WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

už je podzim?

Čím, to je? Zvykl jsem si na letní počasí na Paloučku? Nebo se nějak narychlo ozval podzim? Nebo je všechno, jak být má a jenom já jsem zapomněl na to, jak to bývá? Vážně netuším.
Letos mi to přijde, jako bych očekával od toho všehomíra nějakou větší míru ohleduplnosti. Je to představa naivní, já vím. Jenomže večer je večer nějak dřív. A ráno je tma taky nějak dýl. Mraky pořád a všude. Sluníčko nevidět. Člověk by si málem myslel, že někdo nahoře ustřihl to lano, co nad námi drží modrou oblohu a ta někam zapadla a zůstala tam. Už hezkých pár dnů ji ne a ne vytáhnout zpátky. Co to tam nahoře dělají?
Donutilo nás to včera jít poprvé do tělocvičny. Bylo to děsně fajn a děsně jsme si to užili. Tomáš je báječnej trenér. Dokonce i to, že čas cvičení se posunul na osmou večer, mi nakonec nevadilo tolik, jak jsem se obával. Cvičili jsme dlouho přes devátou a zase něco nového.
Jenom ten pocit náhlé změny zůstal. Po cvičení venku nikde ani noha, klid, noc, všichni už spí nebo bydlí. Tohle přece bývá až tak někdy v listopadu. Nebo to jen já vidím letos takhle?
A já už vím, čím to je!
Já normálně chodím spát se slepicema, což se projevuje tím, že jen se sešeří, zalezeme každý do svého kurníku. Jenomže letos já do toho kurníku lezu čím dál později a na ten "noční" život nejsem zvyklej.
Inu, budu si muset zvykat.

vopatlaná huba

Když vám maminka dávala na lžičce medicínu, taky jste se vošívali. Natož pak rybí tuk. Fuj! A je to tak s každým.
Kočkeni jsou na tom úplně stejně.
Mají jakési žaludeční potíže. Nemo to zřejmě chytil před dvěma týdny na veterině. To je hned, ale zbavit se toho není tak snadné. Nemá smysl tady líčit průběh střevních potíží dvou kočkenů. Jen to je potřeba napsat, že jsou na tom stejně jako lidi. Když je jim zle, ležej a koukaj, jako by to byla jejich poslední hodinka. Ale jen jim otrne, už zase skáčou po lince.
Nu a než jim je dobře, musejí dostávat medicínu. On je to jen doplněk stravy, ale upravuje to trávení a nějaké prostředí uvniř a kočkenům je líp. Dneska by se už dalo říct, že je jim nejlíp.
Ovšem tu medicímu, tu aby do nich člověk ládoval jak do kanónu. Tedy do Nema ne. Ten je hladovec a sežere všechno. Nemo si i tu medicínu hltavě slíže s prstu sám. Ale Indy je na tom jako malá holka, co prská a kroutí se, jen aby se jí nic z toho všeléku nedostalo do tlamy.
Nejdřív jsem to zkoušel na granulích, které normálně jí. Vzala si ty vedle. Když jsem jí ty s medicínou ládoval do tlamy, měl jsem toho víc po sobě, než Indy na jazyku. Další způsob byl, nechat ji to olízat s prstu. Taky nic. Vopatlanou hubu, kožich, já z toho měl krém na ruce a Indy zase zvítězila.
Ale pak jsem ji převez.
Medicínu na prst, druhou rukou otevřít klapajznu a šup, otřít medicínu o patro a honem s prstem ven. Rozčilovala se, ale zblajzla to.
Dneska ráno už ani moc neprotestovala. Jen věděla, co se chystá, tak pro pořádek odešla za roh, abych si nemyslel, že mi to projde jen tak. Ale pak to šlo rychle.
Tak už jen dva dny a bude snad pokoj, vy pacienti.

pod Zikmundem

Před dvěma lety se to chystalo a nakonec to nedopadlo. Jenomže paní učitelka je člověk laskavý, ale sveřepý, což se projevuje tím, že co si naplánuje, toho se snaží držet. Pravda, osud i světa běh jí občas hází klacky pod nohy a něco prostě nejde, protože čas už vypršel. Ale něco trvá a uskutečnit to jde.
Katedrála svatého Víta v čase trvá, byť ji postupně během staletí stavitelé zakládali, stavěli a jak všichni víme, pořád ještě nedostavěli úplně. Ale stojí a trvá. Tudíž je v ní možné zpívat. Liturgický zpěv byl naplánovaný a po dvou letech se konečně mohl včera uskutečnit. Bylo to náramné dopoledne, když Kačka se sborem paní učitelky zpívala v katedrále.
Nu a já jsem si směl udělat i pár svých obrázků poté, co jsem vyfotil celý sbor, kterak se například v pohodě vejde pod zvon.

Svatovaclavska_kaple_210919


Zikmund_210919 210919_Zikmund_sbor

do tělocvičny

To s tím počasím, to je teda ale pech. Včera jsem si tu povzdechl nad prádelnou a dneska abych rovnou láteřil nad studenou sprchou.
Samozřejmě jsem se chystal navečer cvičit, dokonce jsme se domlouvali i po síti. Jenomže člověk míní …
Koukám na radar a říkám si: je to na pendrek, ale třeba to vyjde.
V šest večer začalo lejt. Sedělo to přesně.
A na sedmou radar ukazoval průtrž mračen. Rovnou jsme to cvičení odvolali a já si opakoval formy ve světnici podle videa.
V sedm začalo lejt tak, že byly vidět jen šedý proudy vody.
Tož tak. Babí léto je fuč. Budeme muset do tělocvičny, jak jen to půjde.
Z hřiště je teď bazén.

divný počasí

Počasí prostě je a vzhledem k jeho trvání v čase se nedá říct, že by bylo neobvyklé. I ty nejextrémnější výkyvy už tu někdy předtím byly, jenom holt neexistují záznamy anebo nefunguje paměť. Tudíž nemá smysl si stěžovat. S počasím je potřeba se smířit a zařídit se podle něj.
Ovšem tedy včera to sice nebylo na stěžování, ale na podivení ano.
Tedy za pár dní nastane astronomický podzim. Právě probíhá babí nebo indiánské či mariánské léto. Jak si to kdo zvykl pojmenovávat. Jenomže včera se to babí léto zakabonilo a občas i někde sprchlo. V každém případě bylo pod mrakem a to je i dnes. Ale včera vpodvečer bylo vážně divně.
Přijel jsem cvičit na Palouček asi o půl hodiny dřív, protože jsem si potřeboval probrat sám se sebou podle videa některé formy, které jsme cvičili před tím. To se dařilo. To, co se vůbec nedařilo, bylo to počasí.
Olověné mraky. Člověk by čekal ochlazení a déšť. Déšť nepřišel a teplota se naopak jakýmsi podivným klimatickým mechanismem zvyšovala. Na Paloučku bylo jak v prádelně. Vlhkost jako v tropech, teplota dvacet šest.
Triko jsem měl mokrý za chvilku a když jsme pak s kamarádem končili, už jsem toho měl za tu hoďku a čtvrt dost.
V tom divným počasí to vopravdu šlo mizerně.
Ta dobrá zpráva je, že dneska ráno už bylo starých dobrých šestnáct. To je v pořádku. To není divný.