2019

zakopané umění

Já na to úplně zapomněl. Nebo daleko pravděpodobněji jsem si toho před půldruhým rokem ani nevšiml. Až včera. To jsem jel kolem. Jezdím teď kolem skoro denně, tudíž pravděpodobnost, že to zase přehlídnu, se výrazně snížila. Ostatně málokdo by si nevšiml miga od bahna kousek vedle cesty.
Jo, taky mi to přišlo neobvyklé. A protože mi původ letadla zůstával neznámý a nemohl jsem si vybavit, kde se tu vzalo, začal jsem spekulovat například v tom smyslu, že tu v dávné minulosti toho miga prostě zakopali pod zem proto, že tu stál jako stávala tahle letadla ledaskde, a pak začalo vadit jako symbol doby a šlo pod zem.
No je to pitomost, pochopitelně.
A tak jsem se rozhlédl po síti a hned jsem to měl. V říjnu 2017 nachal jeden britský moderní taškář, tedy umělec, zakopat miga před laserové centrum v Břežanech. Čin pojal jako umělecké dílo. Moc mi není jasné umělečno tohoto uměleckého díla, ale to nevadí, objasnění je na webu. To letadlo doteď bylo pod zemí. Tenhle týden ho vykopali. Je celé od bahna a působí na tom zeleném trávníku před HiLASE poněkud nepatřičně.
Hned jsem volal Ondřejovi, že je tu námět k focení, což potvrdil, neboť mě předběhl a fotku měl již zveřejněnou. A taky se dozvěděl, že letadlo je vykopáno proto, protože umělec nedostal povolení nechat to tam zakopané další roky.
Inu - je to umění dneška podle definice: musí to především zaujmout.
A to se stalo.

v soustavě vichru

Je to s tou relativitou každodenní štrapáce, jenomže ne vždycky je to vidět.
Úplně stačí tahleta speciální teorie relativity. Jednoduše řečeno vždycky záleží na tom, v jaké soustavě se našinec jako pozorovatel nachází. Sedíc kupříkladu ve vlaku vidí, kterak mu za okny odjíždí nádraží. A zatím co jeden si pohodlně sedí na polstrované lavici v kupé vagónu, ten druhý, co mu na nástupišti ulít v průvanu kolem projíždějícího rychlíku klobouk, ten to vidí jinak.
Já to viděl včera po cestě do města takhle:
Jedu v koloně, suneme se po levém břehu řeky v hustém provozu a venku to fučí, až se aleje topolů ohýbají. Ledacos lítá v povětří. A ejhle, zrovna támhle letí poštolka. No jo: letí. Copak o to by nebylo, ona by letěla. Kdyby nefoukalo.
Jenomže poštolka se nachází v soustavě právě dujícího vichru, tedy silného vzdušného proudění. Mává křídly, dře se a vztaženo právě k tomu vichru může letět takovou padesátkou.
Je tu ale druhý pohled. Ten můj.
Já jsem na zemi v autě, zrovna stojím v soustavě tej ranní kolony a dívám se na poštolku, jak urputně mává křídly, dře se a … stojí ve vzduchu kousek vedle nad silnicí.
Chvilku zkoušela přeprat vítr, ale nevydržela to dlouho. Zakrátko pochopila, že s tímhle větrem nemá smysl bojovat. Otočila kormidlem a obloukem to vzala po směru proudění. Vyrazila jako střela. Ani moc křídly nemávala a letěla jinam, jelikož nemá smysl přetlačovat ty zpropadený fyzikální zákony.
Má recht, Ajnštajn na to taky přišel.

jako v Amíkově

U nás máme ploty, v Amíkově prej ne. Inu, jinej kraj … Já jsem za velkou louží byl jen jednou a to eště o fous dál na západě, čímž nemůžu z vlastní zkušenosti posoudit, jak to je. Ale soudě z těch všech obrázků a filmů, něco na tom bude. Cesta, pozemek, dům. Obvykle bez plotu. Prý se tam ctí majetek. No bodejď by se nectil, když na vás hned vyrukujou s mašinkvérem … teda alespoň v těch šestákovejch románech.
Ale k věci.
Díky té úctě k majetku se tam prý povalují zásilky od dodavatelů třeba i dlouhé dny před domem a nikoho ani nenapadne se jich byť jen dotknout - tedy pokud nejde o zloděje, který se dotýkají, čeho jim libo. Dočetl jsem se to tuhle v jednom článku. No tak asi jo, asi to tak někde bude. To u nás …
No, právě.
U nás je to stejný.
Vopravdu?
No jo, taky se mi tomu nechtělo věřit. Ano, u nás je zvykem mít plot. Tedy ho máme. A taky máme poštu a dodavatele zásilek vůbec. Zásilka je buď ve schránce nebo na poště. Ale už jsem taky malej balíček našel přidělanej gumičkou na plotě, což mě pobavilo tím neotřelým způsobem dodání.
Nu a včera jsem čekal balíček, řekněme, větší než malý. Gumička na plotě by ho rozhodně neudržela. Zkoumal jsem trasu doručení, možnosti kontaktu doručovatele, ale nebylo to snadný. Šlo to z ostrovů, překládali to v Německu a pak to jelo rovnou k nám. A že prej to operátor neuvidí, dokud to nebude na našem území a mám si zavolat a … a já na to zapomněl.
Vzpomněl jsem si až pozdě a to už byla na síti poznámka: "doručeno".
Cestou domů jsem si říkal, že to bude asi u sousedů, které jsem už předem žádal, jsestli by mi to mohli převzít.
Dorazili jsme s Matějem společně. On byl dřív před dveřmi a ptá se: "Co to tu, tatínku, leží?"
Koukám na to.
Velká krabice s nálepkou, přesně ta velikost …
"To je ten Lego robot."
"To je skvělý!"
Matěj to popad, hned to rozbalil a byl to robot.
Ležel před dveřma.
Jako v Amíkově.

ale já ...

Je to zrovna nějakých jedenáct let, co jsem si tu zapsal zmínku o dědečkově bábovce osolené 50ti gramy soli, což byla jednak tisková chyba v kuchařce a taky chyba moje, že jsem neposlechl moušikovnouHaničku, když mi napovídala, že padesát gramů je moc. Bábovku jsem upekl z těsta tak osoleného, že šla rovnou do koše. Od tý doby to mám přišitý a občas tu historku vytáhnu.
Včera k tomu zase byla příležitost.
Kačenka si přála, abych přivezl ten Krtkův dort. Tu krabici, co už je v ní všechno namícháno a stačí to jen zadělat do těsta, upéct a máte dort. Co bych pro Kačku neudělal, že. Krabici jsem dovezl, banány k tomu přikoupil (ono to totiž potřebuje ještě banány a půl litru šlehačky), na šlehačku nepomyslel a Kačka se pustila do pečení.
Zrovna mi volal Ondřej a tak jsem Kačku sledoval jen jedním okem a mával na ní rukou, ať ještě počká, že to do pekáče dát takhle nemůže.
Hned poté, co jsem domával a dovolal, povídám:
"Kačko, to máš strašně řídký, to úplně teče. To se neupeče."
"No já vím. Já tam dala trochu víc mlíka."
"Proč? Vždyť je to všechno přesně popsaný. To jsem podle toho návodu zvlád' i já."
"No jo. Ale Matěj mi řekl, že to je sedmsetpadesát mililitrů a tak jsem to tam nalila."
"To jsou tři čtvrti litru mlíka! To je určitě moc. Aspoň tak třikrát tolik, řekl bych."
"Ale já …"
Kačka hrozně často používá alejá jako argument. Tak jsem to nechal plavat a radil jsem, jak má vymazat pekáč a vysypat ho moukou.
Stalo se a těsto bylo v troubě.
"Tak ukaž. Kolik tam toho mlíka mělo bejt?"
"Tady píšou, tatínku, 75ml…"
"Sedmdesátpět? A tys tam nalila sedmsetpadesát?"
"Ale já …"
"Kačko. Tady píšou šest lžic. To by musely bejt lžíce velký jak naběračka. Dyť to je desetkrát tolik."
"No … je … ale já …"
"To je úplně stejný jako když já jsem osolil tu dědečkovu bábovku desetkrát víc, než je potřeba. Tu jsme vyhodili."
"No jo … já …"
"No nic, nic. Uvidíme, co se stane."
"Ale já … tam … přidala … eště trochu mouky … tak snad …"
"Však se ukáže."
A ukázalo se. Těsto se upeklo a na první ochutnání to je poživatelný. Dneska čeká Kačku výroba té náplně ze šlehačky a banánů.
Uvidíme, co na to ten krtek, když je to jeho dort. Zatím se zdá, že na rozdíl od mé dědečkovy bábovky to Kačce vyjde.

skončilo modrý období ...

Jak jsem si tu v pátek zapsal, robotika je teď v kurzu. Nejen ve světě, ale i u nás doma. Matěj zkoumá, jak přikázat robotovi, aby jel a pak se otočil a při tom sebral kuličku a jinde ji odložil.
Zájem o základy programování mají ovšem svůj počátek v zájmu o počítačové technologie, najmě pak o jejich speciální vlastnosti jako je kódování.
Nejde ani tak o prolomení Enigmy, ale o obyčejný kód rodičovské ochrany amezující použití elektroniky na určitou dobu denně. Použil jsem tenhle nástroj u vědomí, že nemám vládu nad vší elektronikou. Spokojil jsem se s tou nejčastěji používanou, tedy s telefonem. A ukázalo se, že to byla dobrá volba. Před nědávným časem si totiž Kačka postěžovala, že ve srovnání s Matějem má ona spoustu nevýhod a kromě jiného i tu, že ona svůj telefon má jenom na jeden a půl hodiny denně a Matěj že ne, že si ho může používat kdy chce, protože zná kód.
Inu, zamyslel jsem se, kdy mi Matěj koukal přes rameno při zadávání kódu, ale nevzpomněl jsem si, nicméně jsem připustil, že asi nebude těžké při dlouhodobé a cílevědomé špionážní činnosti ten kód vysledovat. Tož to zkusíme jinak. Změním Matějovi čas a podmínky použití telefonu a uvidíme.
Viděli jsme, totiž viděl jsem ještě týž den odpoledne.
Nastavení někdo záhadně znovu změnil a omezení zrušil v Matějův prospěch. Vida ho, kluka šikovnýho.
Tak to vezmeme jinak. Změníme kód.
To už zafungovalo. Týden žádná další změna. Až přišel Matěj za školy, abych mu prodloužil u některých aplikací dobu použití. Že si píše ve škole poznámky a že mu to najenou vypršelo
o půlhodinu dřív, než normálně.
"No jo. Jsem ti to omezil, protože jsem zjistil, že se v tom někdo hrabal a omezení rušil."
"No … já jsem si to upravil …"
"Ale? Ty znáš kód?"
"No …"
"Tos' mi někdy koukal přes rameno, že jo?"
"Ne, to nekoukal. Já jsem bluehacker!"
"Co to?"
"Já jsem si totiž našel prográmek, kterej umí heknout heslo a vono se to povedlo. A to uměj bluehackeři."
"No to je dobrý, takže teď to ten prográmek poslal někam do světa v všichni vědí kód uzamčení rodičovskýho zámku …"
"To ne … já to chtěl jen zkusit a
…"
"A tak jsi to zkusil. Poznámkovej blok máš vyjmutej z omezení spolu s dalšíma aplikacema do školy. A je tam novej kód."
"No já vim …"
"A ten už se ti nepodařilo odhalit?"
"Ne …"
A tak nám skončilo období modrýho hackerství.
Nahradila ho ta robotika.
Alespoň prozatím.