WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

dostanu se za bojler

Ono tedy sehnat dneska řemeslníka, to je výkon hodný kouzelníka tahajícího králíky z klobouku. Jednak nevíte, kde klobouk vzít, aby v něm vůbec nějakej řemeslník byl a potom, když už se vám poštěstí a ušáka máte v hrsti, ještě netušíte, estli je to ten pravej. Je to lapálie. Řemeslo sice má zlaté dno, ale koho už dneska zajímá zlato, že.
Na mé stavbě se řemeslníci nacházejí, jenomže jen občas. Snad se to ale nějak blíží bodu, kdy v tom dlouhatánském tunelu možná začne být v dálce vidět malé světýlko jeho konce.
A tak včera přivezli schodovky a dlažbu a zkusmo jsme hned prubli instalovat jeden dřevěný schod s kulatým nosem, co jen jako dřevo vypadá, ale je to ve skutečnosti metr třicet dlouhá dlaždice. Potom měli pánové v plánu pomoci panu topenáři (to je ten, se kterým jsme chodili do stejné školy) instalovat bojler ve sklepě. Ano, v tom sklepě, co v něm teď už zase není voda, ale ještě nedávno byla.
Pan topenář práce řídil, druzí dva pracanti bojler nesli a umisťovali na zeď do připravených závěsů. Já nahoře v domě prohlížel, jak budou vypadat ve finále schody. Najednou slyším řev a poté bujarý halas a smích. Jdu dolů, do sklepa, podívat se, co řemeslníci vyvedli.
"No to se pojďte podívat," směje se pan topenář.
Já tedy jdu, abych viděl.
A jeden z těch nosičů leží zkroucený pod bojlerem, vrtí se jak žížala na háčku a těmi vrtivými a píďalkovými pohyby se snaží dostat zpoza a zpod bojleru. Přihlížející soudruzi se řehtají, až se za břicho popadají, přičemž přímý kolega pana píďalky se má opravdu za co popadat.
"Vy jste mi ho tam málem zazdili," povídám s úsměvem.
"Jo, ale on se
nakonec vysoukal," děl pan topenář.
Nuže tedy vysoukáno jest, všichni zdrávi a veselé mysli jsou před bojlerem a pan topenář může dokončit dílo.
"Tak to byla dobrá ukázka," říkám mu.
"Proč?"
"No protože teď už je jasné, že kdyby něco, za bojler se dostanu a potom i ven."
Tož tak.

všežravec na zahradě

Zkusili jsme to, neboť vyzkoušením se na to přijde nejsnáz. A totiž to, jestli Bartoloměj jí, tedy a chutná mu, to, co na zahradě vyroste.
První přišly na řadu moruše. Ty mají tu nepěknou vlastnost, že se mu při trhání trochu rozmáčkly v ruce, takže bylo lepší ho krmit, což se ukázalo i u ostatních plodů jako vhodnější postup. Tedy moruše jedl hned. Už je znal z minulého týdne, když jsem jim je přivezl natrhané. Ale přeci jen trhané ze stromu jsou jiné, než z misky doma.
Takže moruše v pořádku.
Moruše prokládal lesními jahodami, ale těch už je jen pár. Ale taky mu jely.
Na druhé straně zahrady je rybíz. Ten jsem mu pokusně nabídl a Bartoloměj ho pokusně vochutnal. Nesměle, jen trochu, ale pak zjistil, že i tyhle červené kuličky jsou výtečné a vzal mezi jedlé bobule i červený rybíz.
Jostu jsme zatím vynechali, ta mi moc nejede a co nechutná mně, nebudu cpát vnukovi. Ovšem Juráš i Ála si ji pochvalovali. Budiž. Mají ji mít.
Následovaly mirabelky. Dobré, sladké, ihned jedlé.
Nakonec jsme nechali višně, jelikož těch je letos jen pár. I višně byly přijaty, poněvadž jsou už skoro přezrálé a tím pádem naprosto znamenité, málo kyselé.
Nuže je to dobré - Bartoloměj se nevošklíbá a zahradu přijal jako jedlou.
Zdá se, že je řádným všežravcem.

drží to

Bylo to tím. Ano, stačilo vyměnit matky obyčejné, šestihranné, za samojistné s vroubkováním na spodní straně a vložit podložky vějířové místo pérovek. To jsem učinil včera, neboť jednak přišel náhradní čep a pak pan stavitel nechal odklidit na mou žádost ten élent a já se mohl pustit do vysekání kopřiv.
Takže na nějakou dobu závěrečná zpráva o bubnové sekačce zní:
Je perfektní, podetne bez problému i křoviska za humny, ba i plot, pokud si člověk nedá pozor. Ale je potřeba vyměnit původně montované matky na závitových čepech nožů. Skutečně se jedná o nevhodně zvolený způsob zajištění. Ty matky, které jsem tuhle koupil u Rouska, se ve spojení s vějířovou podložkou perfektně zakousnou do uložení v talíři. Stačí řádně utáhnout a drží to jak helvétská víra.
Tož páni konstruktéři z Jikovu: tuhle máte ode mě zdarma doporučení ke změně.
To mi připomíná mé konstruktérské začátky, kdy jsem zkonstruoval kopírovací frézku na profil běžkařských lyží. A když ji podle mých výkresů vyráběli, zavolali si mě do závodu. To prý dělali rádi a často. Přijel jsem, vzali mě do výroby a povídají:
"Tak pane inženýre, kudy si myslíte, že budeme mít přístup tady k tomu ložisku?"
"Hmmm…"
"Tak my vám to povíme: nikudy. Vy jste tu, pane inženýre, zapomněl udělat montážní otvor. Tak my jsme ho tu za vás vyřízli, vidíte. Tuhle."
A vomazali mi mou první samostatnou konstrukční zkušenost vo prsa.
To já teď nemám zapotřebí. Mně stačí ta radost z toho, že si umím poradit se sekačkou.
Tož hezké léto!

sám na Paloučku

Loňské léto bylo jiné. Především tím, že virus covid byl novinkou a po uvolnění na začátku prázdnin jsme si všichni chtěli užít času venku při cvičení. Na Paloučku se nás scházelo obvykle šest. Rekord byl o osmi cvičencích a na minimum to kleslo, když jsme s Ondřejem zůstali na trávníku sami dva.
Letos je situace opět trochu jiná.
Nastalo očkování, rozvolňování, cestování podle pravidel.
Na Paloučku jsme nejčastěji dva s Radkem a když je Ondřej na základně, tak tři. Ale stává se, že Radek napíše, že nemůže a to se na Palouček potom nevypravím ani já, což mě mrzí, jelikož cvičení mě baví.
Od pátku už by zase měl cvičit i Ondřej, čímž náš kolektiv nabyde o padesát procent. Ovšem včera byla premiéra.
To jsem přijel, nastříkal se repelentem a začal si sám cvičit. On Radek přijde, to by napsal, kdyby nepřišel.
I cvičil jsem čikung a nikdo nepřišel.
Dal jsem si třináctku a stále nic.
Nu a tak jsem jsem usoudil, že tentokrát možná zůstanu na trávníku u lesa sám. Zacvičil jsem si tedy sedmdesátčtyřku a příjemně rozhýbán jsem pořád žil v naději, že přeci jen alespoň někdo …
Naděje zmizela a poté jsem zmizel i já.
Tentokrát prvně po samostatném cvičení.
Ale dal jsem si záležet.

sklepní klima

Vony tyhlety globální klimatický změny jdou jaksi mimo vobyčejnýho člověka. Leda, že by ho někde sfouklo tornádo nebo vzala velká voda. Jinak to našinec jenom čte v novinách. Ovšem jsou i vyjímky.
Například takovej sklep.
On tedy sklep nemá s klimatem co do činění. Jenomže suchej sklep, to už je jiná písnička.
Tudíž sklep byl v domě suchej, když bylo všude léta sucho. Ba dokonce soused se nechal slyšet, že původní majitel měl ve sklepě prý vodu snad jen jednou za celou dobu. Jenže neříkal za jakou dobu.
Skvělý, takže do sklepa kotelnu, ostatně tam už byla, jen ji umístíme vo kus vedle, aby nepřekážela zrovna pod schody.
Celý loňský rok byla kotelna v suchu, v pohodě, jen zatopit.
A co čert nechtěl, letos už byla zatopená třikrát.
Tedy jen trochu vody na podlaze, ale i tak: stěny jsou vlhký, špatně to vysychá - inu, mokrej rok, změna klimatu, sucho je minulostí a ve sklepě je voda.
Co s tím?
Ono se s tím nic moc dělat nedá. To by se musel podkopat celej dům a usadit ho do vany a to by bylo lacinější přestěhovat Karlštejn. Takže alespoň uděláme takovou šachtičku, do ní dám čerpadlo s plovákem, k šachtičce drážky v podlaze a když se to zas prosákne, voda steče do kastlíku, čerpadlo ji vytlačí a bude.
Nu a jak se ten mokrej rok protahuje a vody je stále víc a víc, včera už dělali řemeslníci šachtičku třetí. Teď už bude v každej místnosti.
Tož tak.
Člověk má aspoň těsnější kontakt s tou přírodou.
Ale nemuselo to globální klíma bejt zrovna v mým sklepě.