WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

je to vůbec hádanka?

Letos tu ještě nebyla hádanka. Nějak se prostě neurodilo. Až včera.
Uhádnete, co se nám to přihodilo na zahrádce?

zahrada191022

prvních 20 na koloběžce

Tak jsem to hned v pátek zkusil. Na koloběžku totiž bylo skvělé počasí a protože ji přivezli ten den dopoledne, mohl jsem odpoledne koloběžet. Jezdí vážně skoro sama. Pochopitelně, není na motorek, takže člověk musí pohon obstarat sám, ale jinak jezdí jako po másle.
Radost z koloběžky se dostavila a já si tak v pátek dal svých první 20km koloběhu.
Žádnej velkej rekord to jistě nebyl, ale těch čtyřicet minut tam a čtyřicet zpátky bylo báječnějch. Na cyklostezce z Vraného jsem potkal tři kolegy koloběžkáře a na cestě zpátky ještě jednu korpulentní slečnu, která ale nejela a jen pod Zbraslavským mostem postávala a kamsi telefonovala. Tudíž byla jediná, se kterou jsme si neřekli ahoj.
Tedy jestli můžu doporučit, tak koloběžku rozhodně ano.
Tuhle je záznam z trasy:

kolobezka_191018

třetí pošťák

Přišla obvyklá zpráva: máme pro vás zásilku. Hned jsem volal paní pošťačce, že to k nám vozit nemusí, že se s ní potkám někde po cestě jako vždycky. A jak jsem řekl, tak jsem udělal. A že prý se tedy sejdeme za čtvrt hodiny u pošty. Zajel jsem zezadu k poště a nikde nikdo. No nic, počkám, říkám si. A to už je tu velké poštovní auto. Jenomže ho neřídí paní pošťačka, ale poštovní panáček. I co, počkám dál.
Panáček zajel taky zezadu k poště, ale nechal šikovně místo na projetí.
V minutce přijela paní pošťačka.
Čekal jsem dvě velký, těžký krabice a tak povídám: "já to objedu a zacouvám k vám, ať to nemusíme nosit daleko a jenom to přeložíme."
Paní pošťačka pokrčila rameny
a pravila, že to musí nejdřív vyzvednout z pošty. To zas bylo divný mně, ale budiž, každej máme svý postupy.
A tak jsem zacouval natěsno až k jejímu autu.
Paní vyšla z pošty a podává mi dopis s dodejkou.
"Jé děkuju, tak to mám všechno v jednom. A teď to můžeme přeložit."
"Přeložit?"
"No přeložit. Tu zásilku. Ty dva těžký balíky."
"Zásilku? Balíky? Dyť jsem vám tu zásilku teď dala."
"Balíky? Dyť jste mi dala jen obálku."
"No ano, zásilku s dodejkou."
"Ale my jsme mluvili o balících. Dali jsme si tu kvůli nim schůzku.
"Já žádný balíky nemám. Já s váma nemluvila. To musela bejt kolegyně, ta vozí balíky. Já mám jen dopisy."
"Jo ták! Proto vy jste na mě tak divně zírala, že si k vám tak krkolomě zacouvám jen proto, abyste mi mohla podat dopis."
"No, mě to taky přišlo divný."
"Tak teď je jasno. Díky a já si jedu ulovit ty balíky. Nebudou daleko."
A nebyly. O padesát metrů dál stálo další poštovní auto. Už třetí pošťák v pořadí.
Balíky jsem dostal, všechno dobře dopadlo a já se ještě pocvičil v couvání úzkým prostorem.

kolo nebo běh

Člověka to dycky potěší, když se někde dovolá. V dnešním případě nejde o oblíbenou cestu na lampárnu, nýbrž o sport, konkrétně o koloběžení.
Totiž: nějak jsem si řekl, že koloběžku, kterou mám pořád od dětství a stále unese i mě a jezdí na ní občas i Kačka nebo Matěj, je třeba obnovit. Ne, na opravu už to není. To by jí ani neslušelo. Jedná se o koloběžku novou, pro radost z pohybu pořízenou. Zatím tedy je někde na cestě u dopravce, ale už jsem se začal zajímat o to, jestli umí Suunto režim koloběžení. No a pátral jsem v hodinkách, pátral jsem v telefonu i v počítači a vypátral jsem, že neumí. Sportů je tam habaděj, ale koloběžku nenajdete.
I řekl jsem si, že to zkusím a napíšu do Suunta, jestli by nedokázali do hodinek tenhle sport přidat.
A vono jo. Zatím je to ve stádiu slibu a předání vývojářům, ale reakce byla pozitivní. To jsem vážně nečekal.
V mailu mi odpovídají, že je těší, že by mohli přidat další sport a než to udělají, že prý mám používat obyčejné kolo nebo běh. Dohromady, že to bude až za nějakou dobu.
Už se těším. Třeba se to vážně podaří a na můj popud bude v hodinkách možné sledovat i ten koloběh.

běh, dřep

Jo, v úterý se cvičí. Tedy ono se cvičí i ve čtvrtek, poněvadž oba dny vede Tomáš trénink a Matěj už mu v úterý dělá asistenta, ale já cvičím jen to úterý. Spolu se skupinou dospělců se scházíme znovu po dlouhých letech a simulujeme úsilí naučit se pár pohybů z Tai Ti. Je to fajn a Tomáš je trenér šikovný, tedy nám ta hodinka vždycky uteče. Nu a včera utekla nejen ta hodina, ale utíkali jsme i my, což se mi stalo osudným.
Totiž on Tomáš vřazuje do, řekněme, statického cvičení Tai Ti i dynamické prvky, abychom to měli pestřejší. Včera jsem tak trošku popoběhli po tělocvičně ve čyřech skupinkách. Doběhnout, dotknout se čáry, vrátit se, dotknout se čáry, doběhnout na konec a pak ještě jednou až ke zdi. No znáte to: běh, dřep, běh, dřep … A tak jsem si řekl, že si s Matoušem (jeden z cvičících přátel) zkusím zazávodit. Je výrazně mladší, šikovnější, menší, lehčí a tudíž i výrazně mrštnější. Tak to musím zkusit.
A zkusil jsem to.
Hned u té první čáry jsem ho doběhl a předběhl. Jenomže pak z dřepu jsem vyrazil dřív a u vidiny částečného prvenství jsem přestal dávat pozor na nohy. Ty se mi nějak zapletly, podrážky se zákeřně zasekly do podlahy a já sebou seknul. Praštil jsem sebou na kolena a plavně jsem přešel do parakotoulu a ten největší náraz jsem odkutálel.
No byl to poprask. Vzbudil jsem dojem polámaného starce, ale jen do chvíle, než jsem se zved' a pokračoval v závodě. Ale to víte. Matouše už jsem nepředběh'.
Holt ty závody jsou pro mladší.
Já si užil aspoň to, že mám kosti celý a odnesly to jen odřený kolena.