WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

bacha na ně

Až do tohoto týdne jsem považoval téma koblih za vyčerpané a uzavřené. Ano, v minulosti jsem si tu zapsal o způsobu pojídání této pochoutky a nebyl jsem sám, kdo s koblihami nějakou taškařici zažil. Jsou to však jen koblihy, není to téma na román.
Ovšem dnes se zdá, že nebylo večerpáno úplně vše, co se do koblih vejde.
Totiž pojídání koblih má svá pravidla. Jak všichni vědí, je třeba najít otvor po vpichu a tam začít, poněvadž jinak se nápň octne na místě, které pro ni nebylo určeno. Pamětliv této poučky už léta jím koblihy bez nehod.
Tedy jedl jsem.
Nic zlého netuše avšak pro jistotu bedlivě sledujíc stav koblih při konzumaci. Ta opatrnost se mi vyplatila.
Jím koblihu. Nad talířem, s ubrouskem v ruce, pečlivě směrem od otvoru. A najednou začne vytékat marmeláda.
No krucinál! Jak je tohle možný? Dyť dělám všechno správně a jako jindy. Jenomže kobliha nebyla jako jindy. Její tvůrce z neznámých důvodů opatřil koblihu slabým dnem či dalším otvorem. Jak přesně to bylo, to už se nedozvím.
Dozvěděl jsem se jen to, že i při vší opartrnosti ta marmeláda vytejkla pod tlakem spodem z koblihy a vyprskla na talíř. To, co mě zachránilo, byly předchozí bohaté zkušenosti a opatrnost. Nebýt obezřetnosti, mohl jsem mít sladkou košili i gatě. Takhle jsem si jen osladil talíř a ubrousek.
Jak je vidět, není kobliha jako kobliha. A proto:
Bacha na ně! Někdy jsou diravý, jak řešeto.

shánění je minulost

Ano, souhlasím. Není to tak dávno, co jsem tvrdil, že telefon má pedevším telefonovat. Tvrdím to pořád.
Tedy pokud jde o telefon.
Jenomže telefon už není, co bejval.
Kde jsou ty časy sluchátek na drátě a otočného číselníku. Byl to tak fascinující stroj, že jsem si s ním hrával a točil pořád tím kolečkem, jelikož to tak pěkně cinkalo … Pryč je číselník, cinkání i hraní s kolečkem. Teď je telefon podmnožinou souboru aplikací v kapesním počítači, kterému se, jensámBellvíproč, pořád ještě říká telefon. Sice chytrý telefon, aby se to odlišilo od těch primitivních s otáčecím číselníkem, ale pořád telefon.
Začala nová éra hraní a dobrých deset let je na svém neustálém vzestupu. Ovšem uživatelé chytrých telefonů, mezi něž se počítám, už si nehrají s otáčecím ciferníkem, ale s nepřeberným množstvím aplikací a her.
Já jsem si už dávno sám pro sebe objevil jednu z nejobyčejnějších vlastností toho počítače do kapsy a to tu, kterou vlastně měl už ten Bellův přístroj. Totiž reprodukování zvuku. Připouštím, že mezi Bellovým přístrojem a dnešním počítačem do kapsy s funkcí telefonu je kápku rozdíl, ale koneckonců, zvukové vlny se šíří z obou. Akorát teď je tomu líp rozumět.
Nuže tedy zvuk je mou oblíbenou kratochvílí. Nikoliv však hudba, jak by se mohlo zdát, na tu jsou lepší desky, tedy cédéčka nebo elpíčka, ale v tomto případě slovo. Už v dávných dobách mládí jsem na tatínkově gramofomu poslouchal Čochtana, Vlastu Buriana a Hurvínka, což mi zůstalo dodnes. Naštěstí se tohle poslouchání dostalo zase zpátky do módy a já tak mám zpátky celý archiv toho, co jsem poslouchával na šelakových deskách na 78 otáček. Teď to postupně různá vydvatelství vytahují a uvádějí na trh. A spoustu dalších oblíbených děl.
A tak v mém kapesním počítači plní paměť to, čemu se teď říká audioknihy a dramatizace. Myslím, že v minulosti jsem si tu o shánění oblíbených rozhlasových dramatizací už i psal. Těší mě, že shánění už je to minulost. Teď už shánět netřeba. Teď se stačí rozhlédnout po obchodech a vyskočí na člověka spousty nahrávek za pár korun. Tedy až na vyjímky. Ale těch není moc.
Zrovna teď jsem si v Supraphonu koupil čtvrté pokračování Jeevese. Náramné poslouchání, byť už jsem si hodně z toho v minulosti přečetl. Takhle jo to pohodlnější a nebolí od toho oči.
Tož, příjemné poslouchání!

suvenýr

Vlastně ani nevím, kde se vzalo to přísloví o houslích. Ošem pravdou je, že ani v praxi není pořekadlo nijak zvlášť ověřeno a tudíž je třeba brát to, že slepý k houslím přišel, jako lidovou slovesnost.
Což mi na druhou stranu nijak nebrání tady dneska načechrat trochu cizího peří.
Ale dosti přísloví!
Geocaching se, pokud vím, příslovími neřídí. To je velice pragmatická zábava. Už jsem si tu o ní dlouho nepsal. To nic nemění na tom, že nějakých bezmála deset let o téhle kratochvíli vím a občas, ale jen opravdu velice ob čas, si vzpomenu, že by bylo fajn nějakou tu kešku najít. Teď si za mě vzpomněl Matěj. Vzal si s sebou na Kanáry tři naše privátní geocoiny a že se prý pokusí něco najít. Včera jsem se koukal do seznamu a ono jo: Našel!
Nijak se tím hledáním netrápil a v těch dunách, o kterých jsem tu psal v pátek, vyhledal jednu kešku a zalogoval si ji.
A hned dostal suvenýr. A jsme u těch houslí.
Ten suvenýr je totiž připsán přezdívce woleschko, což je, jak známo, moje doména, pod kterou se všichni logujeme a hledáme kešky. Tentokrát se o ten španělskej suvenýr ale zasloužil plnou měrou jen Matěj s Kaččinou dopomocí. Já v tom mám jenom tu pranepatrnou zásluhu, že jsem je k té kratochvíli přivedl.
Takže jsem ten suvenýr (což je obrázek a text) vlastně dostal za odměnu.
Tuhle je:

Espana

na pískovišti

Z tej Vídně pak odletěli na Kanáry, kde teď v zimě není nijak velké vedro, dá se tam koupat i chodit v tričku a kraťasech. Což tedy, jak mi poslali zprávy a obrázky, dělají. MáveseláHanička to fotí a Kačka s Matějem si to užívají.
Tak třeba zrovna včera, na Jitku, kdy v normálních poctivých suchozemských oblastech starého kontinentu chodí Mikuláš s čerty, tedy zrovna včera byli na poušti. Je to tam takovej cípek ostrova, přírodní rezervace. Říká se tomu Angličanova pláž. A je to kousek pouště. S dunami, jak mají být, janom holt hned na pobřeží, takže když vám je moc vedro, můžete se smočit a omýt ten písek v Atlantiku.
A že bylo co omývat.
Z dun váleli sudy, dělali kotrmelce a vůbec si počinali jaklo děti na pískovišti. Ostatně ono to takové velké pískoviště je.
No a na toho Mikuláše, počítám, úplně zapomněli. I však je dobře.

taxík do Vídně

Jo, včera jsem nic nepsal, poněvadž vstávat kvůli psaní v půl pátý se mi nechtělo. Vstal jsem tedy jenom v pět a odjel do Vídně. Na tom by nic nebylo, kdyby …
… kdyby v tom zase nebylo namočený auto. Tentokrát auto mépřekvapenéHaničky.
Totiž máveseláHanička měla naplánováno s dětmi odletět z Vídně na krátkou předvánoční dovolenou. Na tom by taky nebylo nic divného, kdyby …
… kdyby jí auto večer před odjezdem nenahlásilo, že je problém s adblue (tedy s močovinou) a tudíž má jet do servisu, poněvadž se něco přihodilo a tím pádem se auto zastaví za tisíc kilometrů a už nepůjde nastartovat.
Co naplat, vzal jsem tedy auto své a dělal taxíka do Vídně. Všechno dobře dopadlo a večer jsme byli všichni tam, kde jsme měli být.
Tedy 3510km od sebe daleko.