2019

řev z Albionu

Letošní rok školní byl rokem zkouškovým. Všechny děje byly podřízeny nějakým přípravám na nějaké přijímací zkoušky. Na konci dubna jsem si tu zapisoval, že Matěj dosáhl toho, co si přál a teď po zkouškách už jen užívá posledních týdnů ve škole na poloviční plyn.
Ovšem Kačka, ta to měla složitější.
Přípravu prováděla s menší intenzitou než Matěj a tudíž zkoušky sice udělala, ale přijata nebyla, protože jiní uchazeči ty zkoušky udělali líp. Měli jsme pro tuto variantu, kterou jsme tak trochu předvídali, plán B. Totiž přestup ze školy z Vraného, kde se ta třída opravdu nepovedla, do třídy s rozšířenou výukou, do Břežan. Jenomže to není jen tak. I do Břežan Kačka musela dělat zkoušky. Je to holt výběrová třída a učí se tam víc, tudíž je potřeba víc umět, když se tam člověk hlásí.
A tak se Kačka učila dál.
Zkoušky byly až první týden v červnu. A teď jsme čtrnáct dní čekali na výsledky. Bylo to napínavé o to víc, že Kačka dělala tajuplnou a neřekla nám, které pořadové číslo při zkouškách dostala, jelikož prý si tu zprávu chce nejdřív zažít sama a teprve potom nám oznámí, jestli jo nebo ne.
Tož jsme čekali.
A Kačka odjela na školní výlet do Anglie a stále jsme čekali.
Až v pátek, to byli zrovna někde v Londýně, jsme dostali mail: …zasíláme výsledky doplňujícího přijímacího řízení do budoucího 8. ročníku: přijati: registrační čísla 6; 5; 8; 3; nepřijati: registrační čísla: 1; 4; 7; 2. Tak a jsme zase nic nevěděli. Co naplat, poslal jsem po telefonu Kačce zprávu se stejným obsahem a hned jí volám do toho Albionu.
Jen to cvaklo, ozval se strašlivý řev. Řev z Albionu.
Když tomu začalo být trošičku rozumět, moh' jsem rozpoznat slova …"tatínku, já mám pěěěětkuuuuu!!!!" …
"Ale já ti, Kačko, nerozumím, hrozně řveš."
"Já mám pětku! Já jsem pětka! Já jsem přijatá!…."
"To je skvělý, to mám velikou radost, Kačko, já ti dám k telefonu maminku, jo?"
"Jo. Pětkáááá! Prřijatáááááá!!!!!….", křičelo to dál z telefonu a máusměvaváHanička si s Kačkou po telefonu taky užívala tu radost.
Ufff… byl to náročnej zkouškovej rok.
Ale ten řev z Albionu za to stál.

digitální paměťový médyjum

Když jsem byl malej, pouštěl jsem si na gramofonu tatínkovy desky. Šelakový. Ty, co praskají, když je ohnete nebo vám spadnou na zem. Potom jsem pod stromeček dostával třeba Hurvínka na malých deskách, už ohebných. Elpíčka jsem si pak kupoval sám. Byla za 45,-, ta dražší za 60,- a když vyšel třeba Cash, byl za 90,-. Úplně nejdražší byly desky z dovozu za 120,-. Mediální svět šel ale dál, takže jsem měl kotoučový magnetofon, potom kazetový a pak cédéčka. Ale desky mi pořád zůstaly. Dodnes mám takové torzo desek ve skříni a gramofon je stále funkční. Ta cédéčka se jevila jako nejpohodlnější zdroj kvalitního zvuku. To už je ale taky dávná minulost. Teď se strýmuje, stahuje, ukládá na disk, někam do paměti. Samá empétrojka. Kvalita zmizela, zesilovače, reprosoustavy a vůbec celé řetězce od příjmu signálu přes zesílení po reprodukci se scvrkly na blůtůth reproduktory do kapsy a na sluchátka do uší. Taky bezdrátová. Sice prožíváme jakousi renesanci elpíček a gramofonové závody v Loděnicích jedou naplno, jenomže pak si to elpíčko za tisícovku pustíte na gramofonu s blůtůth spojením na homepod ve vedleší místnosti …
Jo, taky mi ty předchozí věty připadají jako blábol. Celé je to ale daleko horší. Ten blábol je současným hudebním standardem. S digitalizací a nekonečnou snadností něco si odněkud stáhnout přišla degradace kvality.
Ale proč to píšu?
Kvůli automobilovému paradoxu.
V autech se totiž výrobci předhání, jaké vybavení na reprodukci zvuku do auta namontují. V katalozích se to hemží všemi možnými značkami, počty reproduktorů, generátory hlubokých tónů
. Čím víc sci-fi, tím víc hi-fi.
A to celé živí jedna čtečka paměťové karty se staženejma empétrojkama vořezanejma do stonásobně smrsknutýho objemu. Je to úplně absurdní. Ptal jsem se, jestli se třeba dá do auta doobjenat měnič cédéček. Nedá. Už se to přestalo dělat. Zákazník to nevyžaduje.
Takže jako zákazník jsem si musel koupit kartu a ještě než mi dodají auto, přesunuju si část fonotéky z kvalitních zdrojů na digitální paměťový médyjum. Naštěstí to umí číst bezestrátovej formát flac, ale je s tím hromada práce.
Inu - pokrok.

je to v nohách

Člověk se rád přiučí, když je čemu. Včerejší odpoledne jsem strávil se sejťákama a tudíž rozhodně bylo čemu.
Ne, nechytejte se za hlavu. Jednalo se o fotografickou dílnu pořádanou Olympusem pod vedením jednoho z olympusáckých fotografů, tentokrát zaměřenou právě na pouliční ježdění na prkýnku.
Mládenec nám sice vysvětloval, jak je potřeba skejťáky fotit právě na ulici, kam prkýnko patří a ne někde v ňákym skejtparku, jelikož na umělejch překážkách je to pro ty vopravdový kluky potupný, ale já mám na věc jinej pohled a ty prkýnkáře obdivuju kdekoliv. Jsou to kluci báječně šikovný a vůbec nechápu, že se na těch skejtech nedolámou.
Taky prej se musí vyfotit ten trik přesně v okamžiku, kdy skejťák je ve vzduchu v tej poloze, co mu stanoví čest a umožnuje jeho umění.
S tím se taky moc neshoduju, protože každej tu zajímavost obrázku vidíme jinak.
Podstatný je, že to obě strany baví.
Nu a tak jsme fotili.
Já do první krve.
Totiž na jednom ze stanovišť se žáci - foťáci poslušně shromáždili ve frontě na akci a já, který fronty fakt nemusím, jsem přemýšlel, jestli už půjdu domů anebo co.
Nastalo anebo co.
Dva kluci, kterým se zrovna namanula nově objevená překážka, to začali zkoušet.
Proskakovali na prkýnku prázdným rámem jakéhosi reklamního stojanu.
Zaujalo mě to, ale nejdřív jsem se zeptal, jestli v téhle krkolomné zábavě chtějí pokračovat.
"Jasně, my to dycky zkoušíme, dokud to nedokážem. To je normální."
A tak proskakovali rámem jako lev cirkuse. Jen ta obruč nebyla v plném ohni, což, jak jsem za tu chvilinku kluky poznal, ja jen otázkou času, než na to přijdou a uskuteční to.
A pak se to stalo.
Ne, neupad', to né. Jen zavadil palcem zadní ruky o hranu rámu. A o ten rám si ten palec rozříz. Krve bylo … no dost. Kamarádi mu pomohli s prkýnkem a já byl v rozpacích. Takové zbytečné zranění. Ale hned mi došlo, že mám v autě lékárničku.
Mládenec souhlasil a tak jsme šli ošetřovat. Povedlo se a že prej jsem hodnej a že děkuje, povídal skejťák.
"Ježkovy voči, jakej hodej. To já děkuju za ty vaše skoky. Jste fakt děsně šikovný a vůbec mi vrtá hlavou, jak to dokážete…"
"… to je v nohách …", pravil skejťák.
Tak jsme si ještě jednou navzájem poděkovali, on šel zpátky skákat a já jel domů.
A přesně v tu chvíli začala bouřka a krupobití. Projel jsem tím a doufal, že se kluci před tou činou někdy v loubí stadiónu schovali a už se nikdo z nich nezranil. Na to odpoledne jeden zkrvavenej palec úplně stačil.

No a tuhlec je ta fotka pár setinek vteřiny před tím, než máchl zadní rukou a rozříz si ten palec:

skejt_190612


auta dvě

Staré a opotřebované věci je třeba buď opravit anebo nahradit novými. Jeden z příkladů je ten s tím pískovým fitrem, který jsem si tu zapisoval předevčírem. Ovšem nejen pískem živ je člověk, že ano. Takový písek, například, je třeba nejdřív něčím odněkud přivézt a hned se oslím můstkem dostáváme k dopravním prostředkům, tedy k autům.
Asi jsem si tu zaznamenával, že letos nastal rok velkého střídání. Pokud ne, činím to teď.
Naše auta už se dostala do věku téměř veteránského a tudíž budou nahrazena (nikoliv tedy opravena) novými. Vybírali jsme s mouvybíravouHaničkou přibližně ve stejný čas a naše praktické smýšlení nás svedlo dohromady i tentokrát a to volbou vozu. Oba jsme si vybrali Škodu Kodiaq. Já musel ustoupit a červenou přenechat mécitlivéHaničce a sám jsem si vybral takovou petrolejově modrozelenou. Takovou tu krásnou, na slunci opalizující, co má skoro každej. Vybral jsem pro nás oba i vstřícného prodejce s uznalým přístupem a dobrou cenou.
Nu a márychláHanička byla i tentokrát svižnější, auto si objednala a zaplatila zálohu o týden dřív a tudíž má po půlroce čekání auto doma taky dřív. Už od minulého pátku.
A proč to píšu?
No protože až do dneška ho má jenom doma.
Vlastně od pátku má auta dvě. Jedno starý, jedno nový.
A od toho pátku se nechává vozit auty jinými.
V neděli jela do Prahy se mnou a zpátky s Luckou.
V pondělí jsem vezl do města mouveselouHaničku opět já a zpátky si dovezla své staré auto.
Včera jsem moušetrnouHaničku vezl tam i zpátky znovu já.
Nové červené autíčko stojí smutně v garáži a nestačí se divit, proč si ho tedy ta nová paní kupovala, když s ním nejezdí.
Odpověď nemáme.
Až dneska snad bude premiéra a zítra se možná spolu podívají do Strakonic.
Teda jestli moušikovnouHaničku zas někdo nesveze …
… to by nás tedy převezla.

skutečné divadlo

Události se šíří ve vlnách a dobře to vím. Už jsem si tu o tom i psal. Tudíž mě nemohlo překvapit, že když ožijí Podgerovské vlny, nezůstane u jednoho případu. Případ s filtrem byl totiž až druhým v řadě. Začalo to daleko mírněji a bez katastrof jako jsou rozlámané schody sklepa.
Byli jsme s mouveselouHaničkou v pátek v divadle. Nic proti ničemu. Bavili jsme se, měli jsme dobré místo hned na kraji tudíž strategicky u východu a blízko k bufetu a před představením jsme si ještě stačili všimnout, že se na pana Kostku a jeho paní přišla podívat i paní Černocká, což jsem uvedl šeptnutím směrem k mécitlivéHaničce: "vida, přišla i Saxana".
Jak říkám, bavili jsme se a s námi i ostatní v divadle a shodou okolností i na přístavku vedle nás sedící paní Černocká s kamarádkou. O přestávce nastal kolem přístavku pohyb. Dámy totiž dostaly takové barové vysoké židličky, neboť podlaha na tom místě už je níž, než sedadla v řadě. Tak aby lépe viděly. Jenže barová sesle je tvrdá a tlačí, zatím co divadelní sedačky jsou polstrované. Tudíž pan uvaděč přinesl na druhou půlku ty polstrované, aby dámy měly větší pohodlí, byť s nižším posazením.
A teď začalo to skutečné divadlo.
Rozložit divadelní sedačku se na první pohled zdálo prostší, než otevřít divadelní program. Jenomže zdání klame. Přišli jsme s moupozornouHaničkou právě ve chvíli, kdy se ani jedné z dam nedařilo židli převést ze stavu složeného do tvaru vhodného k sezení.
"Můžu vám s tím pomoct?" ptal jsem se hlasem zkušeného rozkladače divadelních židlí.
"Ale jistě," usmála se paní Černocká.
Popadl jsem židli, že jí normálně rozložím. A ejhle. Ono to nějak nešlo. Něco tam muselo být zaseklé či co.
"Kde nepomůže síla," pravil jsem, "pomůže …"
Kamarádka paní Černocké na mě chvíli koukala, jak zápasím s židlí a když bylo jasné, že v tomhle boji má navrch ta zatracená sesle, sklonila se k sedátku a podotkla:
"A co to prostě jenom tady sklopit …"
Dvěma prsty se dotkla sedáku, tan se sklopil a ze složence byla použitelná divadelní židle.
Saxana to celé jen sledovala a dobře se při tom bavila.
Zakřenili jsme se na sebe, že jako někdy se daří a jindy míň, ale já si dobře všim toho pohybu rukou. To nebylo jen tak. Saxana si moc dobře pamatovala čarodějnické triky z Lexikonu a tohle byl jistě jeden z jejích kousků.
Prostě tu židli očarovala, abych si nemyslel. Odčarovala ji až pro svou kamarádku, což úplně chápu.
Ostatně Saxana byla vždycky hodná čarodějnice. To jen já jsem se do toho neměl motat.
Kdybych tu židli nechal být, mohl jsem dál zůstat v anonymitě i se svým strýcem Podgerem.