2016

kudy se jí chce

To, že od úterý stojí, ještě není známkou toho, že by bylo všechno hotovo, ale to jsem tu psal ve středu.
Kameny jsou na svém místě, vodní dílo pomalu dostává konečnou podobu, ale je tu problém. Když jde o vodní dílo, pak problém s vodou, pochopitelně.
Totiž dílo, jak již psáno, sestává ze dvou jezírek, každé v jiné úrovni, propojených potůčkem. Potok je zčásti nový a zčásti využívá starý úsek, který tu máme takříkajíc odjakživa. Jedná se tedy o spojení nového se starým. A možná tady vzniká ten problém.
Ona se nám totiž ztrácí voda.
Večer napustíte zkušební várku a do rána máte skoro sucho. Na začátku zkoušky potůček bublá, všechno na první pohled funguje a ráno zjistíte, že potůček chrčí z posledních sil, protože čerpadlo už jen srká zbytky vody, co ještě dole v jezírku zůstaly. Nejdřív jsem si myslel, že to může způsobovat příliš vysoká hladina horního jezírka. Třikrát jsem tedy přeložil přepadový kámen, snižoval jsem tím hladinu. Včera už to vypadalo, že snížení hladiny o dobé tři centimetry je dostatečné a nikde nic nepřetéká. No jo, nepřetéká. Jenomže voda do rána stejně zmizela. Podezření tedy padá na starý potok, který může být někde porušen. Ale zjistěte kudy teče voda, když všude teče voda. Přesněji kudy voda uniká tam, kam nemá, když stejně teče všude.
Nebude to jednoduchý už proto, že se mi ten potůček vůbec nechce rozebírat. Takovej je pěknej. Ale asi budu muset.
Inu s vodou to není jen tak, proteče si, kudy se jí chce.

čínský deník

Ti, kdo s námi nebyli v Číně a zajímalo je to, přišli včera večer do Zvole poslouchat moje a Tomášovo povídání o tom, jaký to byl výlet.
Přišlo mi to krapet dlouhý, ale na míň, jak půldruhý hodiny jsme to zkrátit nedokázali. A to jsem měl ještě v zásobě dvě legendy o Velké zdi a nedostalo se na některé historky. Protože jsem si nevěděl rady, co s tím povídáním, vzali jsme to jako zápisky z deníku, které jsme každý po svém nějak komentovali. Pravidelní čtenářové woleschka už ty zápisky znají. Nu a abych to celé zakončil a pro věky příští zapsal, tuhlec je den po dni ten deník v krátkých zápisech tak, jak jsem si ho poznamenal:
16.6. sobota - příjezd do Huludaa, slepičí hlava na uvítanou, jak se dostat z kanálu, dnes bankomat funguje
17.7. neděle - ráno městským busem k moři, sportovci trénují, po obědě trénink na nejrušnější ulici Huludaa, neúspěšné pokusy vytáhnout z bankomatu peníze, proto jdeme zítra do ČNB, večeře pod obrazy Marxe, Engelse a Maa, dostáváme odznáčky
18.7. pondělí - dopoledne sportovci trénují opět na ulici, my nesportující se jedeme učit s mistrem do privátního parku severní pěst, po krátkém obědě procházka rybí velkotržnicí a návštěva ČNB
19.7. úterý - výlet na příměstský kopec, první kyblík polívky, procházka městem
20.7. středa - ráno rovnou z pouličního tréninku do nemocnice, pan doktor umí jen špatně latinsky a anglicky ještě hůř, dostávám penicilin, odpoledne v klidu hotelu ukryti před deštěm, večer povodně
21.7. čtvrtek - rozdělujeme se, sportovci trénují sami, my nesportovci v parku opět s mistrem, třikrát ždímu triko, odpoledne taxíkem na pobřeží k altánu a k lodím na suchu, večer na ulici lahůdky: ústřice, slepičí žaludky, ovčí oči
22.7. pátek - taxíkem s Filipen a Káčou na Ling Šan, povodňová turistika, večer slavnostní zahájení soutěže
23.7. sobota - celý den soutěž – festival wushu, večer slavnost podepsání smlouvy o spolupráci a slavnostní večeře, jediný Číňan umí anglicky, jelikož studuje v Anglii a domů přijel jen na prázdniny
24.7. neděle - Velká zeď a velká večeře na ulici, majitel restaurace se zříká vlastního jídla a vítá nás ke stolu, grilování v litinové rouře na tácu s vodou, pijou, v baru přes ulici Vojta prohrává páku s místním svalovcem
25.7. pondělí - celý den prší, přesto výlet na Horu Bílého vlka, promočeni zpět do autobusu, odvezeni na hostinu ke stolu s motorkem, oběd dostáváme „za fotku“ s místním personálem
26.7. úterý - rychlovlakem ujíždíme 305km/h do Čeng-čou vzdáleného 1000km, procházka nočním městem, opičí král, jedeme po dvou kolech elektrickou rikšou
27.7. středa - v Šaolinu, fotka s mnichy, turistický průmysl, 5.000 cvičenců v červeném, 1000 a 5 schodů k Bodidharmovi, v jeskyni se čte, večer odjíždíme lůžkovým vlakem do Pekingu
28.7. čtvrtek - ráno z vlaku do hotelu, po lázni odcházíme do Zakázaného města a pak stoupáme do zahrad nad ním, konverzace s Číňanem v češtině, recitace, jdeme si zaplavat do hotelu, večer do města, bleší trh, nalézáme pražené škorpiony
29.7. pátek - brzy ráno odlet z Pekingu, odpoledne jsme doma a už zítra ráno – v sobotu odjíždí Kačka na tábor Slunečnice
Nuže a tohle je definitivní tečka za tím naším výletem do Číny.
Těm, kteří včera přišli a vydrželi to, děkuji za shovívost i pozornost.

stojí!

Tak tedy napršelo dvakrát a i uschlo dvakrát, pročež jsem musel z připraveného vodního díla vyčerpat vodu, jelikož voda se do vodního díla napouští až je hotové, což nebylo. Tedy do včerejška nebylo. Předpověď počasí vyšla naprosto přesně a to bylo naše jediné štěstí. Dvacet milimetrů spadlo v sobotu a do včera to stačilo uschnout, takže když přijeli pánové s jeřábem, už nehrozilo zaboření a zablácení. Jen tu vodu jsem musel vyčerpat. Nu a začala závěrečná fáze těžkých prací na vodním díle.
Pánové dopravili na zahradu části portálového jeřábu, složili ho a začali stěhovat. Šlo to bez problému, všehno hladce, dalo by se říct, že i zvesela. A tak do spodního jezírka přišel nejdřív podstavec pro menhir, pak kámen samotný i druhý kámen a portál byl přesunut k hornímu jezírku, aby pomohl uložit čedičové sloupky. Suma sumárum to trvalo pět hodin. A bylo to.
MénedočkavéHaničce jsem mohl konečně napsat lakonickou zprávu:
"Stojí!"
":) :) :) huraaaaaaaaaaa", cituji doslova odpověď méveseléHaničky.
Nevzpomínám si, kdy naposled, zda-li vůbec, projevila takovou míru nadšení nad podobným stavem věcí. Ovšem nadšení to bylo nepředstírané a když večer dorazila z Brna domů, nemohla se na to z velké části již hotové dílo vynadívat. Ještě jsme stihli napustit zkušební dávku vody, abychom se přesvědčili, že to všechno funguje. Fungovalo to. Teď už jen musíme z inženýrského pohledu nastavit správně výšku hladin, osadit břehy rostlinami a kameny - nu a nové vodní dílo bude hotovo. Potrvá to pochopitelně ještě nějaká čas, ale to nejhorší máme za sebou.
Tuhlec je to stěhování na obrázku:

menhir_160920

Happy End

Nějak mi unikl takovej zajímavej film. Starej, pochopitelně.
Ale abychom začali od začátku, totiž od konce. Happy End se to jmenuje. Takovej černohumornej experiment pana Oldřicha Lipského. Pozpátku se to vypráví a tedy to začíná koncem. Můžu jenom doporučit. Ovšem jak ho sehnat? Utekl mi, jak jsem už psal a tudíž ke koupení moc není. Ale jo, je. Nakonec jsem ho objevil v jednom velmi zapadlém velmi výprodejovém obchodě, kde stál třikrát míň, než poštovné, což mi připadlo úsměvné.
Úsměv ale z tváře zmizel, když jsem otevřel obálku. Místo Vladimíra Menšíka na mě z obalu koukala Audrey Tautou.
"Co jste mi to poslali?" tázal jsem se v internetovém obchodě.
"Co jste si objednal," odvětili.
"Jo, vobjednal jsem si Happy End, na faktuře je Happy End a z vobalu na mě kouká Navždy Šťastná Tatou."
"No to je v překladu Happy End," praví pán brněnským přízvukem.
"No to teda neni," pravím já pražským přízvukem.
"Ale jmenuje se to tak."
"Možná jmenuje, ale místo Menšíka je tam Tautou."
"Jo ták, vy jste si objednal tenhleten film."
"Jo tenhleten a dostal jsem tamten."
"Tak to je v pořádku."
"Tak to není v pořádku, já tam toho Menšíka furt nevidím."
"Tak to vložte do přehrávače a uvidíte."
"Co uvidim?"
"Oni udělali chybu, je to celé špatně natištěné, ale obsah je v pořádku. Proto je to tak levný."
"Aha …? Tak já to tedy doma zkusím a kdyby něco, tak se ozvu."
Zkusil jsem to a je to vážně tak. Film je v pořádku, ale potisk patří filmu jinému. Inu zřejmě se i to stává. Ale já to viděl poprvé.
Naštěstí to mělo ten správnej Happy End.

ČNB

Když jsem si dával dohromady poznámky z našeho čínského výletu, přišel jsem na to, že jsem nezaznamenal úplně všechno a dokonce jsem opomněl i jednu docela zajímavou historku. Abych na ní nezapomněl úplně, musím si jí tady zapsat. Jinak by zapadla a to by byla škoda. Je totiž o tom, co hýbe naší přítomností, totiž o penězích.
Čínské peníze nemůžete získat jinde než v Číně. Že byste zašli do směnárny někde u Václáváku a koupili si pár set jüanů na kapesné, je utopie. Musíte do směnárny v Číně. Na letišti je to pochopitelně nejdřív po ruce a taky nejdražší. Pak už je na vás, jestli budete ve městě hledat bankomat, který funguje nebo banku, která vám peníze vymění.
A jsme u těch historek. Ono to totiž není jen tak.
Vaše představy o tom, že vsunete kartu, zadáte kód a pak to na vás vyplázne vaší kartu i požadovaný obnos, jsou v Číně opravdu jen představy. Nejčastěji to na vás vyplázne jazyk a udělá dlouhej nos. Z nějakých důvodů, které zná jen tamní strana a vláda, bankomaty fungují na principu náhodnosti. Někdy fungujou a většinou ne. To, co mají také ve většině společné, je, že nad nimi svítí viditelný nápis non-stop 24/7, což by si našinec mohl mylně vykládat jako nepřetržitý provoz 24 hodin 7 dnů v týdnu. Co to přesně znamená v Číně, se mi zjistit nepodařilo. Jisté je, že, o víkendu si z bankomatu nevyberete ani stvrzenku, že nefunguje, a v pracovním týdnu je to tak půl na půl funkčních a nefunkčních strojů.
Zkoušeli jsme různé typy karet a žádný nebyl lepší, než jiný. Prostě to někdy šlo a někdy ne, čímž bychom se mohli dostat k volnému překladu oněch 24/7: je to poměr sedmi úspěšných transakcí k dvaceti čtyřem neúspěšným a to non-stop.
Po takových zkušenostech jsme zkusili vyměnit měnu v papírové podobě. Aniž bychom tušili cokoliv zlého, pustili jsme se do podniku daleko riskantnějšího, než byla obsluha čínského bankomatu. Ve všech pobočkách všech bank, ve kterých jsme to zkusili, jen kroutili hlavou a v tom lepším případě nás posílali do ČNB. Tady pozor! Neplést ČNB a ČNB. Nebyla to totiž Česká národní, nýbrž Čínská národní banka. Tu jsme tedy s mourozumnouHaničkou nakonec našli a tam to začalo.
Skoro jsem měl pocit, že se celá stavba Čínské národní odporem otřásla, když jsme vytáhli svazek dolarů. A že prý musíme předložit pas a že se pak teprv uvidí. Co se uvidí, zřejmě nevěděl ani ten poděs za okýnkem, co si ten pas vzal. Po dlouhé (v minutách) době konečně zjistil, že si ve své mateřštině v našem pase moc nepočte a soustředil se na datum. To bylo na vízu jasně patrné i v jeho jazyce.
A to byl ten problém.
Začali se kolem něj rojit další ouředníci a zčásti moudře pohlíželi do pasu a zčásti přísně na nás. Pak se nějak zjistilo, že už jsme měli bejt nejmíň čtrnáct dní pryč z Číny, jelikož máme vízum propadlé. Byl to očividný nesmysl, protože jsme teprve před třemi dny přiletěli, ale mladíček si trval na svém.
Pomalu jsem začal přemejšlet, kde si bez peněz nahonem seženeme ručník, tepláky a kartáček na zuby - tedy obvyklou výbavu na pobyt v cele předběžného zadržení kvůli podezření z ideologický diverze.
Naštěstí se asi po dvaceti minutách kroucení hlavami (čínskými a následně i českými) přichomejtla k okýnku nějaká paní, co tam eště nebyla. Byla zřejmě na pozici převyšující ostatní kroutiče hlavami. Dáma též zakroutila hlavou, ale tentokrát směrem k mládenci, co nám zrekvíroval pas. Cosi mu v něm ukázala a najednou se karta obrátila. Paní zřejmě uměla číst i jiné znaky, než datum vydání víza a tak si přečetla, že datum vstupu do země je opravdu jen tři dny staré a že máme právo v Číně ještě pár dní pobejt a tudíž si i vyměnit nějaký ty cizí peníze za čínský peníze.
Teď už to trvalo jen další čtvrthodinku a výměna byla dokonána.
Ale řeknu vám, radši bych znovu obcházel v neděli ráno těch deset nefunkčních bankomatů, než jít znovu měnit do ČNB.