WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

co s tím mám dělat?

"Tati vono se mi to nějak změnilo."
"Co?"
"Tady to."
"Jak změnilo?"
"Se to nějak zmenšilo, nemůžu to ani přečíst."
"Ale já to ani nevidím."
"No já právě taky ne."
"A co s tím mám dělat?"
"Ježkovy voči, jak to mám vědět, když ani nevím, o co jde. Jak se to stalo?"
"Jsem asi něco zmáčkla a …"
"Tak vypni program, restartuj počítač a znovu ten program zapni."
… dvě vteřiny pauza …
"Vono je to furt stejný."
"A vypnula's to?"
"No nevypnula."
"A restartovala jsi to?"
"No eště ne."
"Mně to bylo divný, že by se počítač restartoval za dvě vteřiny…"
"Tak co s tím mám dělat?"
"Kačko, vypni program, restartuj počítač, znovu zapni program …"
"No jo, … tak já to zkusím, … až … za chvíli …"
"Jsem myslel, že to potřenuješ hned."
"Jsem myslela, že to víš."
"Aha … a co je to vůbec za aplikaci?"
"Teams …"
"Aha, tak to stačí restartovat."

To je podrobný a téměř doslovný záznam videorozhovoru s Kačkou.
To, co mě na tom uvádí v úžas je ta bezbřehá Kaččina důvěra v moji vševědoucnost.

za štyry devadesát

Dlouhodobým porovnáváním, výzkumem a najmě pak vlastními košatými zkušenostmi člověk dojde nakonec k tomu, že významných rozdílů mezi různými výrobky není a záleží vlastně jen na oblibě toho či onoho, potažmo té či oné značky, pokud si na nich jeden zakládá.
Nepustilo mě to úplně, například ty ovocnářské produkty s nakousnutým jabkem u mě pořád vedou a možná by se našlo i něco dalšího jako třeba vopravdový štrausky, ale o moc víc toho nebude.
A tak je to i s kafem.
Nejdřív jsem se honil za vytříbenou chutí, testovali jsme, ochutnávali, vybírali. Nu a za pár let jsem došel k tomu, že ta švestková voda, jak říkala babička, je koneckonců skoro všude stejná. Samozřejmě uznávám, že dobře nakoupená, správně upražená a čerstvě namletá káva voní i chutná líp, než kafe z vakouvaný kapsle, ale ten rozdíl není takovej, abych se tomu nějak věnoval. Například Hanička si pořád pochutnává na kafi ve voskovaným kelímku vod Maca. Já jí dodneška nepřišel na chuť.
Takže ty kapsle. Kafovar na kapsle mám něco přes rok a teče z něj skoro stejně černá voda jako z jinejch. Čili kupuju kapsle. I v těch je rozdíl. Hlavně v ceně. Ročním srovnáváním jsem opět došel ke stejnému závěru jako v úvodním odstavci. Vono je to skoro stejný. A tak kupuju krabičky s kapslemi za štyry devadesát, co mají skoro stejnou chuť jako ty za deset.
A dneska jsem objevil zradu.
V tej jednej zlatej krabičce má být deset kapslí. Votevřu to jako dycky a jedna chybí! Plnící a balící robot se splet a já dostal vo kapsli míň! Nevídáno. Stane se. Kafe je dobrý jako jindy a já mám důvod shovívavě mávnout rukou a říct si: však mě neubyde.
A i kdyby ubylo: komu žalovat?

recyklace

Recyklace, toť vpravdě heslo dne. Nikoliv mého.
Totiž ne snad, že bych nešanoval naši Matičku Zemi. Naopak, snažím se málo spotřebovat, málo vyhazovat a když už, pak vytřídit. Ale tohle bylo u nás doma vždycky a když bych měl mluvit o dědečkovi, tak například na chalupě se tak nanejvýš jednou za léto vzal dvoukolák a odvezlo se to, co už opravdu nešlo použít poněkolikáté znovu, na skládku. Všechno ostatní skončilo v kamnech a buď jsme se tím ohřáli nebo byl oběd. Samozřejmě mluvím o hořlavinách typu papír nebo dřevo. Jemný popel a odpady z kuchyně končily na hnoji, tedy v kompostu a tím dědeček jednou za rok pohnojil zahrádku. Hrubé kusy popela, když náhodou vznikly, jely tím dvoukolákem na skládku. Příkladné chování? Kdepak, obyčejná šetrnost. Ke všemu.
Nu a mě tuhle napadlo, že ani takové hliníko-plastové pytlíky od pitíčka se nemusí vyhazovat.
A co jak že s nimi?
Inu, to ten pytlík rozumně rozstříháte, pouze okraje vyhodíte a velké dva obdélníky použijete. Nastříháte po délce na třásně, necháte dvoucentimetrový okraj, celé to pomocí izolepy omotáte a přilepíte k brčku z téhož pitíčka, do brčka nastrčíte špejlek, aby to bylo delší na držení a …
… a máte střapec, po kterém se můžou kočkeni utlouct. Už jsem vyrobil dva a kdybych měl dost trpělivosti, kočkeni by za tou štětkou poskakovali málem celej den.
A důsledky?
No přece radost!
Radost z nápadu, z jeho provedení a radost z ocenění, kterého se mi od kočkenů dostalo.
Jo … a taky z tej recyklace, dyž už to musí bejt.

v první desetině

Pochopitelně cvičíme dál virus nevirus. On-line z domova a občas se sejdeme v pár lidech někde venku, abychom si porovnali s Tomášem, kde máme chyby. Díky tomu porovnávání jsme začali zkoušet prvních pár pohybů nové sestavy.
Pro ty, kdo s tím zatím nemají moc zkušeností, jde o to, že to naše cvičení vychází z tradičních forem Tai ti. Cvičí se něco jako rozcvičky, což jsou vlastně základní prvky pohybů, z nichž pak lze pospojovat cvičební sestavy. Dosud jsme se naučili a cvičíme tu nejzákladnější sestavu, tedy třináct forem. Nu a Tomáš navrhl, že když nám to takhle v soukromí pěkně jde, můžeme začít se složitější sestavou, to jest sedmdesát čtyři forem.
Tu třináctku jsem se učil asi tak čtvrt roku, než jsem si zapamatoval všechny pohyby, aby šly správně za sebou. A protože tyhlety pohybový kreace mi nikdy moc nešly, jsem sice pyšnej na to, že si to alespoň trochu pamatuju, ale taky se obávám, že sedmdesátčtyřka bude nad mé síly.
No jo, ale když on Ondřej volal, že bychom se tu úvodní sérii pohybů měli za domácí úkol naučit, aby s námi Tomáš neměl takovou práci. Ono to minulej čtvrtek vypadalo, jako když na hřišti dva tatrmani opisujou od učitele a i kdyby se na kostičky nakrájeli, stejně jim to nejde. Tedy ono to tak nevypadalo. Ono to tak bylo.
A tak jsem si řekl, že to zkusím podle videa. A v sobotu jsem se do toho pustil. A světe div se! Asi za půl hodiny jsem si dokázal ty pohyby zapamatovat, jak jdou po sobě. Neuvěřitelný.
A včera odpoledne ještě před obvyklým cvičením jsem to učil Ondřeje.
Vůbec nechápu, jak je to možné, že bych si to tak rychle dokázal zapamatovat. Jediné, co by snad mohlo být příčinou toho nečekaného úspěchu, je dlouhodobé pravidelné cvičení třináctky. Sedmdesátčtyřka je vlastně jen rozšíření o některé pohyby a pospojování v jiné posloupnosti.
Uvidíme. Zatím jsme teprve v první desetině sestavy.

v noci se může hodit

Kočičí pohádka, O princezně na hrášku, Kocour v botách a možná ještě nějaká další pohádka by mohla být předlohou kočkenům. Kdyby uměli číst. Číst zatím ještě neumí, ale nemůžu vyloučit, že se to jednou naučí. Aportování jim zatím taky nejde.
Někteří chovatelé včetně paní chovatelky mé Indy tvrdí, že když má člověk dost trpělivosti, naučí mývalího kočkena aportovat. Ba dokonce nám to paní onehdá předvedla, když jsme si byli před lety pro Cyrdu. Jenže Cyria léty zlenivěla a aportovat jsme jí nenaučili. Matěj o ní teď s despektem prohlašuje, že se akorát válí a tloustne. Aby nešli stejnou cestou, pokouším se naučit Nema a Indianu aportovat.
To se dělá tak, že se člověk nasouká do bytelného brnění trpělivosti, někde si schrastí aureolu svatozáře a pytlík pamlsků.
Když je vše nachystáno, můžeme začít s výukou.
Vezmu plyšmyš, hodím ji kousek od sebe, počkám, až ji některý z kočkenů uloví, zavolám ho a pak, pokud přijde i s úlovkem, dostane pamlsek.
Jak prosté!
To je ovšem teorie.
V praxi to vypadá tak, že se Nemo vracel na počátku s plyšmyší pravidelně. Jenomže pak ho to přestalo bavit a teď dělá, jako by nerozuměl. Indy na začátku nereagovala vůbec. Jen čekala u nohy a loudila zadarmo pamlsek. V sobotu se to otočilo. Indy mi přinesla plyšmyš sama. Hned jsem to zkusil dvakrát zopakovat a vždycky ji donesla. A zadarmo! Vzal jsem si pamlsky a zkusil to znovu, tentokrát s odměnou. Nemo si mě ani nevšiml a Indy popadla plyšmyš a někam ji odnesla.
Úplné fiasko.
V neděli se proberu, jdu si pro kafe, ustelu postel a …
Ha!
Myš!
V posteli!
Mám v posteli plyšmyš!
Mně to přišlo, jako že mě v noci něco tlačilo. Jako tu princeznu na hrášku. Ale koho by napadlo, že se válím na myši?
Dát mi do postele myš, na to může přijít jen Indiana.
Indy mě chtěla zcela nezištně obdarovat a když jsem pořád tu myš odhazoval, usoudila, že teď ji nepřijmu, ale v noci se mi může hodit. Kdybych dostal hlad.
Tak mi ji šoupla do postele, abych měl tu dobrotu po ruce.