WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

křest a přijímání

Letošní školní rok opravdu nebylo příliš mnoho koncertů a tím pádem, když se v neděli Kačka chystala se sborem zpívat po dohodě s místním panem farářem na mši v Úštěku, jel jsem se podívat a poslechnoput si to. Byl to zážitek.
Pan farář už na začátku pravil, že je to slavnostní den, poněvadž se bude křtít. A křtilo se. Tedy křtil se Dušan Lukáš. Ani u toho nebrečel, přesto že ho pan farář polil vodou svěcenou. Popravdě mě nenapadlo, že zrovna cikáni stojí o křest a opak byl pravdou. Přišla celé širší rodina a první lavice byly obsazeny pestrými tričky i květovanými šaty. Hned po křtu se klan sebral a pomaličku opustil kostel, což ovšem vznešenosti chvíle nijak neubralo, protože přišla na řadu další slavnost a to první přijímání.
Dvě do bílých šatečků vyšňořené holčičky poklekly před panem farářem, dostaly rozsvícené svíce na památku toho dne a jejich prvního přijetí těla i krve Páně.
Sbor k tomu všemu zpíval, paní učitelka suplovala varhaníka a pan farář chtěl ještě přidávat, že zpívají pěkně.
Náramné to bylo ikdyž se paní učitelka a sbormistryně v jedné osobě kapánek zlobila, že s panem farářem je těžká domluva, že se měli domluvit na repertoáru a nedomluvili se, že prý mají zpívat, co se hodí a to je problém, protože má být pevný pořádek a takhle to není profesionální … a tak.
I nešť. Profesionální to bylo. Já si užil báječně pestrou úštěckou slavností mši s Kaččiným sborem a paní učitelka dostala kytku od pana faráře.
Prima nedělní ráno to bylo.

… ps

Ten svatý Václav prý byl inspirací a předlohou Myslbekovi, když sochal toho svého na Václavák.

Ustek_1

Ustek_2

přidělili mi placku

Vloni měl Tomáš dostatek cvičenců, přesněji řečeno cvičenkyň a já projevil dostatečný pasivní odpor, takže mě festival Tai-ti minul. Letos jsem taky pasivně odporoval tím, že jsem se na výzvu nepřihlásil. Jenomže Tomáš mě vyhmát', jelikož se mu nedostávalo jiných, lepších.
Nu, co naplat, nastoupil jsem v sobotu na Zbraslavi v kategorii 50+.
Je to takový hezký, komorní podnik, kde si zacvičí tai-tisti, kteří pilně cvičili. Nu a my jsme pilně cvičili, což poslední půlrok obnášelo každodenní trénink během pracovního týdne. Už jsme se to jakž takž naučili nevorat, což Tomáš ocenil právě tím přihlášením do soutěže.
Nu, nebudu to protahovat. Koupil jsem si na to černej oblek s dlouhými rukávy na dva knoflíky v manžetě, bylo v něm v sobotu pěkný vedro. A nastoupil jsem na plac. Bylo to fajn. Neupad' jsem, cvičil jsem na jistotu a už od začátku bylo jasné, že mě medaile nemine, poněvadž jsme v kategorii byli jenom tři.
To, co mě překvapilo, bylo, že při vyhlašování výsledků mě nevolali hned, takže jsem třetí místo nedostal. Volali mě až jako druhýho, což znamenalo, že mi přidělili placku stříbrnou.
Páni inženýři!
Já dostal v šedesáti svuj první metál v životě!
Nu, nikdy není pozdě začít. Teď je ze mě medailista a nejen proto jsme byli s Ondřejem cvičit i včera, v neděli, v tom hrozným horku. Šlo nám to a bavilo nás to, pot z nás lil, já měl mokrý triko, Ondřej vorosený čelo. Skoro celou hodinu jsme pilovali sedmdesát čtyřku.
Budeme ji pilovat dál.
Máme na to celý prázdniny, shodli jsme se.

telefonista - doručovatel

Jsem si byl časně ráno nechat pustit žilou, páč pan dochtor včera povidal, že když už jsem u něj pět let nebyl, tak abych měl zase jednou všechny testy v pořádku. Přiznávám, že s autem jezdím na servisní prohlídky častěji …
Nu a proto je zápis až po osmé hodině.
Začíná okurková sezóna a proto se média chytají kdečeho. Tenhle týden se média chytla budky. Nikoliv ptačí, nýbrž telefonní.
O poslední telefonní budce píše i Ondřej.
Já se přidám se vzpomínkou, jak byly telefonní budky užitečné.
Maminka bývala celé léto vždy na chalupě. Na chalupě nebyl telefon a mobily nebyly. Ale budka byla na rohu ulice asi padesát metrů od chalupy. Tudíž maminka mohla volat, kam jen potřebovala. Ale jak to udělat obráceně? Jak zavolat mamince, když to potřebuju já?
Vymyslel jsem tenhle postup:
Zavolám do telefonní budky na rohu. Každá budka měla telefonní číslo, takže volání do budky nebyl problém, neboť číslo jsem si opsal. A teď: je potřeba dlouho vydržet, dokud někdo nepůjde kolem a nebude se mu zdát divné, že telefon v budce zvoní. Nikdy to netrvalo moc dlouho. Nějaké minuty bylo potřeba vydržet a pak se ozvalo nesmělé a překvapené "… haló?".
Teď jsem musel přesvědčit telefonistu, aby nezavěsil, poté se představit a požádat ho, aby došel těch padesát metrů pro maminku, že jí volám. Vždycky to klaplo. Maminka přišla k budce, chvilku počkala, než jsem znovu zavolal a pak už proběhl normální telefonát o tom, kdy přijedu a co bude potřeba a tak.
Z toho plyne, že i v časech, kdy mobilní telefony nebyly, šlo se dovolat i tam, kde byla jen ta budka na návsi.
S odstraněním poslední budky tahle nádherná romantika telefonického propojení pomocí dobrovolného telefonisty - doručovatele zmizela.
Škoda. Bývalo to fajn.

nepíše do sešitu

Je to už pár neděl, co jsem si tu zapsal poznámku o Matějove tabulce, tedy tabletu, do školy. Dneska mi to nedá a musím si o ní a o něm napsat znovu. Za ten necelý měsíc si totiž Matěj už zorganizoval svoji práci s tabletem a tužkou tak, že se nestačím divit.
Jistě, já jsem kdysi taky používal tablet na psaní, ale to ještě nebyly žádné dotykové a chytré telefony. První tablet od Applu na všech trzích propadl a tak malinkatý počítač do kapsy, na který se dalo psát tužkou, byl králem. Palm se to jmenovalo. Ještě ho mám schovanej.
Nu a Matěj kráčí v těchto stopách, ale o několik úrovní výš.
Předvedl mi, jak to funguje.
Už si nepíše do sešitu. Píše si při hodinách na gymnáziu poznámky rovnou do tabletu. Při tom má puštěné nahrávání zvuku. Když se doma učí z vlastních poznámek a neví, jak to při hodině bylo, pustí si záznam z hodiny a jeho zápis na tabletu se zvýrazňuje spolu s výkladem profesorky. Současně si k poznámce připojí další soubor z doporučené literatury nebo filmeček s vysvětlením. Když píšou za domácí úkol sloh, Matěj ho opět píše na tabletu. Po napsání ho prostě jenom vytiskne a odevzdá ve škole.
Nemá žádné další sešity. Všechno je v tabletu a synchronizované někde na cloudu, aby se to nepoztrácelo v případě nějaké nehody. Má to synchronizované s počítačem, s telefonem …
Není to tak dlouho, co jsem likvidoval skripta z vysoké a desky s přednáškami. Bylo toho pár desítek kilo. Teď se to vejde do jednoho tabletu a visí to někde na cloudu.
Tedy páni inženýři! To tedy čumim. Ten pokrok …

kde mám zuby

"Nevíš, kde mám zuby?"
Tuhle otázku by jeden čekal od babičky nebo od dědečka. Obvykle se zuby nacházely ve skleničce. Jenomže teď se nám jaksi dědečků i babiček najmě pak jejich zubů nedostává. Čili úvodní otázka by, zdá se, měla postrádat smysl.
Opak je pravdou.
Ptá se Kačka.
Před časem jí totiž sundali rovnátka a dostala jakési plastové průhledné zubní chrániče vyrobené podle otisků zubů. Už se stalo, že jí je kočkeni někam odnesli, jenomže teď byli nevinní. Kačka si ty kousky plastů někam zašantročila sama.
Zuby prostě nebyly. Přesněji řečeno jen jejich polovina. Ta spodní Kačce zůstala, ale to je málo. Hledání nepomohlo, prohledání školy taky ne a tak jsme jeli včera znovu na otisky. Bylo to hned a dneska si má Kačka přijet pro hotové náhradní zuby.
Nu, kočkeni budou mít elaspoň s čím si hrát, neboť Kaččiny zuby je enormě zajímají.
Tedy pokud je opět někam nezašantročí a nechá je pro kočkeny zase někde volně ležet.

ps
Zuby nalezeny.
Našel jsem je na ulici pár metrů od vchodu.
Rozšlápnutý.
Že prý je Kačka asi vytrousila z tašky, když vyndavala klíče.
Tudíž na otázku: Kde mám zuby?
Existuje odpověď: V tašce!
Nebo na chodníku.