WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

velká, těžká

Co to je? Kdo to je? Kde to je?
Je to za dveřmi. Je to Indy. Indy žere tkaničky!
"Hele, tvore, to sou mý tkaničky, tak je nech na pokoji!"
Uklízím tkaničky. Tedy ne snad, že bych ty tkaničky vyšněroval z bot. Ani boty nedávám do botníku. Jen ty tkaničky pečlivě zastrčím dovnitř každé příslušné boty a myslím si, že je tak vše řádně zapraveno. A jdu si znovu lehnout.
"Ha!"
Probudím se, jelikož se právě odehrává něco jako konec světa. Opět za dveřmi. Rámus podivného charakteru. Není to šramot, nic necinká ani se nic netrhá. Je to cosi jako … jako kdyby někdo strkal truhlu po chodbě. Kdo by strkal truhlu po chodbě ausgerechet teď, ve tři ráno. A navíc: dyť tu žádná truhla není.
Inu, vstaň a jdi se podívat, poručím si.
Poslechnu se, otevřu, rozsvítím a co vidím:
Uprostřed chodby je bota. Moje bota. Moje zimní bota do hor. Velká, těžká. Je větší, než Indy.
To ovšem nevadí.
Indiana je zakousnutá do vytahané tkaničky. Tkanička jí navíc uvízla v zubech a Indy ty botu větší než je ona sama vláčí za sebou po chodbě.
Vyčítavě na mě kouká:
"Co to, pane, nosíš na nohách? Takový těžký krámy. Sotva to utáhnu. To nám nemůžeš dát na hraní něco lehčího?"
"Nemůžu, Indy. Ty boty jsou mi akorát. A navíc: jsou to moje boty. Nepeť si to se svojema hračkama!"
Indiana dostane pohlavek, boty jdou do botníku, Nemo přihlíží, Idy jde do pelechu a já taky.
To zas byla noc!

ps

Tenhle zápis jsem si na kousek papíru poznamenal asi tak před měsícem. To ještě platily poměry velikostí bot a kočkenů. Teď už jsou větší. Ty kočkeni. Boty zůstaly, jak byly.

ověřte si údaje

Ony ty zkušenosti přicházejí pořád. Ať je člověku šest nebo šedesát, furt se má co učit. A tak, přesto že mi už šest bylo, jsem se včera zase učil.
Byl jsem s Kačkou na předoperačním vyšetření, jelikož jí budou příští týden vrtat koleno. Nikoliv kvůli zlámené grešli, ale kvůli kůstce, která tam nemá být. Nu a součástí toho vyšetření je v téhle zamořené době i test na covid.
Vybral jsem tedy místo a s Kačkou jsme se dostavili deset minut předem.
Prázdno. Nikdo nikde. Pustina.
Předjeli jsme před zavřenou bránu.
"Dostavte se přesně v potvrzený čas a vyčkejte na otevření brány…", četl jsem na ceduli.
Dobrá, jsme tu dřív, couvnu a počkám.
Před bránu jsem znovu předjel za dvě minuty včas. Za minutu neviditelná ruka zmáčkla neviditelné tlačítko a brána se viditelně otevřela.
Vjeli jsme do podzemí podle návodu.
V podzemní garáži stála židle, stolek s počítačem, stolek se zdravotnickými potřebami. U stolků stály dvě vysmáté paní.
"My nejsme nakažení, my jsme tu jen kvůli předoperečnímu vyšetření", pravil jsem na uvítanou, "máme zůstat ve voze nebo vystoupit?"
"To je jedno, jak chcete", odvětila jedna paní.
Druhá se snažila něco najít v počítači.
Vystoupili jsme. Paní sice měly roušku a oblek, ale jen jaksi napůl. Smály se, žertovaly, nemohly něco najít, něco nevěděly, pak to našly a už to zjistily.
"Tak si tu ověřte údaje."
Kačka si ověřila na obrazovce údaje. Byly v pořádku. Přistoupila k paní s tyčkou. Paní jí strčila tyčku do nosu, pak něco do krku a bylo. Za minutu.
Já jsem se zatím volně bavil s druhou paní. Byla veselé mysli a odpověděla mi, že by mě to stálo dva tisíce, kdybych chtěl taky, jelikož nejsem doporučenej vod doktora. Ale že jinde jsou ty druhý Ag testy a ty že jsou zadarmo, pokud jsem nebyl devadesát dní na testech.
Usoudil jsem, že mi toho není třeba.
Poděkovali jsme, vsedli jsme do auta a jeli jsme po svých.
A to poučení?
Čekal jsem frontu 200 lidí, čekal jsem unavený personál, čekací lhůtu hodinu …. A nic. Kdybych přijel na minutu přesně, trvalo by to celé právě tu minutu.
Takže: kde jsou tedy ty fronty a ten stres z čekání?
Teď už to vím: v televizi!

ps

Celé úsilí bylo zbytečné. V pátek, právě, když jsem jel pro výsledky, přišla zpráva, že se Kaččina operace kolena odkládá. Covid je toho původa.

tím by si nevydělali

Někdy v prvních letech psaní mého deníku jsem si tu zapsal pochvalu na robota. Vysávacího robota. Tehdy nebyli tihle pomocníci ještě tolik běžní a pro nás doma to bylo něco jako zázrak na kolečkách. Ovšem jak už to bývá, čas oponou trhnul a ze zázračného strojku se stal běžný a nepostradatelný domácí pomocník. Navíc se od té doby roboti začali rojit a kdejaký výrobce je nabízí.
To, co však výrobci nenabízí, jsou náhradní součástky. A to je pěknej šlendrián.
Včera jsem na to narazil.
Tedy nejdřív jsem narazil na vrčícího robota, který se začal divně kodrcat, poté na mě nepravidelně vrčel, až se nakonec zastavil uprostřed práce.
Bude to chtít důkladně vyčistit, řekl jsem si a neměl jsem pravdu. Vyčistění nepomohlo.
Při čistění jsem si všiml divně vypadajícího ložiska pod nejdůležitějším unašečem. I rozdělal jsem to celé, vyjmul jsem převodovku, tu jsem rozebral a ejhle! Ložisko je vysypaný. Za ty roky dřiny v prachu se holt vyžvejkalo. Fajn, je to jen ložisko, stačí ho vyměnit. Ale kde ho vzít?
A jsme u toho.
Do servisu jsem se dovolal a tam mi řekli, že to ani nemají ani neopravují, že takhle malý věci jsou moc laciný a tím by si nevydělali. Alespoň byli upřímní.
"A co tedy opravujete?"
"Celou převodovku."
"Fajn. Kolik stojí?"
"Ale tu pouze vyměňujeme včetně práce."
"Dobrá, co za to?"
"Dva tisíce."
"Tak to pěkně děkuju, to je významná část ceny úplně novýho robota."
Nuže nového robota jsem již objednal za pouhý dvojnásobek ceny opravy převodovky a za pár dní přijde. Jenomže co s tím starým?
No, co by. Budu dál pátrat.
Už teď jsem vypátral, že samotná převodovka se dá koupit na síti za tisícovku, tedy za polovic.
Když budu pátrat dál, najdu i to ložisko.
To bude za stovku.


ps

Šlo to rychleji, než jsem čekal. Celá převodovka za sedm stovek. Ložisko už jsem dál nehledal.

na silnici místo není

Řemeslníci se činí a jejich úsilí přináší výsledky. Pozemek je po instalaci žumpy ve stavu, kdy se na něj nedá vjet, aniž by auto nezapadlo do bláta, což přináší spoustu zajímavých situací a problémů. Jeden z nich je: kam zaparkovat?
Normálně je na v budoucnu jistě pěkně upravené zahradě dost místa na to, aby tam za domem zaparkovala i čtyři auta. Teď to nejde. Kam s nimi? Nikde není místo. Na cestičce k domům zaparkovat nejde, poněvadž by nešlo projet, na pozemku to nejde, poněvadž je bláto a auta by nevyjela. Na hlavní silnici místo není.
Opravdu? Není tam?
Je tam autobusová zastávka, na té se taky parkovat nedá, kolem jsou vrata sousedů, ty blokovat nelze. Jak to tedy udělat?
Včera jsem byl svědkem toho, že to jde.
Kromě mého vozu zaparkovalo na neuvěřitelných místech dalších pět aut, z toho dvě menší nákladní.
Neuvěřitelné.
Nikomu jsme nepřekáželi, nic jsme nezničili, vrata zůstala průjezdná, zastávka autobusů prázdná.
Zázrak. I ty se občas dějí, jak je vidět.

ty ji vážně nechceš?

Univerzální myš už tady byla popsána. Je vskutku stále univerzálnější. O víkendu se Indy z ničehož nic rozhodla, že mi ji bude nosit. Furt dokola. Bez odměny.
Donesla mi ji, pochválil jsem ji a myš jsem vrátil ne zem.
Indy ji vrátila mně.
Já na zem, Indy mně.
Vůbec jsem jí k aportování nenabádal, nic za to nedostala, jen podrbání za ušima a slovní pochvalu před nastoupenou jednotkou, čili před Nemem. A i přes tyto zanedbatelné úlitby mi myš nosila pořád a pořád. Asi tak čtvrt hodiny.
Možná mi chtěla nějak sdělit, že myš je velice vzácné zboží a jelikož jsem pasován do role vůdce smečky, jedině já si ji zasloužím.
Po té čtvrhodince se tempo zpomalilo.
Indy dlouze váhala, jestli má ještě jednou vstát a myš přinést. Ale nakonec ji ještě jednou přinesla a vyčítavě na mě pohlédla:
"Pane? Tak vzácná myš a ty ji opravdu nechceš?"
"Ta myš je tvoje, Indy. Učíme se aportovat. Přines!"
A to byla poslední kapka.
Indy na mě otočila hlavu, vrhla mi do tváře zhrzený pohled, pak si dala hlavu na tlapy a už se ani nehnula.
"Ne, on si tu myš vážně nezaslouží", usoudila Indy a tím hru definitivně ukončila.