WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

votočili kabel

Teď jsem se zabýval opět kotelnictvím, takže zápis sem do deníku musel počkat.
Ale o domě to bude zas. Tentokrát o sítích a kabelech.
Nechal jsem to celé zasíťovat a zadrátovat. Teď pochopitelně zjišťuju, že jsem to nechal zadrátovat málo a že jsem nemyslel například na osvětlení venku. Ale to se dá ještě v budoucnu napravit.
Náprava proběhla i v případě kabelu k venkovnímu čidlu teploty pro kotel. Nějak se stalo, že kabel tam sice je, ale kdosi otočil těsně před koncem jeho směr a šoupnul ho jinam, takže to museli páni řemeslníci zase přesekat a zavést do kotelny. Naštěstí ještě v tom místě nebyla dlažba, takže to až tak nevadilo.
Včera se ovšem vyskytl vážnější problém. A to s internetem. Nechal jsem si na všechna místa zavést kabely. Včera to pán oživoval a všechno jelo, jak mělo. Kromě jedné zásuvky. Té ze všech nejdůležitější - u pracovního stolu.
A tak pan montér montoval a zkoušel a prověřoval a drátoval - a nic. V šest večer odešel s tím, že neví a že možná zase někde otočili dráty někam jinam. No to bych se vzteknul. Ale stejně mi to není nic platné.
Kdyby to troubové kontrolovali hned, jak to před půl rokem natáhli, tak … ale darmo mluvit.

žere překvapivě málo

Člověk se učí furt. Já se teď zrovna učím topit. Ne, nestal jsem se ani disidentem, ani kotelníkem, nýbrž majitelem automatického kotle na dřevěné pelety. Možná si tu někdy zapíšu, jak jsem na to přišel a jak i za jak dlouho jsem k němu přišel. Pro dnešek stačí, že ho mám a že v něm topím.
Tedy ono to není úpně přesné. On si ten kotel topí sám. O tom bych si koneckonců taky mohl někdy zapsat poznámku. Na mně je pouze starost, jak tu bestii krmit. Zatím to jde a žere překvapivě málo. Nu a taky se musím učit, jak ji krotit.
Totiž ono je to o zkoušení. Ekvitermní vytápění sleduje teplotu topného média, teplotu venkovní a teplotu vnitřní. A podle požadavku pak systém přitopí nebo topení přiškrtí. Ku sledování teploty slouží čidla, pro vnitřní prostory bezdrátová, přenosná. A v tom je ta výhoda i ten kámen úrazu.
Čidlo si člověk může přenést kamkoliv a tím zvolit referenční místnost. Ovšem v té místnosti: kam s ním?
Nejprve leželo čidlo na podlaze. To se ukázalo jako nevhodné. Teplo jde nahoru a tudíž čidlo na podlaze je kromě ochlazení od podlahy ještě i v nejnižším místě, kde je nejchladněji. Takže někam doprostřed. Obě čidla jsou teď asi tak metr dvacet nad podlahou a systém se jimi řídí.
No jo, ale jak uřídit ten systém?
Když nastavím patnáct stupňů na práci pro řemeslníky, je v místnosti kapku víc. Když nastavím teplotu na 21°C, je v místnosti docela vedro a při práci se musí větrat, poněvadž se člověk okamžitě vorosí. Nastavil jsem tedy dvacet a stejně to bylo moc.
A to jsou čidla asi tak tři, pět centimetrů vzdálená ode zdi - jen tak v drátěném držáku, aby je neovlivňoval chlad zdi.
Nu a tak se učím kolik nastavit, aby to bylo správně a do sklepa chodím občas tu bestii
kontrolovat a krmit.
Až se přestěhuju, bude hladovější, protože budu chtít mít doma pěkně teploučko.

neobvykle obvyklé počasí

Bylo mi to s tou teplotou divné a tak jsem se musel podívat do záznamů minulého roku. A nic jsem tam nenašel. Tedy přesněji řečeno nic o teplotách. Mně totiž přišlo tak trochu neobvykle obvyklé to počasí. Ne snad, že by letošní sušší podzim byl něčím zvláštní. Naopak. To spíš já mám pořád takovej pocit, jako by ten podzim letos pořád ještě nebyl. Protože je vlatně stále tak trochu teplo a trochu chladno a tak trochu polojasno i zataženo a mlhavo, jako by se to počasí nemohlo rozhodnout, co teda bude. Možná je to jen ten pocit a proto jsem se díval do zápisů o počasí z minulého roku. A jak píšu: o teplotách jsem nic nenašel. Jen o tom deštivějším podzimu, který se letos nekoná. Letos je tak nějak normálně, skoro by se dalo říct nijak.
Rtuť teploměru se už přes měsíc potácí kolem šesti až osmi stupňů, žádné výkyvy se nedějí, vlhko je takové - no přiměřené podzimu a listy pořád ještě neopadaly všechny. Jinovatku jsem na střechách viděl všehovšudy jen jednou.
A proto mě zaujala dnešní teplota. Klesla pod dva stupně. Skoro to vypadá na mírný posun teplot směrem k nule. Nu, uvidíme, jak to bude dál. Martin na bílém koni nepřijel a zatím to vypadá, že ani v prosinci nebude pospíchat.
Kdybych to měl shrnout, tak si tu napíšu, že ja tak obyčejnej podzim, že je až k nevíře, jak obyčejnej je.

bez kliky

Taková Kačka třeba má s dveřmi pořád tak trochu spor. Ne snad, že by se s nimi hádala, to ne. Jen je občas zavře a občas ne. Častěji ne. Já dveře zavírám. Tedy některé ano, některé ne. Ovšem cíleně a podle plánu. Tyhle dveře mají být zavřené, tož je zavírám a pokud mají zůstat otevřené, nechť je to tak. Ono by to tak i zůstalo, kdyby …
... kdyby nebyl průvan. Jenže průvan být občas musí, jelikož větrat je třeba.
Takže stačí otevřít okno a průvan už udělá, co netřeba. Zabouchne dveře.
No bóže, řekne si každý. Trochu to bouchlo, no. Tak vo co de?
Jde o to, že některé dveře mají kliku, některé kouli, další jsou třeba zašupovací a jiné, ty úplně nové, ještě kliku nemají. Kování ještě nedorazilo. Jsou tedy bez kliky.
A já jsem uvnitř v patře za dveřmi, které přibouchl průvan. Nikde nikdo. Zavolám telefonem o pomoc, napadne mě. Ale koho? Všichni jsou někde v práci, ve škole, anebo zas nemají klíče od domu. Složitá logistická úloha. Skočit z balkonu? Pod balkónem jsou tyče, trubky, materiál. To by nedopadlo dobře, kdybych na ně dopadl. Násilné a destruktivní metody rovnou zavrhuji. Ale jak tedy z pasti ven? Počkat, až někdo přijde? Ale on se sem zrovna teď nikdo nechystá. Zkusit takové ty kapesní kleštičky, co nosím pořád u sebe. Už se mi to s nimi snad jednou podařilo. Hmmm … nejde to. Tentokrát dveře vzdorují. Jak já se odtud, sakra, dostanu?
A tu mi to docvakne: vždyť já jsem si donesl nářadí na montování šuplíků. A složil jsem ho tady vedle v šatně. Je tam! Otevření dveří je pak už jen dílem okamžiku a pro příště už vím, že i otevřené dveře můžou být problém a proto je potřeba je nějak zajistit, aby se nezavřely.
Tentokrát jsem měl tedy kliku, ovšem nikoliv u dveří.

deset dní stará pošta

Tedy já mám s poštou jen ty nejlepší zkušenosti. A to proto, že u nás na vsi jsem se s paní poštmistrovou vždycky dohodl a paní doručovatelky fungují ke vší spokojenosti. To je ovšem pošta jaksi fyzická, hmatatelná, lidmi provozovaná.
Už třicet let nebo tak nějak je tu s námi pošta elektronická a to ve všelijakých podobách. Jednou z podob jsou ty komunikační síťové aplikace. Mají to všichni a je jich bezpočet. Musím mít alespoň část z nich, abych mohl komunikovat. Elektronicky, pochopitelně.
A je to pěknej šlendrián.
Například Ondřej si musel na svém mailovém účtu udělat zvláštní nastavení pro moji adresu, protože mu všechny moje maily padaly do nevyžádané pošty.
Nebo jsem mluvil předevčírem s Jurášem a on mi povídá, že už mi chtěl sám volat, že se mu týden nezobrazují informace o doručení a já se jevím jako nedostupný na komunikačním kanálu.
A mně se pak ten den odpoledne nasypaly do schránky zprávy deset dní staré.
A takhle bych mohl pokračovat i s ostatními elektronickými službami. Podpora je buď prakticky nedostupná nebo to neřeší.
Jó, to když za Rakouska jezdil postilón a nepřijel, mohli jste si jít stěžovat na PostAmt a pan přednosta toho poštovskýho panáčka sprdnul a pošta zase chodila v pořádku. Ostatně dodnes je to tak i u nás na vsi s tou poštou papírovou.
Tedy páni ajťáci, co vám budu povídat, něco byste s tím měli dělat.