WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

kde je klíč?

K+M+B … každej ví. Nebo neví? Ale jo, každej ví, že jsou to klíče + mobil + brejle. Pochopitelně se tato lidová transformace tradičního nápisu nade dveřmi z Tříkrálové koledy stala aktuální až ve věku mobilních telefonů. To však nemění nic na faktu, že pro mnohé z nás je prudce aktuální.
Nu, mobil jsem měl včera v kapse, brejle jsem nepotřeboval, ale klíč, to byl ten problém. Už když jsem vyndaval z kapsy klíč od tělocvičny, abych odemkl, jsem si všiml, že mi jeden klíč chybí. A to ten od vrat zahrady. No nic, asi bude někde v autě, říkám si a šli jsme cvičit.
Je nabíledni, že jsem na nějakej klíč od vrat při cvičení zapomněl. Teprv až když jsem parkoval po cvičení, mi došlo, že mi něco chybí. I co. Vzhůru zpátky ke škole. Asi mi tam vypadl klíč na chodník, když jsem vystupoval z auta, hádal jsem. Neuhádl. Nevypadl. Nebyl tam.
Nu dobrá, bude na cestě pře zahradou. Tož tedy další jízda zpět na Oleško. Už byla noc, ale světla reflektorů slouží jako skvělý prostředek pro osvětlení. Nikoliv jako prostředek pro hledání. A tudíž jsme klíč nenašli ani na cestě před vraty.
No doprkýnka, kam jsem ho zasel?!
Jediné místo, kde by snad mohl ještě klíč být, je v zámku ve vratech. Kouknu a … byl tam! Zřejmě jak jsem pospíchal, vytáhl jsem zbylé klíče z kroužku, ale ten co byl v zámku tam zůstal.
Sláva! Známá trojka už byla zase pohromadě …
… ikdyž … teď tu koukám kolem sebe po stole … a kde jsou ty druhý brejle, co tu dycky byly ….?!

ve stoupáku

Asi nebudu sám, kdo si toho všiml. A totiž toho, že pokud jde o létání, nebývají na letišti vždy jen stroje těžší vzduchu, o balónech či vzducholodích nemluvě. Často se v blízkosti letiště vyskytují živí letci. Nebylo tomu jinak ani v sobotu na Točné.
Točná bývala letištěm pro větroně, ale ty časy už jsou dávno pryč. Teď se tam létá s vrtulí. To ovšem vůbec nevadí ptactvu, které na okolních polích a lukách hledá něco k snědku. A právě takové počasí, jaké bylo v sobotu, vyzývá dravce k hledání. A to nikoliv potravy, ale stoupacích proudů teplého vzduchu, které tu, mimo jiné, v minulosti využívali právě piloti větroňů. Pamatuju si situace, kdy mimo přistávací koridor létali v jednom kruhu stoupáku větroň a dravci. Dokonce se mi onehdá dostalo poučení od pilota, že je to běžné. Občas piloti opisují od dravců nebo třeba od čápů a jindy je to naopak. Ptáci se, pokud vidí kroužit větroně, rádi přidají a zadarmo si nastoupají, až kam je stoupavý proud teplého vzduchu vynese.
Nu a v sobotu jsem načapal jednoho dravce, jek se veze nahoru právě v tom stoupáku. Já jim to vždycky děsně závidím a přeju. Jen tak si roztáhnout křídla, plachtit si a ještě k tomu stoupat bez námahy. Jo, jo, když jsem byl malej, zdávalo se mi o tom. Jenomže jak jsem vyrost', nějak ta křídla zmizela. Ale bejvaly to náramné sny.

Nu a tuhlec je to Káně lesní (Buteo buteo), které si to kroužilo v sobotu na Točné.


Buteo buteo

když nic nehrozí

Pochopitelně, že si ze školy pamatuju jenom některé okamžiky. Obvykle jsou to okamžiky žertovné jako třeba veršovaná poznámka v žákovské "Velmi mě mrzí, že je Jiří drzý…" Ještě ji mám schovanou.
Tudíž si na nějaké omlouvání z hodin vyučování příliš nepamatuji, jelikož na nepřítomnosti není nic žertovného. Nicméně to vím, že jsem byl ze školy omlouván vysloveně vyjímečně. Nepřítomnost se tenkrát u nás nenosila. Tedy tenkrát. Dnes se nosí.
Tak třeba včera jsem musel Kačce psát zpožděnku, poněvadž měl autobus do Prahy zpoždění. Jenomže to je výmluva. Měla jet o autobus, tedy o půlhodinu dřív. Ale nejela a proto se zpozdila. Pije mi to krev.
Nu a dneska zas.
Jestli jí napíšu omluvenku na poslední hodinu. Že prý je objednaná k zubaři. Tedy ona je objednaná k zubaři, to ano. Ale copak se nejde objednat na později? Zvlášť takhle měsíc dopředu?
Jak říkám: pije mi to krev.
"Mně to taky vadí," povídá Kačka, "ale ono to jinak nejde."
Tak to chce ještě trochu zkušenost a nenechat se. Škola má prostě přednost, že.
No jo, ale když ono je takové lákavé, že. Zvlášť pak v případech, kdy se ví, že u zubaře nic nehrozí.
Jó, to kdyby měli Kačce trhat vosmičku vlevo nahoře, to by byla jiná. To by seděla v lavici, ani by nedutala, natož aby se nechala omlouvat z poslední hodiny.
Jenže vosmičku má v pořádku.

znamení vítěze

No ne, nejsem úplnej kočkení začátečník. Po těch letech se Sárou, Ferdou, Maxem a Cyrdou mám docela před Indy a Nemem náskok. Ovšem pořád je něco, co jednoho překvapuje.
Například chlupy. Píšu si tu o nich už podruhé za krátký čas.
Ty jsou všude, jsou-li v domě kočkeni. Řekne zkušený chovatel.
Bude mít pravdu.
"Ale proč jsou ty chlupy všude a furt?", zeptá se laik.
Otázka je pochopitelná. Kočkeni jsou chlupatý a tudíž ty chlupy pořád ztrácí a tím pádem můžete uklízet od rána do večera a pořád to nestačí, jelikož chlupy přibývají. Někdy téměř geometrickou řadou.
"Ale jak to?", zeptá se opět Neználek. "Copak pořád pelichají?"
Kdyby pořád jen tak pelichali, jsou za pár týdnů opelichaný, to dá rozum. Jenomže chlupy rostou taky pořád, čímž to pelichání permanentně doplňují. Tudíž je to takovej věčnej koleběh. Kdyby jeden ty chlupy schovával, už má na svetr.
Jenomže ono to není jenom o pelichání. Je to taky ukazatel intenzity rvačky a poznávací znamení vítěze.
Čím víc se ty dva, tedy Indy a Nemo, rvou, tím větší hromada chlupů z nich zbyde. Nechápu to. Mají se tak rádi a dokážou se servat jako koně. Tedy ona je to jen taková metaforta, já jsem jakživo neviděl koně se rvát, ale kočkeny vidím často.
Kupodivu to není tak, že by si pravidelně začínal jen jeden z nich. Zřejmě to nějak souvisí s náladou. Jednou začne Nemo, jindy Indiana. Rvou se, řvou na sebe, syčí na sebe, kožichy se pářou a chlupy lítají. Nechápu, jak to dělají, že si nic neudělají. Z každé té rvačky vycházejí bez sebemenšího škrábance. Asi to tlumí právě ty husté kožichy.
A to už se dostáváme k tomu vítězi.
To se totiž pozná podle barvy chlupů, které po nich zbydou. Když vyhrál Nemo, chuchvalce po zápase jsou černé. Když zvítězí Indy, je ta hromádka zrzavá.
A jak to bylo dneska ráno?
Nerozhodně.
Museli si dávat v noci navzájem na frak takovým způsobem, že nebylo před chvílí při úklidu poznat, kdo vyhrál. Bylo nastláno na zrzavo i na černo.
Inu, jak jsem psal. Mají se nade všechno rádi.
A rvou se jako koně.

opět na Točné

Ještě pořád nemám obrázky všech letadel, která mají domovský hangár na Točné. I proto jsem se byl podívat znovu na den otevřených dveří. Opět jim to vyšlo parádně a počasí bylo, že by létala i vrata od stodoly. Ovšem takový den, to je vlastně půlden. Půlden čekání na to, až poletí. A tak jsem tedy čekal. Nebyl jsem sám. Na stejném místě čekal i další lovec obrázků s dlouhým sklem. Byl na tom pan kolega kapku líp než já, jelikož byl vybaven vysílačkou, na které měl pravděpodobně naladěn kanál odposlechu rádia řízení letového provozu na Točné, což pro mě znamenalo, že když on šel s foťákem do akce, já se přidal.
A tak jsme tam celé sobotní odpoledne vyčkávali a fotili.
Bylo nádherně a opět to stálo za to.
Obzvlášť, když celé odpoledne uzavírala Avia BH-5, která se nechala fotit v zapadajícím sluníčku, když šla na přistání.

Tocna_210109_1

Tocna_210109_2

Tocna_210109_3

Tocna_210109_4