2017

druzí na 4 x 200m

Soutěže ve wushu jsou pro naše děti už běžnou událostí, takže sobotní účast na soutěži v Kuřimi nikoho nepřekvapila.
Ovšem v neděli měly děti premiéru.
Tomáš se totiž rozhodl rozšířit jim sportovní obzor a po dvou loňských přespolních bězích je přihlásil i na štafetu 4 x 200m. Konaly se Pražské přebory atletických oddílů a tudíž se naskytla ta správná příležitost. Pochopitelně naše děti neběhají žádnou extra ligu, na to nejsou zaměřené. Ale Tomáš jim dopřává všestranný rozvoj a tím pádem i běh.
Na těch přeborech to vypadalo jako na opravdových závodech (a taky to opravdové závody byly), čímž vznikla obava, že my se s naším oddílem s těmihle atlety nemůžeme nijak měřit. Ukázalo se, že to není pravda.
Pochopitelně se naši nemůžou pasovat s borci z extraligy, to ne. Ovšem atletické přebory jsou zřejmě uspořádány tak, aby každý mohl se ctí soutěžit ve své výkonostní kategorii. Nu a naši v té své byli skvělí! Předběhli je jen borci ze Slavie a skončili tak ve svém rozběhu druzí.
Bylo to velké překvapení zvlášť proto, že za jednu nemocnou kamarádku zaskočila, tedy zaběhla, Kačka. Ta mi udělala největší radost. Já myslel, že se jen tak po té dráze proběhne a ona ne. Kačka zabojovala a dokázala jí předbědběhnout jen jedna soupeřka, dvakrát taková jak Kačka.
Takže závod byl děsně dramatickej, jelikož Matěj zahajoval, nenechal se předběhnout a předával jako první. Denču předběhla jen soupeřka ze Slavie, ovšem bylo to jak David proti Goliášovi. Kačka bojovala a v závěru před předávkou jí předběhla dvakrát větší závodnice, nu a Jenda, to je velkej bojovník, ten náskok jako finišmen stáhnul a dokázal se zpátky dostat na druhé místo, které naší štafetě nakonec zůstalo.
Byl to skvělej závod, děti z něho měly radost a díky Tomášovi mají další sportovní zkušenost.
Fajn nedělo to byla.



160219_Matej

160219_Denca

160219_Kacka

160219_Jenda

jsou sice bráchové, ale ...

Jsme ve věku opatření, zajištění, prověření … skoro už jsme tam, kde nás chtěl Velký bratr mít. Spějeme tam dobrovolně, v zájmu vlastní bezpečnosti, jak s oblibou papouškují všichni političtí korektníci. Nu a v takové době musí mít každý nějakou bumášku na to, že existuje. Nejčastěji občanku. Kdo ještě není občanem a nemůže jí mít, musí mít pas. Kdo nemá pas, je … je bez pasu.
Bez pasu se ocitli Kačka s Matějem právě teď, poněvadž už uběhlo pět let od vydání jejich pasu prvního, což znamená, že pozbývá platnosti a je třeba vystavit nový, opět na pět. Tedy na pět let.
Už z toho, jak probíhal ten akt žádání o pas je vidět, jak jsou každej jinej.
Matěj se deset minut před zrcadlem na dveřích žadatelny upravoval a pořád si nepřipadal dost umělecky rozcuchanej.
Kačka sundala čepici, a prohlásila, že si nevzala hřeben, jelikož jsem jí neřek', že se bude česat, pročež to takhle stačí. Uhrábla si vlasy na stranu a přistoupila k fotografování.
Matěj děl, že se neumí usmívat a fotku jsme aranžovali natřikrát. A pořád prej to není ono.
Kačka zasedla, usmála se a fotka byla na první dobrou.
Matěj pravil, že neumí dost čitelně psát a to, co vytvořil na podpisovou destičku, přesně odpovídalo tomu, co řekl. Teprve když už bylo pozdě, prohlásil, že netušil, že se má podepsat. Ale nakonec je to prý fuk.
Kačka si podpis nacvičila a pak jej krasopisně namalovala do příslušného rámečku.
Matěj se ptal, u jakého okénka si ten pas vyzvedneme a děsně se divil, že to nebude hned, ale až za čtrnáct dní.
Kačka se ptala, kam teď půjdeme a jestli to bude překvapení.
A takhle je to se vším.
Jsou to sice bráchové, ale každej jinej. Jako ty medvědi od Kolína.

máte to na papíře

Zrovna předevčírem jsem tu opěvoval elektroniku a zavrhoval starý papírový jízdní řád. To pořád platí, ovšem ten papír jako nositel informace je a zřejmě zůstane v určitých situacích nenehraditelný.
Například máte lítačku (
o té jsem se tu taky zmiňoval) a na ní máte nahranej elektronickej kupón elektronický žákovský půlroční jízdenky. Tedy pokud si vzpomenete, že je potřeba jí koupit. Já si nevzpomněl a nikdo jinej taky ne. Takže Matěj včera hlásil, že mu pan řidič autobusu říkal, že nemá platnej kupón.
Tak musíme kupón koupit. No jo, ale u pokladny nám paní řekla, že to nejde. Že se to prodává jenom do pátýho dne prvního měsíce školního pololetí a pak že spadla klec.
"No to je výborný, tak co máme dělat?"
"Snad se dá ještě koupit u Dopravních podniků tan papírovej kupón."
Vzpomněl jsem si na mojí sto let starou lítačku, do které jsem si takový kupón kupoval každý měsíc.
"No tak my to tam zkusíme."
Zamířili jsme do ulice Na Bojišti, kde je kromě známé hospody U Kalicha taky hnízdo Dopravních podniků HlmP.
A vida: tady, u prvního okýnka, nám slečna poradila, že musíme ke čtvrtýmu okýnku a tam … A tam nám paní prodala ten tejemnej papírovej kupón, co platí jako půlroční žákovská jízdenka. Musí se na něj dopsat pásma, pro která má platit, číslo lítačky, číslo průkazky, ale když todle všecko zvládnete, máte to na papíře a můžete zase půl roku jezdit.
Ještě že tenkrát ten papír vynalezli. Včera se nám to náramně hodilo.

čtyři je víc než dva

Jezdím čtyřkolkama teprve sedmnáct let, takže viděno dějinami vesmíru to ani není poznat. Na druhou stranu z pohledu historie automobilové je to časový úsek docela viditelný, takže se dá říct, že bych mohl srovnávat. Teď mě zrovna moje čtyřkolka dožrala, takže ke srovnávání je příležitost.
Jde mi, kromě těch čtyř kol, pochopitelně, především o spolehlivost. Lapálii s převodovkou už jsem tu popsal dostatečně. Auto je v servisu a já jezdím dvoukolkou. A protože nálada na palubě se vůči spolehlivosti čtyřkolek nachází v okolí bodu mrazu, můžu si libovat, jak ta dvoukolka báječně jezdí. Je spolehlivá, nic jí nechybí … A dvoukolek je na světě víc, než čtyřkolek a tak je z čeho si vybírat, ostatně ty čtyřkolky jsou stejně k zlosti …
No napadá mě všelicos. Už jsem byl nalomenej začít se zabývat právě výběrovým řízením na dvoukolku když …
Když jsem jel s dětmi včera domů. Normálně z běřkaského tréninku jako vždycky. Z Vraného nahoru kolem sokolovny po kostkové dlažbě. A tam mi to poprvé proklouzlo. Za chvilku podruhé. Pak nad pilou a znovu pod bývalou restaurací U tří sester. Celkem čtyřikrát ta dvoukolka hrabala. Nebylo to nic zásadního. Jen umrzala ta voda, která během teplého dne roztála a navečer už zase začala mrznout. Elektronické systémy systémově fungovaly a auto jelo dál do kopce. Ale tak nějak jinak. Jako na bruslích.
A bylo po úvahách. Tohle je přesně to, co jsem chtěl odstranit. A taky to, že když jsem onehdá na Šumavě zapadl s autem po břicho do sněhu, musel jsem ho s kamarádem nejdřív z toho sněhu lopatou vyházet a teprv potom jsem mohl odjet. Tohleto už sedmnáct let neznám.
Takže zpátky na stromy, přátelé.
Porouchaná převodovka je jen lapálie, která mě momentálně dožírá, to se dá pochopit. To ovšem nic nemění na tom, že čtyři je víc než dva. Zůstanu u čtyřech. Bylo to tenkrát dobré rozhodnutí.

jako doma

Naštěstí už jsou místo papírového jízdního řádu elektronické pomůcky, kde si ten váš správný spoj najdete líp a rychleji. Když si vzpomenu, jak jsem hledával v těch paírových cihlách nejdřív dráhu, která vede tam, kam chci, pak stranu, na které začínal seznam spojů na té dráze fungujících, pak stanice, kde se přestupuje a zase další trasu … no bylo to na celej večer, naplánovat si cestu. Teď nahodíte aplikaci, zadáte jména počáteční a cílové stanice a už jen prohlížíte, kterej čas se vám bude nejvíc hodit, případně, jak dlouho ta cesta trvá, abyste sice nevyjeli o hodinu dřív, ale necestovali oklikami o dvě hodiny dýl. Jak je vidět, v něčem se ta elektronická doba obyčejnému člověku přeci jen hodí.
Hodila se i mně včera, když jsem si plánoval cestu domů z Malé Chuchle. Čtenářové woleschka a pražáci vědí, kde to je a ti, kteří ne, nechť jsou spraveni o tom, že je to vesnička na jižním okraji Prahy, která se stala její součástí. Tedy tu jezdí městský i příměstský autobus. Je to k nám kousek. Ale!
Pochopitelně je tu zas nějaké ale.
Je to na levém břehu Vltavy. My žijeme na pravém břehu řeky. Po cestách a jediném mostu je to k nám nějakých dvacet minut. Jenomže když použijete hromadnou dopravu, je to jinak. Buď musíte zpátky do Prahy a jet třema či čtyřma autobusama oklikou nebo naším směrem přes Zbraslav. A tam máte dvě možnosti. Buď jedete přes ten most a chytíte vlak nebo jedete dál a vystoupíte u přívozu a přes Vltavu vás převeze převozník.
Chvilku jsem plánoval tu romantickou variantu s převozníkem, ale vzhledem k tomu, že náš autobus, kterej řídí pan řidič Jaroušek, navazuje na vlak, zvolil jsem tu variantu s vlakem. Takže dva autobusy, vlak (měl zpoždění pět minut) a ještě jeden autobus (ten na nás čekal). No, je to hodina a skoro deset minut.
Jediný, co člověka potěší je to, že náš pan řidič se se všema zná a zdravíme se a přejeme si hezkej den a tak … inu, jako doma.