WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

v měsíčním svitu

Touhle dobou není zrovna ideální počasí na to, aby se člověk vyhříval na sluníčku. Jistě, dá se zajet na hory nebo někam do teplých krajin, ale pokud budeme mluvit o naší zahrádce, tak ta slunka letos zatím moc nezažila. Jak tedy nahradit slunění? Snadno, řekne každý a odkáže nás někam do solária.
No jo, ale co kočkeni? Taky maj rádi sluníčko a taky se rádi vyvalujou v jeho svitu. Ale když je za mraky? Co dělat?
Nu dnes kočkeni předvedli, že na to mají recept.
Takhle nad ránem se pěkně vyjasnilo. Ovšem soudný čtenář hned namítne, že v tuhle roční dobu je nad ránem tma jak v pytli.
Leda že by … ano, správně, leda že by svítilo něco jiného.
Například Měsíc.
A kdyby to byl k tomu ještě Měsíc v úplňku …
A to právě dneska nastalo.
Měsíc v úplňku, úplné jasno a kočkeni za tím obrovským oknem na parapetu na schodišti.
Váleli se tam v tom měsíčním svitu jako na Riviéře.
Pochopitelně, že je do kožichů nic nehřálo, ale co na tom sejde. Svítit to svítí. Tak o co jde. Dem se válet.
Anebo je to snad tím, že oni se kočkeni válej skoro pořád?

má na to svědka

Jsou místa, kam se může a jsou místa zapovězená. Tak například do ložnice kočkeni nesmějí. Ani do koupelny. To by ovšem nebyli kočkeni, kdyby to alespoň nezkusili.
Nu a dneska proběhla zkouška podle mé paní následovně:
Nejdřív přišel ke dveřím koupelny Nemo. Když zjistil, že tam páneček není, ale je tam jen panička a to ještě až za skleněnými dveřmi, šel dál. Nechal se okřiknout a zase pomalu odešel.
To ovšem nebyl odchod, nýbrž naopak. Došel pro Indy, vrátili se společně a pozval Indy dovnitř. Zůstala stát na prahu. Nemo nakráčel až ke sprchovému koutu. Indy dělala publikum.
"Vidíš, kam až se dá jít? Úplně v pohodě jsem až u sprchy. To koukáš, co, Indy?!"
Vzápětí panička vykázala ze zapovězeného ráje oba. Jenomže o to nešlo.
Šlo o to, že Nemo tam byl a má na to svědka.
Jestli voni ty kočkeni nejsou náhodou pěkně vypečený.

třetí keramická

Prý to snad bylo nědy v době kamenné. A totiž to, že kdosi objevil, že hlínu lze namočit, uplácat, vypálit a je z ní keramika. Od té doby je keramika všude mezi námi. A to i mezi kočkeny.
Mají keramickou misku na vodu, ve které je fontánka a Nemo se naučil pít pěkně shora, zatímco Indy blemcá vodu postaru zdola. Mají i misku na granule. Opět keramickou.
A v tom je ta potíž.
Totiž oni mají už třetí misku na granule. Třetí keramickou.
Jak na to ten Nemo přišel, vážně nevím, ale když jsem mu onehdá četl levity, vyskočil, zabral zadníma, smekl se, nakopl misku na granule, ta letěla na misku s vodou a bylo po ní. Tedy po té misce s granulemi. Fontánka přežila.
Totéž předvedl předevčírem s druhou keramickou miskou na granule. Tentokrát k tomu neměl důvod. Jen se prostě tak rozběhl. A lup! Bylo po misce.
Vyndal jsem ze šuplíku další, třetí v pořadí. Ale současně jsem byl pro jinou, pro plechovou.
Včera jsem je vyměnil. Keramická jde zpátky do šuplíku do zálohy a službu nastoupila nerezová.
Přece si nenechám roztlouct včechny misky v domě.

ach ta sluchátka

Tak to tady už dlouho nebylo.
Kačka totiž je docela pozorná a poslední roky nezapomíná tolik. Ovšem jsou i vyjímky. Jako například včera, kdy zapomněla ve vlaku čepici. Žádná tragédie, stane se. Ale Kačce se to už dlouho nestalo.
Ovšem je tu jiná taková … nepěkná věc.
A to věc hodně častá.
Kačka má svůj postup, když má něco stihnout. Dlouhé roky bojuju s tím, abych jí pořád nepřipomínal, že to nestihne. Už jsem se to skoro naučil, ale přesto pořád ještě mrmlám, když vidím, že stihnout autobus už je záležitost na vlásku visící.
Nu a dneska jsem se vyznamenal. Nic neříkám o stíhání, jen nabádám k pomalému pospíchání neboť podle mého právě ten spěch vedl k té zapomenuté čepici včera.
Kačka na to, že byla v klidu a že se prostě nepodívala, jestli něco nezapomněla.
A já na to, že to bylo tím věčným posloucháním se sluchátky v uších.
"Jo, sluchátka, ty jsem si právě zapomněla," děla Kačka a vrátila se, aby si je vzala.
Rozloučili jsme se.
Za chvilku zvoní telefon: "Tak mi právě ten autobus ujel před nosem."
Čili tohle už tu dlouho nebylo: odvezl jsem Kačku na vlak.
Ovšem když tak o tom přemýšlím, za to zdržení vlastně můžu já.
Kdybych totiž Kačcde nepřipomněl ta sluchátka a ona se pro ně nevrátila …

v podezření

Testy odhalily, testy potvrdily … už točíme třetí rok s covidem a pořád se to nelepší. Tedy zprávy se nelepší, zato sám virus je čím dál kvalitnější a šíří se vesele dál a víc.
Nu což, Kačka s Matějem už ho chytli před koncem roku minulého, průběh téměř bez příznaků. Teď si to sedlo na Juráše, ten má trochu teplotu, ale jinak dobrý. A protože jsem byl v neděli právě u Juráše a včera mi poslal zprávu, že je pozitivní, jsem i já v podezření.
Hned mi přišla zpráva od nějaké centrály, že jsem byl v kontaktu, tak ať si dávám na sebe bacha.
Nu a odpoledne mi volala paní od trasování. A že jsem byl v kontaktu a že mám být pět dní v karanténě do 16.5.
"To bude nějakej vomyl," povídám já, "snad do šestnáctého první, ne?"
"Ne, není to omyl, pět dní. Do šestnáctého pátý."
Paní mluvila se silným ukrajinským přízvukem, z čehož jsem usoudil, že ty číslovky nemá ještě úplně najetý. Tož jsem se jal vysvětlovat rozdíl mezi pěti dny a pěti měsíci čili mezi lednem a květnem.
Konečně mě paní pochopila a dala mi za pravdu, načež se tázala, zda jsem očkován. Když zjistila, že mám tři dávky, zprostila mě karantény úplně a tím jsme hovor ukončili.
Nu, tak už jsem jen podezřelej.
Ovšem příznaky žádné, podezření nepodezření.