WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

studené světlo

Kdepak, nebudu tu zastírat, že se probouzím časně, procitám vzápětí a vstávám hned potom. Pochopitelně vstávat neprobuzen nejde, leda snad, že bych byl somnambulem, čehož si dosud nejsem vědom. To ovšem neznamená, že lunatikem nejsem.
Zrovna dneska: rozednilo se docela brzo. Inu proč ne. Vždyť je jasno, teplo, letní čas už běží druhý týden a tak sluníčko poskočilo zase o pár stupňů na obzoru. Ale proč je dneska takový studený? To je otázka! Přeci proto, že je brzo ráno a ještě je chladno. Vždyť je teprv duben.
No jo, ale jarní rozbřesk má být kápku do růžova a ne do modra jako teď.
Do růžova nebo do modra. To jsou mi úvahy vpravdě hodné této časné hodiny svítání.
Svítání? Opravdu je to svítání?
Otevřel jsem i druhé oko, aby i ono vidělo, co se to děje. A ono vidělo, jelikož vidět bylo náramně. A protože dvě oči vidí víc, než vidí jen jedno, viděl jsem, že to s tím svítáním nebude až tak horké. Totiž studené.
To studené světlo nebylo světlem slunečním, nýbrž světlem úplňku!
Tak. A tady to máš! Už vstáváš při úplňku a pleteš si to se svítáním. Měl by ses zamyslet, jak je to s tím náměsíčnictvím, řekl jsem si.
Ale už jsem se nestihl poslechnout.
Raději jsem zase usnul.

do hlíny

Jakživo jsem netrvrdil, že jsem nějakej Mičurin. Rozhodně pěstování čehokoliv nebylo ani zdaleka v okruhu mých zájmů. Jenomže tuhle v únoru jsem v konzumu narazil na takový pytlíky s rajčatama. Vak, igeliťák, semínka. Stačí zasadit a zalejvat. V létě budou rajčata.
No - chvíli jsme na to koukal a pak mi to nedalo. Naložil jsem do košíku od každé barvy jeden vak. Žlutý, červený a černý rajčata.
Chvilku jsem s tím vyséváním počkal, ale na začátku března už jsem ten zázrak vypustil do světa. Totiž do hlíny. Kačka mi u toho sekundovala. Pět semínek od každýho druhu jsme zaseli.
Nu a ono to roste!
Opravdu se z těch semínek vyklubaly rostlinky a dokonce až na jednu jedinou všechny. Tenhle víkend už byly tak velký, že nebylo zbytí a Kačka si musela ty, který byly navíc, přesadit do truhlíku. Ve vaku smí zůstat vždy jen jeden stromek.
A tak si spokojeně rostou. Každý večer je ukládám dovnitř a každé ráno je nosím na sluníčko. Už jsou vysoký nějakejch patnáct centimetrů a musel jsem k nim dát špejle a uvázat je, aby je vítr nepolámal. Rostou jako z vody.
Jsem vážně zvědavej, co z nich bude.
Že by opravdu rajčata?

lochneska na zahradě

"Kde leží Tararingapatan, to nevím. Ale zato vím vo jednom místě, kde se dá votočit s pětimetrovým žebříkem …"
Jo, tuhle větu nebo jí podobnou, končící právě tím pětimetrovým žebříkem, občas používám. Už ani nevím, kde jsem ji pochytil. Vždycky se mi totiž zdálo snažší najít to místo pro ten žebřík, než najít odpověď na nezodpověditelnou otázku.
Jo, zdání klame. Někdy. Naposled včera.
Ne, nebyl jsem v tom Tararinga… tentononc. Jenom mi přivezli žebřík.
Žebřík. Vobyčejnej, hliníkovej, skládací. Do těch pěti mu chybí jen půlka metru.
Hned jsem ho potřeboval použít. Je děsně univerzální, můžou to bejt štafle, lešení, schůdky … a tak. Stačí to správně rozložit a pak zase složit.
A vo to šlo.
Nejdřív jsem ho rozkládal v chodbě. Princip je podobnej, jako když rozkládáte skládací metr. Jenomže ta podobnost pokulhává už třeba těmi rozměry. Žebřík vám narozdíl od toho skládacího metru v tej chodbě najednou dost nabyde a už se nevotočíte. Tak ho zase musíte složit, ale furt musíte vystrkovat takový ty zaskakovací kolíky, co zajišťujou ty klouby. Jde to děsně ztěžka a bolej vod toho prsty.
A tak ven s ním.
Tady už to místo na ten pětimetrovej žebřík je.
Tak: rozložit, otočit, složit … safra. Takhle to nepude. To vypadá jak lochneska.
Tak zase složit, zase přetočit, znovu rozložit … cvak! A je z toho lešení. Au! Ty kolíky jsou ale nešikovný, dyť na to skoro nemám sílu.
No … už si s tím štvrthodinu hraju … a dost!
Vnesl jsem lešení do domu, vlezl na to a pošťoural se ve splachovači. Dobře to dopadlo.
A teď složit.
Zatracený aretační kolíky! Bolej vod toho prsty.
Vzal jsem si konečně návod.
A hele! Vono se to dá složit eště takhle … a takhle … a taky úplně rozložit.
Jestli mě někdo za plotem sledoval, stačilo si přinýst kafe a bábovku a usadit se pohodlně na štokrle. O zábavu jsem se postaral já.
Ten hliníkovej skládací had mě ne a ne poslouchat. Furt se to lámalo jinam, než jsem chtěl. Točilo se to kolem mě, že jsem chvilku měl pocit, že to monstrum ožilo a proměnilo se v hada - škrtiče. Vztekal jsem se s tím mechanizmem a když už jsem měl pocit, že jsem ho konečně utahal, praštil mě zákeřně do holeně.
Dosti zápolení!
Finita la Commedia!
Řekl jsem si, že první opravu jsem zvládl a dál na to kašlu. Další lekce z žebříku bude zejtra. Prsty už mě od těch kolíků bolely až až.
Začal jsem aluminiového škrtiče skládat a těsně před koncem poskládání koukám: tuhle pod těma kolíkama jsou takový nenápadný páčky. Na co asi budou? Nejsou vony vod těch kolíků, co mě vod nich bolej prsty?
Za jednu páčku jsem zatáh'.
A vono jo!
Tou páčkou to jde jako po másle!
Poslední článek toho skládacího pětimetrovýho monstra jsem už povoloval tou páčkou.
Jak šikovné řešení!
Všimnout si ho hned na začátku, moh' jsem s tím vyvádět celý odpoledne.
Tedy a kdyby si náhodou někdo vzpomněl na pověstného strýce Podgera, tak … tak se ani tentokrát neplete.
Včera bylo vysloveně Podgerovské odpoledne.

dycky na začátku

Po čtvrt roce jsme se konečně zase s Matějem dostali k těm kartám. Ano k těm "médžikům". Přemluvil jsem ho a sedli jsme si ke stolu. Pochopitelně prskal, že si vůbec nic nepamatuju, a že to vůbec nechápe, jelikož je to přeci tak jednoduchý a nic na tom není.
"Tohle musí zůstat taplý, tohle můžeš přece hrát až příští kolo, tady ten se nedá zničit leda nějakým kouzlem, tady na to nemůžeš přidávat životy, protože tam teď žádný nemáš a musíš počkat, až je tam budeš mít. Tímhle můžeš blokovat a tenhle zase musí útočit na dva."
"Takže mi je zabiješ?"
"Jo."
"To se mi teda vůbec nelíbí. A jak to, že máš tuhle kartu dycky na začátku?"
"To tak vyšlo."
"Hmmmm…?!"
"A ty nechceš útočit?"
"A to můžu?"
"Jo, ale příště už ti to řikat nebudu."
No, co bych tu chodil vokolo horký kaše. Hráli jsme dvě hry a dvakrát mě Matěj porazil. Tak jsem říkal, že si budu muset zajít do vobchodu pro nějaký silný karty, že takhle by to nešlo. A že prej to tak není, že jeho kamarád má karty za tři koruny a stejně s nima vyhrává.
No nevim. Ta karta, co je nezničitelná a furt na mě útočí, mi přijde docela drahá.
A blejská se. A vypadá jak Anubis … Asi bude vážně kouzelná.
Inu Magic.

s Hlustvisihákem

Na průmyslovce jsme měli technické kreslení a deskriptivu. To se mi pak hodilo na strojní fakultě, jelikož i tam bylo technické kreslení. Paradoxem bylo, že jsem musel předělávat první výkres, tedy cvičné psaní normovaných písmen do řádků. Dal jsem si totiž záležet a pan asistent při kontrole pravil, že nám přece jasně nařídil, že to nesmíme psát přes šablonu, ale jen od ruky. Nevěřil, že to mám tak z průmyslovky nacvičený, že to vypadá jako šablonou. Inu - první kule na vejšce byla na světě. Tak jsem to udělal ještě jednou, schválně jsem to mršil a pan asistent byl spokojen. Kuli opravil a měl jsem splněno.
Ale podepsalo se to na mně. Totiž na tom písmu. Na ten dril z průmyslovky jsem musel zapomenout a psát tak, aby to nebylo jako podle šablony. A to mi zůstalo dodnes. Škrábu tak strašně, že by pan asisten tleskal radostí.
Takže když mi pan elektrikář říkal o tužku a pravil, že si to musí nakreslit, nenepadlo mě nic jiného, než že si bude kreslit technický výkres vedení, které po něm chci. No jo. Ale kde v tomhle prázdným domě vzít tužku?
Bylo to jak s Hlustvisihákem:
"Vy nemáte tužku?"
"Ne."
"Tak si vezmu vlastní."
Došel si do auta pro rýsovací potřeby a já tak zjistil, že mu stačí tesařská. Takový to trojhranný kopyto. No teda jak s tímhle bude kreslit? Divil jsem se v duchu.
Pan elektrikář mě nenechal čekat ani vteřinu.
Hned začal s kreslením.
První čára na zdi byla od rozvodné skříně, pak dál pod stropem přes chodbu, zde odbočka, pak zásuvka, dál chodbou a do kuchyně, tady dvě zásuvky a dál další dvě. A bylo nakresleno. Na zdi.
Čmáranice k pohledání.
Pan asistent by radostí poskakoval.