2016

EET na tři papírky

"No to je přece jasný," slyším argumentaci stran zdražení v hospodách.
"Mně to jasný není," pravím já.
"No přece ty hospodský budou teď muset všechnu tržbu přiznat."
"A to vadí? Jsem myslel že je to normální."
"A z čeho si myslíš, že platěj zaměstnance?"
"Normálně ne?"
"Normálně by za ně museli eště platit daně a pojištění. Takhle je platěj bokem z toho, co nepřiznaj, aby nemuseli ty dávky vodvádět."
"Aha … tak to sem teda blbej, to sem nevěděl."
"No, to seš."
Takže jsem byl poučen a o něco míň blbej jsem šel do hospody na oběd i první den zákonem zavedené elektronické evidence tržeb.
"Dobrý poledne, tak co EET? Jak vám to funguje?"
"Nefunguje. Nejde nám kasa. Tak abysme to mohli hlásit, píšeme si to všechno na papírky. Na tři papírky. Jeden na stůl, jeden pro mě a jeden na kasu. Pakárna."
"Dyť dycky stačilo hlásit, kde jsem seděl a zaplatit…"
"Jo, ale to fungovala kasa. Teď nefunguje. Teď píšem papírky."
"Ale jídlo je furt dobrý."
"To je, ale ta pakárna."
Tož tak.
První den používání elektronického biče na šedou ekonomiku proběhl na různých úrovních různě.
Pan ministr si pochvaluje, jak mu bič pěkně práská, já se dozvěděl, co jsem nevěděl a v hospodě píšou papírky.

bakalářská podpora

Když se vám rozpadne mlejnek na mák, prostě utáhnete šroub a melete dál, abyste měli na řepánky. S autem už to tak snadný není a abyste zas mohli porouchaným autem jezdit, musí ten šroub obvykle utáhnout automechanik, jelikož ví, kterej utáhnout. A když se dostanete do ouzkejch s programem, tedy softwarowou aplikací, nezbývá, než rovnou volat IT podporu. Zrovna to jsem včera potřeboval, pročež jsem zvedl telefon a volal odborníkům.
"Prosímvás, potřebuju pomoct s vaším programem Bakaláři. Používáme ho už druhej rok a jsme s ním spokojený. Jenomže po zveřejnění vašeho nového updatu přestal fungovat. Volám správně na podporu?"
"No … voláte správně, tady magistra Voženílková (nebo tak nějak se ta podpůrkyně jmenovala)", pravila paní na druhém konci drátu.
"Prima, takže používáme jenom zařízení iOS, máme čtyři druhy se dvěma nejaktuálnějšími systémy iOS a po posledním updatu, který jste vydali, se aplikace vůbec nerozběhne a zamrzne v prvním okně", snažil jsem se krátce a jednoznačně popsat stav věci. To mají ajťáci nejradši.
"… A … aha … takže vy se nemůžete přihlásit …"
"Ne, tak to není. Kdybych se nemohl přihlásit, tak by bylo vyhráno. To by znamenalo, že program funguje a já mám špatný heslo nebo jméno serveru k přihlášení, ale k tomu vůbec nedojde. Ten program vůbec neběží a zamrzne hned po spuštění."
"A zkoušel jste to na Androidu? Tam vám to neběží?"
"Vy snad žertujete! Od začátku vám říkám, že máme jenom iOS. Tedy iPhony a iPady. Žádnej Androjd doma nemáme."
"No to je zvláštní. Mě to tady na všech referenčních iOS zařízeních funguje."
"Ježišmarjá, já snad mluvím s úplně nekompetentní osobou! Pomoct potřebuju já, mě to nefunguje. Na iPhonu mě to nefunguje. Po vašem posledním updatu. Do tý doby to fungovalo. S tím potřebuju pomoct. Dokážete mi vůbec poradit?!"
"Samozřejmě. Popište mi chybu v mailu a my se vám ozveme."
"Cože? Tohle je on-line podpora? No tak vám teda pěkně děkuju!"
Praštil jsem té magistře s telefonem. To jsem ještě nezažil.
Společnost Bakaláři.cz, která spravuje školní servery pro polovinu škol v republice má na lince podpory natvrdlou magistru Vopičkovou (nebo Mejzlíkovou nebo kdovíjak se jmenuje), která nerozezná jeden sytém vod druhýho a není schopná normálně lidsky komunikovat a poskytnout pomoc, kvůli který je tam placená.
Ufff…
Zkusill jsem to tedy k Matějovi do školy.
To byla cesta, kterou jsem nechtěl původně jít, protože je mi jasný, že za tuhle chybu škola ani náhodou nemůže. Přesto se mi tam velice laskavě věnovali. Paní, která má správu tohohle informačního kanálu na starosti, mě vyslechla, rovnou řekla, že zavolá jejich ajťákovi, což učinila a za chvíli volala zpátky s tím, že teď poskytovatel softwaru měnil nějaký databáze a nějaká cesty na serveru a že by to mohlo být nastavením cesty v mé aplikaci ještě po staru a pokud mi to nepůjde nastavit, že mám aplikaci smazat a znovu nainstalovat, že by to mohlo být řešení a kdyby ne, tak ať ještě zavolám, že se mi ozve jejich moudrý ajťák, aby mi poradil.
Jo, zafungovalo to. Smazání a nová instalace odstranily chybu nastavení, program už zase funguje a všechno je v pořádku tak, jak to bylo před updatem.
Ovšem ten zážitek s profesionální podporou poskytovatele softwaru a správce serverů a databází škol - ten stál za to.
Hned jsem ho sdělil i laskavé paní z naší školy a dodal jsem, že bych se v případě té bakalářské podpory zachoval stejně jako primář Somr z komedie Pane, vy jste vdova!, který káral svého podřízeného, jenž se dopustil fatální chyby, těmito slovy:
„Abych z vás neudělal nezaměstnaného.“

drby

"Já bych potřeboval takový ty časopisy, co jsou v nich děsně vymyšlený a senzační zprávy. Takový ty s hodně obrázkama a s málo textem, jak se to čte v tramvaji a jak tam je spousta známejch osobností a vo nich se tam píše a …", popisoval jsem paní trafikantce, co potřebuju koupit pro maminku, jelikož jí chci přinést právě tohle, aby měla co číst a měla alespoň nějakou zábavu.
Pán vybírající cosi z nabídky v trafice ustoupil a sledoval, co mi paní trafikantka vybere. Chvilku váhala a přemýšlela, co to po ní vlastně chci. Já to měl vymyšlený, jenomže nevím, ve kterých časopisech se těch nesmyslů vyskytuje nejvíc, poněvadž je nečtu a tudíž nemám ten náležitej přehled. Po chvilce hluboké meditace to paní trafikantka měla:
"Vy chcete drby!"
"Jo! To je vono, to potřebuju."
"Tak tuhle jsou nejčerstvější a tady taky a ještě …"
"Perfektní, no samozřejme, tady je mistr na titulní stránce (no jo, von se rozvádí, víte?) a tady oba manželé - to bude mít maminka počteníčko."
Nakoupil jsem plnou náruč drbů a měl radost, že mi paní trafikantka připomněla to kdysi v mém mládí tolik frekventované slovo.
Když tenkrát šla babička vedle k sousedům na drby, byla to vážná věc. Taková skoro až zpravodajská mise, ze které vždycky přinesla nějaké senzační a naprosto zaručené zprávy. Jako například, že budou bourat chlívek a místo něho stavět garáž nebo že to támhle přes ulici v noci békaly ovce kvůli tomu, že jim vlez do maštale tchoř.
Inu takovej vesnickej Intelligent Service po česku. Dneska je z toho instituce a výdělečnej podnik. Ale ta podstata je furt stejná.

voňavý krámy

Nákupní horečka se projevuje ve vlnách a ta pravděpodobně největší se začíná vzpínat právě touhle dobou. Jsou však i vlny menší a vlnky docela malé. Myslím, že čím menší jsou, tím častěji se objevují.
Tedy u Matěje bych nic jako nákupní horečku nečekal. Nu a vypadá to, že už i on se začal vozit na vlnce pravidelných nákupů. Vždycky každé druhé pondělí.
Objevil totiž papírnictví.
Možná je to dědičné, jelikož moješetrnáHanička popustí uzdu své vášni nakupovat taky právě jenom v papírnictví. Nu a Matěj teď už skoro pravidelně vyráží za mnou do kanceláře odpoledne po škole, když nemají prodloužené vyučování. Jezdíme pak rovnou pro Kačku a za paní profesorkou, ale tu chvíli, která zbývá, využívá Matěj k návštěvě papírnictví. Nákupy si šetří pěkně do zásoby. Jednou je to tužka, pak gelová propiska pro spolužáky, jindy pravítko a včera tři role krepovýho papíru.
"Víš, tatínku, oni se mě ptali, jak ty řetězy dělám. Že jsou daleko hezčí, než ty kroužkový, lepený. A tak jsem jim slíbil, že je udělám. A taky dostanu jedničku."
"Aha. A to je nikdo jiný ve škole neumí?"
"Ne, oni dělají jen ty z těch kroužků."
"Vida. Tak to jsou ty řetězy, co jsem tě je učil skládat?"
"No."
"Takže teď ten krepák povezeš do školy a budeš ty řetězy vyrábět?"
"Jo, voni ho v tom papírnictví mají nejlepší."
"A víš, že vedle jsou i výtvarný potřeby a tam …"
"Já vím, já už tam včera taky byl, tam mají zase jiný věci."
"No, právě. Spoustu."
Inu, nákupní horečka to přímo není, ale ty voňavý krámy s papírnickým a výtvarnickým zbožím tolik lákají. Já to chápu, já tam taky rád chodím.
A vlastně Matějovi děsně závidím, že si je může objevovat.
Když tak o tom přemýšlím, mám takovej dojem, že bych potřeboval nějakou novou pěknou tužku …

čeká nás čekání

Už jen čtyři neděle a zase to vypukne. Tak, tak, advent začal a jeho první neděle je za námi. U nás se to celé odehrávalo ve znamení událostí dlouho do předu plánovaných.
Předně v sobotu byl, jak v pátek oznámeno, Národní pohár ve wushu, což zabere vždycky celý den. Naši wušáci i Matěj zase pobrali nějakou tu placku, Kačka se zase o fousek zlepšila a tak to celé bylo pro radost. Jen na vyhlašování jsme nikdo nečekali, takže rozdílení cen proběhlo až včera, kdy dětem Tomáš přinesl příslušné metály a poháry, které si vybojovaly.
Ovšem radost pokračovala nikoliv kvůli těm medailím, ale proto, že večer jsme byli za odměnu zase v gymnastické tělocvičně. Děti už si dokáží poradit se skoky a přemety, takže to včera bylo jako v cirkuse. A to byla teprve ta pravá radost. Salta a přemety ze všech možných situací byly na pořadu večera a především Matěj ještě s jedním kamarádem skákali jako v bleším cirkuse. Nu, vyřádili se dosytosti. A to jsme do tělocvičny jeli rovnou z kostela, kde bylo žehnání adventních věnců a Kačka spolu s mouveselouHaničkou zpívaly ve sboru, aby byla ta správná nálada. Celý měsíc na to zkoušely a stálo to za to. Kostel byl plnej a to nejhezčí na tom bylo asi to, že si nikdo na nic extra nehrál. Prostě se sousedi sešli jako obvykle, pan farář (tedy u nás je to jáhen) připomněl advent, věnce požehnal, inu jako v kostele. Akorát, že u nás je to v džínách a tak nějak po sousedsku, protože se většinou všichni známe.
Nu a tak máme za sebou první neděli a teď nás čeká to čekání, jak říkal pan farář, tedy Vláďa, když povídal dětem o adventu.
Čekat se dá různě, tož vám přeju, ať je to čekání alespoň tak fajn, jako bylo celý tenhle víkend.

advent

hop