WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

Valmont za šest

Včera to bylo o filmech a dneska je to zas. Tedy nikoliv o filmech, ale o filmu. U tom, co jsem včera promítal v klubu. Totiž o Valmontovi.
Mám ten film rád už od jeho premiéry před třiceti lety. Ano, už je mu tolik let. Pan Forman ho tenkrát přivezl v kufru v letadle hned po jeho americké premiéře, aby ho tu v tehdy ještě Paláci kultury předvedl poprvé u nás. A to studentům a zadarmo. Inu, když už tu Sametovou revoluci vedl jeho spolužák z Poděbrad, přišlo mu dobré přivézt taky něco z vlastní zahrádky. Nu a tenkrát jsem bydlel nedaleko toho kulturáku a protože jsem ráno v rádiu tu zprávu zaslechl, neváhal jsem ani chvilku a skoro v bačkorách a v županu jsem pelášil na premiéru Formanova Valmonta.
Hrozně se mi líbil. Pánové Forman, Ondříček, Pištěk i všichni ostatní si s ním dali obrovskou práci a je to na něm vidět. Když si Valmonta sám pro sebe srovnávám s oscarovým Amadeem, stojí oba filmy na stejné úrovni. V některých chvílích je pro mě Valmont dokonce lepší. Je komornější, práce s detaily, Ondříčkova kamera, nedopovězené náznaky, ryzí filmařský popis, vývoj postav …. no schválně jsem se před pár dny díval právě na Amadea, abych měl přímé srovnání. A můžu říct, že Amadeus mě o překot baví svým úprkem na plátně, ale Valmonta mám rád, dokážu mu rozumět, je pro mě víc živým člověkem.
Nu dosti rozborů. Kvůli tomu to tu nepíšu. Dělám si tu zápis, jelikož mám vzteka na majitele a správce toho filmu a jeho práv. On se u nás v podstatě nedá sehnat v důstojné kvalitě. Jediná edice, která tu kdy vyšla a kterou jsem včera promítal, je v tak mizerné kvalitě, že jsem se klubovým divákům omlouval před i po filmu. Je mi jasné, že film, který nebyl komerčně úspěšný, jeho vlastníky ani distributory nezajímá a o to víc mě to vzteká.
Ještě včera večer jsem sed' a hledal a hledal, až jsem ve Španělsku našel 4k remasterované vydání s italskými titulky za šest euřáčů z roku 2018. Hned jsem si ho objednal, českou podporou si to opatřím sám a už se těším, jak uvidím Valmonta znovu a jestli s tou kvalitou nekecají, budu si ho moct užít znovu a konečně v podobě, kterou si zaslouží.

do Monte Carla

Jo, už jsem si tu podobný zápis někdy dělal a teď k tomu mám další důvod. Zní to otřepaně, to se nedá nic dělat. Jenže já mám holt rád filmy a když si můžu vybrat, radši se na ně dívám v podobě a kvalitě, ve kterých jde rozeznat jednotlivá stébla trávy. Tož si filmy kupuju, ba dokonce jsem už i k 4K UHD párkrát přihlédl. Přicházejí ovšem i situace, ve kterých se člověk může na kostičky nakrájet a film se prostě koupit nedá. A tak začnu shánět.
Nu a o víkendu jsem sháněl.
Mezi zábavu, kterou mám v archivu, patří takové ty filmy ze sedmdesátých let o začátcích věku techniky. O všech těch závodech i pošetilostech vznikajících s prvními letadly a automobily. Mezi těmi filmy mi nějak unikl ten o závodech do Monte Carla. Je to takové přes kopírák jako Velké závody nebo Báječní muži … či Geneviéve … a jsou tam skoro ti samí herci v podobných rolích - ostatně je to od stejného režiséra a dalo by se to považovat za určité pokračování právě Báječných mužů …
Jedním slovem: báječné!
Jenomže: Kupte to někde v originále s českými titulky. Nekoupíte. A tak sháníte. A seženete velký formát, ale s polským simultánním překladem. Pak formát pro myší kino, k tomu angličtinu a češtinu. Titulky abych si udělal sám. Nejsou. Už mám s těmi titulky nějakou tu zkušenost a popravdě se mi nechtělo si to celé překládat. To bych z toho filmu nic neměl. Dobrá. Tak sesadit zvuk, čili vypárat ho tady odtud a přišít ho sem. No jo, to sice jde, ale nesedí to. Ty filmy jsou jinak dlouhé kvůli různému počtu snímků … o sedm a půl vteřiny se to liší a ještě je to posunuté.
A tak sedím, počítám, lepím, střihám, pasuju - a za dvě hoďky to mám. Sice znám nazpaměť úvod, scény ze třetin i konec, ale to neva. Zvuk sedí v originále i dabingu. Teď už jen chvíli počkat, až na ty scény zapomenu a za čas si to pustím. Už se těším na tu taškařici s padouchy, hrdiny, kráskami, poplety, podfukáři a nádhernými starými autíčky.
Bude to náramná jízda do Monte Carla pro pamětníky!

uvidím mu do karet

Ve starém autě jsem měl skener. Myslím, že jsem si tu o tom i psal a pokud ne, zas taková tragédie to není. Je to takový to udělátko, co strčíte v autě do zásuvky, připojíte k telefonu a pokud je to potřeba a víte, co děláte, můžete bez ztráty kytičky vymazat nějakou tu chybu katalyzátoru, což vám ušetří hromadu peněz za nový.
Nu a ten skener jsem ve starém autě nechal. Co s ním taky. V novém nebude potřeba.
No jo. Jenomže ono to na mě tuhle houklo, že nemám dost chladící kapaliny. Nejdřív jsem se vyděsil, že to na mě povykuje. Pak jsem tu kapalinu tedy dolil, ale už mi začalo vrtat hlavou: samá elektronika, kdejaký čidlo … a já nevím, co se tam děje, dokud nezajedu do servisu. Chtělo by to … no ano, chtělo by to skener.
A tak jsem si ho objednal.
A dneska přišel.
Nedočkavě jsem ho hned zapojil, cestou do Modřan navečer spojil s telefonem a vono jo, vono to ukazuje, jak má, protokoly to čte, informace podává.
Hned jsem o něco klidnější. Když to ne mě zase začne povykovat, co a jak mám udělat, zapnu skener a uvidím tomu počítači v autě pěkně do karet. To nemůže bejt nigdá na škodu.

s dědečkem

Byl jsem u okýnka ve 12:31. Pokladna otevírala v půl jedné a byl jsem druhej. Pán přede mnou už měl zaplaceno a jen si balil fidlátka a bumášky.
"Dobrý den, potřebuju zaplatit stovku za žádost o …," povídám skrzevá sklo a mikrofon té paní za katrem.
Dívala se skrze mě někam do dálky, ale mohlo to vypadat i tak, že kouká na mě. Nereagovala. Přemýšlela.
Asi si něco rovná v hlavě. Už tady taky přesluhuje, pomyslel jsem si o paní za okýnkem a dělal, jako že nic, že odevzdaně čekám. Konec konců to tak i bylo: odevzdaně jsem čekal.
Po chvíli se paní probrala. Rozhýbala mohutné tělo a otočila se do dveří doprava.
"Vidělas' to? Dívala ses? Von vodešel jako mladík!"
Oslovená za dveřmi nebyla vidět, ani slyšet, ale zřejmě byla její odpověď uspokojivá, poněvadž ta moje paní za katrem se konečně otočila mým směrem a začala mě vnímat.
"Viděl jste to?"
Naznačil jsem řečí těla, že jaksi neviděl a ani nevím, co jsem měl vidět.
"No ten pán. Ten co stál vedle vás a teď vodešel."
Projevil jsem jakýsi neurčitý souhlas s všeobecným přehledem o situaci a připustil jsem tak, že nějakého pána jsem registroval.
"Tak vidíte. A víte kolik mu bylo let?"
Dal jsem najevo neznalost věku onoho klienta na odchodu.
"Devadesát dva. Devadesát dva! A šel jako mladík!"
Nyní bylo namístě projevit úžas, o což jsem se pokusil.
"To je, co?!"
Přitakal jsem, že je.
"Tak abysme se dostali k tomu vašemu: tak vy chceta zaplatit stovku. A za sebe nabo za firmu?"
"Za sebe."
"Tak rodný číslo …"
Dál už šlo všechno jako … jako na úřadě.
Etuda s dědečkem skončila, pracovní činnost se vrátila zpět na koleje a nabírala plné otáčky.

v prázdné třídě

"Bylo nás pět," děl Matěj na otázku, kolich jich bylo ve třídě.
Ne, nijak to nesouviselo s oblíbenou knížkou pana Poláčka. Souvislosti jsou daleko prostší. Ta větší část třídy totiž právě někde v horách lyžuje. U nás v rodině se něco podobného stalo poprvé. Že by někdo nejel na lyžák, to prostě nepřipadá v úvahu. To ani já v letech žákovských a studentských jsem nezmeškal, byť jako naprosto nelyžující tvor jsem byl těmi stoletými dubisky na nohách spíše vystavován středověké tortuře, než slastem zkušených lyžníků.
Jenomže se sádrou se moc lyžovat nedá. Tedy jsou jistě vyjímky a leckteří taškáři by o jedné lyži jistě jezdili, ale v Matějově případě se nejedná o taškařici, nýbrž o zhojení pohmožděného kotníku, čímž přenechal své místo náhradníkovi, který jistě s povděkem už dva dny sviští na svazích horského střediska.
Matěje naopak čeká zmeškaná pololetka z matiky a z biologie.
Inu všechno je jednou poprvé. A tak si Matěj právě tenhle týden prubuje, jaký to je učit se v prázdné třídě. Nestěžuje si a na písemky se připravuje.
Tož zatím dobrý.