2019

co to bylo za člověka

Jsem si jel předevčírem pro jedno číslo. Jo, pro číslo. Dneska se prodává kde co. Tohle číslo je na kartičce v krabičce. Na té kartičce je překryté stíracím lakem a je děsně dlouhý. Ne, není to žádné dárkové balení stíracího losu. Je to speciální prodloužená záruka určená pro jeden typ fotoapárátů. Koupíte, setřete, zapíšete do registrační karty a máte záruku dohromady na pět a půl roku. To v případě aparátu tohohle typu má rozhodně smysl.
A tak si vezu z Vysočan tuhle kartičku v krabičce, sedím v metru a tu přistoupí trojice. Dva z trojice jsou mladíci, ten třetí je stařík. No, on tedy ten pán žádný stařík nebyl, moh' bejt vo pár pátků starší, než já, ale svou vizáží se ke staříkům s rozježeným dlouhým vlasem a vousem hlásil.
A začala živá diskuze. A odkudpak prý chlapci jsou a jestli jsou v Praze poprvé a jestli se jim líbí tuhleta děvčata, co stojí vedle a co vy, dámy, mluvíte francouzky? Ne? Tak anglicky? Trošku? To nevadí, já vás seznámím. … Stařík bavil společnost. Mladíci byli anglicky mluvící, slečny pravděpodobně odněkud z východu, snad z Ruska a s angličtinou ani se staříkem si moc zadávat nechtěly. Načež mládenci vystoupili a stařík zůstal. Prokazatelně k sobě nepatřili.
Sedl si ke mně.
A jestli prý mluvím anglicky.
Trošku, povídám.
A stařík začal. Že je z Kanady a jestli já jsem z Prahy. A kolik prej mám dětí a že prej von má taky tři. A že tu prej učí angličtinu a … přešel do češtiny, jelikož se ptal paní, co seděla vedle, estli mluví anglicky nebo francouzsky a ta mu neodpověděla, takže to zkusil po našem. Paní se evidentně nechtěla bavit ani česky a tak stařík obrátil svoji pozornost zpátky ke mně.
Ani nevím jak, ale začal cosi o historii a protože jsem mu v tom rámusu ve vagónu v metru nerozumněl, měl za to, že je třeba mi sdělit, že bych si měl historii nastudovat a že Ameriku ovládá židovskej kapitál. Tak mu povídám, že si to úplně tak nemyslím a že jsem v Izraeli dvakrát byl a že je to docela pracovitej národ a že …
Copak pracovitej, ale ovládá celej svět svejma prachama. Stařík vytáh' zmačkanou dolarovku a ukazoval mi tu pyramidu s tím vševidoucím vokem. Chtěl jsem mu oponovat, že jiná spiklenecká teorie zase tvrdí, že jsou to zednářský symboly a kdoví, jak je to s tou světovládou, jenomže to už jsme byli na Andělu a já musel vystoupit.
Stařík pravil, že to bylo najs mě potkat a už se otáčel po dalším cíli, na který by mohl soustředit svůj vodopád výřečnosti.
Zvláštní … docela by mě zajímalo, co to bylo doopravdy za člověka.

za vodměnu bonbón

Před dávným časem jsme pošetile následovali jednoho nemoudrého příkladu a jeli nakoupit do velikého zahradnictví. Nic hloupého by na tom nebylo, kdyby to pověstné zahradnictví nebylo v německém Řeznu. Jednak je to od nás ze vsi kapku z ruky a taky krom toho, že jsme tam žádný zázrak nespatřili, stropili jsme tam ostudu. A totiž tu, že když jsme přijeli s dvěma košíky (když už jsme tu, tak si pár těch kytek koupíme) k pokladně, oznámila nám pokladní, že tyhle karty neberou a ať vyndáme jinou nebo ať si jdeme vybrat támhle k bankomatu. Ostudu jsem následně ztropil já, když jsem tam nechal košík u pokladny a odkráčel středem. Inu, byl to opravdu nesmyslný výlet a byl by završen potupným koncem bez platebního terminálu kompatibilního s mojí kartou, kdybychom si cestou domů nespravili náladu nákupem velkých kamenů. Ale to až u nás v české kotlině.
Vzpomněl jsem si na to včera, když jsem platil oběd.
Já totiž oběd platím vždycky hotově, je to taková kratičká chvilka veselé komunikace s panem vrchním. Ovšem včera jsem měl premiéru.
Počkal jsem, až u kasy bude prázdno a šel jsem na to.
"Můžu to dneska zkusit zaplatit telefonem?"
"Jistě."
"To je prima, dík. Já to před hodinou aktivoval a tak je to moje premiéra."
"Moje ne. Už to tu dneska před váma jeden pán zkoušel. Ale nepovedlo se."
"Tak jdem na to, jo?"
"Jdeme na to."
Vytáh' jsem telefon a přiložil ho k terminálu.
Zázrak!
Na obrazovce se objevila karta a žádost o potvrzení. Dvakrát jsem zmáčk' tlačítko, mrk' jsem do telefonu a bylo povoleno.
"No a je to," pravil jsem.
"Není to," pravil pan vrchní.
"Aha …? … Jo! To se musí ještě jednou přiložit."
Přiložil jsem a světýlka zablikala zeleně.
"Teď už to je," souhlasil pan vrchní.
"Povedlo se," jásal jsem, "tak to já si vezmu tady za vodměnu bonbón."
"To si vemte," smál se pan vrchní, "dneska si ho zasloužíte. Dyť jste si ho zaplatil mobilem."
Inu, zaslouži i zaplatil.
Bez peněz a bez karty.

Albaldah

Jsou teď velice jasná a jenom mírně chladná rána, čímž je u nás na Olešku hezky vidět Jitřenku, čili Venuši. Zrovna dneska se to vydařilo a tuhlec jsem si udělal obrázek. A hned jsem musel zkoumat, co je to za další dvě tečky. Takže ten dnešní trojúhelník jasných objektů na jižním obzoru jsou (seřazeny podle jasnosti): Venuše, Jupiter a Albaldah , což je exotické jméno jasné hvězdy Pí v souhvězdí Střelce.

Venuse_190219

to tu ještě nebylo

Když jeden neví, za co půjde, má to většinou těžký. Jenomže my máme jednu báječnou čarodějnici tuhle od vedle ze vsi a když nevíme my, tak ví ona. Věděla i tentokrát a tak jsme letošní Masopust šli za vodníky. Tedy já vodník, Matěj vodník, máveseláHanička taková nějaká bahenní rusálka a Kačka byla modrá víla. Všecko tak nějak od vody.
Letos to bylo maličko náročnější na přesun, protože Kačka musela nejdřív do školy na přípravku a potom teprve jsem ji z Břežan musel přivézt. Ale stihli jsme to akorát na koblížky.
Počasí nám letos přálo, sluníčko svítilo a počasí bylo úplně jarní. A já jsem při tom Masopustu zjistil, proč to v dnešním světě mají vodníci tak těžký. Ony jsou na tom naše pohádkové bytosti vůbec mizerně. Doba je válcuje, byť se snaží vzdorovat i pomocí moderních technologií. Jenomže právě ty technologyje mě jako vodníka letos doběhly.
Potřeboval jsem si zavolat.
Volat?
Vodník?
Leda tak "Haničko, sluníčko …" řeknete si.
To je sice tradiční vodnické volání, ale já potřeboval telefonovat. Vzal jsem tedy úplně civilní nevodnickej telefon a … a von mě nepoznal. Normálně jinak docela spolehlivě fungující rozpoznávání tváře zcela selhalo. Ať jsem se do telefonu díval, jak chtěl, ten aparátek mě odmítl vzít na vědomí. Skoro to vypadá, jako že má něco proti vodníkům. Nakonec to nešlo jinak, než vyťukat kód.
Ale ono je to tak lepší. Copak do rybníka patří telefon, byť by byl vodotěsnej? Nepatří! Ani do pohádek ne.
Tak jsem ho už radši vytáh' jenom jednou a to jen proto, abych poprosil mého vodnického synka, aby natočil masopustní taškařici, kterou kamarádi sehráli jako vždycky na návsi u školy před masopustním průvodem. Na tohle jsou ty udělátka dobrý.
Nu a pak jsme se vydali po sousedech a po návsi a na statek, kde byl učiněn několikanásobný neúspěšný pokus vzkřísit střeleného medvěda, kterýžto akt se až nakonec podařilo úspěšně dokončit jen jedné takové růžové panence. Inu báječné to bylo.
Letos to tím ovšem nekončilo.
Sousedé u nás ve vsi se rozhodli uspořádat taky Masopust a protože ten "náš" zvolský, byl v sobotu, olešký se konal v neděli odpoledne. Já byl zase za vodníka, ale mámiláHanička byla tentokrát za hospodyni a hostila nás, maškary. S medvědem si zatancovala a Kačka jí u toho asistovala. Jenom Matěj, vodnický synek, se nějak neukázal … zřejmě měl toho vodníkování ze soboty až dost.
Tož dvojitej Masopust to letos byl.
To tu ještě nebylo!

Obrázky jsou tuhle v galerii.

harašení se neprojevuje

To přeci zná každej, že divný zvuky znamenají něco divnýho. Dyž vám škrundá v břiše, buď máte hlad nebo … nebo nemáte hlad. U věcí neživých to s tím hladem nebude tak horké, ovšem zvuky se mnohdy ozývají velice znepokojivé. Například onehdá, když jsem zaslechl divné zvuky z motoru svého auta, bylo hotovo a do měsíce jsem měl motor nový místo toho zadřeného.
Pamětliv této a jiných podobných historií, nabádal jsem mounetechnickouHaničku, aby zajela se svým autem do servisu, ponědž ty zvuky, co je slyším při jízdě z jejího auta se mi vůbec nelíbí. Vysloveně divný zvuky ne nepodobné zvukům technického dinosaura v posledním tažení. Nuže, vzhůru tedy k našemu dvornímu vesnickému opraváři, k panu Hrubému. Včera tam máopatrnáHanička auto nechala a do města jsme jeli společně.
Odpoledne mi volá pan Hrubý:
"Já volám vám, protože vy jste ten technickej typ …"
To mě hned na začátku vyděsilo, jelikož pozitivní věta v úvodu konverzace vždy zbystří mou pozornost, neboť lze očekávat nějakou habaďůru.
"… takže ty zvuky to bylo takový to syčení a hrčení někde kolem dvou tisíc otáček za jízdy a při přeřazování, že jo?"
"Jo, to bylo ono …," souhlasil jsem opatrně a začal se bát vět, které měly následovat.
"Tak my jsme to projeli a dali to na hever …"
A teď to přijde, pomyslel jsem si.
"… a von byl takhle dole pod vejfukem upadlej takovej ten plechovej kryt. Už to bylo rezavý. Tak jsme to tam přichytili a už je to v pořádku."
"To je skvělý! Takže už to nerachtá?"
"Ne, večer si přijeďte."
Přijeli jsme si a ještě jsme dali řeč o tom, jak se někdy takovýhle závady projevujou hlasitějc, než si zasloužej.
No a je to, harašení už se neprojevuje, protože pan Hrubý se s takovým harašením nijak nepáře a udělá mu krátkej konec.
A máveseláHanička už nebude vydávat podivný zvuky za jízdy.
Totiž její auto nebude vydávat ty zvuky.
Za jízdy.