WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

hasič mývalí

Že prý si kočkeni oblíbí vodu, budou si s ní hrát a bude je to motivovat k pití, čímž se jim zlepší pitný režim, budou veslí a zdravím kypící. Tak praví mnohé návody k použití, propagační letáky i zkušenosti šťastných majitelů obého. Tedy koček i vodních fontánek.
Nevím a ani vědět nemůžu, co ty všechny zdroje vědí o Nemovi, ale tak nějak tuším, že o Nemovi netuší nic.
Protože kdyby tušili jen drtek skutečnosti, psali by jinak.
Moji kočkeni, tedy Indy a Nemo jsou mývalí, tudíž s vodou si hrajou furt. I v obyčejné misce s vodou najdou zalíbení a když je to popadne, udělají z misky rozbouřené moře. Tudíž nějaká fontánka na pití je nemůže ani rozhodit ani motivovat k větším hrátkám s vodou.
Ovšem ani to není celá pravda. Nemo si, když má teď fontánku, nehraje s vodou víc. Co se četnosti vodních hrátek týče, moc se nezměnilo.
Změnil se způsob.
V misce vodu jen packou rozhrnoval a to často tak intenzivně, že cákala ven. Ve fontánce to jde hůř. A proto začal zkoumat, jak by to šlo líp.
To, že fontánku rozebral, to jsem tu už psal. Teď doba pokročila, fontánka je prozkoumaná zvenku i zevnitř. Nuže je čas využít znalosti konstrukce a začít ji používat. Například právě k tomu hraní.
Takže: Nemo si potřebuje hrát s vodou. Tekoucí voda už ho omrzela, hledá tedy jiné způsoby. Voda tekoucí je příliš obyčejná. Voda vycákaná packou příliš okoukaná.
Co dál?
No … co by. Dostříknout dál. Ale jak?
No přeci proto nám pán přinesl tuhle fontánku!
To když se tadyhle nahoře ucpe packou ta trubička, voda nepoteče. A když se pak maličko povolí, to to najednou stříká, panečku! Jako z hasičskej hadice.
A tak mám mývalího hasiče.
Nakonec měly ty návody pravdu: Nemo se naučil používat fontánku jako skvělou hračku a zavlažuje proudem vody okolí.
Čili požár nehrozí.
Spíš povodeň.

Navalis

Tak jsem si po více než roce troufl jít mezi lidi.
Tím nechci říct, že bych mezi lidi nechodil, to ne. Jen jsem se vyhýbal hromadným srocením.
Nu a protože už mám jedno očkování za sebou a riziko nakažení corovidem je hodně nízké, vypravil jsem se s Ondřejem a s Richardem podívat se na slavnosti Navalis. Letos je to třista let od blahořečení Jana Nepomuckého, tož se čekala veliká sláva. Tu kapánek přibrzdil první stupeň povodňové aktivity, ale nezastavil ji. Nezastavil ani nás a tak jsme čekali na Karlově mostě na průvod.
Stačil jsem si všimnout, že povodňová vrata na Čertovce jsou zavřená a zahrádka restaurace - takový ten přílepek nad Vltavou - už je zatopená. Víc voda naštěstí nestoupla a ani lidí na mostě nebylo tolik, jako by bylo, kdyby viru nebylo. A tak byl i prostor na to udělat pár obrázků.
Tuhle jsou:

Navalis_Praha_210515_1

Navalis_Praha_210515_2

Navalis_Praha_210515_3

Navalis_Praha_210515_4

Navalis_Praha_210515_5

Navalis_Praha_210515_6

cvičení zrušeno

To bylo snad poprvé, kdy kvůli počasí nebylo cvičení. Ano, za celý ten školní rok, kdy jsme kvůlivá viru cvičili pořád venku i v mraze i ve sněhu, tak za celou tu dobu se ještě nestalo, aby bylo tak mizrné psí počasí, že Tomáš odvolal odpolední trénik. Úplně po právu. Nikdo by nepřišel. Drobný déšť, nějakých dvanáct, možná čtrnáct stupňů … v tom se vážně nedá moc cvičit na hřišti.
Tož to jste se tedy letos vycajchnovali, vy mužové zmrzlí. Zrovna na Serváce, což bylo včera, jsme kvůli tomu vašemu studenýmu čumáku museli zrušit wushu. A dneska na Bonifáce jakbysmet. Teplota pod deset, celou noc i teď ráno drobně prší … nu, alespoň budeme mít zalito a ve stodole ráj, jak praví pranostika o studeném Máji.
Uvidíme zítra, to se chystáme s Ondřejem do Prahy podívat se na slavnosti Navalis. Snad už toho ti zmrzlíci nechají.

dočkej času

Občas si tu zaznamenám nějakou zpávu o probíhající rekonstrukci. Kdo někdy něco takového podnikal, určitě tuší, že není všechno tak, jak si člověk maluje. Zvláště pak v těchto dobách, kdy se vše opožďuje v řádu měsíců. Nuže tedy rekonstrukce stále ještě není u konce a to ani první fáze. Druhá začne v návaznosti na dokončení té první, což se stále oddaluje a oddaluje. Prostě to nějak moc ideálně nejde, ale jak řekl jeden z pánů řemeslníků: kdybyste začínal teď a ne před rokem, měl byste to o dost složitější. Asi jo, asi má pravdu, poněvadž má přehled.
V podstatě teď už jsem ve fázi "stačí to dodělat, materiál je." Ale zase ne všechen a čeká se na dokončení topení, což trvá, protože drobnůstky trvají nejdýl. Zrovna dneska pan stavitel přiveze jiný žebřík do koupelny, jelikož ten předchozí nejde použít kvůlivá připojovacím rozměrům … a tak je to se vším. Buď se objeví nějaká maličkost anebo se něco o čtvrt roku opozdí …
Ale je třeba se na to dívat pozitivně.
Během toho roku se kupodivu i výrobci snažili a tudíž jsem díky vývoji sortimentu mohl i něco změnit - jako třeba kuchyňskou linku a její vybavení. A něco se mi konečně podařilo nalézt jako například dlažby a schody. Před rokem, kdy jsem to vybíral, jsem si pořád nemohl vybrat vzor schodnic. Našel jsem sice ty pravé, ořechové, keramické schodnice s kulatým nosem, ale vzor se mi pořád nelíbil. A ejhle! Během roku nabídl výrobce vzor nový a ten už se mi líbí. Totéž s dlažbou do chodby. Teprve ten letošní vzor je ten pravý. Až včera jsem to celé doladil.
Inu, dočkej času jako husa klasu, říkávala babička.
Měla pravdu, ovšem v dnešní době to chce hodně pevné nervy a nekonečnou trpělivost.
Tak snad už mám vybráno všechno. Jen to dokončit.

anesteze před obědem

To jsem si tady tuhle psal, jak se mi na apríla zdálo o trhání zubu. Nu a pak jsem byl objednanej k paní doktorce a… ne, žádný strachy, na trhání nedošlo, kdepak. Jen plánovaná oprava plomby. Ovšem tedy na to místní umrtvení došlo a já zas dostal injekci, kteréžto předcházela ona známá otázka zda chci anestezi. Po zkušenostech z minula jsem souhlasil a vše proběhlo v nelepším pořádku.
Tedy v zubařské odinaci paní doktorky.
Cestou z ordinace už se mi tak nějak zdálo, že se ta umrtvená tvář divně tváří. Sáhnul jsem si na ni a nic. Nebyla tam. Anesteze začala umrtvovat i širší okolí dásně. I co, říkám si, ono to odezní.
No jo, ale ono bylo už odpoledne a já jsem schválně nejedl před výkonem, abych paní doktorce nepředváděl v přímém přenosu, co bylo k obědu. Takže jsem měl hlad. No tak si dám ty špagety, co jsem je měl nachystané.
A začala komedie.
Mně totiž vůbec nedošlo, že s umrtvenou hubou nelze jíst. Tedy jde, ale …
Pusa nejde zavřít, což zrovna u špaget je docela důležité. Při prvním soustu mě to z huby vypadlo.
No tě pic! To jsi tomu dal. Tos' nemoh' s tím jídlem počkat?
Teď už bylo pozdě. Špagety byly na talíři, tož nezbylo, než se s tím nějak poprat.
A začal zápas o žvanec.
Myslím, že popisovat podrobně celý proces by mohlo citlivější čtenáře uvést v rozpaky, takže tu jen napíšu, že po obědě jsem byl od špaget a omáčky skoro celej a to včetně prostírání na stole. Nádobí putovalo do myčky a já do sprchy.
Čili pro příště: anestezi rozhodně ne před obědem!