2018

už se nedusí

Napsal mi včera jeden z laskavých čtenářů mého deníku. A že prý jsem ho s tou včerejší historkou o myčce pobavil, jelikož dobře ví, o čem píšu, poněvadž si sám užil pěknou chvilku s karburátorem sekačky. Je to můj člověk! Tímto posílám pozdravy, pane Neckáři!
Ovšem připomněl mi tím karburátorem své sekačky sekačku moji.
Nebudeme tu rozebírat, kolikátá sekačka už to je a jestli je to ta nebo ta druhá, co stojí v kůlně. Prostě normální motorová sekačka, co se do ní leje benzín a olej a dělá rámus a seká trávu. To poslední jí jde ze všeho nejmíň.
O sekačkách jsem tu, myslím, v minulosti psal a tudíž je jasné, že jakous takous zkušenost s nimi mít budu. Žádná není dokonalá a všechny jsou po roce omlácené, rozdrbané, otupené (přesto, že často broušené) a k vzteku, poněvadž nic nevydrží.
Je to proto, že naše zahrádka není rovná, je to samej záhyb, zákoutí, kámen, kopeček, potůček, kačírek, štěrk, schůdky … inu: ráj pro sekačky. Ani ty nejdražší a nejvýkonnější se zatáčecími kolečky a třemi rychlostmi nevydrží být v pořádku déle, než jednu sezónu. Už jsem nad tím zlomil hůl a přestal věřit kecům prodejců, že tuhle rozbít nemůžu. Můžu. A tak jezdím s tou poslední, odřenou, s ulomenýni páčkami, který kdovíproč byly plastový (já vím proč: protože aby se ulomily a mohly se kupovat v náhradních dílech po dvou tisících páčka z plastu).
Nějak jsem se s tím smířil a když zrovna nesekám ruční vřetenovkou (i o té jsem tu psal - je vynikající, ale nesnáší ty naše kamínky), dělám rámus s tou benzínovou.
A jsme u té vzpomínky.
Ta sekačka už má tolik šrámů a poškození, že jí nijak nešanuju. Jen mě dožírá, že čím je starší, tím hůř táhne. Tedy ten motor. Kašle to, dusí se to a nějaký hejbání sytičem skoro nepomáhá. A to jsem jí vyměňoval olej a čistil a nechal brousit .. a stejně to stojí za starou bačkoru. A tak jezdím s tou dusící se potvorou, když musím. Když ne, sekám vtřetenovkou, ale to taky nejde úplně vždycky.
Na začátku prázdnin už ta benzínová skoro nejela. Ten motor se dusil a já se vztekal, že ji přece nepovezu znovu do servisu, dyž jsem ji před dvěma roky nechal prohlídnout a provést údržbu tuhle vod odborníků (co už tam nejsou a vydrželi jenom dvě sezóny) z Břežan. Že prej je v pořádku a jenom byla zanesená sajrajtem … řikal tenkrát ten pán, co s ní vlastně ani nic neudělal. Nuže, mudroval jsem nad dusícím se motorem, kontroloval olej, hejbal sytičem, čistil převody … a vztekal se, že nic z toho nepomáhá a eště chvíli a hodím ji ze skály.
A pak mě to napadlo:
"Hele co dyž to čistění nestačí, co dyž je eště potřeba znovu vyčistit ten vzduchovej filtr, cos ho dával vloni v létě novej?"
"Ale blnost," odpověděl jsem si, "dyť je novej."
"Hele, podívej se," nenechal jsem se odbýt, "je to jenom tuhle ten plastovej kryt, to ti žádnej čas nezabere."
"A houby, dyť jsem s tím skoro nesekal."
"A jen se podívej, ruka ti neupadne."
Nechal jsem se ukecat a otevřel ten kryt.
A bylo to: ten filtr byl celej promáčenej olejem. Vytek tam, jak jsem čistil sekačku. A bylo jasno - dusí se to, poněvadž to nesaje vzduch.
Novej filtr mám nachystanej v kůlně v polici nad sekačkou. Kupuju dycky dva. Tohle byl ten druhej, poněvadž ten první jsem právě měnil ani ne před rokem.
Filtr jsem vyměnil, zacvak kryt, zkusil start - a už se nedusí. Už jede a seká. Žádnej zázrak to sice není, ale zázraky od ní ani nečekám.
Ale než mi to došlo a podíval jsem se na ten vzduchovej filtr, to byla doba!
Eště, že jsem se nechal ukecat.

stačí prohlídnout koš

"Vyčistíme tu myčku?" ptal se Matěj, když jsme zaznamenali, že ty skleničky už zas nejsou umytý, jak by být měly.
"Hmmm," pravil jsem já, neboť mi bylo jasný, že "vyčistíme" znamená, že já vyčistím to, co tam ostatní členové posádky za čas zase naházeli. Hmmm jsem procedil i proto, že mě nebaví bejt doma furt za popeláře.
A tak jsem se do toho někdy v neděli dopoledne pustil.
První chyba byla, že jsem to chtěl udělat pořádně.
Sítka a filtry jsem vyndal, vyčistil venku v dřezu, pak jsem je tam vrátil a dospod myčky nasypal chlorid sodný, tedy louh. Aby to tu všechnu špínu vyžralo. A pustil jsem v dobré víře myčku, aby se tím louhem propláchla. Zdálo se, že to funguje až do chvíle, když se to celé na konci mytí zaseklo.
"Ta myčka začala pípat," hlásil mi Matěj venku, kde jsem od rána stříhal vistárii a břečťan. Naštěstí jsem už byl hotovej a tak přišla po zahrádce na řadu znovu myčka. Voda s louhem nechtěla vytéct. Nu, asi se tam skutečně uvolnil nějakej sajrajt a někde něco ucpal a tak to budu muset ručně …
Jak ale ručně vylít z myčky vodu s louhem?
Dobrá, tedy, rukavice, hrneček a pěkně po troškách vybrat a vylít do hrnce a do odpadu. Tuhle procedůru jsem provedl několikrát. Pak jsem i prošťoural odpadové potrubí, několikrát to znovu napustil a vymyl. Když už jsem vodu vybíral asi popáté a furt to nechtělo odčerpávat, pomohl jsem si hadičkou.
No, co vám budu povídat: ani zředěnej louh není na chuť nic moc a tak jsem to přestal nasávat a raději jsem hadičku napustil vodou a použil princip spojených nádob … no povodeň byla po celý kuchyni, ale skutek utek. Pořád to nečerpalo.
To už seděla rodina u oběda.
"Já nebudu. Nejdřív to musím opravit."
A opravoval jsem dál.
Bylo evidentní, že pes je zakopanej jinde a že to budu muset celý rozdělat. Už jsem to v minulosti dělal, takže to šlo docela rychle. Ale nic nebylo špatně. Nikde voda navíc, všechno teče jak má, oplachuje, myje, napouští … jenom na konci nečerpá a pořád hlásí chybu '20 - to je zanesené potrubí na výtoku nebo vadné čidlo s čerpadlem. Ale dyť to meje, tak jakýpak vadný čerpadlo? No, co se dá dělat. Myčku jsem obrátil vzhůru nohama, pak jsem odpojil trubky … a furt nic.
Tak eště tuhle zepředu to otevřít a poslední hadici rozpojit tuhle u toho … !
Tady to je, mrcha mizerná!
On tam ten hydroxid v takovém malém koutku úplně dole zareagoval s něčím, co tam bylo před tím, zatuhl a udělal tvrdou zátku. Konec, šmytec, nehýbe se to, nečerpá to.
Zátku jsem snadno vyndal, jen jsem zapomněl, že je ta zátka z louhu. Naštěstí mi to hned docvaklo a žádné upadlé prsty se nekonaly. Citrón působí jako neutralizační činidlo proti louhu - to mi taky poradil Matěj.
Tak. Teď smontovat a provést zkoušku … hurá! Jede to … nejede to … sakra co zas je?
Aha. Já zapomněl připojit ještě tuhletu hadici vzadu.
No bóže, ta trocha vody na podlaze už se tam ztratí.
Zapojeno, podlaha vytřena, zkontrolovány další hadičky (ano, zapomněl jsem ještě na jednu další) a finální zkouška: funguje to!
Tak teď ještě všechny ty kryty, šroubky, plechy … no, to bysme měli.
Po čtvrté odpolední jsme to měl zase celý zpátky v cajku. Uff … to byla ale hezká neděle, že ano.
No byla, jasně že byla. Myčka je čistá, meje, napouští, vypouští a já bych moh' z fleku bejt vopravářem … jenom jaksi …
… jaksi stačilo úplně na začátku prohlídnout vrchní košík.
Kdybych to totiž v půl desátý ráno udělal, mohlo bejt už ve tři čtvrtě na deset hotovo.
On ten košík byl našikmo a stačilo ho povytáhnout do horní polohy. Pak by se točila ta oplachovací vrtulka a skleničky by byly čistý. Jenomže to mě napadlo až nakonec, když jsem prováděl poslední prohlídku a test všech soušástek uvnitř.
Čili: kdybyste náhodou něco nevěděli vo myčkách, nebojte se zeptat. Vím toho dost a hlavně: někdy úplně stačí prohlídnout koš.

bžunda v Paříži

Procházím si po ránu denní tisk. Ono tedy slovo tisk jaksi není namístě, poněvadž to, co čtu, nikdo nevytiskl. Ale je zvykem tomu tak říkat a koneckonců papírové noviny se stále tisknou a prodávají, ale už to není, co to za starých dobrých časů bývalo.
To je stejné, jako s těmi záchodky.
S jakými záchodky? Ptáte se. Inu s veřejnými. Ve Francii, v Paříži. Dneska jsem se dočetl, totiž doposlouchal, že
v Paříži mají takové ekologické pisoiry, bez vody, ze kterých mají růst kytky. A Pařížanům se to nelíbí. Jedna Pařížanka je toho názoru, že určitě není nic příjemného koukat se na lidi, kteří močí přímo před vašimi dveřmi. S tím se nedá, než souhlasit. Pařížan zase zvažuje petici proti záchodkům. Tomu taky rozumím.
A chehtám se, až se za břicho popadám.
Mnozí laskaví čtenáři se už jistě od druhého odstavce chechtají se mnou. A to nikoliv proto, že byli v Paříži a jako já tam potkali na mnoha místech nepochopitelně umístěné veřejné záchodky. Ale proto, že čtou. A to mě na autora článku, tedy spíš překladatele videa v dnešních novinách, mrzí. Kdyby četl i on, chechtal by se s námi. A možná, že by jeho videopřeklad vyzněl s mírnou nadsázkou. Kdyby četl.
Nepochybuji o tom, že pan redaktor čte. Ba jsem toho názoru, že čte snad i víc, než já. Ale zřejmě se zatím nepročetl k tomu, co hýbe celou Francií odpradávna. K tomu čtení o záchodku.
Vy, kteří se chechtáte, dobře víte, že pan starosta Bartoloměj Pěšinka měl plnou palici starostí právě se záchodky, které se chystal prosadit a brzy slavnostně odhalit ve slavných Zvonokosech, což byl nápad vpravdě světového významu a zanedlouho začal hýbat nejen městečkem Zvonokosy, ale i Paříží a celou Francií. Dostal se dokonce do parlamentu! Tedy nejen ten záchodek, ale i pan starosta Pěšinka.
A teď je to tu zpátky a Pařížanka, alespoň svou řečí nikoliv nepodobná Eulálii Čubíkové, se nebojí svůj názor na záchodek přednést veřejně. To je nádhera! Takové krásné letní téma. Jen škoda, že to pan redaktor nepojal poněkud veseleji. Mohla s těmi záchodky v Paříži být větší bžunda.
Nu, jak pravil Bartoloměj Pěšinka, který se díky té mele se záchodky stal senátorem: lidem se musí popřát dosti času, aby mohli pokrok strávit.

čtení o kočkenech

Bouřky se nám tuto noc vyhnuly, což je k vzteku, poněvadž když koukáte, jak napoti za Ďáblem kdesi na Žampachu prší, dožere vás to. Jako by ty mraky nemohly pršet taky u nás. Ale tma je doteď, mraky se tu honí už od včerejší pátý hodiny odpolední a skutek utek. Holt to bylo asi jinde víc zapotřebí.
Na druhou stranu je tu příležitost poslechnout si nějaké povídání. O to se opět zasloužil pan Žák, kterému se tentokrát zalíbily moje staré zápisy o kočkenech. Namluvil hned dva a k poslouchání jsou opět v rubice mluwené woleschko a to pochopitelně na konci seznamu.
Ovšem tentokrát je to čtení obzvlášť milé. Ústřední figurou je totiž Ferda, který už roky běhá ve věčných kočičích lovištích. Teď nám ho pan Žák svým laskavým čtením připomněl. Poslouchali jsme to všichni doma a bylo nám u toho hezky. On totiž Ferda byl děsně mazlivej. S ním se teď Cyrda ani Max nemůžou srovnávat.
Ovšem na druhou stranu si nepamatuju, že mi kdy Ferdinand umyl hlavu. To umí zase Cyria, tedy pokud jí k tomu dáte příležitost. Jsou každej jinej, ale všichni to jsou nebo byli naši báječní kočkeni.
Však si to tuhle poslechněte.

Perseidy

Dneska se mi nechtělo vstávat a je to taky vidět na čase v hlavičce zápisu. Já totiž kapku ponocoval. Nechal jsem si poradit a mezi jednou a druhou ranní jsem čučel na padající hvězdy, na Perseidy. A padaly, vopravdu. Počítám, že takovejch pět, možná deset bylo obzvlášť líbivejch. Mezi tím určitě aspoň jednou tolik menších. Pochopitelně jsem celou hodinu fotil, ale vony, se, mršky, dycky trefily mimo expozici. Jednu jedinou jsem stihnul portrétovat. Tuhlec je:

Perseidy_180813