WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

višně a otázky

Tak tedy višně. O moruších jsem psal minulý týden. Dneska to bude o višních. Čímž je jasné, že ovocná sezóna je v plném proudu. Tedy Kačka s Matějem v pátek přinesli košíky a začali jsme. Nejdřív ještě zbytek moruší. Jsou znamenité a pořád dozrávají. Ještě i teď jsou na stromě zelené a pomalu dozrávají. Ale těch už byl jen malý košíček.
A šlo se na višně. Trhali jsme všichni. Ale divily se jen děti. A že prý proč jsou ty višně tak kyselý. A kde se prodávají, když jsme si je ještě nikdy nekoupili. To šlo vysvětlit snadno, poněvadž višně se opravdu moc neprodávají, tedy jestli vůbec. Zkušenost s nimi má jen ten, kdo je má na zahradě a to jsme až do letošního roku neměli. Tudíž děti až teprv teď zjistily, že k jídlu to moc není, že je to hlavně do marmelády.
Nu, první vlna otázek úspěšně zvládnuta. S tou druhou už to tak snadno nešlo.
A to byly otázky stran trhání višní jaksi všeobecně. Jak to, že to tak dlouho trvá. A proč to tak málo přibývá?
"Já už trhám hrozně dlouho a vůbec nic z toho stromu neubylo," hlásil Matěj.
"A to se všechny višně na celým světě trhají takhle? To je děsná práce," stěžovala si Kačka.
Co na to říct?
Ano, je to tak. Ze začátku to ubývá pomalu, protože strom je višněmi obalený. A višně se prostě takhle trhají, stejně jako většina dalších peckovin. Holt je to práce, která se nedá moc zrychlit ani ošidit.
S těmito odpověďmi už taková spokojenost nebyla. Avšak budiž Kačce i Matějovi ke cti, že višně natrhali všecny, jen trochu ještě zůstalo na sobotu a to jsme zvládli za chvilku.
Višeň je očesaná a otázky zodpovězeny. I tentokrát to dobře dopadlo.

kosení paloučku

Na tom plácku, co na něj chodíme cvičit místo na hřiště, jelikož hřiště se vylepšuje novým povrchem, je tráva. To na pláccích bejvá. Zvlášť, když se plácek jmenuje Palouček. Není to tráva nijak vysoká, je to tráva skoro lesní. Samej jitrocel. Ale přeci jen už byla dost nad kotníky. A tak se Ondřej ujal role sekáče trávy a se svou novou motorovou kosou se pustil do kosení paloučku na Paloučku. Jde to náramně. Tedy až do chvíle, než vám dojde struna. V takovej motorovej sekačce je struna tou kruciální součástkou, bez které kosa není kosou. To víme všichni, kdo nějakou takovou máme. Ale co s tím, když vám struna v kose dojde před koncem kosení?
No co, dáde novou. Dyž ji máte.
Pochopitelně s touhle variantou Ondřej nemohl počítat. A tak jsme to společně rozdělali. A ejhle! Struna tam je, ale je jaksi zašmodrchaná. No, chvilku jsem se to klubko háďat snažil zpacifikovat, ale nebylo snadný je zkrotit. A pak, v nejdůležitější fázi zpětného nasazení mi to celé vypadlo.
A to bylo dobře, poněvadž se ukázalo, že je to na tej dvojitej cívce nějak špatně namotaný. Závada se tedy projevila sama volným pádem. Teď už to stačilo jen znovu správně namotat, uložit do pouzdra a bylo.
"Teď je to nějaký lepší, než před tím," chválil proceduru Ondřej.
Ale to on chválí dycky. On je totiž kamarád.

podruhý na požádání

Jsou věci mezi nebem a zemí …
Takhle se člověk vyjadřuje vždycky, když jde o něco, co mu na rozum nejde. Ne snad, že bych se včera procházel svým rozumem, to ne, ale projížděl jsem se po Praze. Tedy přesněji řečeno, měl jsem ve Vršovicích nějaké jednání a tudíž jsem tam musel dojet a zaparkovat. Je to tam problém jako všude v Praze. A tak už jsem si cestou sumíroval, kolikrát to budu muset objet, abych našel místo, a jak je to daleko k nejbližšímu obchoďáku, kdyby bylo nejhůř a musel bych do podzemních garáží. Sumíruju, sumíruju a vjíždím pomaličku před budovu a blížím se ke vchodu. Pomalu, pochopitelně. Co kdyby … a hele: právě odjíždí jedno auto. Jak se tohle může stát? A támhle druhý. A za mnou vyjelo třetí. No tedy pánové, jak se tohle přihodí? Všude narváno, že by ani elektro-ekologická myš neproklouzla a ausgerechnet v tu chvíli, kdy potřebuju zaparkovat, uvolní se hned tři místa před vchodem.
Nu, zaparkoval jsem, věc vyřídil a po jednání hned volám Jurášovi, jestli jsou doma, že jsem kousek od nich, tak jestli se můžu stavit. A vono jo, že prý se to hodí. Tož jsem vyrazil hledat další parkovací místo. Tady to už bylo těžší. Musel jsem to celé objet, pomalu, plíživě hledám, hledám a … a co nevidím: přímo pod okny vyjíždí od chodníku auto. Místo přímo pro mě.
No to už musí někdo zařizovat. To přeci není normální, abych měl už podruhý na požádání kde zaparkovat, když zrovna potřebuju.
I nešť, neřešil jsem to a šel na návštěvu.
No jo, ale hlavou mi to vrtá furt …. jak je tohle možný?

druhé poprvé

První sklizeň moruší se konala v sobotu později odpoledne. Zahradu už jsem posekal, takže tráva nepřekážela a mohli jsme se věnovat česání moruší. Byla to pro nás premiéra. Pozval jsem Ljubu s Ondřejem, jestli si nechtějí natrhat a oni chtěli, čímž jsem měl jednak společnost a druhak spolutrhače. Tedy ono trhat moruše a ni česat moruše není ten správný termín. Těch zralých se totiž stačí dotknout a už to padá, což způsobuje nemalé roztrpčení samotnému česači, neboť ne vždycky se podaří padající plod zachytit. A tak jsme zčásti sklízeli ze stromu a zčásti z trávníku. A byla to pro nás pro všechny premiéra. Moruše jsme nikdo nikdy předtím takhle cíleně a na zahradě nesklízeli.
Inu všechno je jednou poprvé.
Poprvé jsme tudíž zjistili, že moruše kromě toho, že znamenitě chutnají i znamenitě barví. Namodro. Všechno. Nehledě na ztráty, natrhali jsme docela velkej hrnec a byli jsme pěkně modří. Co teď?
"Citrón to spraví," děla Ljuba.
"Nejdřív zkusíme Solvinu, aspoň trochu by to mohlo pomoct," dodal jsem já.
Zkusili jsme a výsledek se dostavil.
Solvina na chlapské ruce, jak praví text na krabičce, pomohla i rukám ženským a modrá zmizela. S Ondřejem jsme ještrě zavzpomínali na pradávné krabice od Solviny, které byly temně červené, bakelitové, s víčkem na závit. Během vzpomínání mizela modrá a ruce nabyly opět původních barev.
A tím jsme měli to sobotní pozdní odpoledne druhé poprvé: na zabervené ruce od moruší platí solvina.
Bylo to náramně plodné odpoledne. Zvláště pak na plody moruší.

na tři kola

O trávě jsem si tu už psal tolikrát, že se může zdát, že neřeším nic, než trávu. Není to tak. Tentokrát byla tráva jen jakýmsi katalyzátorem událostí. Přesněji řečeno sobotních událostí.
Ono je té trávy docela dost, poněvadž zahrada je rozlehlá. Sekal jsem zatím letos jen třikrát, ale i tak to roste jako z vody. Inu jakpak by ne, když tak krásně prší. Tahle zahrada je celodenní - tedy z pohledu sekáče. To začnete takhle v jedenáct dopoledne, aby to už kapku oschlo, a kolem čtvrtej skončíte. Pokud nejdete na oběd. Jinak je to o ten oběd delší. A mezi tím se dějou věci.
V sobotu se dělo to, že přijeli pracovat řemeslníci. Bourali vodojem a dělali výlez na půdu. Dařilo se. I mně se dařilo a trávník se pomalu měnil z neposekaného na posekaný. Už jsem spotřeboval jednu plnou nádrž benzínu, dolil jsem a pomalu ubývala i ta druhá. A tu najednou, někdy v druhé třetině práce, se mi polámalo koléčko. Ono se tedy nepolámalo. Ono rovnou upadlo. Nejdřív upadla matka. A ještě před tím se ta matka povolila, jenomže toho jsem si nevšiml. Vidět bylo až to kolo, co upadlo.
No jo, no. Co s tím. Je sobota odpoledne, u Kreisy ve Zvoli už mají zavřeno, dál pro matku nemá cenu jezdit, to bych ztratil půlku odpoledne, a žádnou matku tady nemám. I nešť, jezdilo to se čtyřma, pojede to i se třema kolečkama.
Jelo to.
Pan řemeslník měl zrovna rauchpauzu a tak povídám, aby řeč nestála:
"Upadlo mi kolo, matku jsem nenašel a tak sekám na tři kola."
"A chcete matku?"
"Ježkovy voči. Vy byste měl matku? Jasně, že chci matku."
"Já mám všechno, v tomhle autě to vozím. Jaká je to?"
"Asi vosmička, počítám."
"Tak já ji donesu."
Za chvilku mi pan řemeslník podává vosmičku. Vzal jsem klíč, on francouzák, přitáhli jsme to a já stál zase na všech štyrech. Tedy sekačka stála na štyrech. Já se furt eštrě udržím na dvou.
Inu, když se daří, tak se daří.