WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

krůček pro lidstvo

Člověku je dáno zapomínat. Myslím, že je to především proto, aby si zbytečně nepřipomínal něco, co by mu mohlo být nepříjemné, jenomže ono se jaksi zapomíná furt a všechno, čili je to tak, že člověk je nepoučitelnej a opakuje, co by opakovat nemusel, kdyby si pamatoval … Tudíž jsou mezi lidmi pamětnické instituce, aby připomínaly, co se zapomnělo.
Aniž bych měl co do činění s nějakou takovou instutucí, v sobotu jsem si vzpomněl, jak jsem tenkrát v létě o prázdninách běhal přes dvůr ke strejčkovi na televizi, jelikož se zrovna chystal ten malej krůček pro člověka. Jo, v devětašedesátým a ještě pár let po tom žil svět kosmonautikou. Nejdřív procházky a potom i projížďky po Měsíci sledovali všichni. Jenomže ono se i to omrzí a tak se vesmírné programy pomaličku staly rutinou a nikoho to už moc nezajímá. Prostě se tam někam nahoru lítá.
Nu a v sobotu po dlouhých letech byl důvod mrknout na televizi a sledovat, jak to těm výletníkům za hranice přitažlivosti jde. Zvláštní na tom je, že se vlastně nestalo nic, co by se od těch sedmdesátých let minulého století nedělo běžně několikrát za rok. Prostě jenom z Floridy odstartovala jedna ze stovek raket, které vozí do vesmíru astronauty. To je celé. Skoro.
Jde totiž o to, že posledních devět let jezdil kosmickej vláček jenom z ruského Bajkonuru a Rusové si za to nechali pěkně platit. Takže nejde ani tak o malé či velké krůčky pro lidstvo, ale konečně zase pro Ameriku, která si znovu po letech může tahat tričko, že má vlastního kosmického dopravce. Sice soukromého, ale amerického. Nu a tak jsme se dívali, jestli to tomu Muskovi vyjde i tentokrát stejně dobře, jako když poslal mezi hvězdy Teslu.
Vyšlo to.
Těší mě to a těší mě i neskrývané úmysly mrknout se na Mars, tedy nikoliv pomocí vozítek, ale jaksi osobně. Ostatně už je na čase. Ve všech těch vědeckofantastickejch románech se mělo za to, že náš letopočet už bude dávno patřit do éry probíhajícího vesmírného osidlování. A až doteď jaksi skutek utek, páč to leze do peněz víc, než si autoři sci-fi dokázali připustit.
Tož nezbývá, než si přát, aby ty penězotoky směřovaly víc na takovýhle výlety ke hvězdám. Znamenalo by to, že člověk přichází k rozumu.
A to by teprv byl ten správnej krůček pro lidstvo.

začal pípat

Jo to je důležitá věc, takovej archiv. Je tam všecko archivovaný. Pochopitelně mezi nejpříjemnější archivy patří archív vín. Tak ten nemám. Nemám ani archivy další kromě jediného. A to archivu filmového. Tam ja takovejch placiček, že se počítají na tisíce. Jenomže ani to nestačí a tak jsou některé filmy archivovány na síťovém disku.
A to už je na světě ten problém.
Jeden z těch disků včera nebyl k nalezení. Tedy fyzicky ano, ale po síti ho nebylo vidět. Počítač ho nenašel, aplikace ho nenašla, ani chytrá krabička disk neviděla.
A disk začal pípat.
To je špatný znamení.
Co se mu přihodilo, to nevím. Ale zřejmě bude na cestě do věčných lovišť po nedávném výpadku proudu, což mi způsobuje starost, neboť pár filmů, které na něm jsou, mi daly docela hodně práce, abych je přivedl zpět k filmovému životu - tedy k možnosti si je občas prohlédnout.
Holt nastanou pokusy o resuscitaci a přehrání obsahu jinam. Tedy pokud ho nějak rozchodím. Nu a pokud ne, budu mít smůlu.
Jeden z archivů bude v pekle.

laskavý diplomat

Tak jsem i v úterý přišel a předstíral pohyby aktivního účastníka cvičení, které se v pátek sice konalo, ale bylo předčasně ukončeno kvůli dešti, jak jsem psal před třemi dny.
V úterý bylo naopak velmi pěkně, slunečno, na cvičení ideálno. A tak jsme provedli pár nenáročných pohybů v písku hřiště na plážový volejbal a pak přešli na trávu. No nejde mi to, co bych si nalhával. Moje velice nepravidelná a spíše občasná přítomnost je původa mojí nepřipravenosti a tudíž se o nějakém souvislém cvičení sestavy tai-ti nedá vůbec mluvit. Tomáš je velice laskavý diplomat a celé to komentuje slovy, že by ty pohyby možná nebyly ani tak špatný, ale problém je v tom, že si sestavu nepamatuju. No von je hodnej.
A tak jsem mu alespoň k tomu písku na hřišti pro plážový volejbal po cvičení sdělil, že závidím dětem, jelikož právě minulý pátek ten volejbal hráli a já bych si taky dal … když už mi to tai-ti nejde, tak třeba by mi ten plážák šel kápku líp.
"Tak přijď ve čtvrtek dřív. Ale vážně," povídal Tomáš.
"Ale jo, přijdu," odvětil jsem já.
A docela se chystám.
Jenomže ono dneska prší už od rána a předpověď není nijak pozitivní. Snad prý částečné ustupování oblačnosti navečer.
No uvidíme. Rozhodně žádnej velkej pařák nebude.
Ale plácnul bych si, kdyby to šlo, to zas jo.

ps
Bylo docela zima, ale dobře to dopadlo, plácnul jsem si.

doblý plo tlávu

"Spatný plo tlávu."
Znáte tu větu? Ne? Ale jo. Určitě jse viděli film Čínská čtvrť s Jackem Nicholsonem. Ta věta je velmi důležitá pro odhalení, zda vrahem je zahradník či někdo jiný.
V našem případě nemáme ani vraha, ani zahradníka. Zůstala jen ta tráva.
O trávu se teď stará Matěj. Podle svého. Ovšem skvěle. Roste mu nádherně, trávník je jako nový, svěží, hustý, bez plevele.
A jak to dělá?
Inu stejně jako já před patnácti roky. Začal s tím letos a baví ho to.
Trávu hnojí tím mým hnojivem s přísadou na hubení plevelu, provzdušňuje ji a pravidelně i dvakrát týdně seká ruční vřetenovou sekačkou.
"Co je na tom divného?", zeptá se světem protřelý trávníkář. Vždyť to je přesně ta péče, kterou trávník vyžaduje.
Divnýho na tom nic není, odpovím já. Akorát, že přesně tohle jsem odmít' dělat. Už jsem o tom psal mockrát v minulosti. Mým cílem bylo ten trávník zvelebovat s naprosto minimální až žádnou péčí. Posledních pár let k tomu pomalu směřovalo. Sekání minimální, hnojení žádné, vertikutace jen jednou za rok … a přece to pořád byla péče větší, než jsem věnoval tomu hustému svěžímu trávníku za humny, který jsem sekal jen dvakrát za sezónu. Tak jak se louka sekat má. Senoseč a otava. A možná i proto byl lepší, než ten na zahradě.
Nu tak teď máme na zahradě zase krásnou trávu. Mám z ní radost a z Matěje taky. A jsem opravdu zvědav, jak dlouho mu to nadšení vydrží.
To na nové zahradě starého domu je to jinak.
Tam se to řídí mými pravidly, která vycházejí z podobného přístupu předchozích majitelů. Byl to původně sad, nyní osázen různými květinami, keři a stromy. Vysoká tráva je součástí té zahrady. Takže sekání toho velkého dílu proběhlo zatím jen jednou a na malé zahradě ta metr vysoká tráva musí počkat, až přivezu sekačku z pravidelné údržby.
Ale zatím je to furt dobrý. Ostatně louka se taky seká jen dvakrát do roka.
A to je "Doblý plo tlávu."

mám vám to říct?

"Mám vám to říct?", ptal se pan zámečník. Zámečník od slova zámek. Pan zámečník byl povolán, aby otevřel trezor, ke kterému jsem neměl klíč.
Minulý týden jsme se po telefonu dohodli, že přijede a pokusí se jednak skříňku otevřít a druhak, bude-li to možné, vyrobí k ní klíč, aby mohla být i nadále používána. Sešli sme se tedy u trezoru a já už se těšil, že uvidím zblízka toho opravdového kasaře, jak se dobývá do nedobytného trezoru. Těšil jsem se i na to, co najdeme uvnitř, neboť i to bylo záhadou a postupem času se myšlenka na ukrytý poklad stávala čím dál více neodbytnou. Představoval jsem si nějaké korunovační klenoty nebo alespoň svitek pergamenu s věcí Makropulos. Nic menšího.
Nuže, pan zámečník složil objemnou brašnu na zem, otevřel ten vak, vzal si baterku a provedl první obhlídku zámku.
"A můžu se na vás dívat? Není to tajný?"
"No jasně, dívejte se, na tom není nic tajnýho," pravil pan zámečník a odložil baterku do brašny.
Teď si pan zámečník vzal ze svého kasařského nádobíčka šroubovák. To mě, přiznám se, trochu zarazilo, poněvadž žádný šroubek z trezoru nekoukal. Ale nešť, já tomu houby rozumím.
Se šroubovákem v ruce se na mě pan zámečník otočil a pronesl onu větu:
"Mám vám to říct?"
"Klidně mi to řekněte. Ono to nepůjde, viďte?"
Pan zámečník se usmál, otočil se k trezoru, vsunul šroubovák do zámku a jemně ho použil jako madlo dvířek.
Zatáhl.
A dvířka se neslyšně otevřela.
Uvnitř nezamčeného trezoru byla položena rozebraná stěna se zámkem a dva klíče.
"Tak aspoň, že nám to tu nechali všechno pohromadě. Já vám to hned na místě opravím," dodal pan zámečník.
A bylo. Nikoho nenapadlo, že by trezor mohl být nezamčený a nepoužívaný kvůli poruše zámku. Nu a stalo se.
Pan zámečník se do toho pustil. Rozebral zámek, odhalil stavítka, vyndal je, tu něco přihnul, tu očistil, tady maličko pilníkem přebrousil, dal to dohromady - a zámek fungoval, jak hodinky.
"Tak to jsem rád, že jste nejel zbytečně. Mám radost, že to zase funguje."
"To já taky. A ten trezor si nechte. Ten je poctivej. Takhle silný stěny už se dneska dělaj jen u těch hodně drahejch. Máte to i jako ochranu před ohněm. Je prostě eště pořád dost dobrej."
"Mockrát děkuju."
Pochopitelně jsem poděkoval i příslušnou částkou za servis trezoru. Rozešli jsme se s veselou a že prý kdybych zas někdy něco potřeboval, mám se ozvat.
Inu ozvu se, ozvu, pan zámečník je skvělej.
To jenom já jsem maličko zklamanej z toho, že místo pokladu byl v trezoru jen porouchanej zámek.