kategorii: o událostech
"Ahoj, dneska bude superúplněk!", povídám Ondřejovi, když jsem si přijel zacvičit.
"Jo? … Tak to abysme se dívali," odvětil Ondřej, "a večer bude pivo."
"Tak to abysme se připojili," děl jsem v odpověď.
A zacvičili jsme si. A večer jsme se připojili na síť na virtuální pivo v ose Karlín - Modřany - Zvole - Oleško.
"Ahoj," zdravím Michala, "víš že je dneska superúplněk?"
Místo ospovědi mi ukázal aparát s nasazeným teleobjektivem a stativ.
"No jo, ale jsou mraky, nic nebude. Já jsem taky nachystanej a vidím nad sebou jenom šedou. Je to blbý."
"Jo, je."
Přišel Richard. Přišel pozdě. A povídá:
"Kluci, já byl fotit superúplněk a byl úplně za mrakama, nic nebylo."
"Teď to tu řešíme."
A tak jsme ten včerejší superúplněk úplně všichni prošvihli. Nebyl superúpněk, byly mraky.
Ale pywo bylo.
"Jo? … Tak to abysme se dívali," odvětil Ondřej, "a večer bude pivo."
"Tak to abysme se připojili," děl jsem v odpověď.
A zacvičili jsme si. A večer jsme se připojili na síť na virtuální pivo v ose Karlín - Modřany - Zvole - Oleško.
"Ahoj," zdravím Michala, "víš že je dneska superúplněk?"
Místo ospovědi mi ukázal aparát s nasazeným teleobjektivem a stativ.
"No jo, ale jsou mraky, nic nebude. Já jsem taky nachystanej a vidím nad sebou jenom šedou. Je to blbý."
"Jo, je."
Přišel Richard. Přišel pozdě. A povídá:
"Kluci, já byl fotit superúplněk a byl úplně za mrakama, nic nebylo."
"Teď to tu řešíme."
A tak jsme ten včerejší superúplněk úplně všichni prošvihli. Nebyl superúpněk, byly mraky.
Ale pywo bylo.
gril až napodruhé
13.července 2022 07:37 / zařazeno v kategorii: o událostech
Už nějakou dobu mám vybráno, alo pořád nebyla ta správná příležitost. Až včera tu lavinu událostí spustila moje paní Monika. Když už stěhujeme dřevěné zahradní židličky a stolek, pak je konečně důvod přivézt i ten gril a něco na něm připravit. Nuže naložil jsem to všechno do auta a jeli jsme každý svým a po svém. Ale já to vzal s malou zastávkou přes OBI, abych tam vyzvedl ten gril. Aby bylo překvapení. Jen jsem po telefonu poprosil Moniku, aby cestou něco na ten gril ulovila.
Všechno klaplo. Já přijel domů dřív, Monika hned za mnou, Matěje jsme slíbili vyzvednout později ve Vraném na nádraží a já se dal do montování.
A ouha!
Tuhle mi něco chybí … a tady je to nějaký prohnutý a ošoupaný … sákryš! Dal jsem se do prohledávání krabice, pytlíků, obalů … marně. Pár docela podstatných součástek chybělo. Naštěstí to bylo ještě před zavírací dobou a tak volám do obchodu pro pomoc.
"Přijeďte, vyměníme kus za kus," znělo z druhé strany.
Jak to bylo, tak jsem to naskládal do kufru a jel jsem to celé vyměnit. Byli tam velmi ochotní lidé. Pan prodavač pochopil, naložil, odvezl, zavolal paní vedoucí. Paní vedoucí rozumněla, schválila, omluvila se za nepříjemnost. Pan prodavač přivezl gril nový, spolu jsme prohlédli, jestli je v balení vše. Bylo. Naložil jsem a hurá domů.
Sborka grilu byla blesková, mezitím Monika přivezla Matěje, Matěj udělal třísky, roztopili jsme to a šup-šup, bylo ugrilováno to, co má paní ulovila a nachystala.
Takže překvapení nakonec vyšlo. Všichni jsme se olizovali, náramné to bylo. Jen holt jsme to kápku protáhli a spát jsme šli až po půlnoci. A já, jak pravila má paní, bych vyhrál závody v sestavování grilu.
"Ale kdybys nepospíchal a nebyl tak hladovej, určitě by ti to trvalo daleko dýl. S tím prvním neúplným jsi se hrozně loudal."
Inu není nad to, když má v rodině alespoň někdo objektivní pohled na věc.
Všechno klaplo. Já přijel domů dřív, Monika hned za mnou, Matěje jsme slíbili vyzvednout později ve Vraném na nádraží a já se dal do montování.
A ouha!
Tuhle mi něco chybí … a tady je to nějaký prohnutý a ošoupaný … sákryš! Dal jsem se do prohledávání krabice, pytlíků, obalů … marně. Pár docela podstatných součástek chybělo. Naštěstí to bylo ještě před zavírací dobou a tak volám do obchodu pro pomoc.
"Přijeďte, vyměníme kus za kus," znělo z druhé strany.
Jak to bylo, tak jsem to naskládal do kufru a jel jsem to celé vyměnit. Byli tam velmi ochotní lidé. Pan prodavač pochopil, naložil, odvezl, zavolal paní vedoucí. Paní vedoucí rozumněla, schválila, omluvila se za nepříjemnost. Pan prodavač přivezl gril nový, spolu jsme prohlédli, jestli je v balení vše. Bylo. Naložil jsem a hurá domů.
Sborka grilu byla blesková, mezitím Monika přivezla Matěje, Matěj udělal třísky, roztopili jsme to a šup-šup, bylo ugrilováno to, co má paní ulovila a nachystala.
Takže překvapení nakonec vyšlo. Všichni jsme se olizovali, náramné to bylo. Jen holt jsme to kápku protáhli a spát jsme šli až po půlnoci. A já, jak pravila má paní, bych vyhrál závody v sestavování grilu.
"Ale kdybys nepospíchal a nebyl tak hladovej, určitě by ti to trvalo daleko dýl. S tím prvním neúplným jsi se hrozně loudal."
Inu není nad to, když má v rodině alespoň někdo objektivní pohled na věc.
keška na Arbesáku
12.července 2022 06:28 / zařazeno v kategorii: o událostech
Ke geocashingu se vracím zřídka. Popravdě řečeno jsem na hledání kešek nějak pozapomněl, ale Matěj mi to připomněl a občas nějakou najde. Včera jsem měli schůzku v Praze, abychom jednu našli společně. Ukázalo se totiž, že jsme ji hledali každý zvlášť, každý jindy a ani jeden z nás ji nenašel. Já už ji hledal vícekrát před lety. Matěj nedávno. A nic.
Nuže tedy sejděme se na Arbesově náměstí. Oba jsme měli zapnutou aplikaci v telefonu, oběma nám to ukazovalo stejně. Četli jsme stejnou nápovědu, stejné logy od těch, kteří již kešku našli. Četli jsme i legendu ke kešce i to, že zakladatel chodí téměř denně kolem a kontroluje, jestli je schránka v pořádku. Četli jsme, že keška potřebuje údržbu a logbook je kapku promočený … to všechno jsme si přečetli. I to, že keška samotná je tradiční a "jiná". Chodili jsme tam kolem jako mlsný psi a nic. Zase nic. Je to záhada. Ten kačer, co ji založil, byl všema mastma mazanej. Někde něco vypadá, jako že to tam patří a přesto to tam nepatří a je to keška. Ale co? A kde?
Já v minulosti málem rozebral koš, lavičku, pouliční lampu, plůtek, kameny z obrubníku … a nic. Nikde nic.
Inu, budeme s Matějem muset na sobě zapracovat. Takhle z nás vopravdový kačeři nikdy nebudou.
Nuže tedy sejděme se na Arbesově náměstí. Oba jsme měli zapnutou aplikaci v telefonu, oběma nám to ukazovalo stejně. Četli jsme stejnou nápovědu, stejné logy od těch, kteří již kešku našli. Četli jsme i legendu ke kešce i to, že zakladatel chodí téměř denně kolem a kontroluje, jestli je schránka v pořádku. Četli jsme, že keška potřebuje údržbu a logbook je kapku promočený … to všechno jsme si přečetli. I to, že keška samotná je tradiční a "jiná". Chodili jsme tam kolem jako mlsný psi a nic. Zase nic. Je to záhada. Ten kačer, co ji založil, byl všema mastma mazanej. Někde něco vypadá, jako že to tam patří a přesto to tam nepatří a je to keška. Ale co? A kde?
Já v minulosti málem rozebral koš, lavičku, pouliční lampu, plůtek, kameny z obrubníku … a nic. Nikde nic.
Inu, budeme s Matějem muset na sobě zapracovat. Takhle z nás vopravdový kačeři nikdy nebudou.
čtyři babičky
11.července 2022 05:58 / zařazeno v kategorii: o jiných krajích
Ono je teď takové výletové počasí. Na koupání není, to se prostě ve dvanácti stupních po ránu nedá. Nu a tak má paní našla, že je v Borovanech Borůvkobraní, já našel pouť v Klatovech a jeli jsme.
Byl borůvkový čaj, byly borůvkové knedlíky, byl šašek, ale hlavně byly takové prima babičky.
Čtyři babičky.
Jen jsme přišli, koupili jsme si od nich báječný borůvkový koláč - inu jako od babičky. A potom, když už vyprodaly, co napekly doma, rozbalily babičky pekáčky a těsto a pokračovaly v práci i na trhu. Smažily skvělý bramborák a to tak skvělý, že tím česnekem a majoránkou ten bramborák převoněl všechny borůvky, co na borůvkobraní byly a byla na něj fronta. No museli jsme si dát taky, to dá rozum. Byl náramnej.
A babičky se i nechaly vyfotit, i když pokladní babička trochu protestovala a ta čtvrtá raději stála stranou. Ale nakonec to všechno klaplo. Fotka třech babiček byla, bramborák byl a my jsme to od bramboráku z Borovan vzali do Klatov. Tam nebyl bramborák, ale barokní lékárna U Bílého Jednorožce, pijavice v lahvi, strichnín za zrcadlem, řezbář na náměstí a prima kafe pod hradbami.
Nu byl to fajn výlet. I moje paní Monika si ho pochvalovala.
A ty babičky, ty byly jako tři mušketýři. Ti byli taky čtyři.
Byl borůvkový čaj, byly borůvkové knedlíky, byl šašek, ale hlavně byly takové prima babičky.
Čtyři babičky.
Jen jsme přišli, koupili jsme si od nich báječný borůvkový koláč - inu jako od babičky. A potom, když už vyprodaly, co napekly doma, rozbalily babičky pekáčky a těsto a pokračovaly v práci i na trhu. Smažily skvělý bramborák a to tak skvělý, že tím česnekem a majoránkou ten bramborák převoněl všechny borůvky, co na borůvkobraní byly a byla na něj fronta. No museli jsme si dát taky, to dá rozum. Byl náramnej.
A babičky se i nechaly vyfotit, i když pokladní babička trochu protestovala a ta čtvrtá raději stála stranou. Ale nakonec to všechno klaplo. Fotka třech babiček byla, bramborák byl a my jsme to od bramboráku z Borovan vzali do Klatov. Tam nebyl bramborák, ale barokní lékárna U Bílého Jednorožce, pijavice v lahvi, strichnín za zrcadlem, řezbář na náměstí a prima kafe pod hradbami.
Nu byl to fajn výlet. I moje paní Monika si ho pochvalovala.
A ty babičky, ty byly jako tři mušketýři. Ti byli taky čtyři.
černý táhne a dává mat
08.července 2022 05:31 / zařazeno v kategorii: o rodině
Mám takový nejasný dojem, že jsem si tu kdysi cosi zapsal o historickém šachovém automatu Wolfganga von Kempelena. Bylo to, myslím, v souvislosti s filmem, který jsem v mládí viděl a na který si ne a ne vzpomenout. Nu v každém případě je to tak, že film jsem stále neobjevil a automat, který nebyl automatem, ale šikovným podfukem se skříní na ukrytého šachistu, je v háji, neboť někdy v devatenáctém století shořel ve Filadelfii. Nezbývá než se ty šachy naučit sám. K tomu mě vede Matěj. A šachy po dědečkovi.
Koupil jsem k šachům velikánskou šachovnici, jelikož to jsou šachové figurky opravdu velké a občas si zahrajeme. Vůbec to neumím a Matěj mě celkem snadno poráží. Zřejmě si nacvičil nějaké ty tahy, což já jsem neudělal a tudíž je to razdva. Šup-šup a už mám mát. Šustrmat se to prý jmenuje a dá se to naučit. Příručky jsou toho plné. Já na příručky moc nejsem a tak prohrávám. A učím se hrou.
Občas mi to vyjde. Zrovna před pár dny jsem Matěje porazil. Nějak nebyl ve své kůži a já ani nevěděl, co to vlastně dělám a najednou: černý táhne a dává mat. Černej jsem já.
Tož tuhle je k tomu obrázek pro šachisty:
PS
film nalezen …
Díky laskavému čtenáři jsem znovu začal hledat …. A našel jsem:
Není to ruský film, ale francouzský televizní seriál. Je z roku 1972. Jedná se o díl seriálu s názvem "Hráč v šachy / Le joueur d'échecs"
Zde odkazy:
- csfd
- imdb
- dabing forum
A v diskuzích na dabing fóru jsem našel to, na co si pamatuju i já (jen se také pletou v zemi původu): .... "Tohle mi napsal kamarád a na to si moc nepamatuju, myslím že to byl film, ale kdo ví .... To byl snad polský seriál a jmenoval se Slavné úteky. koncíl ten díl, jak ho odvážel pres hranice v tom stroji a dustojník rekl, že když je to stroj tak ho kulka nezabije a strelil mechanickému hráci kulku do prsou. A on vojáka chytil za krk a uškrtil ho. Pak kocí prásknul bicem a brycka mizí na obzoru. Je to ono." ...
Takže záhada je vyřešena, stačí jen koupit na amazonu.
Koupil jsem k šachům velikánskou šachovnici, jelikož to jsou šachové figurky opravdu velké a občas si zahrajeme. Vůbec to neumím a Matěj mě celkem snadno poráží. Zřejmě si nacvičil nějaké ty tahy, což já jsem neudělal a tudíž je to razdva. Šup-šup a už mám mát. Šustrmat se to prý jmenuje a dá se to naučit. Příručky jsou toho plné. Já na příručky moc nejsem a tak prohrávám. A učím se hrou.
Občas mi to vyjde. Zrovna před pár dny jsem Matěje porazil. Nějak nebyl ve své kůži a já ani nevěděl, co to vlastně dělám a najednou: černý táhne a dává mat. Černej jsem já.
Tož tuhle je k tomu obrázek pro šachisty:
PS
film nalezen …
Díky laskavému čtenáři jsem znovu začal hledat …. A našel jsem:
Není to ruský film, ale francouzský televizní seriál. Je z roku 1972. Jedná se o díl seriálu s názvem "Hráč v šachy / Le joueur d'échecs"
Zde odkazy:
- csfd
- imdb
- dabing forum
A v diskuzích na dabing fóru jsem našel to, na co si pamatuju i já (jen se také pletou v zemi původu): .... "Tohle mi napsal kamarád a na to si moc nepamatuju, myslím že to byl film, ale kdo ví .... To byl snad polský seriál a jmenoval se Slavné úteky. koncíl ten díl, jak ho odvážel pres hranice v tom stroji a dustojník rekl, že když je to stroj tak ho kulka nezabije a strelil mechanickému hráci kulku do prsou. A on vojáka chytil za krk a uškrtil ho. Pak kocí prásknul bicem a brycka mizí na obzoru. Je to ono." ...
Takže záhada je vyřešena, stačí jen koupit na amazonu.
tyč je třeba schovat
07.července 2022 05:03 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
Pochopitelně nevstávám v půl pátý, to opravdu ne. V půl šestý jo, to je jiná, ale v půl pátý je fakt brzo. Tedy pokud …
To člověk takhle spí spánkem spravedlivých, když tu ho zničehož nic vzbudí třesk sklenice dopadnuvší na podlahu. Tisíc láter, co se to děje!? Jaká sklenice? Vždyť tady v ložnici ani není dlažba, tak se nemohlo nic rozbít. A co by se rozbilo, vždyť tu žádná sklenice není. To muselo být na chodbě. Ale tam taky o žádné sklenici nevím.
A tak člověk vstane v půl čtvrté, mžourá, rozespale se potácí a jde se podívat, co se to děje.
Pochopitelně žádná sklenice. Otevíral jsem večer padací dvířka na půdu, aby chodba přes noc vychladla a vyvětrala. Do rohu chodby jsem postavil tu dlouhou do L zahnutou tyčku se čtyřhranem na konci k otevírání těch padacích dvířek. A o půl čtvrté ráno se kočkeni rozhodli, že tu novotu prozkoumají a zjistí, jak velkej bengál se s ní dá udělat.
Velkej, to mi věřte.
Nu a po tom objevu, že nejde o sklo, ale o tyč, si jde ztrápený člověk zase lehnout, ale už neusne. A tak si jde udělat kafe a všechno si to jde zapsat do deníku, aby to nezapadlo a příští generace věděly, že tyč je potřeba schovat do komory, jinak se jeden nevyspí. Tedy pokud má stejné kočkeny jako já.
To člověk takhle spí spánkem spravedlivých, když tu ho zničehož nic vzbudí třesk sklenice dopadnuvší na podlahu. Tisíc láter, co se to děje!? Jaká sklenice? Vždyť tady v ložnici ani není dlažba, tak se nemohlo nic rozbít. A co by se rozbilo, vždyť tu žádná sklenice není. To muselo být na chodbě. Ale tam taky o žádné sklenici nevím.
A tak člověk vstane v půl čtvrté, mžourá, rozespale se potácí a jde se podívat, co se to děje.
Pochopitelně žádná sklenice. Otevíral jsem večer padací dvířka na půdu, aby chodba přes noc vychladla a vyvětrala. Do rohu chodby jsem postavil tu dlouhou do L zahnutou tyčku se čtyřhranem na konci k otevírání těch padacích dvířek. A o půl čtvrté ráno se kočkeni rozhodli, že tu novotu prozkoumají a zjistí, jak velkej bengál se s ní dá udělat.
Velkej, to mi věřte.
Nu a po tom objevu, že nejde o sklo, ale o tyč, si jde ztrápený člověk zase lehnout, ale už neusne. A tak si jde udělat kafe a všechno si to jde zapsat do deníku, aby to nezapadlo a příští generace věděly, že tyč je potřeba schovat do komory, jinak se jeden nevyspí. Tedy pokud má stejné kočkeny jako já.
dva v sobotu, dva v neděli
04.července 2022 05:28 / zařazeno v kategorii: o událostech
Matěj mě do toho uvrtal a tak jsme jeli. Jeli jsme na festival do Karlových Varů. Což jezdím i tak. Ate to uvrtání bylo vpravdě průlomové: půjdeme na nějaké filmy. To jsem opravdu nikdy nebyl. Už třicet let do Varů jezdím, ale na filmy se mi nikdy nechtělo. Prostě jen tak pobejt a nasát atmosféru. Až teď jsme to s Matějem zkusili. A ono to vyšlo.
V sobotu jsme si přivstali a už před sedmou jsme byli ve frontě u Thermalu. Koupili jsme pasy na sobotu a na neděli, protože v neděli jsme se na festival chystali znovu, ale tentokrát s Monikou, mojí paní, protože Matěj už v neděli nechtěl. Nu a pak lístky. Na něco byly, na něco nebyly. Hned ráno v devět v sobotu jsme si dali Poslední valčík - film Martina Scorseseho. Báječný dokument o posledním koncertu kapely The Band. Užili jsme si ho, byla to radost z parádní muziky a pak nastalo shánění a nesehnání dalších lístků. Stání ve frontě na poslední chvíli, stání ve frontě na vpuštění na film pět minut před začátkem sice bez lístků, ale na pas a další běžný festivalový život, jako hraní si s nádhernými plechovými traktůrky od firmy Kovap, pití birellu (já) a piva (Matěj) na stánku u Prazdroje, filozofování o poslání filmu Klondike, který jsme viděli jako druhý v pořadí a na který jsme se dostali těch pět minut před začátkem jen na pas a vůbec to bylo náramný.
Cestou zpátky Matěj usnul a já se těšil na neděli, že pojedme s mou paní.
Jeli jsme a užili jsme si to ještě víc, protože už nebylo potřeba stát frontu ráno. Listky jsme měli na Den otců (to teda bylo umění, až nám šla hlava kolem, co tím chtěl vlastně autor říct) a pak už jen procházky po lázních, oplatky, birell, neúspěšný pokus pět minut před začátkem, hraní s traktůrkama a úspěšné stání ve frontě pět minut před začátkem do Velkého sálu na soutěžní film Druhořadí.
To vám tedy taky bylo umění, ale bylo to konečně zas alespoň pozitivní, i když si na náš vkus paní debutující režisérka mohla odpustit nejméně dvě politicky korektní scény ve smyslu "budeme budovat lepší společnost, kde budou druhořadí stejně prvořadí jako hlavní postavy".
Nu a pak už jen poslední birell a oplatky a hurá domů s pocitem velmi vydařeného víkendu. Dva filmy jsme stihli v sobotu, dva v neděli. Co víc si přát.
V sobotu jsme si přivstali a už před sedmou jsme byli ve frontě u Thermalu. Koupili jsme pasy na sobotu a na neděli, protože v neděli jsme se na festival chystali znovu, ale tentokrát s Monikou, mojí paní, protože Matěj už v neděli nechtěl. Nu a pak lístky. Na něco byly, na něco nebyly. Hned ráno v devět v sobotu jsme si dali Poslední valčík - film Martina Scorseseho. Báječný dokument o posledním koncertu kapely The Band. Užili jsme si ho, byla to radost z parádní muziky a pak nastalo shánění a nesehnání dalších lístků. Stání ve frontě na poslední chvíli, stání ve frontě na vpuštění na film pět minut před začátkem sice bez lístků, ale na pas a další běžný festivalový život, jako hraní si s nádhernými plechovými traktůrky od firmy Kovap, pití birellu (já) a piva (Matěj) na stánku u Prazdroje, filozofování o poslání filmu Klondike, který jsme viděli jako druhý v pořadí a na který jsme se dostali těch pět minut před začátkem jen na pas a vůbec to bylo náramný.
Cestou zpátky Matěj usnul a já se těšil na neděli, že pojedme s mou paní.
Jeli jsme a užili jsme si to ještě víc, protože už nebylo potřeba stát frontu ráno. Listky jsme měli na Den otců (to teda bylo umění, až nám šla hlava kolem, co tím chtěl vlastně autor říct) a pak už jen procházky po lázních, oplatky, birell, neúspěšný pokus pět minut před začátkem, hraní s traktůrkama a úspěšné stání ve frontě pět minut před začátkem do Velkého sálu na soutěžní film Druhořadí.
To vám tedy taky bylo umění, ale bylo to konečně zas alespoň pozitivní, i když si na náš vkus paní debutující režisérka mohla odpustit nejméně dvě politicky korektní scény ve smyslu "budeme budovat lepší společnost, kde budou druhořadí stejně prvořadí jako hlavní postavy".
Nu a pak už jen poslední birell a oplatky a hurá domů s pocitem velmi vydařeného víkendu. Dva filmy jsme stihli v sobotu, dva v neděli. Co víc si přát.
Pepík III. před Medúzou
01.července 2022 06:11 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
Už nějakou dobu o ní vím, ale pořád se nějak nedařilo ji vidět. Konkrétně tedy Hlavu Medúzy. Jo, už šestadvacet let ji v Ypsilonce hrajou a teprve včera jsem ji spolu s mou paní viděl. A stálo za to si počkat. Je to skvělé představení. Doporučuju nezapomenout a jít se podívat. A nejen do Ypsilonky.
Hned vedle totiž bydlí Pepík. Už pan Werich vyprávěl, jak ho tatínek vodil do pojišťovny, kde dole ve vstupní hale ve fontánce bydlel pojišťovací úhoř. Nu a on je tam stále. Tedy ten úhoř. V pořadí již třetí a zdá se, že se mu daří dobře. Byl jsem se na něj podívat. Pepík Třetí se na mě taky podíval a kousek povyplul, aby lépe viděl. Koukali jsme se na sebe a zdálo se, že se usmívá, pokud se tedy úhoř může usmívat.
Komická situace nastala, když jsem mou paní přivedl k Pepíkovi.
"Já sem chodím pravidelně, ale vůbec jsem si ho nevšimla," pravila.
No jo, to je ten uspěchanej svět. Pořád se něco zařizuje, ale navštívit pojišťovacího úhoře, na to není čas.
A tak mám radost, že jsme si včera navečer před Medúzou na Pepíka Třetího ten čas udělali.
Možná měl radost i on.
Hned vedle totiž bydlí Pepík. Už pan Werich vyprávěl, jak ho tatínek vodil do pojišťovny, kde dole ve vstupní hale ve fontánce bydlel pojišťovací úhoř. Nu a on je tam stále. Tedy ten úhoř. V pořadí již třetí a zdá se, že se mu daří dobře. Byl jsem se na něj podívat. Pepík Třetí se na mě taky podíval a kousek povyplul, aby lépe viděl. Koukali jsme se na sebe a zdálo se, že se usmívá, pokud se tedy úhoř může usmívat.
Komická situace nastala, když jsem mou paní přivedl k Pepíkovi.
"Já sem chodím pravidelně, ale vůbec jsem si ho nevšimla," pravila.
No jo, to je ten uspěchanej svět. Pořád se něco zařizuje, ale navštívit pojišťovacího úhoře, na to není čas.
A tak mám radost, že jsme si včera navečer před Medúzou na Pepíka Třetího ten čas udělali.
Možná měl radost i on.
2022
v ne(na)pravid(t)elném deníku
můžete číst: