WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

chybí jedna a půl knížky

Že prý klučičí věk se pozná podle ceny jejich hraček. No, možná jo. Když si představím, že si někdo hraje na pilota a koupí si k tomu třeba Jumbo …
No, pilot nejsem a ani jsem si na něj nikdy nehrál. Ovšem hračky jsem dětem pořizoval poctivě. Některé hračky odešly jaksi samovolně s věkem a jiné zůstaly pro příští generace. U nás se například nedává pryč Lego. Ani Merkur. Jenomže: Kam s nimi? Je to různé. Na půdu, do komory, do skříně, …. Jak se to kam vejde.
A komoru bylo třeba vyklidit a tudíž i přemístit krabice s Legem.
A hele, Lego! Jaké to překvapení. Naposledy jsme s Matějem ten kamion skládali před … no, už je to dávno.
A teď si k tomu sedli Kačka i Matěj společně.
Něco už měli a:
"Tati, podívej, tem motor funguje, písty se pohybujou! A diferenciál. Hele, jak se točí! A dvířka, tuhle jsou otvírací!"
"To je báječný!"
"No, a to nám ještě chybí jedna a půl knížky návodů."
"To jste mi udělali radost, vážně."
A je to tak, jak říkám: mám z té jejich radosti radost. Velikou. Už to neskládali se mnou, ale sami. Protože si vzpomněli, jaké to společné skládání bylo fajn. Možná, že jsem se tenkrát trochu předběhl a Matěj dostal ten kamión předčasně, ale to vůbec neva. Teď se k tomu s Kačkou vrátil a užívají si to oba.
A tu radost mi vracejí.
No nemám báječný děti?

želva se ráda sveze

O želvách už tu dlouho nebylo. Ono taky co psát o želvách, že jo. To, že se občas ztratěj a zase najdou, to je banální událost, ikdyž právě prožívaná ztráta je bolestivá. O to větší je vždy následně prožívaná radost z nalezení. Ale psát se o tom furt nedá.
To taková skluzavka pro želvy, to je jiná.
Matěj to objevil u jednoho kamaráda, který ho inspiroval především k pořízení těch želv. Sluzavka, to už byla jen taková třešnička na dortu. Ale než jí vyrobil, tedy tu skluzavku, trvalo to nějaký ten rok. Teď už jsou želvy obrovský, do dlaně se nevejdou a pohybují se jako malé hory na nožičkách. I ty Kaččiny, které jsou menším druhem, ale taky rostou.
Nu a Matěj těm svým udělal tu skluzavku. To je pár bambusovejch tyček svázenejch do chodníčku. Ten chodníček se přetáhne přes kámen a skluzavka je hotová. Zatím se klouže jen jedna želva, ale je to legrační. Jak na to ten had ve futrále přijde, to nevím. Skutečnost je taková, že želva cíleně vyleze z jedné strany po bambusovém chodníčku nahoru a na druhé straně se nahoře odstrčí a drncá si to po skluzavce dolů. A jde znova.
Jestli jí to nějak drbe krunýř nebo z toho má prostě jen tak bžundu, to nevím, ale vím, totiž vidím, že ji to baví.
Inu, proč by měly bý skluzavky jen pro děti, že. I taková želva se ráda sveze.

na poli

Kačka by se se všim muckala. Potkáte mokrou, studenou nutrii a hnedle je roztomilá, nemluvě o tvorech suchých s jemnější strstí. Nebo s peřím. Jako třeba ti pávi ve Vojankách. Pávi u nás nejsou. U nás stejně jako jinde na polích probíhá každodenní starost o chléb vezdejší, tedy přesněji řečeno o nějaké ty hlodavce k snědku. Čili je tu kdejaká poštolka, káně a jiní běžní dravci. Ani ti nenechávají Kačku chladnou. Kdepak, nepřidává se k nim a neloví myši.
Chce se muckat kupříkladu s poštolkou.
Říkat Kačce, že tam poštolka číhá na myš, že jí jde o úlovek a aby ji nerušila, to nemá význam. Má svou hlavu stejně jako ta poštolka. A tak se k ní přiblíží asi na dva metry, poštolka poodletí, Kačka se přibíží, poštolka odletí na strom, Kačka odejde, poštolka se vrátí, Kačka se přiblíží na dva metry … a takle by to šlo furt dokola, kdyby nebyl čas oběda. Kačce to musím říct, poštolka to ví. Kačka toho nechá, poštolka se vrátí na pole a máme každý to své.
Takhle to vypadá:
(Video se automaticky zobrazuje jen v některých prohlížečích. V ostatních je třeba "zobrazit obrázek")

20112

kde je kaplička

A jak jsem tak šel od toho focení západu Slunce pomalu k altánu a pak dál cestou ke kapličce, jeli naproti tatínek se synkem.
"Vidíš, za chvíli už bedeme u kapličky," pravil tatínek.
"U altánu," opravil jsem ho já, ale to už byli za mnou.
Proti mně šel jiný synek, v tomto případě s maminkou.
"… ty vysoké domy, to jsou mrakodrapy a …"
"Drakodrapy? Proč se jim říká drakodrapy?"
Víc jsem neslyšel, protože se zezadu vraceli tatínek se synkem na kolech.
"My jsme to spletli. Nevíte kde je ta kaplička?"
"Támhle, za tím živým plotem, ona je taková schovaná. Že vy hledáte kešku?"
"Hledáme. Tak děkuju."
Za chvíli jsem je došel u kapličky.
"Tak jste to našli?"
"Jo, už ji máme."
"Kešku?"
"Ne, kapličku. Kešku teprve hledáme."
"A to jo. Tak hezký hledání."
Už se stmívalo. Snad ji našli.
To já měl už svůj úlovek uloženej na kartě.

při západu zčervená

Včera jsem si řekl, že si zase udělám obrázek toho dubu, co si ho pořád fotím. Pěkně při západu Slunce. No jo, jenomže jsem přišel pozdě. Tedy ani ne tak pozdě na ten západ, ale pozdě v ročním období. Ony jak jsou kolem kdejaké kopečky, už byl dub ve stínu a nedělalo to žádný hezký efekt.
No, tak jsem se otočil a blejsknul Cukrák. Vyšlo to akorát.
A protože ten západ byl obzvlášť pěknej, létala z Točné letadélka podívat se, jak to Sluníčko pěkně zapadá. Taky jsem je cvaknul. Zajímavý na tom je, že jinak docela oranžový letadýlko Waco YKS-6 se stříbrnými křídly v tom zapadajícím Slunci úplně zčervená.

Cukrak_201118_web

Waco-YKS-6_201118_1_web


Waco-YKS-6_201118_2_web