WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

chytrý auto

Chytrá karanténa, chytrý hodinky, chytrej telefón, chytrej jak rádio … dneska je chytrý kde co.
A já mám chytrý auto, heč!
Totiž auto je chytrý do tý míry, do kerý já sem blbej.
Abych to vysvětlil: včera jsem si tu psal o klíčcích a zapomínání. A právě včera se mi to stalo.
Jedu, teda chci jet, večer na cvičení. Vezmu si s sebu boty, kraťasy, bundu a ještě jdu vyhodit tašku s odpadky. Abych to nepoplet' a nevyhodil místo odpadků ty věci na cvičení, otevřu si kufr auta, vhodím tam cvičební ústroj, zavřu kufr a chci jít s těmi odpadky. No jo, já sice chci, ale kufr se nezavírá. Jen kapku popojede a zasekne se.
Tak znovu: Sezame, zavři se! Zmáčku tlačítko, dveře kufru se pohnou o pár centimetrů a zaseknou se.
No to je výborný! Tak kufr je rozbitej.
Počkat! Je rozbitej? Vopravdu?
A kde mám klíček?
Ha!
Klíček je v tý bundě spolu s botama a kraťasama v tom kufru. Kdybych to byl zavřel, zůstaly by v kufru a v bundě všechny doklady, telefon, klíče od všeho a klíček od auta.
Chytrý autíčko! Hodný autíčko! Vono myslí za mě. Vono ví, že bych měl pěknou lapálii, kdybych to tam v tom kufru všechno zabouch'. Vono mi ten kufr zabouchnout nedovolí. No úžasný!
Poslechl jsem auto, zachoval se podle jeho citlivého naznačení a všechno šlo jako po másle. Bundu v ruce, odpadky v popelnici, klíčky v bundě. Stačilo jen nasednout, nastartovat a odjet na cvičení.
Ovšem nebejt chytrýho auta, moh' jsem tam stát doteď.

jsem pro pokrok

Včera jsem zaslechl jeden názor na klíče. Vlastně na klíčky. Tedy úplně přesně na dálkové ovládání. Jo, dřív to byly klíčky. Jeden od dveří, jeden od startéru. Taky se tomu říkalo "bošák" od jména Bosch, čili od nejčastěji používaného systému zapalování.
Nu, bošák odvál čas, klíčky se změnily v dálkové ovládání a způsob použití se změnil od vkládání a pootáčení k jakési uvědomělé nečinnosti. Tedy jeden už ty klíčky vlastně nepotřebuje brát do ruky. Stačí je mít v tašce nebo v kapse. Ostatní se děje tak nějak samo. Pokud nedojdou baterky.
A včera si voláme s Ondřejem a já se dozvím, že jeden z názorů na dálkové ovládání je ten, že je to k ničemu, protože jak to vlastně člověk nepotřebuje, tak to imrvére někde nechává a furt to hledá, čímž ho to vzteká.
Tak nad tím přemejšlím a říkám si, že s tímhle názorem nemůžu souhlasit.
U dědečkova Populárka byl klíček Bosch k zapalování Bosch. U dalších aut to byl nějaký klíček více či méně podobného tvaru. Pak to byl klíček s tlačítkem a teď je to jen taková vzhledově vytříbená krabička s důmyslně ukrytým klíčkem uvnitř, kdyby náhodou byl někdy potřeba. Ale potřeba není. Ve všech případech jsem ale vždycky klíček k autu potřeboval mít u sebe. Tudíž jsem ho nesměl nikde zapomenout ani nechat. Když se mi to stalo, byl jsem jednak bez klíčku a druhak v podstatě i bez auta dokud se mi nepodařilo klíček najít.
A to platí i dnes. Dálkově nebo ne, musím ho mít u sebe.
Takže: v tomto případě jsem pro pokrok. A to pro pokrok i v zapomínání.
Vývoj odemykacích a startovacích systémů aut je neustále v pohybu k čím dál dokonalejším systémům třeba k odemykání pomocí telefonu. Jenomže s tou pamětí a zapomínáním je to furt stejný. Tam se žádnej vývoj už pěknejch pár tisíc let neodehrál.
Tož tak, i ten nejvychytanější systém musí mít člověk v kapse. Jinak prostě nevodjede.
Ale tenhle pokrok v nezapomínání, ten holt už si každej musí zařídit sám.

v oficíně se ví všecko

To je přeci známá věc, že nejvíc se toho člověk dozví u holiče. Tedy u holiče nebo v hospodě. Jenomže do hospody já nechodím, takže holič je vlastně jediný zdroj informací. V mém případě to není holič, ale holička, tedy kadeřnice, poněvadž holička se neříká. Holič byl pan Šamša v Sánech, ale to je jiná a velmi dávná historie.
Nu a tak jsme včera pěkně podle pravidel s paní kadeřnicí probírali, co nám slina na jazyk přinesla. Začalo to tím, že na mě zrovínka myslela a já se právě dostavil ku střihu. Pak jsme probrali všechny ty vopatření proti šíření, zelenej komunismus, auta na baterky, lávku v Troji a most v Janově a spoustu dalších světodějnejch událostí.
Střihání bylo u konce a teď už jenom oklepat. Já si dycky oklepávám ostříhané vlasy velice důkladně a to v předklonu. Oběma rukama oprašuju hlavu, až uši plácají, což obvykle přihlížející paní kadeřnice v oficíně přivede k úsměvu. Ani tentokrát to nezůstalo bez odezvy. Ale ozval se i starší pán, který čekal na výkon. A jestli by se nomoh' přidat, že by se tím fackováním mé hlavy pěkně odreagoval.
"Až příště," povídám, "dneska už jsem voklepanej."
"No jo, tak příště. Ala jak vás tak poslouchám, máte dobrý názory. Co si myslíte vo tom zavření Smetanova nábřeží?"
"No, to se úplně nepovedlo, ale Hřib je slavnej. A budou volby."
"Jo, nepovedlo. Pěkná pitomost to je. Všecko to jezdí buď Divadelní nebo Karolíny Světlý a nedá se tam vůbec přejít," děl pán nasupeně a zřejmě z vlastní zkušenosti.
Kejv' jsem na souhlas a byl jsem rád, že mi ten další pán na holení nevoprašoval v rámci své terapie hlavu. Soudě podle jeho nálady, moh' jsem vo ní taky přijít spolu s vyslechnutím dalších názorů na pražské radní.
Inu u holiče se čověk doví fšecko, to tak bylo dycky.

netočilo se to

No bodejď, že jsem to chtěl taky zkusit. A zase jsem si na to vzal nevhodnej vercajk. Láká mě totiž mlhovina v Andromedě. Ale ne to sci-fi. Ten vopravdovej mráček, ta nejbližší galaxie, co je vidět v souhvězdí Andromedy. Teda když je vidět. Zrovínka tuhle jsem viděl obrázek nějakého šikovnějšího kolegy. Podařilo se mu ji vyblejsknout.
Já to zkoušel včera.
Výrobce toho aparátku, co točí foťákem proti směru otáčení Zeměkoule, měl pravdu. Těžší objektivy to holt neunese. Jediné, čeho jsem dosáhl s tou čtyřstovkou s kovertorem byly rozmazané šmouhy. Netočilo se to, bylo to moc těžký. Hmmm…. Měli pravdu, neutáhne to.
I nešť. Zkusím znovu vyfotit alespoň ten Saturn …třeba … a vida! Vyšlo to.
Dobrá, tak když už jsem byl na poli, vyměnil jsem ještě skla a znovu zkusil delší expozici Mléčné dráhy. A to už vyšlo jako minule, to se točilo. Strojek není rozbitej, čili to potvrzuje, že není stavěnej na velkou hmotnost. Jenom holt ten smog světelnej, ten je tam pořád.
Jo, bude to chtít ještě hódně učení a vymejšlení - ostatně proto to dělám, pro radost z toho učení.

Saturn 200914

Milky Way 3 200914

paví šamanka

Bylo hezké sobotní odpoledne a tedy i dobrá příležitost navštívit opět pávy ve Vojankách. Kačka se na ně těšila, tož jsme tomu těšení udělali rázný konec a vyrazili jsme.
No vážně jsem netušil, že pávi své ozdoby schazují či ztrácejí. Myslel jsem, že jim paví pera jaksi průběžně vypadávají a současně i dorůstají. Jak je to doopravdy, to pořád nevím. Ovšem to vím jistě, že v sobotu byli všici pávi bez pavích per. Zřejmě jim přes zimu dorostou a na jaře zase po zahradě budou chodit pávi pyšní na své paví vějíře. Teď to holt jsou jen větší slepice s modrozelenými krky a korunkami na hlavách. A s malými pávaty.
Nu a tak jsme s Kačkou chodili mezi pávy, Kačka si je fotografovala ze všech stran, já fotografoval Kačku a přitom jsme sbírali pírka, která pávům vypadala. Jen ta malá. Ta velká už posbírali před námi.
Kačka si ta větší dávala do vlasů a za chvilku už měla na hlavě taky korunku z pavích pírek.
"A mám si to, tatínku, nechat ve vlasech?"
"Nech, Kačko, jsi úplná indiánská šamanka."
Strávili jsme s pávy pěkné odpoledne a přes Kampu šli zpátky. Byla i zmrzlina a já pozoroval kolemjdoucí, jak reagují na šamanku. Reagovali. Nejvíc děti a mladé dámy. Ty zíraly na Kačku jako na exota. Starší dámy koukaly jen po očku a pánové, ti si většinou ani nevšimli, že proti nim jde slečinka s paví ozdobou ve vlasech. To jen ty nejmenší děti se i otočily.
No jo, my, pánové s vážnými starostmi, holt pro ty starosti nevidíme ty obyčejné radosti. To už tak bývá. Ale to nic nemění na tom, že radost Kačka měla. A velkou.
Tuhlec je jedna z jejích fotek:

Páv_200912