WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

plechová želva

Tuhle jsem si četl v novinách v technické rubrice o želvách. Pochopitelně se obratem nabízí otázka, co u všech všudy dělají želvy v technické rubrice!? Odpověď je snadná: tyhle želvy do techniky patří, jelikož jsou plechový. Ba dokonce se jedná o želvy bojové.
Kdepak, nemluvím tu o Teenage Mutant Ninja Turtles. Jde tu o seriózní vojenskou techniku z První republiky, konkrétně z roku 1924. V tom roce byla Želva, tedy vojenské obrněné vozidlo Škoda PA-II, představeno veřejnosti na veletrhu. To jsem nevěděl, to jsem si právě přečetl v těch novinách.
Ale proč si tu o tom píšu?
No protože mám po mamince několik svázaných ročníků starého dětského časopisu Srdíčko. A v něm mě vždycky při prohlížení ta želva zaujala. Je vyobrazená na jedné z titulních stránek a ilustrace přísluší k pohádkovému příběhu uvnitř. Nejde ani tak o tu pohádku, ale o to, že mi nikdy ta ilustrace do tohohle časopisu neseděla. Hemží se to tam pohádkami, poučeními, hádankami, vlasteneckými články z První republiky, je to tam samý kašpárek, škrhola, drak, … a najednou tohle. Nějak jsem se s tím smířil, protože ten příběh je o snu a ve snu se dětem zdá ledacos, ale i tak: na Srdíčko mi tahle ilustrace připadala moc sci-fi. Vyčnívala mezi všemi těmi ostatními.
A protože jsem to měl vždycky jen jako sen z pohádky, utrpěl jsem mírný šok, když jsem se v novinách dozvěděl, že Želvy skutečně existovaly. Protože se o militárie moc nezajímám, byla to pro mě novinka a hned jsem začal pátrat na síti. Dá se toho najít spousta.
Bylo to krásné vozítko skutečně jako z nějakého sci-fi filmu. K jeho smůle se moc neujalo a vyrobilo se pro armádu jen pár kusů. Nicméně vzhled se mi zdá naprosto úžasnej. Škoda, že si ho filmaři až dosud vůbec nevšimli.
No nic, tuhle je alespoň kolorovaný obrázek ze sítě, který jsem mezi ostatními našel při pátrání
(zde). Jak je vidět, Želva budila zvědavost všude, kam přijela:

Zelva_PA2

Babetta

To už je hodně let, co jsme měli na chalupě v garáži veterána. On tedy ten dědečkův Populárek jezdil až do poslední chvíle, do té garáže vjel vlastními silami a na chalupu jsme se v něm vozili každý víkend, jenže přeci jen už měl svoje naježděno a tak šel, tedy vlastně jel, na odpočinek. A protože nám ho bylo líto nechat jen tak sešrotovat, stál v garáži až do té doby, než jsme si řekli, že je čas ho poslat dál do služby. Přihlásil se kupec, odvezl si ho a ze Škody Popular z roku 1936 zbyly jen vzpomínky a pár fotografií. Konec konců, bylo to jen auto, byť nám sloužilo nějakých pětatřicet let a stalo se členem rodiny.
Pak si před časem odvezl kolega z garáže další dva veterány, tedy jízdní kola opět po dědečkovi a babičce. Zrestauroval si je a jak dopadla, to už vlastně ani nevím. Mám pocit, že povídal něco o nějaké cestě v noci z hospody a … a dál jsem to nechtěl vědět.
Tím by to mohlo vypadat, že jsem s veterány skončil. Ovšem je to jen zdání.
V Nových Hradech, o kterých jsem tu předminule psal v souvislosti s bludištěm, totiž mají i muzeum motorových kol. Mají tam tři patra v bývalé zámecké barokní sýpce plná motokol a mopedů. Je to náramná sbírka. Pan sběratel si opravdu dal práci a nasbíral kdejaký klenot včetně těch kol, co mají přídavný motorek nad předním kolem a co jsem je vždycky obdivoval ve francouzských filmech.
A nejen to.
Mají tam i spoustu Babett.
Kdepak, nestojí tam v řadě žádné modelky stejného jména, ty by ostatně tak dlouho stát nevydržely. Stojí tam mopedy Babetta. Ve všech možných barvách a provedeních. A tak jsem se dozvěděl, že v mé garáži přeci jen doba vetránů neskončila.
Moje žlutá Babetta, kterou jsem si koupil až v Liberci na tehdejších Libereckých výstavních trzích za peníze, které jsme si vydělal o prázdninách na brigádě, tak ta moje žlutá Babetta tam stojí taky. Jen dvě věci má odlišné. Jednak jsem té své koupil i tachometr, který nebyl ve standardní výbavě a pak jsem blatníky opatřil černým nátěrem, jelikož se mi ten původní, šedý, moc nelíbil. Ale jinak je to ona.
A je to veterán!
No jo, tak i já už mám veterána, na kterým jsem sám jezdil … a Matěj s Kačkou po něm pokukují. Inu třeba po nějaké té generálce i oni budou jezdit na veteránovi. Uvidíme. Zatím stojí v té garáži.
A tuhle v tom múzeu:

Babetta_Nove_Hrady

hádanka srpnová

Skutečnou hádanku jsem tu neměl už dva roky. Nuže, je čas to napravit a tedy:

Co je na obrázku?

a) komín nymburského pivovaru zevnitř
b) štola sv. Antonína Paduánského v Jílovém
c) štola staré čistírny odpadních vod

hadanka_200805

bestie v bludišti

Ještě mi zbývají dva zápisy ze soboty před týdnem, tož tuhle je ten první z nich:
V Nových Hradech je zámek. Je to zámek rokokový a tudíž velmi načinčaný a to včetně velice rozlehlé zahrady. Nevím proč, ale nikdy jsem o tom zámku neslyšel, ba ani o jeho jmenovci v Jižních Čechách, což není zámek, nábrž opravdu hrad.
A protože jsem byl na Vysočině, tudíž u zámku, řekl jsem si, že to tam mají moc hezké a šel jsem se tam podívat. Procházel jsem zahradu a říkal jsem si, že takhle upravenou zahradu jsem vlastně u nás ještě neviděl. Jezírka, fontány, zákoutí, záhonky, ba dokonce v záhoncích i salát a rajčata, támhle výběh jelenů či daňků … no prostě taková romantická zámecká zahrádka, akorát že má rozlohu pěkných pár hektarů.
A jak se tak procházím, už jsem u muzea klobouků, kam jenom nahlédnu, ale moje kroky směřují ke vchodu do bludiště. Mám rád bludiště a tohle mi připomíná to na hradě Leeds Castle, kde jsem kdysi dávno v bludišti bloudil. Je mnohem menší, pochopitelně, ale prý uvnitř skrývá jednu z největších bestií na světě.
Kdo by nebyl na takovou bestii zvědavej, že?
Vzhůru tedy do bludiště!
Vstupuji do zeleného labyrintu a hledám cestu k Mínotaurovi. Nebylo to těžké. Ono je to bludiště opravdu výrazně menší, ale zato je pěkně husté a nedá se švindlovat. A tak postupuji a už jsem skoro ve středu. Jen ještě pár zatáček … tude ne, tady je to slepý … a už tam skoro budu. Tuhle doleva a jsem tam. Oválný střed má vstupy dva. Ke vstupu zády je postavena nějaká socha či objekt. Musíte to obejít, abyste viděli obludě do tváře.
Obcházím to a … no to snad ne!
Ale ano.
Po pozdějším prozkoumání informací o současném majiteli zámku mám jasno. Pojal to po svém a do středu bludiště umístil skutečně jednu z největších bestií, co naše matička Země pamatuje. Ovšem tak nějak mi tím pan majitel sebral tu romantickou náladu.
Uprostřed labyrintu stojí totiž do pasu zahrabaný Stalin!

Stalin_Nove_Hrady

Zeleninová zámecká zahrádka:

Zahrada_Nove_Hrady

black eyed peas

To děsně profláklý pořekadlo, co každý zná, to jsem v pátek oprášil a choval se podle něj.
Jaký že to je?
No přece: krmte tu bestii!
Vůbec nezastírám, že rád jím, ovšem má to svoje špecifiká, ako sa hovorí na Slovači. Nemá cenu rozebírat můj přístup k jídlu jako k plnivu a pohled na věc prizmatem cena/výkon. Ovšem, když jde o knedlíčky dračí mámy …
Začneme-li od začátku, pak je třeba napsat, že naše si-fu má takovou hospůdku a tam vaří opravdový čínský jídla, což jsou jídla jiná, než člověk dostane v ostatních restauracích, které samy sebe za čínské označují. Je to prosté. Je to Číňanka a tak ví, jak se u nich doma vaří. Nu a občas dělá takový ty jejich obyčejný jídla, jako třeba v pátek.
Týden dopředu totiž inzerovala, že v pátek budou knedlíky. Ano, i v Číně se dělají knedlíky. Ale kapánek jiné, než u nás.
Jsou plněné. Něco jako třeba "knedlíky plněné uzeným masem" … to pramálo chutné cosi si člověk může koupit třeba i mražené v konzumu. Jenomže tady je to pochopitelně jinak. Na polotovar z konzumu bych přeci nešel. Ty páteční knedlíčky byly z podobného těsta, které u nás známe z knedlíků třeba borůvkových. Tedy sice kynuté, ale velmi slabé. Prostě kápku jiné. Jenomže ani na to těsto jsem nezabral, nejsem kapr. Přišel jsem na tu náplň. Ta páteční byla znamenitá a nebývá moc často.
Přišel jsem si pochutnat na knedlíčcích plněných masovou směsí s pórkem a s čerstvými plody vigny čínské. O to šlo. Tady u nás jsou ty plody známé jako černooké fazole nebo jako "black eyed peas", což není ta hudební skupina, ale luštěnina.
Je to obyčejnské čínské domácí jídlo, jenomže aby ho člověk dostal, musí být doma v Číně. A nebo si dojít k naší si-fu.
Tož jsem si tedy došel a došel jsem si včas, neboť někdy v pět odpoledne už byla na síti zpráva, že knedlíčky jsou vyprodané.
Nu, stih' jsem to a pochutnal si. Byly výtečné.