2018

horror ve tři ráno

Tuhle jsem se tu podivoval nad tím, jak náš kos vypakoval sojku zpátky do lesa, jelikož si to tu vzal za své a chrání zahradu před vetřelci. Ostatně tak to dělala i Sára blahé paměti. Ta to ovšem brala šmahem i s těma kosama.
Včera přišla máospaláHanička s litanií. S litanií na kosa. Že jí vzbudil.
Na tom přeci není nic divného, řekl by si našinec už proto, že tu každé jaro opěvuju pěvce, kterak nám tu od kuropění pějou. A to trvá celou sezónu s drobnými přestávkami na výchovu potomstva. Tudíž je nasnadě podivení nad rozladěním ménedospaléHaničky.
"Vždyť seš přeci ráda, že zpívaj."
"No jo, to jo, to jsem. Když zpívaj."
"Tak vidíš, von ti zpívá na dobrý ráno a ty …"
"Jo, dobrý ráno. Ve tři ráno! A dyby jenom zpíval!"
???
"No von si sed' na rám vokna a začal štrachat po tom plechu a chodit po vokně a dělalo to takovej rámus, že mě ten šupák probudil. A už jsem neusnula. Kosák jeden zpropadenej!"
"Aha… no jestli třeba nechtěl k tobě pod deku … "
!!!
"No nic, nic. Voni sou ty ptáci někdy děsně vlezlý, to už psala Daphne Du Maurier, co to podle ní natočil Hitchcock."
MálaskaváHanička se zakabonila, což mělo znamenat něco v tom smyslu, že dyž jí ve tři ráno probudí kos, tak teda ale vůbec nemá náladu na žádný další horrory.
Což chápu.

po dlouhých letech nová rubrika

Už mi to nedalo a musel jsem založit novou rubriku "mluwené woleschko". On totiž pan Žák, který se rozhodl propůjčit svůj laskavý hlas některým zápisům z woleschka, je učiněnej nezmar. Původně, když se s tím nápadem ozval, jsem měl za to, že se mu několik článků zalíbilo a protože má rád povídání a má s ním letité zkušenosti, přečte si pro známé a pro zábavu nějakou tu stránku deníku. Udělá tím radost sobě, svým posluchačům i mně. A tím to hasne. Jenže pan Žák je nejen laskavý, dovede naslouchat a znamenitě číst. Ale má tu trpělivost procházet články, ktreré mu buď nabídnu nebo si je najde sám. A čte a čte.
Taková báječná záležist to je, že to nemůžu nechat jen tak a proto jsem udělal novou stránku a na ní uložil všechna čtení woleschka.
Tož si je užijte. Já si je občas poslechnu znovu s vámi.

dobře to napsat

Byl to druhý ze zápisů v prvním roce existence woleschka. Tenkrát to byly spíš sebrané nahodilé postřehy v počtu tři za rok, což opravdu nebyl deník, ale zápisy to byly. Ten předmětný se týkal sci-fi. Přesněji řečeno převádění sci-fi do praxe. Já tenkrát hleděl na uklízecího robota jako na zázrak a másci-fiHanička jako na běžnou záležitost, která tu už dávno měla bejt.
I po těch třinácti letech mám pořád technické novinky za zázračné události a má otřináctletchytřejšíHanička to furt ví všechno daleko dřív, než já.
Včera v podvečer jsme s Ljubou a Ondřejem rozmlouvali o životě všedním i jiném a probírali jsme kdeco a pak přišla řeč i na telefony a na to, co dneska umějí a na to, co budou umět zítra. To už byla Ljuba s mouveselouHaničkou v altánku a já s Ondřejem na terase, čímž se naše hovory oddělily a proto jsme si ve skupinkách mohli vést každý tu svou dišputaci. Já se třeba od Ondřeje dozvěděl, že se šušká, že "facerecognition" už je pasé, že ho brzy překoná a nahradí "bodyrecognition", což jsme hned začali probírat. Já ze strany zbavení se soukromí úplně a Ondřej ze strany všeobecného pohodlí například při prohlídkách na letišti, což by nám cestujícím mělo být ku prospěchu odstraněním všech stále přibývajících typů kontrol. Prostě vás už při vstupu do haly naskenujou, rozpoznaj, načtou v databázi a je to. Mají o vás všechno a jestli jste si v dětství hráli za barákem na smetišti na teroristu, máte to spočítaný a do letadla vás nepustěj. Nebo tak nějak. Já tomu oponoval, že bych si to musel rozmyslet, estli by mě tahle míra zbavení se soukromí nevadila, i když jsem si samozřejmě vědom toho, že už mě maj stejně dávno celýho v databázi a kdyby o něco šlo, už teď jsem ztracenej. Ovšem Ondřej chtěl konkrétní příklad mojí paranoi.
Musel jsem něco vymyslet a tak jsem dal příklad: "… heleď to prostě bude tak, že dyž třeba pudeš tuhle na Smíchově do obchoďáku, tak eště u vchodu tě naskenujou a jak vejdeš, už ti naproti bude svítit reklama na foťáky a nezbavíš se toho ani v Tramtárii, protože jen vylezeš z taxíku, už tě na rohu u hotelu bude vítat na obrazovce reklama na den otevřenejch dveří ve fabrice na broušení čoček do objektivů …"
Nu a pak jsme to téma dál rozvíjeli a řešili jsme rychlost procesorů a odezvu sítě a jestli by to všechno takhle rychle šlo už teď … no prostě báječné povídání to bylo.
Když Ljuba s Ondřejem odjeli, povídám nadšeně méusměvavéHaničce jaký prima technický sci-fi problémy jsme probírali a že by to mohlo zapadnout do nějaký další Ondřejovy knížky, jelikož tohle tu eště nebylo a hodilo by se to zas do nový spiklenecký teorie a do Tušení čehokoliv. No prostě nadšeně jsem tu myšlenku chtěl předat dál. MásečtěláHanička však moje nadšení ochladila pod bod mrazu hned v úvodu praktickou poznámkou:
"Ale prosimtě, to přece neni nic novýho, to už tady dávno bylo v tom filmu Minority Report …"
Tak!
U nás končej uklízecí roboti i bezpečnostní systémy budoucnosti stejně. Na smetišti dávno realizovaných nápadů. Moje vzdělanáHanička už to dávno ví, jelikož už to přeci někde viděla nebo četla. Tak jak má furt jeden něco vymejšlet, dyž už bylo všechno vymyšlený?
Naštěstí mám Ondřeje: Když jsem si mu ještě večer posteskl na protřelost méovšeminformovanéHaničky, s laskavostí jemu vlastní mi odepsal:
"Všechno už tu bylo. Jde o to dobře to napsat."
A to Ondřej umí.

taškařice s trenýrkama

Lžičku arzénu, půl lžičky strychninu a špetku cyankáli, toť recept tetičky Marty na domácí koktejl z bezinkového vína podávaný hostům. Víno používají tety proto, že v čaji to chutná příšerně. Ano, pamětníci tuší, že jde o sestry Broostrovy. Někdo je zná z kina, jiný z divadla. My je známe od včerejška z obojího. FIlm si občas pustíme a v Ypsilonce jsme byli večer. Je to taškařice, pochopitelně, a lze jí doporučit, ovšem to jsem netušil, že budu přímým svědkem historické taškařice.
To, že v Ypsilonce dělají šaškárny, je důvod, proč jsme tam byli. Občas v té hře probleskne drobný plamínek vtípku šlehajícího do politiky nebo na hrad. Ostatně ve hře vystupuje aktivně postava jednoho z bratrů Broostrových, která směřuje do blázince, neboť se domnívá, že je presidentem Rooseveltem, čímž se obloukem dostává k prezidentování blázna, co každou chvíli kope průplav v Panamě. Proč ne. Je to magor. A jako takový si může dovolit komentovat svého současného kolegu na hradě, k čemuž došlo a byly zmíněny i červené trenýrky. A jsme u té historické události.
Zatímco tatrman v Ypsilonce troubil na trubku a bavil diváky vtípkem o trenýrkách, tatrman na hradě tyto trenýrky v palácových zahradách před kamerami pálil. To jsem se ale dozvěděl až dnes ráno z
Ondřejova Neviditelného Psa.
Soudný čtenář jistě sám dokáže rozlišit, co je taškařice a co ne. Nicméně divadelní politickou taškařici jsem už nějaký ten pátek nezažil a nezbývá, než doufat, že ta hradní už dlouho nevydrží.

naučil jsem se párovat

V páru, jdeme v páru,
kam, nemáme páru …
… zpívá se v písničce ze Stvoření světa. Možná si ten film Jeana Effela ještě pamatujete. Já tedy rozhodně ano. Ovšem co se páru týče …
Tedy vybila se mi baterka v ovladači k vratům. Inu, dal jsem novou, ale to má háček. Když není ovladač pod napětím, ztratí informaci a odhlásí se. Po vložení nové baterky je třeba jej spárovat. A jsem u toho. Ono to spárování není jen tak a já neměl páru, jak se to dělá. Dělal jsem to jen jednou a to už je dávno. Naštěstí existuje internet a podrobné návody, jak na to. Na to párování.
No jo, návod na párování. Jenomže voni nemaj páru vo tom, že já mám starej modej (já mám vůbec vod všeho starý modely) a ten v těch návodech už není. Ono to spárování probíhá sice tejně, ale ta základní deska, co jsou na ní ty spínače, vypadá krapítek jinak. Postup spárování je ovšem stejnej, což mě zachránilo. To zmačknete jeden spínač, pak druhej spánač dvakrát, pak dvě tlačítka dlouze na ovládání, pak čtete, co je na displeji, pak jedno tlačítko na ovládání, pak to potvrdíte a … a jste spárovaný.
Co vám budu povídat. Tohle párování mi nešlo a nešlo. Jednak ty přepínače: kterej je kterej. Pak ty písmenka na displeji … a kdy se má objevit ten nápis? A kdy ten další? Běhal jsem od návodu k vratům a zpátky nemaje páru, co jsem to vlastně právě teď zmáčkul a co by se mělo stát. To, co se opravdu dělo, to už jsem vůbec nestíhal sledovat. A furt nic. K žádnýmu párování nedošlo.
Tak znova: čudlík jedna jednou, čudlík dva dvakrát a … moment, co to tam zase píšou? Aha … jo kde jsem to přestal? A kterej je teď ten čudlík dva?
hmm….
…. tak znova: čudlík jedna …
Asi tak po půlhodině jsem chytnul ten grif v přepínání čudlíků a čtení displeje. Sekvence se povedla a teď už jen patnáct vteřin počkat … hurá! Je to tam! Je to spárovaný! Hejbe se to!
Tak to by bylo. Vrata zas fungujou na čudlík a já se naučil párovat.
Ale mezi náma: dyby to párování mělo dycky probíhat takhle, tak se lidstvo nevyvinulo a zůstali jsme láčkovcema.