2016

ten přetéká

Žijeme v době kabelů a baterií, všimli jste si toho? Co přístroj, to jinej kabel. Co zařízení, to jiná baterka. Někde musí existovat nějaká kabelářská a baterková lobby, která z toho žije.
Mám v šuplíku změť kabelů. Je to jako klubko hadů. Furt se to kroutí, zamotává, přibejvá to a já jen čekám, kdy to na mě začne syčet. Čas na hledání správného konektoru k přístroji se prodlužuje.
Bezmála totéž platí o baterkách.
Vědci a výzkumníci pořád zdokonalují technolgie a daří se jim nacpat větší objem energie do menších krabiček a válečků. Jenomže ty starý neubejvaj, poněvadž je máme furt v těch šuplících a pořád jdou do něčeho použít. Tím pádem se mi množí i nabíječky.
Zrovna tuhle jsem si musel jednu vobjednat, protože ten akumlátor, co byl použitej v tej jednej svítilně, jsem ještě neměl a tudíž ani nabíječku k němu. Teď jí mám. A vygeneroval jsem tím potřebu dalšího cajku. Redukce. Ona ta nabíječka totiž má sice evropský kolíčky do zásuvky, ale krátký a nedošáhnou dovnitř zásuvky. Musím si tedy koupit redukci, kterou strčím do zásuvky a teprv do té redukce můžu strčit tu nabíječku.
Mám o krám víc a až koupím tu redukci bude to celkem o dva víc. A lobby jásá. Můj šuplík s kabely a nabíječkami ne. Ten přetéká.

hádanka na konec prázdnin

Téměř rok už jsem vás nenechal hádat, jelikož jsem došel k názoru, že už všechno víte. Včera se mi přichomejt pod ruku tenhle motiv a tak si říkám, že by mohl být hádankou. Alespoň pro někoho. Tož zkuste hádat, co je na obrázku:

a) skládka hrubých ingotů chystaných pro zamýšlené zahájení výroby v Poldi Kladno
b) nedávno odkryté nelegální úložiště jaderného paliva
c) dosud aktivní čedičový lom

tečou do kopce

Schwarzenberský plavební kanál je dílo hodné úcty a pokud se k němu vypravíte, určitě vás zaujme ta zvláštnost, že voda v něm teče zdánlivě do kopce. Zažil jsem si to v minulosti při jízdě na kole právě podle onoho kanálu na Šumavě. To pořád šlapete a máte pocit, že jedete do kopce, protože to samo nejede, a vedle vás teče v korytu kanálu voda spolu s vámi stejným směrem a musí to být z kopce, jelikož do kopce, jak známo, voda neteče. Chvilku se tím zabýváte, pomýšlíte na nespravedlnost vesmíru, poněvadž vy se dřete a voda si jen tak teče. Nakonec nezbývá, než složit poklonu stavitelům kanálu.
Tahle zdánlivě odtažitá skutečnost mi přišla na mysl, když jsem plánoval to naše vodní dílo. Těch pětadvacet metrů se s čtyřiačtyřiceti kilometry kanálu nedá srovnávat. Je tu ale jedna podobnost, která je důležitá. Totiž ta, že voda teče i při tom nejmenším sklonu a pokud se na vodní tok podíváte z nešikovného směru, můžete mít dojem, že teče do kopce.
A zrovna takovej dojem jsem měl já, když jsem včera obhlížel ten náš veletok.
"Nemáte to tuhlec krapet do kopce?" zkoumal jsem nepatrný sklon potůčku.
"Právě že ne," odvětil zahradník a přiložil ke dnu na důkaz svého tvrzení vodováhu, "naopak to je možná z kopce až moc," dodal ještě.
"No jo, vážně," dal jsem mu za pravdu.
"Já jsem zvědavej, až večer uděláme zkoušku," pravil druhý mládenec, který to má všecko na povel.
A večer byla zkouška. Těšili jsme se na to jak malí kluci.
Stačila jedna konev a kdyby se to během zkoušky nevsakovalo, protekla by celým meandrem potůčku. Když pan šéf přidal ještě jednu a pak poslední konev, voda tekla skoro proudem po celé délce potoka. Bez problému i tím nepatrným sklonem, co chvílemi vypadá, že je to do kopce.
"To je báječný! Z inženýrskýho díla máte dneska jedničku," pochválil jsem stavitele.
Nu a po druhém dni prací máme na vrchní zahrádce hotovou hrubou stavbu našeho malýho Schwarzenberskýho kanálu. Jsou s originálem skoro stejný - oba tečou do kopce.

novej kanadskej žertík

„Vida, trempíře,“ řekl Šesták, „to vypadá zas jako novej kanadskej žertík.“ „Jaký žertík?“ ptal se strojník. „Kanadský,“ vysvětloval Šesták.

Možná tu citaci znáte a pokud ne, vězte, že je ze Vzpoury na parníku Primátor Dittrich od pánů Rady a Žáka. Text pokračuje dál povídkou o kanadských žertících s vysvětlením. Například:

Underwood a Remington … třeba ve vlaku řekli pánovi: „Pane, máte zavazadlo?“ „Mám dvě zavazadla,“ odvětil pán pyšně. „Už máte jen jedno,“ upozornil ho jemně Remington, vyhodiv oknem jeden kufr. Pán se podívá a zvolá: „Proboha, opravdu, mám tu jen jedno zavazadlo.“ „Už nemáte žádné zavazadlo,“ ujistil ho zdvořile Underwood, vyhodiv druhý kufr oknem.

Nu a jako v knize pana profesora Žáka jsem si připadal včera.
Máš zahrádku - nemáš zahrádku. Máš jezírko - nemáš jezírko. Máš trávník - nemáš trávník. A tak by se dalo pokračovat. Prostě přišli páni zahradníci a na naše přání a pokyn mésvědomitéHaničky začali přemisťovat, odstraňovat, kopat, bořit a následně budovat. Čímž z na první pohled docela hezky upraveného trávníku a zahrady vůbec vznikla rozvrtaná krajina plná hlíny, materiálu, nářadí a ladem skladem poházených objektů.
Budování vždycky začíná zmatkem. Ani my nejsme vyjímkou a proto jsme si hned první den odpoledne uvědomili, na co všechno jsme nemysleli, co jsme zapomněli a co nemáme připravený. Inu když se kácí les - tedy v našem případě předělává zahrada - létají třísky.
Ale na druhou stranu se začalo rýsovat přibližně to, co jsme si vymysleli jako nové vodní dílo, o kterém tu nedávno byla řeč. Teď nezbývá, než to nějak vydržet a trpělivě vyčkat, až to bude zase všechno na novém místě. Budu o tom referovat. Pro dnešek je to jen zápis o tom, jak nemáme zahrádku.

program na celej večer

Až tak někdy od začátku šestnáctého století si může člověk nosit čas v kapse. Do té doby to bylo s časem na pováženou. Nebyl přenosný a často se jen tak sypal, případně záleželo na tom, jestli není pod mrakem či jestli ponocný nezaspal. Nu ale časy bez času jsou ty tam a lidstvo k jeho určování používá hodinky. Taky jedny mám a nejen schovaný.
Po léta dlouhé přestávce jsem se naučil hodinky znovu nosit. A protože mám rád všelijaké přístrojky, obzvlášť ty, co umí kde co, jsou ty moje hodinky na baterku. Musejí se nabíjet. Jinak jim dojde šťáva. Nu a to je ten kámen ourazu. Je k tomu takovej konektor zubatej, musí se to přiložit k zadní straně pouzdra hodinek, ono se to přisaje na místo a začne se to nabíjet. No jo: na místo. Není to tak snadný. Totiž jsou tam takový dvě drážky a jedna řada kolíčků. Konektor k tomu přiskočí a měl by zapadnout tam, kam patří.
To jsem si do včera myslel.
Jenomže najednou to nešlo nabíjet. Nekomunikovalo to s počítačem, žádná známka života nebo připojení se neobjevovala. Pomalu jsem se začal s hodinkami loučit. Ještě před tím, než jsem se s nimi rozžehnal, jsem zkoušel totéž na jiném typu počítače se stejným výsledkem.
Nic. Furt nic.
No to báječný: jednorázový hodinky. Dojde jim baterka, tak je vyhodíte a koupíte si nový. Ideál spotřební společnosti. Nikoliv však můj ideál.
Nechtěl jsem se smířit s tímto stavem věci. Připojuji tedy hodinky k obyčejné nabíječce. A hleďme: ani v ní to nereaguje. Bude teda špatnej kabel, měním diagnózu. Kroutím s tím a hledám, kde je nějak přecvaklej nebo utrženej. Ani přecvaklej, ani přetrženej. Je v pořádku. Ale hodinky stejně nenabíjí. No doprkýnkadubovýho. Copak je tohleto možný? Všecko dělám správně a přesto …
Moment.
Vopravdu dělám všechno správně? Tak znova: přicvaknout konektor do drážek a - a hleďme vono to žije! Konstruktér připojení nepočítal s tím, že by někdo mohl ten konektor přicvaknout o řadu vedle.
Tedy nepočítal se mnou.
A to se přepočítal.
Skoro jsem na ty hodinky zanevřel. A stačilo tak málo. Správně zasunout. Taková maličkost a měl jsem program na celej večer.