2019

požertové

Takhle ráno v pološeru je téměř nemožné dělat obrázky. Taky jsem žádný neudělal. Ovšem fotoaparát jsem použil. Tentokrát jako dalekohled.
Totiž vždycky takhle na jaře se tuhle za humna na hospodářovo pole stahují pobertové. Tedy ono to není docela přesné. Pobertové něco seberou a utečou. Tihle to neseberou. Ti to sežerou. Nejsou to tedy pobertové, ale požertové.
Nežertuju.
Je to stádo srn.
V minulosti trochu dávnější jich tu bylo pár. Když jsme se přistěhovali, vídali jsme tu u nás jednoho snadno poznatelného srnce. Prý se mu říkalo Bedřich. Někde tu bude na fotce, tak před deseti, dvanácti lety možná. S roky přibýval i počet kusů a poslední léta jde o celé stádo. Už jsem se je pár let pokoušel spočítat, ale nějak to bylo vždycky daleko a ono se to stádo hemží, nepostojí, i když se všichni pasou. Až dneska mě napadlo použít i v tom šeru foťák.
Tož jsem ho použil. Fotka to není, to v žádném případě. Ale počítat se dá.
Nuže stádo dneska ráno čítalo nějakých třicet až pětatřicet srn. Ono se to v té dálce slévá a není to snadné oddělit. Ale dejme tomu hodně přesný odhad to je.
Už je to tu jako v zoologický.
Předevčírem koukaly dvě srny přes plot a utekly teprve, když Kačka přišla skoro až k nim při trhání pampelišek pro želvy. Vůbec si jich nevšimla, teprv až byla nějaké dva metry od nich.
Inu, příroda.
Jen si tak říkám, estli to už není množství větší, než malé.

proč je to rozmazaný

Moje důvěra ve školení všeho druhu není nijak velká a včerejší úvod toho produktového na tom vůbec nic nezměnil. Ba naopak. Sice jsem v Olympusu potkal docela prima normální lidi s foťákama, někteří z nich možná i byli fotografy, a lektora, kterej byl fajn, věděl skoro fšecko a hezky a věcně vykládal. Jenomže já už s tím, co vykládal dávno pracuju, takže první dvě hodiny jsem se zoufale nudil. Jediná světlá chvilka byla, že jsem si mohl vyzkoušet nějaký ten objektiv a to i ten, na který si brousím zuby. Jenže to bylo celý. Už jsem chtěl odejít a zdržely mě jen koláčky a kafe o přestávce a taky to, že jsem si řekl, že když už jsem tu, tak to tu hodinu ještě vydržím.
A dobře jsem udělal.
Tu poslední hodinu jsem se dozvěděl několik vychytávek a naživo i postup "malování světlem", což se mi velice zalíbilo. Ne, že bych to nevěděl, ale nějak jsem k tomu neměl vztah a nenapadlo mě, k čemu to pužít. Až pan lektor nám to názorně vysvětlil a předvedl, čímž pro mě objevil nový kontinent. Ne tak velký jako Amerika, ale i tak zajímavý.
Ovšem hlavně se mi dostalo jakéhosi zásadního poznání, že se nesmím mlít a třást.
Totiž: ptal jsem se, proč jsou některé obrázky, co jsem udělal, romazané a jiné - tatáž scéna, jen o pár orázků dál - zase ostré. Pan lektor si půjčil můj aparát, promít to a i z fóra se ozvalo, že je to divný, že je rozmazaný i pozadí. Shodli jsme se, že jsem se musel nějak divně klepat a pokračovali jsme ve školení dál a mě to najednou docvaklo!
Já si občas sednu tuhle na zápraží a fotím ptáčky. A většinou moc fotek nevyjde. Asi se mi moc klepe ruka, říkám si. A mám pravdu, jenomže to je půlka pravdy. Teprv na tom školení mi docvaklo, že já sedávám s tím foťákem a dlouhým sklem v houpačce!
A to je pak těžký. Mně se trochu třese ruka, což snad stabilizace odchytí, ale ty drobné pohyby houpačky, na ty už stabilizace fotoaparátu nemá. A tak je to rozmazaný.
A pak, že školení k ničemu není!
Naopak.
Skvělý to bylo - už vím, že se nesmím při focení konipasů na trávníku houpat.

před zkouškama

To se člověk prostě probudí a něco mu přijde divný. Ani neví co. Zpočátku vypadá všechno stejně, ale ne tak docela. Probleskne jiný detail, jiný zvuk - a je to tady. Už vím, co je jinak!
Dneska přece musím na zkoušku.
Na zkoušku?
No bodejď. Termín mám zapsanej v kalendáři.
Ale … přece … jsem … jsem se moc neučil. Vlastně vůbec. To není možný. To nemůže bejt dneska.
Dneska nejdu na zkoušku!
Jdeš, ozve se kdesi vzadu v hlavě.
Začíná to být vážné a začínám se potit.
Ani jsem se na to nepodíval, přece se to musí nějak vysvětlit, vyřešit. Ten termín ….
Ten termín je dneska!
Tíha zodpovědnosti začíná působit. Pot už je studený, údy tuhnou. Nemůžu vstát. Takhle to přece nemůže bejt!
Může!
Vstávej, poroučím si. Jde to ztuha.
Těžce se převalím, pokouším se zvednout, otevírám oči …
Teď, teď to přijde, musím jít …
Poslechnu příkaz, otevřu oči a probudím se.
Rázem je to pryč.
Co to? Na zkoušku? Na jakou zkoušku?
Ty troubo! Dyť už dávno do školy nechodíš. Zkoušky jsou dávno za tebou. Stačí dojet do práce.
Dyť to byl jen sen!
Ufff … byl. Strašnej. Už se mi dlouho nezdál.
Až zase teď.
Teď, když mají Matěj s Kačkou před zkouškama.

poslední Jezevec

Ani nevím proč to začalo. Možná to bylo jako vždycky: Vašek mě ukecal, že bych měl tenhle komiks zkusit, že je to něco novýho. Já měl za sebou už Luthera Arkwrighta i setkání s panem Talbotem a tak jsem to zkusil. A musím hned na začátku přiznat, že jsem měl při otevření první knížky s Jezevcem takový smíšený pocity.
Když totiž máte zkušenosti se sledováním příběhu v několika paralelních vesmírech, čekáte něco na ten způsob. Dobrá, je to takový steampunkový, to mám rád. Je to paralelní historie, čož tak trochu koresponduje s Arkwrightem. Tím ale veškerá podobnost končí. Místo lidí hrají v tomhle představení jenom zvířata. Jezevci, ještěrky, kočky, klepetáči a kdejaká dalží fauna naší matičky Země. A to mě právě na začátku dost zarazilo. Nezvyk to byl. Velkej nezvyk.
Jenomže příběh mě brzy vtáhl a z nezvyku se záhy stal zvyk a brzy na to návyk. Pan Talbot příběhy umí a z kreslení měl určitě jedničku. Když navíc při čtení vyjde najevo, že je to vlastně celé detektivka, člověk se jí začne spolu s Jezevcem chutě prokousávat a na konci chce hned další pokračování.
Nu a vida, Comicscentrum se dohodlo s panem Talbotem a další pokračování přišlo a po velké pauze znovu a pak zas a v pátek jsem si byl pro pátou knihu. V den kdy vyšla. Pochopitelně. Závislost už dostoupila tak značné úrovně, že jsem knížku vydržel neotevřít jen do sobotního odpoledne, což se mi stalo osudným, neboť už jí mám přečtenou a vím, co skrývá protispoilerová pečeť.
Hergot!
Nejdelší, nejlepší a … poslední.
Když jsem si v doslovu přečetl, že panu Talbotovi zabrala jedna stránka tři až čtyři desetihodinové pracovní dny, naprosto chápu, že se bude věnovat raději něčemu jinému. Ovšem za tuhle LeBrockovu detektivní ságu si zaslouží metál. Vlastně ne. On by ho jistě nevzal. Myslím, že mu nejvíc sedí upřímné poděkování za vynikající zábavu. Za tu nejlepší, jakou od grafických románů může člověk čekat.
Nuže tedy díky, pane Talbote.
Díky Vašku a Martine, že jste Jezevce vypustili do našich knihoven.

když se dvá slavíci překřikujou

Nějakou dobu to vypadalo, že se ten náš kos nejmíň rozdvojil. V jednu chvíli zpíval na komíně a jen jsem sešel dolů, už ho slyším z cedru. Přes zavřená okna to není ono a proto si ráno otevřu a poslouchám. Když člověk poslouchá jednu písničku, začne si ji pamatovat, takže když očekává, že bude refrén o on se najednou nedostavuje, cítí se jaksi podveden. Nebo že by to byla jiná písnička?
Poslouchám to týden a teprve včera mi to Kačka vysvětlila:
"Ale tatínku, ten na tom cedru, to je drozd!"
"Ha! Tak proto!"
Pro jistotu jsem si v tom ranním šeru vzal dalekohled, abych to na těch třicet metrů rozpoznal správně a ono jo.
Na komíně zpívá kos.
Na cedru zpívá drozd.
Je to tu jak na Matějský. Nebo jako na když se dvá slavíci překřikujou, kdo víc a kdo hlasitěji. Ale musím uznat, že ten drozd zpívá líp. On má ty písničky takový kudrnatější, zatímco kos, to je takovej rocker. Ostatně je černej, tak proč by nedělal do rocku, že.
A protože kosa jsem tu už měl koncem března,
tuhle je drozdí nahrávka.
Dobré ráno!