WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

tma byla pozdějc

Ke sporu dojde snadno. Stačí k tomu dva odlišné názory na stejnou věc.
Kupříkladu včera naveřer jsme se při cvičení přeli:
"To je divný, že je eště světlo, dyť v pondělí byla už touhle dobou tma."
"No jo, vona nebyla tma, vono bylo pod mrakem."
"Byla tma."
"Jasně, nebylo vidět, ale tma byla až pozdějc."
"Ne, byla už v šest."
"V šest bylo pod mrakem, stejně jako celejch posledních štrnáct dní."
"Možná bylo pod mrakem, ale v šest už se svítilo."
"No dyť to povidám: dyž je pod mrakem, tak je deka a stmívá se dřív."
"Dyť vo tom furt mluvim, že byla tma."
"No … tma … pod mrakem."

klon a sekáček na maso

"Tak už na to nemysli, ono se to časem najde," říkávala maminka, když jsem něco důležitého hledal a nemohl to najít. Málokdy jsem s tou radou vystačil, jelikož jsem to chtěl najít hned a ono to ausgerechnet hned nešlo. Jenomže, jak jest všeobecně známo, maminka a pan režisér mají vždycky pravdu. Nejinak tomu bylo i v mém případě.
Nu a ten stav stále trvá.
Něco se zřejmě už nenajde, neboť potenciální skrýše už neexistují nebo jsou prázdné, a něco tu a tam vyplave na povrch. Jako třeba ten klon.
Byla totiž jednou jedna teta a ta si kupovala časopis Květy. Po přečtení se pak ty Květy dostaly i k nám. A v nich v té dávné době vycházelo takové sci-fi na pokračování. Četl jsem to s nadšením, vyhlížel každé pokračování a po přečtení jsem si všechny díly vystřihl a pečlivě schoval. Pak jsem na to zapomněl a za dlouhou dobu jsem si vzpomněl. Jenomže to už byly vystřižené listy někde v propadlišti dějin. Z celého toho dílka jsem si pamatoval jen to, že šlo o jakousi zelenou hmotu, která vznikla někde v kanalizaci pod městem a začala růst a následně pak pohlcovat všechno živé. Pak tam pobíhal kdosi se sekáčkem na maso, kterým se před tím klonem, jak se hmotě říkalo, bránil. Tečka. Víc jsem si nepamatoval.
Včera jsem si zas při čtení něčeho jiného na klon vzpomněl. Byl jsem zvědavý, jestli si na to pamatuje i někdo jiný a začal jsem hledat na síti. A ejhle! Našel jsem název i autory. Vyhledat celý text té krátké novelky už bylo dílem okamžiku.
A bylo to.
Večer už jsem si četl Zelenou smrt.
Inu, maminka měla zase pravdu. Časem se to našlo.

třetí bylo poslední

Při troše shovívavosti mě nezúčastněný pozorovatel může označit za abstinenta a nekuřáka. Tedy s tím abstinentstvím by se shovívavý pozorovatel drobet spletl, neboť tu a tam si skleničku něčeho dobrého dopřeji. Ovšem nekuřák jsem vskutku téměř důsledný. Pouze v četnosti asi tak jednou za tři roky se vrátím k dýmce a to si pak třeba i dvakrát za měsíc jednu z dýmek nacpu a užiju si dobrého tabáku. Je to něco jako lízátko, ovšem uzené. Letos to celé oživlo návštěvou Muzea dýmek v Proseči.
Zkušený dýmkař jistě okamžitě pochopí, že budu mít problém právě s tím tabákem, neboť udržet jej ve stavu použitelném v průběhu mnoha let je úkol téměř neřešitelný. A to i v plechových krabičkách s těsným víčkem na závit. Tabák po otevření prostě vysychá. S tím se nedá nic dělat. Kromě pokusů o zvlhčení tabáku. Jsou na to třeba taková vlhčítka, to jest něco jako knoflíky z pálené hlíny bez politury. Ty se dají do vody, naberou vlhkost a pak se vloží do krabice k tabáku. Trochu to pomáhá.
Jenomže letos v létě jsem zrovna k dispozici vlhčítka neměl, takže jsem to zkusil s navlhčeným ubrouskem a trochu to zabralo. Uzeného lízátka jsem si po letech párkrát užil.
Včera jsem si, kdoví proč, na dýmku opět vzpomněl. V krabičce byl ještě zbytek tabáku. Nacpal jsem si tedy dýmku a těšil se na známou chuť.
To jsem si dal!
Nevím jistě, zda se nestalo něco s mou chutí, zato vím zcela jistě, že se muselo od léta něco stát s tím tabákem. Stačila dvě bafnutí. Třetí bylo poslední. Něco tak odporného jsem jakživo na jazyku necítil. Vysloveně šoufl, eklhaft, dryják. Fuj! Eště jedno bafnutí a kouření málem vážně uškodilo mému zdraví.
Podle mého musely po zvlhčení tabáku proběhnout během dvou měsíců uvnitř nějaké změny a z voňavé laskominy se stal vitriol. Dýmku jsem okamžitě vyprázdnil, vyčistil a zbytek tabáku vyhodil.
A je ze mě skutečnej nekuřák. Na dlouho. Alespoň na tu dobu, než někdy po letech zajdu do království dýmek, bude-li ještě existovat, a vyberu si zbrusu novou pixlu s jemným viržinským černým tabákem.

What a family!

Co dělat, když venku prší, je podzimně zima a do kina nebo na výstavu či koncert se nesmí? Inu třeba si číst nebo se dívat na film, případně se stavět na hlavu ve světnici. Rovnou tu při plném vědomí pravím, že stavět se na hlavu neumím. Jo, bejvaly doby, kdy mi dělalo radost udělat stojku. Ale nějak už mě to opustilo a našel jsem si potěšení v činnostech konaných s hlavou ve správné poloze.
Tož tedy nějakou tu knížku nebo film.
Nebudu tu chodit kolem horké kaše, když každej ví, že filmy mám rád. Podíval jsem se tedy i na dokument o wu-shu. Tomáš ho někde vyšťoural a dá se najít na youtube. Je to v kvalitě, která odpovídá tomuto kanálu šíření, líp se to najít nedá. No, co naplat, základní obrysy se z toho rozpoznat dají. Jmenuje se to "This is Kung Fu" a je to z roku 1983. Kupodivu z toho není cítit komunistická propaganda, což příjemně překvapuje. Je to o tom, jak cvičení vede ku zdraví, odolnosti těla i ducha, dlouhověkosti a tělesné zdatnosti vůbec. To není nic proti ničemu.
Má to ovšem na závěr i demonstraci právě té odolnosti, která člověku moc nejde na rozum. Totiž: ke konci filmu předvádí taková obyčejná čínská rodinka, co všechno je možné při dobrém výcviku dokázat.
Začáná tatínek (stopáž 1:06) a láme kameny, pak pokračují maminka s dcerkou a nakonec toho nejvíc předvádí synek. Se sestrou ohnou armovací drát jen tak opřený o krční jamku a pak třeba zlomí kopí opřené špičkou o krk a to způsobem, který je třeba vidět, neboť je těžké popsat, jak tomu kloučkovi naloží na záda pět cihel a při jejich rozbití kladivem on pak to kopí přelomí.
Musím přiznat rovnou, že podobnou zkušenost jsem udělal sám v roce 2011 (
odkaz na zápis zde), když jsme byli na kurzu těchto neobvyklých aktivit. Sám jsem tímto způsobem přelomil dřevěný šíp opřený špičkou o krk a společně s Haničkou jsme ohnuli armovací drát jen opřený o krční jamku. I prkýnko jsme jen tak rukou přerazili, po střepech i žhavém uhlí jsme chodili. Tudíž vím, že je to spíš o odvaze to udělat, o překonání strachu a vůli jít do toho.
Jenomže ty ukázky pokračují a to už mi připadlo téměř za hranou. Hlavu toho kloučka totiž v ukázce používali jako beranidlo i kovadlinu. A klouček držel, rozbíjel a ještě se u toho usmíval. Jediné, co mě při tom procházelo myslí, byly budoucí následky tohoto počínání. O tom však dokument nic neprozrazuje. Jen v titulkách se píše: "What a family!"
Tak já tady tedy slavnostně slibuju, že tohle s Matějem zkoušet fakt nebudu. Stačí, když prostě jenom cvičíme. Například Matěj cvičíval zrovna takovou sestavu s tyčí, jaká je v dokumentu v čase 1:15.

Asonance v hlavolamu

A to jsem si bláhově myslel, že novinky v oboru elektroniky mě nemůžou překvapit. Že to docela sleduju, kápku to i používám anebo o tom vím a nepotřebuju to. Ale že by bylo něco, co neznám? Nu, pýcha předchází pád.
Kdepak, nikam jsem nezahučel, ani se zeměkoule nezačala otáčet na druhou stranu. Jen jsem si objednal pár cédéček a jedno video od Asonance. Hrají a zpívají už přes čtyřicet let skotské a keltské písničky. Jelikož je mám rád, řekl jsem si, že doplním svou sbírku jejich desek a učinil jsem to.
Na tom by nic nebylo, ani na tom, že jsem přidal i videozáznam z vystoupení.
To překvapení přišlo až ve chvíli, kdy jsem otevřel igelitovou kapsičku velikosti cédéčka. Měl tam být právě ten videozáznam.
Nebyl.
Vypadla na mě karta. Něco jako kreditka.
Aha, řekl jsem si, tam bude kód a já se někam přihlásím a pak si to video stáhnu.
Nebyl tam kód. Nebyl tam dokonce žádný návod. Jen text k obsahu.
Tak co to sakra je?
A hele! Tuhle uprostřed je to takové oteklé. Že vono to bude nadívaný! To ona tam bude nějaká fleška a ta se musí vyloupnout a pak zastrčit do přehrávače a přehrát.
Jenomže to nešlo vyloupnout. Tedy ono by to šlo, ale sílu jsem se bál použít, abych to neponičil.
Tak tu kartu otáčím, prohlížím rýhy, zkouším to nějak rozebrat - a nejde to.
Že by to bylo něco jako čip? Přiložit k něčemu a pak se něco stane? Jenomže já nic na přikládání nemám.
No už jsem si říkal, že budu muset zavolat Asonanci o pomoc, že si s tím nevím rady.
Ale ještě jsem to zkoušel.
Tuhle zatlačit. Nejde to. Tak tady. Taky ne, to bych rozlomil. Tak na co jsou tady ty drážky? Že by to šlo vysunout?
Vysunout to taky nejde.
Tak to jsem v koncích. Co se s tím, sakra, dělá? Dyť to by přeci neprodávali, kdyby to bylo pokažený.
Znovu: na co jsou tady ty rýhy? A k čemu ty drážky? Jak za to vzít aby …
Cvak!
Z karty se vyklopil střední pásek mezi rýhami. A už jsou vidět kontakty. Je to fleška! Ten záznam je na ní!
Zasunul jsem a sedl si ke koncertu.
Tu podívanou na Asonanci v hlavolamu ukrytou jsem si po té dřině zasloužil.